17. a) Co musíme dělat, abychom se těšili z největšího úspěchu? b) Jak můžeme pomáhat druhým, aby se těšili z „Božího pokoje, který převyšuje všechno myšlení“?

¹⁷ V životě se nemůžeme radovat z většího úspěchu než z toho, že získáme důvěrný vztah k Jehovovi Bohu a udržujeme si jej. Silná touha líbit se mu nás pohne, abychom mu přinášeli čest svými zbožnými slovy a skutky, abychom činili dobro ostatním lidem a sdíleli s nimi „slavné dobré poselství šťastného Boha“. (1. Tim. 1:11) Budeme mít velikou radost, jestliže s požehnáním našeho nebeského Otce budeme moci pomáhat druhým, aby se poučili o jeho podivuhodných předsevzetích a také s ním navázali drahocenný vztah oddanosti. Potom se jako my naučí vyrovnávat se s životními úzkostmi. I oni se začnou těšit z „Božího pokoje, který převyšuje všechno myšlení“.

Žalmy

Nesnesitelná tíseň, kterou působí pomlouvačné jazyky

ZDRAVÁ řeč může vzdělávat a povzbuzovat. Inspirované přísloví říká: „Příjemné výroky jsou pláství medu, sladké pro duši a uzdravující kosti.“ (Přísl. 16:24) Med má dobrou chuť a poskytuje rychlé osvěžení hladovému. Příjemné výroky mohou být stejně osvěžující tělesnému organismu, protože mohou v člověku vyvolat šťastné rozpoložení mysli. Radostný člověk, který má dobrou náladu, obvykle stojí příměji a v jeho pohybech je patrná živost.

Stane-li se však někdo předmětem pomlouvačných řečí, může mu to působit nesnesitelnou tíseň. Právě to zažil žalmista. Modlil se, aby byl vysvobozen, aby jej zcela nezničily lživé jazyky, které mluvily proti němu. V Žalmu 120:1, 2 čteme: „K Jehovovi jsem volal ve své tísni, a on mně odpověděl. Jehovo, osvoboď přece mou duši od falešných rtů, od lstivého jazyka.“

Lživá slova pomlouvačů byla jako šípy, které lukem vystřelil bojovník. Jako hořící uhlíky zesilovala tato lživá slova oheň svárů a sporů. Bude snad taková zhoubná řeč trvat dále na neurčitý čas? Ne. Žalmista s důvěrou očekával den zúčtování. Řekl: „Co ti někdo dá a co ti někdo přidá, lstivý jazyku? Naostřené šípy silného muže spolu s hořícími uhlíky z jalovce.“ (Žalm 120:3, 4) Žalmista se odvolával k Jehovovi, a proto měl zřejmě Nejvyšší umlčet pomlouvačné jazyky zlých lidí. Pomlouvačný jazyk si přivodí neštěstí. Bude umlčen šípy bojovníka a Božím ohnivým soudem, který může být srovnán s dřevěným uhlím z jalovce, které hoří intenzívním žárem.

Mezitím však žalmista dále jasně cítil, jak tísnivé je žít mezi nenávistnými lidmi. Říkal, že to je, jako by žil jako cizí usedlík mezi barbary v Mešech a mezi prudkými nomády, kteří bydleli ve stanech v Kédar. Zvolal: „Běda mi, protože jsem přebýval jako cizí v Mešech! Stanoval jsem společně se stany Kédarských.“ — Žalm 120:5.

Žalmista žil již příliš dlouho mezi lidmi, kteří nenáviděli pokoj, a proto toužil po klidu. Ale zlí mu prostě klidu nedopřáli. Stále s ním vyvolávali spory. Žalmista pokračuje: „Příliš dlouho totiž má duše stanovala s těmi, kteří nenávidí mír. Jsme pro mír; když ale mluvím, oni jsou pro válku.“ — Žalm 120:6, 7.

Jsme-li podobně jako žalmista pro mír, musíme krotit svůj jazyk a nepůsobit jiným tíseň nějakými pichlavými, podlamujícími řečmi.