20. a) Proč můžeme mít dnes větší důvěru ve ‚světlo, které září‘ než kdy dříve? b) Jakou šťastnou budoucnost mají před sebou všichni, kteří volí stezku rostoucího světla?

²⁰ Ano, „světlo vysvitlo pro spravedlivého“. (Žalm 97:11) Plní se Přísloví 4:18 v tom, že „stezka spravedlivých“ je jako světlo, které svítí stále jasněji. Dojde-li tedy někdy k částečným úpravám, výsledkem je bez výjimky zdokonalené stanovisko. Úpravy tak nebyly marné. Nyní, když Kristus vládne, je osvícení, z něhož se těší Jehovův lid, „jako světlo jitra, když slunce září“. (2. Sam. 23:3, 4; Mat. 25:31) Ti, kteří loajálně slouží s organizací „věrného a rozvážného otroka“, s viditelným prostředkem Jehovových sdělení, mají skutečně velkou přednost! Zvolili si moudře, vždyť jejich stezka vede k drahocennému cíli věčného života v novém pořádku, který Jehova vytváří. — Iz. 65:17, 18; 66:22.

Otázky čtenářů

● Stojíme-li tváří v tvář obtížným zkouškám nebo úkolům, je vhodné, abychom prosili o „dva díly“ Božího ducha stejně jako Elizeus?

Místo abys měl pocit, že musíš při nějaké příležitosti prosit o ‚dvojnásobné množství‘ Božího ducha, je lépe prosit Boha, aby ti poskytl svatého ducha podle tvých potřeb.

Když prorok Eliáš překročil řeku Jordán a těsně před tím, než byl vzat směrem k nebi v ohnivém voze, jeho společník a nástupce, prorok Elizeus, vyjádřil zvláštní žádost. Podle „Ekumenického překladu“ řekl Elizeus odcházejícímu Eliášovi: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha.“ (2. Král. 2:9) Někteří křesťané vycházející z tohoto vyjádření se domnívají, že potřebují „dvojnásobný díl ducha“, nebo dokonce o to Boha prosili.

Ale „Překlad nového světa“ nám pomáhá rozumět Elizeově žádosti. Zní: „Prosím, aby mi připadly dva díly z tvého ducha.“ (2. Král. 2:9) Elizeus žádal o takový díl Eliášova ducha, jaký patřil prvorozenému. Jak to?

Elizeus ve svých slovech vycházel ze způsobu, jak se v Izraeli rozděloval majetek, když nějaký muž zemřel. Zatímco ostatní synové dostali díl dědictví, prvorozený neboli nejstarší žijící syn dostal dvojnásobný díl, a také odpovědnost jako hlava domácnosti. — 5. Mojž. 21:17.

Když bylo Boží vůlí odvolat Eliáše jako hlavního proroka v Izraeli z bezprostředního jeviště, měl po něm nastoupit Elizeus. Elizeus nebyl tehdy ponechán jako jediný prorok. Byli s ním spojeni různí muži známí jako „synové proroků“. (2. Král. 2:3, 5) Ale Elizeus měl být mezi nimi přední, jako přímý nástupce Eliášův. (2. Král. 4:38; 6:1–3) I když tedy pravděpodobně měli určitou míru Božího ducha a vykonávali určité prorocké funkce, byl Elizeus jakoby Eliášův prvorozený syn a mohl právem žádat o dva díly Eliášova ducha.

Jehova Bůh poskytuje svého svatého ducha svým věrným ctitelům podle jejich potřeb a okolností. Když Mojžíš potřeboval pomoc, protože šlo o velké množství lidí, dal Bůh pokyn, aby bylo na pomoc vybráno sedmdesát způsobilých starších mužů. Jehova řekl Mojžíšovi: „Budu muset vzít něco z ducha, který je na tobě, a vložit jej na ně, a budou ti muset pomáhat nést náklad lidu.“ (4. Mojž. 11:16, 17) To ovšem neznamená, že by Mojžíš potom nebyl dostatečně vybaven svatým duchem, že by měl nějaký duchovní nedostatek. Nikoli, Bůh poskytl Mojžíšovi a sedmdesáti pomocníkům plnou míru ducha, aby mohli řešit úkoly, před nimiž stáli. Podobně i Elizeus a „synové proroků“ měli dostatek svatého ducha, aby vykonávali své povinnosti a mohli obstát v nadcházejících zkouškách.

Také křesťané mohou dostat potřebnou míru Boží činné síly neboli ducha. Neměli by samozřejmě žít způsobem, který překáží přílivu a činnosti svatého ducha. (Srovnej Efezským 4:30.) A měli by se modlit o tohoto ducha a věřit v to, co řekl Ježíš: „Jestliže vy, ačkoli jste zlí, umíte dávat dobré dary svým dětem, oč více dá Otec v nebi svatého ducha těm, kteří ho prosí.“ (Luk. 11:13) Můžeme si být jisti, že Bůh „nedává ducha odměřeně“ nebo „skoupě“. (Jan 3:34, „NS“, vyd. 1950) Místo „dvojnásobného dílu“ nám dá takové množství svatého ducha, jaké potřebujeme, abychom se mohli vyrovnat s životními problémy, abychom se mohli podílet na důležitém díle kázání „dobrého poselství o království“ a abychom mohli rozumět jeho Slovu a uplatňovat je. — Mat. 24:14.

● Znamenají slova u Matouše 26:74, že apoštol Petr pod nátlakem klel?

Ne. Tento verš popisuje, jak Petr reagoval, když byl po Ježíšově zatčení obviněn, že patří k jeho následovníkům. O tom, jak to potřetí popřel, čteme: „Potom [Petr] začal proklínat a přísahat: ‚Neznám toho člověka [Ježíše]!‘ “ — Mat. 26:74.

V některých jazycích se slova „proklínat“ a „přísahat“ mohou vztahovat na klení. Ale když Petr ‚proklínal‘ a ‚přísahal‘, nepoužíval při tom špinavých nebo sprostých slov, jako mnozí, když se rozzlobí.

V Bibli, jak v původní hebrejštině, tak i v původní řečtině, ‚proklínání‘ znamenalo svolávat na někoho nebo na něco zlo. To nebylo klení a snad to ani nemuselo být spojováno s hněvem. (1. Mojž. 3:14, 15; 4:11, 12) Když chtěl někdo potvrdit pravdivost nějakého výroku, mohl vyjádřit prokletí. Tím říkal: ‚Jestliže to, co říkám, není pravda, ať jsem proklet; ať na mne přijde zlo.‘ Podobně mohl někdo na něco „přísahat“, přičemž vyjadřoval přísahu, že to je pravda a že jej má postihnout neštěstí, jestliže to tak není.

A tak Petr nepoužíval kletby, ale ve strachu se snažil přesvědčit ty, kteří byli kolem, že věc popírá podle pravdy. To byl ovšem klam, za který musel činit pokání. (Luk. 22:61, 62) Bible však jasně ukazuje, že by se křesťané měli vyhýbat klení. Říká nám. „Ať z vašich úst nevychází žádná zkažená řeč.“ — Efez. 4:29.