Genesis vdechuje víru, naději a odvahu
V průběhu června začnou svědkové Jehovovi studovat biblickou knihu Genesis. Tato podněcující zpráva bude po nějakou dobu rozebírána v jejich každotýdenní teokratické škole kazatelské služby. Uveřejňujeme nyní tento článek jako pomůcku k porozumění a doufáme, že odpoví na otázky, které snad vzniknou vzhledem k 1. Mojžíšově, této opravdu strhující a víru posilující části Svatých písem.
JEHOVA má zalíbení jenom v těch, kteří v něj projevují bezvýhradnou víru. A jistě mají důvod mu důvěřovat, protože on je „Bůh, který dává naději“, a jeho velkolepé sliby nikdy neselhávají. Když očekávají jejich splnění, mohou se ovšem setkat s těžkostmi a zkouškami. Ale všichni, kteří ‚čekají na Jehovu‘, mohou mít nehasnoucí odvahu, protože on vždy ochraňuje ty, kteří mu věrně slouží. — Řím. 15:13; Žalm 31:23, 24; 31:24, 25, „KB“; Žid. 11:6.
To vše je názorně ukázáno v biblické knize Genesis. Tato oceňovaná část Božího Slova, napsaná Mojžíšem v roce 1513 př. n. l. v sinajské pustině, vdechuje víru, naději a odvahu.
KRÁTKÝ OBSAH KNIHY
Genesis sahá milióny roků nazpět, když začíná slovy: „Na počátku Bůh stvořil nebe a Zemi“ — věci nebeské a pozemské. Země je připravována, aby mohla být obývána lidmi, a nakonec před stvořitelem stojí lidstvo v dokonalosti. Ačkoli je ráj ztracen následkem hříchu, Jehova poskytuje naději, když předpovídá „semeno“, které rozdrtí hadovu hlavu. Spravedlivý Ábel předkládá Bohu s vírou přijatelnou oběť, ale utrpí jako první umučený svědek Jehovův — smrt z ruky svého bratra. — 1. Mojž. 1:1 až 4:26.
Enoch ‚chodí s Bohem‘, když jedná v souladu s božskou vůlí. Podmínky se však zhoršují, když si neposlušní andělští ‚Boží synové‘ berou ženy za manželky a plodí Nefilim. Přesto Noe buduje s vírou, nadějí a odvahou archu, varuje před hrozící potopou a nakonec se svou rodinou uniká jejím pustošícím účinkům. Předpotopní svět zaniká a lidstvo vstupuje do nového věku. Avšak během doby se stavitelé babylónské věže snaží učinit si jméno a to vede k tomu, že jsou jejich plány překaženy, když Jehova zmate jejich jazyky a rozptyluje je po celé zemi. — 1. Mojž. 5:1 až 11:9.
Abram jedná ve víře a opouští z Božího nařízení Ur Kaldejských. Začíná bydlet ve stanu v zemi, o které Jehova slíbil, že ji dá jemu a jeho potomkům. Bůh soudně postupuje proti zkaženým obyvatelům Sodomy a sousedních měst. Narozením Izáka se časem naplňuje Boží slib. Nicméně je Abrahám o léta později velmi vyzkoušen, když mu Jehova nařizuje, aby tohoto syna předložil jako oběť. Anděl zastavuje jednajícího patriarchu, který tak nemusí tento skutek vykonat. Teď však už nejsou žádné pochybnosti, že je to muž víry, a je ujištěn, že prostřednictvím jeho semene si budou žehnat všechny národy. Smrt Abrahámovy milované manželky Sáry přináší bolest, avšak Abrahám může hledět kupředu se zaručenou nadějí na vzkříšení. — 1. Mojž. 11:10 až 23:20; Žid. 11:8–19.
Abrahám zařizuje prostřednictvím svého služebníka, aby se Izák oženil s Rebekou, ženou, která má víru v Jehovu. Ta časem porodí dvojčata, Ezaua a Jákoba. Ezau pohrdá právem prvorozeného a prodává je Jákobovi, který později získává požehnání svého otce. Jákob prchá do Pádan Syrské, kde se žení s Liou a Ráchel a pečuje o stáda jejich otce Lábana asi dvacet let, do doby, než se svou rodinou odchází. Jákob zápasí s andělem, je požehnán a získává nové jméno Izrael. Ten jako muž víry, který má zaručenou naději, nadále přebývá v Kanaánu, slíbené zemi, jako cizí usedlík. — 1. Mojž. 24:1 až 37:1.
Žárlivost podněcuje Jákobovy syny, aby prodali svého bratra Josefa do otroctví. Josefovo věrné a odvážné lpění na Božích vysokých mravních měřítkách vede v Egyptě k jeho uvěznění. Časem je však vyveden z vězení, aby s Jehovovou pomocí vyložil faraónovy sny, které předpovídají sedm let hojnosti a sedm let hladu. Je učiněn správcem egyptského zásobování. Josefovi bratři hledají v Egyptě potravu, ale Josefa nepoznávají. Ten je zprvu zkouší, až nakonec jim odhaluje svou skutečnou totožnost. Věrný Jákob se opět shledává se svým dávno ztraceným synem a patriarchova rodina se usazuje v úrodné zemi Gesen. Na svém smrtelném loži žehná Jákob svým synům a je podnícen, aby předpověděl, že vladařské žezlo a velitelská hůl se až do Sílova příchodu neodloučí od Judy — a to je proroctví, které dává jistou naději na velká požehnání ve stoletích, která mají přijít. Jákobovy tělesné pozůstatky jsou k pohřbu přeneseny do Kanaánu, a když Josef ve sto deseti letech umírá, je jeho tělo nabalzamováno, aby bylo jednoho dne přeneseno do Zaslíbené země. — 1. Mojž. 37:2 až 50:26; 2. Mojž. 13:19.
Budeš-li číst Genesis pečlivě, můžeš vytěžit z této podněcující zprávy o víře, naději a odvaze velký užitek. Až to však budeš dělat, snad si položíš různé otázky. Některé z takových dotazů mohou být zodpovězeny, jestliže získáme bližší pohled na tuto úvodní knihu Bible.
PŘEDPOTOPNÍ SVĚT
◆ 1:26 — Jak byl člověk učiněn k obrazu a podobě Boha?
Boží vzhled je člověku neznámý. (5. Mojž. 4:15–20) Avšak člověk byl učiněn k Jehovově obrazu a podobě tak, že byl stvořen s takovými Božími vlastnostmi, jako je smysl pro právo, moudrost, moc a láska. (5. Mojž. 32:4; Job 12:13; Iz. 40:26; 1. Jana 4:8) Tyto vlastnosti má rovněž Boží Syn, Slovo, a vzhledem k tomu mu Jehova vhodně řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby.“ — Jan 1:1–3, 14.
◆ 4:17 — Kde vzal Kain svou manželku?
Adam „se stal otcem synů a dcer“. (1. Mojž. 5:4) Kain si tedy vzal za manželku jednu ze svých sester. Později Boží zákon daný Izraelitům nedovoloval sňatek tělesného bratra a sestry. — 3. Mojž. 18:9.
◆ 6:6 — V jakém smyslu ‚cítil Jehova lítost‘, že učinil lidi?
Hebrejské slovo přeložené „cítil lítost“ se zde vztahuje ke změně postoje či záměru. Jehova je dokonalý, a proto neudělal chybu, když stvořil člověka. Učinil však změnu ve svém vnitřním postoji ke zkažené předpotopní generaci. Jeho nelibost nad jejich zkažeností způsobila, že změnil postoj stvořitele lidí v postoj jejich ničitele. Jehova byl zarmoucen, že zkaženost člověka volala po velké záhubě života, ale byl nucen tak jednat, aby zachoval svá spravedlivá měřítka. Skutečnost, že uchoval některé lidi, ukazuje, že jeho lítost se omezila jen na ty, kteří šli špatnou cestou ve slovu i skutku. — 2. Petra 2:5, 9.
LIDSTVO VSTUPUJE DO NOVÉHO VĚKU
◆ 8:11 — Jestliže potopa zničila stromy, kde vzala holubice olivový list?
Vody potopy bezpochyby nepříznivě zapůsobily na mnoho stromů. Řecký filozof a vědec Theofrastus a římský přírodozpytec Plinius mladší však uvádějí, že oliva roste v Rudém moři pod vodou, a dokonce si zde uchovává svoji zeleň. Olivový strom se tedy mohl i po několik měsíců během potopy uchovat naživu. Jak ustupovaly vody potopy, ocitl se nějaký předtím zaplavený olivový strom opět na suché zemi, mohl vyrašit a jeden z jeho listů mohla holubice snadno získat.
◆ 9:24, 25 — Proč Noe proklel Kanaána, když přestupníkem byl Cham?
Kanaán se velmi pravděpodobně provinil proti osobě svého děda Noema nějakým zneužitím či zvráceností a Cham toho byl očitým svědkem, aniž zasáhl. Naproti tomu se zdá, že Noemův syn Cham příběh rozšiřoval, zatímco Sem a Jáfet svého otce kryli. Proto ti dva byli požehnáni, pravděpodobný pachatel Kanaán byl proklet a přihlížející a klevetník Cham musel nést hanbu, která přišla na jeho potomka. Ačkoli Písma neposkytují všechny podrobnosti, důležité je to, že Jehova přiměl Noema, aby pronesl proroctví, a Bůh potom přivodil jeho splnění, když Kanaánité, kteří nebyli Izraelity zničeni, byli dáni potomkům Sema do nucené služby. — Jozue 9:23; 1. Král. 9:21.
◆ 10:25 — Jak byla v Pelegových dnech země „rozdělena“?
Peleg žil od roku 2269 do roku 2030 př. n. l. Jeho jméno znamená „rozdělení“, a jestliže mu toto jméno bylo dáno při narození, pak prorocky poukazovalo na pozoruhodné dělení, ke kterému došlo během jeho života. „Země“ [či „obyvatelstvo země“] byla totiž tehdy „rozdělena“. Biblická zpráva naznačuje, že to bylo „v jeho dnech“, kdy Jehova způsobil velké rozdělení tím, že zmátl jazyk stavitelů Babylóna a ‚rozptýlil je po celém povrchu země.‘ — 1. Mojž. 11:9; viz též 10:1, 6, 8–10; 11:10–17.
PATRIARCHOVÉ S NEPOMÍJEJÍCÍ VÍROU
◆ 15:13 — Jak se splnilo předpověděných 400 let útisku Abrahamova potomstva?
Toto období útisku proběhlo od roku 1913 do roku 1513 př. n. l. Když v roce 1913 př. n. l. byl Abrahámův syn Izák ve svých asi pěti letech odstaven, jeho nevlastní bratr Izmael (starý tehdy asi devatenáct let) si z něj ‚tropil žerty‘. Jak byl tento posměch Abrahámova dědice vážný, je zřejmé ze Sářiny reakce a z toho, že Jehova schvaloval, když trvala na tom, aby Agar a její syn Izmael byli posláni pryč. (1. Mojž. 21:8–14; Gal. 4:29) Toto 400 let trvající období útisku skončilo osvobozením Izraelitů z egyptského otroctví v roce 1513 př. n. l.
◆ 19:30–38 — Prominul Jehova Lotovi, že se opil a že zplodil syny se svými dvěma dcerami?
Jehova nepromíjí krvesmilstvo ani opilství. (3. Mojž. 18:6, 7, 29; 1. Kor. 6:9, 10) Ale Abrahámův synovec Lot naříkal nad „bezzákonnými skutky“ sodomských obyvatel a zřejmě se trápil nad špatným chováním, do kterého se sám zapletl, protože Ten, který zkoumá srdce, se na něj díval jako na „spravedlivého“. (2. Petra 2:8) Samotná skutečnost, že ho vlastní dcery opily, naznačuje, že si uvědomovaly, že ve střízlivém stavu by nesouhlasil, aby měl s nimi pohlavní styky. Protože však byly v zemi cizinkami, domnívaly se jeho dcery, že tento způsob je jediný, kterým mohou zabránit vyhynutí Lotovy rodiny. Tato zpráva ovšem není v Bibli proto, aby vzbuzovala erotické představy, ale proto, aby ukázala, v jakém příbuzenském vztahu jsou Moabité a Amonité k Abrahámovým potomkům, Izraelitům.
◆ 28:12, 13 — Jaký byl význam Jákobova snu ohledně „žebříku“?
Tento „žebřík“ (který možná vypadal jako vzestupná řada kamenných schodů) naznačoval, že mezi zemí a nebem existuje spojení. Ukazoval, že andělé slouží jako prostředníci mezi Jehovou a lidmi, kteří mají Boží schválení. — Srovnej Jana 1:51.
◆ 31:19 — Co byli terafim, které Ráchel ukradla Lábanovi?
Terafim byli rodinní bůžkové či modly. Archeologické nálezy v Mezopotámii naznačují, že vlastnictví takových sošek mělo vztah k tomu, kdo obdrží rodinné dědictví. Je možné, že právě to měla Ráchel na mysli a usuzovala, že vzhledem k tomu, jak podvodně jednal její otec Lában s jejím manželem Jákobem, má právo si terafim vzít. (1. Mojž. 31:14–16) Neexistuje však žádný náznak, že by se Jákob někdy pokusil použít terafim k získání rodinného dědictví. Nakonec byly tyto modly odstraněny, když Jákob zakopal všechny cizí bůžky, které mu odevzdali všichni členové jeho domácnosti. — 1. Mojž. 35:1–4.
◆ 44:5 — Používal Josef skutečně pohár ke čtení předpovědí?
Josef byl rozhodnut vyzkoušet své bratry, kteří ho nepoznali. Nařídil tedy svým služebníkům, aby naplnili jejich pytle potravou, uložili peníze každého z nich na vrchu jeho pytle a položili Josefův stříbrný pohár do pytle Benjamínova. Ve všem tom Josef vystupoval jako správce pohanské země. Je tudíž zřejmé, že pohár a to, co o něm bylo řečeno, bylo součástí úskoku. Jako věrný Jehovův ctitel ovšem Josef nepoužíval pohár, aby z něho četl předpovědi, právě tak jako jej Benjamín ve skutečnosti neukradl.
◆ 49:10 — Je rozdíl mezi vladařským žezlem a velitelskou holí?
Ano. Vladařské žezlo je tyč, kterou nosí vládce jako symbol královské autority. Velitelská hůl je dlouhý prut, který slouží jako připomínka moci rozkazovat. Je zřejmé, že Jákobův poukaz na obě tyto věci naznačil, že významná autorita a moc bude přebývat v kmeni Juda až do příchodu Síla. Tento Judův potomek je Ježíš Kristus, ten, komu Jehova poskytl nebeské vladařství. Kristus zaujímá královskou autoritu a má moc rozkazovat. — Žalm 2:8, 9; Iz. 55:4; Dan. 7:13, 14.
ZÁKLAD PRO VÍRU, NADĚJI A ODVAHU
Genesis nám zřetelně poskytuje základ pro víru, naději a odvahu. Vdechuje víru v Jehovu a naději ve slíbené „semeno“ přinášející požehnání. (1. Mojž. 3:15; 22:18) Tato kniha nám také pomáhá hledět do budoucnosti s odvahou tak, jako to dělali Jehovovi raní svědkové.
Tito Boží služebníci „stále hledali lepší místo. . . to, které patří k nebi“, a Jehova „pro ně připravil město“. (Žid. 11:15, 16) Tak jako oni hleděli vstříc uspořádání království, můžeme i my v ně vložit svou důvěru. Kéž máme tak jako tito Jehovovi svědkové pravou víru, naději a odvahu.
[Obrázek na straně 4]
Jákob a Ezau
Josef
Abrahám a Izák
Kain a Ábel
Noe