Žalmy

Radost z účasti na pravém uctívání

ÚČASTNIT se s jinými pravého uctívání je pro oddané služebníky Nejvyššího zdrojem nevýslovné radosti. Síla jejich citu je patrná ze Žalmu 122, v jehož úvodních slovech čteme: „Radoval jsem se, když mi říkali: ‚Pojďme k domu Jehovovu.‘ “ (Verš 1) Již jen myšlenka na cestu k Jehovově svatyni vyvolala v žalmistovi pocit radosti a pokoje.

Podtitulek připisuje 122. žalm Davidovi. Překlad „Septuaginta“ však vynechává slovo „Davidův“. Vzhledem k tomu a k některým slovům užitým v žalmu docházejí mnozí odborníci k závěru, že tento žalm napsal někdo jiný než David. Jestliže však přijmeme nadpis, který je v hebrejském textu, můžeme Žalmu 122 bez obtíží rozumět.

Bohabojný David se velmi radoval, když chodil k Jehovovu domu, aby se účastnil uctívání. Jak velkou měl radost, je vidět z jeho jednání, když byla na horu Sión přenášena svatá truhla. Bible nám říká: „David tančil dokola před Jehovou celou svou silou.“ On a „celý dům Izraele přinášeli Jehovovu truhlu s radostným vykřikováním“. — 2. Sam. 6:14, 15.

Z následujících slov je však patrné, že Žalm 122 měl bezpochyby vyjadřovat city kteréhokoli ctitele, který vystupoval k Jehovově svatyni. Čteme: „Naše nohy stály v tvých branách, Jeruzalémě. Jeruzalém je vystavěn jako město, které se spojilo v jedno, k němuž vystoupily kmeny, kmeny Jah, jako připomínka Izraeli, aby vzdával díky jménu Jehovovu.“ (Žalm 122:2–4) Tento žalm tedy znázorňuje, jak ctitelé přicházeli z míst mimo Jeruzalém a pak se zastavovali, jakmile vstoupili branami, aby pohlédli na město. Jaký pohled je vítal? Jeruzalém je „město, které se spojilo v jedno“. Domy byly postaveny těsně u sebe, jako by byly ‚spojeny v jedno‘. Tak bývalo ve starověku uspořádáno město. Jestliže bylo takové město celistvé a obklopené silným opevněním, bylo možné je hájit snadněji než velkou, rozlehlou metropoli. Obránci města nemuseli hájit rozlehlé území, přičemž by určité části byly zranitelné, kdyby nepřítel zaútočil. Jeruzalém byl kromě toho obklopen horami a na východě, jihu a západě strmými údolími, čímž byl prostor pro výstavbu velmi omezen. Obyvatelé města žili těsně u sebe a byli na sobě závislí, pokud jde o pomoc a ochranu. Tato tělesná blízkost mohla dobře znázorňovat duchovní jednotu celého národa, když se všechny izraelské kmeny shromáždily k uctívání. To, že ‚vzdávali díky jménu Jehovovu‘, znamenalo, že děkovali Nejvyššímu, jehož toto jméno zastupovalo.

Jeruzalém byl nejen střediskem pravého uctívání, ale město bylo také sídlem vlády. Žalmista pokračuje: „Tam jsou totiž soudní trůny, trůny pro dům Davidův.“ (Žalm 122:5) Jako hlavní město byl Jeruzalém místem nejvyššího soudu. Král David zaujímal postavení soudce a stejně i jiní z jeho domu. Bible podává zprávu: „A synové Davidovi, ti se stali knězi.“ (2. Sam. 8:18) Z toho, že byli označování jako „kněží“, je patrné, že byli státními ministry neboli úředníky a v tomto postavení jistě vynášeli rozsudky.

Vzhledem k důležitosti Jeruzaléma pokračuje žalmista: „Proste, lidé, o pokoj Jeruzaléma. Ti, kteří tě, město, milují, budou bez starosti. Ať je dále pokoj uvnitř tvých náspů, ať jsou bez starostí uvnitř tvých obytných věží.“ (Žalm 122:6, 7) Bylo nanejvýš vhodné, aby se Izraelité modlili o pokoj a blaho Jeruzaléma jako hlavního města národa a střediska uctívání. Láska k tomuto městu pro to, čím bylo, odpovídala Boží vůli. Proto mohli být všichni milovníci tohoto města, to znamená všichni milovníci pravého uctívání a spravedlnosti, ujištěni, že budou mít Boží přízeň; budou se těšit z bezpečí, že budou „bez starostí“ neboli úzkosti. Žalmista v modlitbě vyjadřuje přání, aby uvnitř opevnění neboli jeruzalémských hradeb byl pokoj, aby bylo zajištěno blaho města. V bezpečí měly být i obytné věže neboli opevněná královská sídla.

Bylo v nejlepším zájmu národa, aby se město obzvláště jako středisko uctívání Jehovy těšilo z pokoje. Jestliže se tedy Izraelita modlil o pokoj Jeruzaléma, sledoval tím zájmy ostatních Izraelitů. To je patrné z dalších slov Žalmu 122: „V zájmu svých bratrů a svých druhů nyní promluvím: ‚Ať je v tobě pokoj.‘ V zájmu domu našeho Boha Jehovy budu stále hledat pro tebe dobro.“ — Verše 8, 9.

Dnes již pravé uctívání není spojeno s nějakým určitým městem nebo s nějakým zvláštním místem na zemi. Ježíš Kristus řekl Samaritánce: „Přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. . . Přichází však hodina, a nyní je zde, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá ctitele tohoto druhu.“ — Jan 4:21–23.

Boží služebníci se tedy nemodlí za nějaké zvláštní místo, ale právem se modlí jeden za druhého a za pokoj celého křesťanského sboru, který nyní vyvyšuje pravé uctívání před jinými lidmi. Když jde o shromáždění tohoto sboru, cítíš totéž, co žalmista? Raduješ se, můžeš-li být s jinými, kteří mají stejně vzácnou víru? Máš o blaho sboru stejný zájem, jako měl žalmista zájem o pokoj Jeruzaléma? Jestliže ano, pak žiješ v souladu s duchem Žalmu 122.