Ano, snadno můžeš cítit, že jsi tak malý, že na tobě nezáleží, tak bezvýznamný, že si tě v ruchu a shonu dnešního života nikdo nevšimne. To platí zejména v moderní společnosti, v níž soutěživost vytvořila tolik lidí necitlivých vůči sobě navzájem. Osobní důstojnost je pošlapávána a výrok „Chcípni!“ se pokládá za vtipnou odpověď.

Dívá se Bůh na člověka také tak? Je svrchovaný Pán vesmíru tak nadřazený lidstvu, že jsme pro něho příliš malí, než aby mu na nás mohlo vůbec záležet? Bible poukazuje, že při jedné příležitosti stálo před Jehovou Bohem „desettisíckrát deset tisíc [100 miliónů]“ andělů. (Dan. 7 :10) Je také stvořitelem nesčíslných hvězd ve vesmíru. Ztratil snad přehled o všem svém duchovním a hmotném stvoření? Bible odpovídá: „On sčítá počet hvězd; všechny je nazývá jejich jmény.“ (Žalm 147:4) Nebeská tělesa se rozhodně nevymkla jeho kontrole. A pokud jde o spravedlivé anděly, Jehova je nepochybně rovněž nazývá jmény, třebaže člověku byla zjevena pouze jména dvou z nich, Michael a Gabriel. — Dan. 12:1; Luk. 1:26.

Jak je to tedy s lidstvem? Má Bůh o ně zájem? Žalmista David napsal: „Jehovo, způsob, abych poznal svůj konec a míru svých dnů — jaká je, abych poznal, jak jsem pomíjivý. Pohleď, mých dnů jsi učinil jen pár a trvání mého života před tebou je ničím. Každý pozemský člověk. . . jistě je pouhý výpar.“ (Žalm 39:4, 5; 39:5, 6, „KB“) Jestliže je člověk tak pomíjivý jako pouhý výpar, jak si potom můžeme být jisti, že není příliš bezvýznamný na to, aby se o něho Bůh staral? Záleží vlastně z Božího hlediska na lidech? Záleží osobně na TOBĚ?

Znamenáš skutečně něco pro Boha?

ZASTAVIL ses někdy večer a zahleděl ses na hvězdné nebe? Kladl sis někdy otázku, jak daleko do prostoru vlastně dohlédneš nebo kolik hvězd uvidíš pouhým okem? A potom, přemožen obrovitým majestátem nebes, ptal ses někdy sám sebe: Znamená bezvýznamný človíček skutečně něco pro Boha? Zabývá se Bůh opravdu mnou jako jednotlivcem?

Před třemi tisíci lety vyjádřil hebrejský básník a král David z Judeje úžas následujícími slovy: „Když vidím tvá nebesa, díla tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi připravil, co je smrtelný člověk, že na něj myslíš, a syn pozemského člověka, že se o něj staráš?“ (Žalm 8:3, 4; 8:4, 5, „KB“) Ano, David si to sice neuvědomoval, ale pouhým okem dohlédl do vesmíru na vzdálenost asi 600 000 světelných roků.a Zapůsobilo na něho, že stvořitel té obrovské prostory bere v úvahu i člověka.

Shodnou myšlenku vyjádřil David ve 144. žalmu, kde čteme: „Ó Jehovo, co je člověk, aby sis ho všímal, syn smrtelného člověka, abys ho bral v úvahu? Člověk sám se podobá pouhému výparu, jeho dny jsou jako přecházející stín.“ (Verše 3, 4) Přesto, navzdory poměrné bezvýznamnosti a pomíjivosti člověka, věděl David, že člověk pro Boha něco znamená. Jak si tím mohl být jistý? Protože si sám vypěstoval osobní vztah k Jehovovi.

JAKÝ VZTAH JE MOŽNÝ?

Jak to víme, že David měl osobní vztah k Bohu? O tom by nás měl přesvědčit třeba jen letmý pohled na kterýkoli z Davidových žalmů neboli poetických písní. Vezměme například 23. žalm a pokusme