Žalmy
Co je lepší než život?
MNOZÍ lidé považují život — život sám o sobě — za svůj nejcennější majetek. Pro Boží pravé služebníky to však neplatí. Nejvíce ze všeho si cení důvěrný vztah ke svému nebeskému Otci, dokonce více než život, v němž by byli odděleni od svého stvořitele. Tak to cítil David, jak je patrné ze Žalmu 63. Mluví o sobě jako o „králi“, z čehož je patrné, že žalm byl zřejmě napsán v době, kdy následkem Absolónovy vzpoury utekl David z Jeruzaléma a procházel judskou pustinou. — 2. Sam. 15:13, 14, 23; Žalm 63: nadpis.
V této pustině, pokryté hladkými a oblými neplodnými pahorky, neteče žádná povrchová voda a nepramení tam žádná řeka. Představ si, jak může člověk v takové oblasti žíznit. David líčí, jak na něj působilo, že byl v této vyprahlé a pusté oblasti, a mluví o tom, jak toužil po svém Bohu. Svou tužbu po blízkém vztahu k Bohu srovnává s touhou po vodě ve vyprahlé pustině. Čteme: „Bože, ty jsi můj Bůh, stále tě hledám, má duše žízní po tobě. Mé tělo zemdlelo tužbou po tobě v zemi suché a vyprahlé, kde není voda.“ (Žalm 63:1; 63:2, „KB“) Proč David hledal svého Boha? Přál si Jehovovu přízeň, jeho vedení a ochranu. David tak intenzívně toužil po pomoci a osvěžení od Jehovy, že se vyjadřoval tak, jako by tímto přáním zemdléval a slábl.
David musel opustit místo, které představovalo Jehovův příbytek, a proto si připomíná minulou dobu, kdy měl volný přístup ke svatyni. Řekl: „Spatřil jsem tě tedy na svatém místě, když jsem viděl tvou sílu a tvou slávu.“ (Žalm 63:2; 63:3, „KB“) Ve svatyni si byl David zvlášť vědom Boží přítomnosti, jako by viděl nebo spatřoval Nejvyššího. Tam byl důkaz Jehovovy slávy a síly. Projevy chvály, díkůvzdání a radosti, jež vyjadřovali ctitelé, byly ke slávě Nejvyššího. Také to, co se tam říkalo a konalo, vyvyšovalo nebo oslavovalo Jehovu jako Boha záchranných činů. Síla Nejvyššího byla zřejmá z upřímných výroků oddaných ctitelů.
David dále říká, jak si váží toho, že jeho Bohem je Jehova. Potom prohlašuje: „Protože tvá milující laskavost je lepší než život, mé vlastní rty tě budou chválit. Tak ti budu žehnat po celý svůj život, v tvém jménu pozvednu dlaně. Jako nejlepší částí, ano tučností, je nasycena má duše; a s radostným voláním na rtech přinášejí chválu má ústa.“ (Žalm 63:3–5; 63:4–6, „KB“) Pro Davida byl celý smysl života v tom, aby chválil Jehovu Boha za projevy božské milující laskavosti neboli činného soucitného zájmu. Pro žalmistu byla Jehovova milující laskavost lepší než samotný život, protože právě věrná láska, kterou Bůh projevil jemu, dávala jeho životu skutečný smysl. Proto měl David pocit, že musí dále chválit Jehovu. Byl rozhodnut žehnat Nejvyššímu neboli dobře o něm mluvit do konce svého života. David pozdvihoval své ruce v postoji, při němž se modlil, a děkoval přitom Jehovovi. Měl zkušenost s Boží láskou a péčí, a proto se cítil úplně uspokojen. Dostal to nejlepší, nejvybranější část. Proto měly neustále plynout z jeho rtů projevy radostné chvály Všemohoucího.
I v dobách, kdy David v noci nespal, přemýšlel o Bohu a o věcech, které pro něj Bůh vykonal. Čteme: „Když jsem na tebe vzpomínal na svém lůžku, uvažuji o tobě za nočních hlídek. Vždyť jsi mi byl pomocí a ve stínu tvých křídel radostně volám.“ (Žalm 63:6, 7; 63:7, 8, „KB“) V Davidově době měli Izraelité tři noční hlídky. První byla od šesti hodin večer do desíti, druhá od deseti večer do dvou hodin po půlnoci a třetí od dvou do šesti ráno. Žalmista využíval doby, kdy byl při těchto nočních hlídkách bdělý, aby přemýšlel o Jehovovi; z toho je jistě patrné hluboké ocenění pomoci, kterou dostal, když jej Nejvyšší chránil jakoby křídly. David se cítil v bezpečí a mohl proto projevovat svou radost.
Miloval Jehovu, a proto se snažil jej napodobovat. Žalmista pokračuje: „Má duše šla věrně za tebou.“ K čemu to vedlo? David říká: „Pevně mě drží tvá pravice.“ (Žalm 63:8; 63:9, „KB“) Ano, Jehova vztáhl svou pravici přízně a podporoval svého služebníka.
Jak odlišně se dařilo těm, kteří přezírali svého tvůrce! Je nám řečeno: „Ti, kteří stále hledají mou duši k její zkáze, přijdou do nejnižších částí země. Budou vydáni do moci meče; stanou se pouhým podílem liškám.“ (Žalm 63:9, 10; 63:10, 11, „KB“) V těchto slovech David vyjádřil svou důvěru, že jeho nepřátelé budou poraženi a budou uvrženi do jámy smrti. Budou pobiti mečem a jejich mrtvá těla se stanou pokrmem pro lišky, které požírají mrtvá těla. Je zajímavé, že Absolón a jeho mnozí následovníci skutečně utrpěli ponižující porážku v bitvě. Tisíce jich bylo pobito. — 2. Sam. 18:7, 8, 15–17.
David nevkládal důvěru v Jehovu nadarmo. Tato důvěra je dobře vyjádřena v závěrečných slovech Žalmu 63. Je tam řečeno: „A sám král bude jásat v Bohu. Chlubit se bude každý, kdo přísahá při něm, protože budou zacpána ústa těch, kteří mluví faleš.“ (Verš 11; verš 12, „KB“) David mohl jásat pro to, co Jehova pro něj učiní. Jiní, kteří podobně jako David mohou přísahat v Jehovově jménu, budou se tím upřímně chlubit neboli budou na to hrdi. Proč? Protože to budou moci činit na základě schváleného postavení před Nejvyšším. Ale ti, kteří v Božím jméně mluví faleš, kteří vůči němu nejsou ve schváleném stavu, budou umlčeni ve smrti.
Je to skutečně tak, jak řekl David, že Jehovova „milující laskavost je lepší než život“. Můžeme-li se těšit z důvěrného vztahu ke svému nebeskému Otci jako jeho schválení služebníci, získává tím náš život smysl a Bůh nás ujišťuje, že nám bude pomáhat a povede nás. Žijeme-li v souladu s Božím slibem, můžeme se kromě toho těšit na šťastný život po věčnost. — Zjev. 21:4.