Věrná oddanost „království našeho Pána a jeho Krista“
„Budu mít k tobě náklonnost, Jehovo, má sílo. S tím, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností.“ — Žalm 18:1, 25; 18:2, 26, „KB“
1. a) Jak David reagoval na Jehovovu věrnou oddanost? b) Co David uznával až do svého stáří?
JEHOVA Bůh ve své věrné oddanosti dosadil Davida na trůn nad celým Izraelem. To se stalo v roce 1 070 př. n. l. David dosazený na trůn si vážil této Boží milující laskavosti a stále uznával Boha jako svého Krále, a tudíž jako nejvyššího krále nad Izraelem. Když Bůh řekl: „Já, ano já jsem nastolil svého krále na Siónu, na své svaté hoře“, poukazoval tím obzvláště na Mesiáše, Davidova vzdáleného potomka. (Žalm 2:6) David uznal skutečného nebeského panovníka slovy: „Věnuj pozornost hlasu mého křiku o pomoc, můj králi a můj Bože, protože se k tobě modlím. Ó Jehovo, ráno uslyšíš můj hlas.“ (Žalm 5:1–3; 5:2–4, „KB“) Když David zestárl, přenechal trůn svému synu Šalomounovi a modlil se k Bohu před celým shromážděním Izraele. Řekl: „Tvé je království, Jehovo, ty se také pozvedáš jako hlava nade vším. Bohatství a sláva jsou kvůli tobě a ty vládneš nade vším.“ — 1. Par. 29:11, 12.
2. a) O které odvěké sporné otázce bychom dnes měli vědět? b) Na kterou rozhodující otázku dnes musí dát jednotlivě odpověď každý z nás?
2 Tuto nade vše důležitou skutečnost, kterou tak dávno veřejně uznal král David, bychom měli my, lidé, kteří nejsme králové, také uznat, aniž bychom se styděli. Univerzální panství neboli suverenita Jehovy Boha je tisíce let starý spor, o kterém nám podává zprávu Bible. Je to Boží právní případ, který má být nyní rozhodnut s konečnou platností před celým lidstvem. Ke konečnému rozhodnutí této sporné otázky má dojít v dnešních posledních dnech, a to před veškerým tvorstvem v nebi i na zemi. Jehova zvítězí a ospravedlní se. Tak dokáže nad každou pochybnost, že univerzální svrchovanost a kralování patří jemu. Rozhodující otázka, před kterou všichni stojíme, zní: Kdo nyní zůstane věrně oddán Jehovovu království? Na našem dnešním postoji v této otázce záleží, zda získáme věčný život, nebo zda utrpíme věčné zničení.
3. K jaké katastrofě došlo v roce 607 př. n. l.? Proč to však nebyl projev nevěrnosti z Jehovovy strany?
3 Nevzdal se však Jehova Bůh kdysi v roce 607 př. n. l. svého království? Proč se tak ptáme? Protože v onom roce připustil, aby babylónská říše pod Nabuchodonozorem zničila město Jeruzalém a jeho chrám a svrhla židovské království tak, že dodnes nebylo obnoveno. To je pravda, ale Bůh se tím nevzdal svého kralování neboli svého panství. Ve skutečnosti to byl on, kdo nařídil zničení královského města Jeruzaléma. To však nebylo věrolomné jednání vůči jeho podřízenému předobraznému království, které vládlo nad jeho vyvoleným lidem. Jednal pouze podle podmínek smlouvy, kterou uzavřel s Izraelem a která byla připojena ke staré abrahámovské smlouvě. Do onoho neblahého roku 607 př. n. l. Juda i ostatní Izrael nestoudně porušovali tuto smlouvu. Proto s nimi Bůh zacházel podle ustanovení své smlouvy Zákona, kterou zprostředkoval Mojžíš na hoře Sinaj.
KRÁL, KTERÝ MÁ „ZÁKONNÉ PRÁVO“
4. Jak poukazují inspirovaná slova u Ezechiela 21:25–27 na Jehovovu věrnou oddanost?
4 Ohledně posledního judského krále v Jeruzalémě inspiroval Bůh svého proroka Ezechiela (který byl již předtím odveden do Babylóna), aby řekl: „A ty, smrtelně zraněný, zlý náčelníku Izraele, jehož den přišel v čase konečného provinění, tak řekl Pán Jehova: ‚Odstraň ten turban a sejmi tu korunu. Nebude stejná. Povyš i to, co je nízké, a poniž i vysokého. Zničím, zničím, zničím ji. A ta také jistě nebude patřit nikomu, dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a tomu ji určitě dám.‘ “ — Ezech. 21:25–27.
5. a) Proč mělo být zničení království pouze dočasné? b) Jak to bylo potvrzeno o více než 600 let později?
5 Podle těchto slov měl Pán Jehova stále pevně pod kontrolou záležitosti království. Zničení jeho podřízeného království na zemi mělo být jen něco přechodného. V ustanovenou dobu měl přijít ten, kdo měl zákonné právo na mesiášské kralování, a tomu je pak Pán Jehova Bůh dá. Uplatňování zákonného práva na kralování muselo počkat až do té doby. Právo podle smlouvy zůstalo v královské rodině Davidově, a proto ten, který měl přijít a jemuž mělo být dáno kralování, musel být potomek věrného krále Davida. David byl věrně oddán Jehovovu věčnému kralování, a proto byla právě s ním uzavřena tato smlouva, že věčné království bude spojeno s linií jeho potomků. (2. Sam. 7:8–16) O více než 600 roků později, v roce 2 př. n. l., se Boží anděl zjevil ženě, která pocházela z rodu krále Davida, a informoval ji o tom, že se má stát matkou Davidova zaslíbeného dědice. Anděl mimo jiné řekl: „Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Bude vládnout jako král nad Jákobovým domem navždy a jeho království nebude mít konec.“ Měl dostat jméno Ježíš. — Luk. 1:32, 33; Mat. 1:18–23.
6. a) Jak se Ježíš stal právoplatným dědicem davidovského království? b) Proč se toto království stalo větším, než bylo pozemské království?
6 Ježíš, Boží Syn, který sestoupil s nebe, se narodil v Betlémě, v Davidově rodném městě, a tak se stal přirozeným dědicem slibu spojeného se smlouvou království, kterou kdysi Bůh uzavřel s jeho předkem Davidem. Obdržel zákonné i přirozené právo na království. Ale když byl Ježíš pokřtěn a pomazán Božím svatým duchem, duchem svého nebeského Otce, stalo se toto království něčím větším, než byla pozemská vláda nad domem Jákoba neboli Izraele. Ježíš byl při této příležitosti zplozen duchem svého nebeského Otce, a tak se stal Božím duchovním Synem, pro něhož byl vyhrazen nebeský život. Jako takový byl pomazán Božím duchem a stal se Mesiášem, což znamená Pomazaný. — Sk. 4:27; 10:38; Iz. 61:1–3.
7. a) Proč nedostal Ježíš mesiášské království okamžitě? b) Které kralování měli mezitím uznávat jeho pomazaní následovníci?
7 Nyní bylo království nebeské, a proto mu je Bůh nemohl dát, dokud byl Ježíš na zemi, a nedal mu je ani ihned po jeho návratu do nebe. Ježíš byl sice uznán jako král nad svým duchovním sborem pomazaných učedníků na zemi, ale mesiášské království mu mělo být dáno až po skončení období, které Ježíš sám označil jako „časy pohanů“ neboli „ustanovené časy národů“. — Kol. 1:13; Luk. 21:24; srovnej s „Kralickou biblí“.
8. a) Jak dlouhé období jsou „ustanovené časy národů“? Kterou významnou událostí se vyznačoval jejich konec? b) Jak se „znamení“ stalo patrným a co se stalo jeho výrazným charakteristickým rysem?
8 Tyto „ustanovené časy“ začaly již v roce 607 př. n. l. prvním zničením Jeruzaléma Babylóňany, po němž následovalo úplné zpustošení judské země. Podle proroctví ze 4. kapitoly knihy Danielovy mělo být těchto „časů“ sedm a celkem měly trvat 2 520 let. Začaly úplným zpustošením Jeruzaléma a území kmenů Juda a Benjamín začátkem podzimu roku 607 př. n. l., a proto musely skončit na podzim roku 1914 n. l. Má to svůj význam, že první světová válka vypukla ve druhé polovině roku 1914. Tak se začalo splňovat Ježíšovo proroctví o „znamení“, které mělo označovat „závěr systému věcí“. (Matouš, kapitoly 24, 25; Marek, kapitola 13; Lukáš, kapitola 21) Od té doby je předpověděné „znamení“ stále jasnější a působivější. Ježíš popsal jednu významnou část tohoto „znamení“ slovy: „A toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ — Mat. 24:14.
9, 10. a) K čemu nyní přišel čas, pokud jde o spornou otázku ohledně věrné oddanosti? b) Jak byli potom odstraněni nevěrní nebeští tvorové a k čemu to vedlo na zemi?
9 Ano, tehdy konečně přišel čas, aby bylo oslavenému Božímu Synu v nebesích předáno davidovské království. On byl totiž jediný, který na ně měl podle Božího nejvyššího zákona „zákonné právo“. To znamenalo, že muselo dojít k válce v nebi. Proč?
10 Mesiášský král totiž tehdy začal vládnout. Proto nadešla doba, aby vypudil z nebe všechny nepřátele nového panství, totiž satana ďábla a jeho legii démonů. Byli svrženi na zem, kde stále ještě existoval systém věcí ovládaný démony. Tyto zlé andělské moci mají provždy uzavřen přístup do Božích nebes, kde přebývají Boží věrně oddaní andělé. Vyvržení andělé, kteří se kdysi vzbouřili, budou nadále omezeni do okolí země, dokud nebudou na tisíc let spoutáni v propasti naprostého zbavení svobody. „Válka v nebi“ a její výsledek jsou prorocky popsány ve 12. kapitole Zjevení. Po jejich svržení s nebe dal vítězný sbor andělů zaznít slovům: „Nyní přišla záchrana a moc a království našeho Boha a autorita jeho Krista [Mesiáše], protože byl svržen žalobce našich bratrů, který je dnem i nocí obviňuje před naším Bohem!“ (Zjev. 12:10) Co to znamenalo pro obyvatele této zeměkoule? Znamenalo to zesílení strastí pro celé lidstvo na zemi.
ČAS SOUDU PRO VĚRNĚ ODDANÉ
11, 12. a) K jaké zkoušce věrné oddanosti nyní dochází? b) Jak se to týká i kázání o království? c) V jakém směru je toto období časem žně? Jak jsou pravděpodobně používáni andělé?
11 O této době bylo napsáno: „Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil ďábel s velkým hněvem, protože ví, že má krátké časové období.“ Právě v té době je zkoušena druhy věrná oddanost — věrná oddanost ďáblovu odsouzenému systému věcí, nebo věrná oddanost Božímu království, které bylo zřízeno v nebi pod Ježíšem Kristem. (Zjev. 12:12) Je to doba, kdy musejí být souzeni všichni, kteří vyznávají, že jsou Kristovi učedníci. Musí být zjištěno, jak dalece jsou věrně oddáni tomuto zřízenému království. Budou horlivě kázat dobré poselství o tomto království „po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“? Toto přechodné období je také přirovnáno k době žní, kdy mají být praví křesťané oddělováni od nepravých. Ježíš o tom mluvil ve svém prorockém podobenství o pšenici a plevelu (nebo koukolu): „Žeň je závěr systému věcí a ženci jsou andělé.“ (Mat. 13:39) Jsou to pravděpodobně andělé, jichž svrchovaný Pán Jehova používá ke splnění svého příkazu, který je vyjádřen v Žalmu 50:5: „Shromážděte ke mně mé věrně oddané, ty, kteří uzavírají mou smlouvu nad obětí [hebrejsky: kteří řežou mou smlouvu].“
12 Údajným křesťanům, kteří neobstojí ve zkoušce věrné oddanosti království, Bůh říká: „Jaké máš právo, abys vypočítával mé předpisy a abys nosil v ústech moji smlouvu?“ — Žalm 50:16.
13, 14. a) Co můžeš říci o „smlouvě“, o níž se mluví v Žalmu 50:5, 16? b) Jakým dvěma smlouvám musí být „věrně oddáni“ pomazaní křesťané?
13 „Smlouva“, o které se mluví v uvedených verších (5, 16), není nějaká osobní smlouva, kterou by věrně oddaní uzavřeli nad nějakou osobní obětí jednotlivce. Je to spíše národní smlouva. Mojžíšská smlouva Zákona, která byla uzavřena s Izraelským národem na hoře Sinaj v Arábii, sloužila jako prorocký předobraz nové smlouvy, která byla uzavřena skrze prostředníka Ježíše Krista, většího Mojžíše, se „svatým národem“ duchovního izraele. (Jer. 31:31–34) V noci pasach roku 33 n. l. ustanovil Ježíš Pánovu večeři a řekl: „Tento pohár znamená novou smlouvu mocí mé krve, která má být vylita za vás.“ (Luk. 22:20) Nová smlouva tedy vstoupila v platnost, když byla prolita obětní krev při smrti Ježíše Krista. „Věrně oddané“, které Ježíš uvádí do nové smlouvy, uvádí také do „smlouvy. . . o království“. (Luk. 22:28–30; Mat. 26:29; Mar. 14:25; Žalm 116:15) Co z toho vyplývá?
14 Křesťané, kteří byli přijati do nové smlouvy, jež je „smlouva nad obětí“, musejí být věrně oddáni nejen této smlouvě, ale také „smlouvě. . . o království“. Jsou to duchovní izraelité, „Boží izrael“. — Gal. 6:16.
15. V jakých směrech musí duchovní izraelité dokázat, že jsou „věrně oddaní“?
15 Dnes, v době „závěru systému věcí“, je na zemi ještě ostatek tohoto duchovního izraele. Obzvláště jejich povinností je, aby jednali v souladu s Ježíšovým proroctvím: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ (Mat. 24:14) Této povinnosti se nemohou vyhnout, chtějí-li být věrně oddáni „království našeho Pána [Jehovy] a jeho Krista“. (Zjev. 11:15) Nemohou být částí tohoto odsouzeného systému věcí s jeho politikou, sobeckým obchodním duchem a falešným náboženstvím. Pomazaní křesťané se modlí vroucně modlitbu, kterou je naučil jejich Pán: „Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mat. 6:9, 10) Místo aby se zabývali politikou dnešního rozděleného systému věcí, musejí neústupně dělat to, co řekl jejich Pán, „Král králů a Pán pánů“: „Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho spravedlnost a všechny tyto ostatní věci vám budou přidány.“ (Zjev. 19:16; Mat. 6:33) Jen tak mohou dokázat, že oni jsou ti „věrně oddaní“, kteří patří k duchovnímu izraeli, jenž uzavřel s Jehovou Bohem „smlouvu nad obětí“, nad obětí Ježíše Krista, prostředníka nové smlouvy.
VĚRNĚ ODDANÉ „JINÉ OVCE“
16. Jak uvedené biblické texty poukazují na jinou početnou třídu věrně oddaných?
16 Nemenší míru věrné oddanosti musí dnes prokazovat třída Bohu oddaných pokřtěných osob, která byla předstíněna ‚velkou smíšenou společností‘, jež spolu s Izraelity opustila Egypt a byla přítomna při uzavření smlouvy Zákona na hoře Sinaj. (2. Mojž. 12:38; 4. Mojž. 11:4) Tito lidé jsou totožní s „velkým zástupem“, který popisuje apoštol Jan ve Zjevení 7:9–17. V Ježíšově podobenství o ovcích a kozlech jsou také znázorněni „ovcemi“, jež činí dobro duchovním bratrům krále Ježíše Krista, který začal vládnout v roce 1914. — Mat. 24:3; 25:31–46.
17. a) Součástí čeho je tento „velký zástup“? S kým se stávají „jedním stádem“? b) Jak si mohou „určitě žehnat“? (1. Mojž. 22:15–18)
17 Tito věrně oddaní patří k „jiným ovcím“, o nichž Ježíš řekl, že nejsou z „tohoto [abrahámovského] ovčince“, ve kterém se nachází „malé stádo“ 144 000. A přece se tento „velký zástup“ věrně oddaných stává „jedním stádem“ s těmi, kteří jsou v tomto „ovčinci“. Jsou totiž přiváděni do těsného společenství s těmito dědici království jejich nebeského Otce. (Jan 10:16; Luk. 12:32) Aby mohli zůstat v tomto jednom „ovčinci“ s „věrně oddanými“, kteří jsou v nové smlouvě s Jehovou Bohem, jež byla uzavřena nad Kristovou obětí, musejí také oni prokázat věrnou oddanost království našeho Pána, Boha Jehovy, a jeho Krista.
18. a) Co je dnes odměnou pro ty, kteří dokazují, že jsou věrně oddaní? b) Jak můžeme dokázat, že si vážíme věrné oddanosti, kterou nám projevuje Jehova?
18 Všichni, kteří se prokazují jako věrně oddaní, mají dnes velkou odměnu. Starověký král David vyjádřil své ocenění pro Jehovu Boha, nebeského krále, slovy:. „S tím, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností.“ (Žalm 18:25; 18:26, „KB“; 2. Sam. 22:26) David také řekl: „Jehova miluje právo a neopustí své věrně oddané.“ (Žalm 37:28) Slova v Přísloví 2:8 nás ujišťují: „Bude střežit i cestu svých věrně oddaných.“ Ano, Jehovova věrná oddanost je vrcholná, a jeho Kristus jej v této vlastnosti dokonale napodobuje. Važme si věrné oddanosti, kterou nám Bůh projevuje skrze Krista, a dokažme v tomto dni soudu, že jsme neochvějně věrně oddáni Jehovovi a jeho zřízenému království v rukou Ježíše Krista, který je mu nejvěrněji oddán!
Závěrem: Jak se projevuje věrná oddanost v tom —
◆ že David uznával Jehovu jako Krále?
◆ že Jehova vykonal soud nad nevěrným Jeruzalémem?
◆ že Bůh dal v roce 1914 davidovské království svému Synu?
◆ že mesiášské království vybojovalo válku v nebi?
◆ jak pomazaný ostatek dnes vykonává svou činnost?
◆ že „velký zástup“ dnes podporuje ostatek?