Jákobova tíseň a Boží nová smlouva
„Uzavřu s izraelským domem a s judským domem novou smlouvu.“ — Jeremiáš 31:31.
1, 2. a) Jakou úlohu měl Jákob a Ráchel vzhledem k izraelskému národu? b) Jaké nesrovnatelné těžkosti byly předpověděny Jákobovi?
JÁKOB a Ráchel se milovali. Jákob, který se stal známým jako Izrael, se stal otcem dvanáctikmenného národa izraelského. Ráchel, jeho manželka, kterou měl nejraději, se stala matkou kmene Benjamín. Kmen Juda pocházel od Jákobovy méně milované manželky Líy. A tak se jméno Jákob stalo symbolem celého národa a Ráchel symbolizovala matku, která zastupovala tento národ a byla v úctě. Jákobovi byla předpověděna tíseň, jaká do té doby neměla obdoby, a Ráchel měla cítit její žalostné účinky. Prorok Jeremiáš, který žil v Anatot v území Benjamín, byl inspirován, aby o tísni, která měla nastat v jeho době, řekl:
2 „Běda, protože ten den je veliký, takže jiný takový [v dřívějších dějinách] není, a je to čas tísně pro Jákoba. Ale i z něj bude zachráněn.“ — Jer. 30:7.
3. a) Nad jakou situací měla podle předpovědi bezútěšně plakat Ráchel? b) Kdy postihl Jákoba tento „čas tísně“?
3 Co měl tento bezpříkladný „čas tísně pro Jákoba“ znamenat pro symbolickou Ráchel, bylo předpověděno u Jeremiáše 31:15: „V Ramě [městě v území Benjamín] je slyšet hlas, naříkání a hořký pláč, Ráchel plačící nad svými syny. Odmítá dát se těšit nad svými syny, protože již nejsou.“ To neznamenalo, že byli zabiti, ale že byli zajati a odvedeni ze své vlasti jako vyhnanci do nepřátelské země. Ano, když babylónští dobyvatelé osmnáct měsíců obléhali Jeruzalém, bylo toto město na severní hranici mezi územím Judy a Benjamína rozbořeno. Jeho chrám byl zničen, král, knížata a kněží byli zajati a převážná většina obyvatel, kteří přežili, byla odvedena do vyhnanství do Babylóna. Uprostřed sedmého lunárního měsíce (tišri) roku 607 př. n. l. opustil malý počet Židů, kteří v zemi zůstali, zem judského království a ta zůstala zpustošena a nebyl v ní ani člověk, ani domácí zvíře. Podle božského výnosu měla země zůstat v tomto zpustošeném a opuštěném stavu sedmdesát let.
4. Kdy byl Jákob „zachráněn“ z předpověděné tísně?
4 Jaký to byl pro Jákoba „čas tísně“! Nebyl toho ušetřen a neunikl tomu, a teprve po 70 letech, kdy měla země ležet úplně zpustošena, hodlal Bůh splnit utěšující slova, která dodal: „Ale i z něj bude zachráněn.“ (Jer. 30:7) Jak mělo dojít k této záchraně?
5. Co řekl Jehova pro útěchu Ráchel? Jak splnil svůj slib?
5 Jehova řekl o tomto námětu více, když po předpovědi o tom, že Ráchel přijde o své syny, dodal: „Tak řekl Jehova: ‚ „Zadrž svůj hlas od pláče a své oči od slz, protože existuje odměna za tvou činnost,“ je Jehovův výrok, „a oni [tvoji synové] se jistě vrátí ze země nepřítele.“ ‘ “ (Jer. 31:16) „Země nepřítele“ byl Babylón. (Mich. 7:8–10) Moc Babylóňanů nad „syny“ Ráchel měla tedy být přerušena. Aby o tom Bůh truchlící Ráchel znovu ujistil, řekl dále: „ ‚A je naděje pro tvou budoucnost,‘ je Jehovův výrok, ‚a ti synové se jistě vrátí na své vlastní území.‘ “ (Jer. 31:17) K tomuto návratu na jejich vlastní území včetně Ramy, došlo po roce 537 př. n. l., k úžasu nepřátelských nevěřících národů. (Neh. 7:30; 11:31–33) Jaké zázračné „zotavení“ způsobil Jehova po takovém žalostném „zhroucení“ národa v roce 607 př. n. l.!
6. Jak chtěl Jehova změnit Sión neboli Jeruzalém, aby již nebyl jako zapuzená, nikým nehledaná žena, protože řekl, že vyléčí její „rány“?
6 Řekl o tom: „ ‚Způsobím ti totiž zotavení a vyléčím tě z tvých ran,‘ je Jehovův výrok. ‚Vždyť tě nazvali zapuzenou ženou: „To je Sión, který nikdo nehledá.“ ‘ Tak řekl Jehova: ‚Hle, shromažďuji zajatce ze stanů Jákobových, a slituji se nad jeho bydlišti. A město [Sión neboli Jeruzalém] bude skutečně znovu postaveno na pahorku svých sutin a obytná věž bude stát na svém právoplatném místě. A od nich bude jistě vycházet díkůvzdání a zvuk smějících se.‘ “ — Jer. 30:17–19.
7. Co v tomto Jehovově výroku ukazuje, zda v době příchodu „ran“ zrušil Jehova smlouvu Zákona? Jak zacházel s touto smlouvou Jehovův lid?
7 Jehova je „šťastný Bůh“ a přeje si, aby ti, kteří jsou s ním ve smluvním poměru, byli také šťastní. On sám se směje! Slíbil, že se židovský lid, který měl být ve vyhnanství, bude jednou smát, a z toho je patrné, že on nezrušil smlouvu Zákona, kterou prorok Mojžíš zprostředkoval mezi Jehovou a izraelským národem. Jak ale Izraelité porušili podmínky této smlouvy! Jehova jim řekl: „Postavili dále Baalovy výšiny, jež jsou v údolí synů Hinnom [jižně od jeruzalémského chrámu], aby své syny a své dcery nechávali procházet ohněm [jako lidské oběti] k Molochovi, což jsem jim nepřikázal, ani nevstoupilo do mého srdce činit tuto odpornou věc, abych přiměl Judu [judské království] k hřešení.“ — Jer. 32:35.
8. Po jakém zaslouženém zážitku se tedy měli Izraelité stát Jehovovým lidem?
8 Pro takové důvody si Izraelité zasloužili, aby se na judské království a na jeho hlavní město Jeruzalém jako bouře přihnala tíseň. Jehova však po této předpovědi milosrdně dodal: „ ‚V té době [obnovení Izraele],‘ je Jehovův výrok, ‚se stanu Bohem všem izraelským rodinám a oni se stanou mým lidem.‘ “ — Jer. 30:23 až 31:1.
9, 10. Co chtěl Jehova vložit do srdcí znovushromážděných Izraelitů, aby mohli zůstat na neurčitý čas ve šťastném vztahu k němu? K čemu to mělo vést?
9 Ačkoli jejich minulé dějiny byly nechutné, Bůh s nimi chtěl dále jednat podle toho, jací byli nyní. Chtěl sledovat jejich blaho a dát jim příležitost, aby mohli na neurčitý čas zůstat ve šťastném vztahu k němu. Řekl o tom:
10 „Hle, sbírám je ze všech zemí, do nichž jsem je rozehnal ve svém hněvu a ve své zlobě a ve velké nevoli; a přivedu je zpět na toto místo a dám jim bydlet v bezpečí. A jistě se stanou mým lidem a já sám se stanu jejich Bohem. A dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mne stále báli, k jejich vlastnímu dobru a k dobru jejich synů po nich. A uzavřu s nimi neurčitě dlouho trvající smlouvu, že se neobrátím za jejich zády a nepřestanu jim činit dobro; a vložím jim do srdce bázeň přede mnou, aby se ode mne neodvrátili. A budu nad nimi jásat, abych jim činil dobro, a budu je v opravdovosti pěstovat v této zemi celým svým srdcem a celou svou duší.“ — Jer. 32:37–43; také 31:27–30.
LEPŠÍ SMLOUVA
11, 12. a) Jak dlouho existoval Jeruzalém po tomto příznivém novém počátku? Proč vina nebyla na straně Jehovově? b) Byla zničením Jeruzaléma zrušena smlouva Zákona? Co naznačil Jehova tím, že opět uvedl svůj lid z vyhnanství do jejich země?
11 Jestliže měl tento obnovený Jeruzalém tak vynikající nový začátek, proč existoval dále jen 606 let, neboli do léta roku 70 n. l.? Podle toho, jak se Jehova výše uvedenými slovy smluvně zavázal, že bude podporovat svůj lid, nemohla být chyba na jeho straně. Nová smlouva nemusela být zavedena proto, že by byl nějaký nedostatek u něho. A přece Jehova prostřednictvím Jeremiáše oznámil, že učiní novou a lepší smlouvu. Ale tělesný Izrael jí mohl využít na prvním místě!
12 V roce 1513 př. n. l. uzavřel Jehova s Izraelem smlouvu Zákona prostřednictvím Mojžíše. Bylo to 906 let před tím, než Jehova použil babylónského krále Nabuchodonozora, aby zničil Jeruzalém a jeho chrám. To však nezrušilo jeho smlouvu Zákona s Izraelem a neučinilo ji neplatnou. Jehova proto nepotřeboval nějakou další smlouvu jiného druhu, aby mohl uzdravit zranění Židů tím, že je vysvobodí z nepřátelské babylónské země a opět je uvede do jejich vlasti, kterou jim dal. Tím, že to však udělal, znovu vyjádřil, že je jejich Bůh; a ujistil je, že oni jsou stále jeho lidem a že Sión neboli Jeruzalém již nebude jako „zapuzená žena“, kterou nikdo nehledá.
13, 14. a) Jak se tito Izraelité, kteří přežili meč dobyvatelů, ocitli ve stavu podobném „pustině“? Kde hledali oddech? b) Jak velkou láskou miloval Jehova Izrael, a jakou osobní vlastností je proto k sobě přitahoval?
13 Jehova měl předsevzetí nesrovnatelným způsobem projevit svému smluvnímu lidu milující laskavost. Proto nepřipustil, aby byli mečem dobyvatelů úplně pobiti. Někteří lidé měli přežít. Jejich život ve vyhnanství v nepřátelské zemi pro ně měl být jako stanování v pustině, kde si nemohli skutečně odpočinout, protože to nebyla jejich vlast. Nebyla to jejich země, kterou by jim Bůh dal. Jestliže budou v tomto stavu jako „v pustině“ činit pokání a obrátí se k němu, dojdou v jeho očích přízně, protože on svou smlouvu s nimi neporušil. Bylo předpověděno, k jakému štěstí to povede:
14 „ ‚Lid z těch, kteří přežili meč, našel přízeň v pustině, když Izrael putoval, aby dosáhl oddechu [ve své palestinské vlasti].‘ Z dálky se mi zjevil sám Jehova a řekl: ‚A láskou na neurčitý čas jsem tě miloval. Proto jsem tě choval s milující laskavostí. Ale nyní tě opět vystavím a budeš skutečně opět vystavěna, panno izraelská. Ještě se vyzdobíš svými tamburínami a vytáhneš v tanečním reji těch, kteří se smějí. Ještě budeš pěstovat vinice na samařských horách [kde dříve bylo severní království izraelské]. Pěstitelé je jistě budou pěstovat a začnou je užívat. Existuje totiž den, kdy ti, kteří se budou rozhlížet v hornaté krajině efraimské, [Efraim byl vedoucím kmenem severního království izraelského], skutečně zvolají: „Povstaňte a vystupme na Sión [Jeruzalém], k Jehovovi, našemu Bohu.“ ‘ “ — Jer. 31:2–9.
15, 16. a) Kde mělo všech dvanáct kmenů Izraele podle citovaného proroctví obnovit své uctívání Jehovy? b) Co chtěl Jehova potom učinit s domem izraelským? Jak to mělo působit na jeho lid?
15 Ano, všechny jižní i severní kmeny izraelské měly být opět shromážděny a měly se spojit v uctívání Jehovy na Siónu! To znamenalo, že Jákob (všech dvanáct kmenů Izraele) měl být z Jehovovy lásky, jež trvá na neurčitý čas, zachráněn z „času tísně“, který pro něj vyvrcholil zpustošením Jeruzaléma a Judeje v roce 607 př. n. l. (Jer. 30:7) Ale ještě před tím, než nastala tato „tíseň“, předpověděl Jehova ve své milující laskavosti něco daleko podivuhodnějšího než pouze opětovné shromáždění svého lidu z vyhnanství:
16 „ ‚Hle, přicházejí dny,‘ je Jehovův výrok, ‚a uzavřu s izraelským domem a s judským domem novou smlouvu; ne takovou, jako byla smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich předky v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země, „má smlouva, kterou oni sami porušili, ačkoli já sám jsem byl jejich manželským vlastníkem,“ je Jehovův výrok.‘ ‚Neboť to je smlouva, kterou uzavřu s izraelským domem po oněch dnech,‘ je výrok Jehovův. ‚Vložím do nich svůj zákon a napíši jej do jejich srdce. A stanu se jejich Bohem a oni sami se stanou mým lidem.‘ ‚A nebudou již učit každý svého druha a každý svého bratra slovy: „Poznejte Jehovu!“, protože oni všichni mne budou znát, od nejmenšího z nich až do největšího z nich,‘ je Jehovův výrok. ‚Protože odpustím jejich provinění a nebudu již vzpomínat na jejich hřích.‘ “ — Jer. 31:31–34.
MUSÍ BÝT NOVÝ PROSTŘEDNÍK
17. Proč bychom se dnes měli stále ještě zajímat o novou smlouvu? Kdy již byla tato smlouva Zákona stará a měla zaniknout?
17 Máme dnes zájem o tuto novou smlouvu? Měli bychom mít o ni zájem, protože je stále v platnosti. Pro koho však až dodnes platí? Milióny Židů po celé zemi netvrdí, že platí pro ně. Věří, že jsou stále pod smlouvou, která byla s jejich předky uzavřena na hoře Sinaj. To bylo před více než 3 490 lety. Novou smlouvu slíbil Jehova prostřednictvím Jeremiášovým před více než 2 580 lety. Jestliže tito Židé mají pravdu, proč se Bůh tak dlouho chystá uvést tuto slíbenou novou smlouvu v platnost? Vždyť židovská smlouva Zákona byla stará již před 1 900 lety a zřejmě měla pominout, aby učinila místo smlouvě nové. Stalo se to?
18. a) Co ohledně smlouvy Zákona naznačuje Boží slib o smlouvě, která byla „nová“? Co je tím naznačeno o stáří smlouvy Zákona? b) Jak byl tento zákoník předán izraelskému národu?
18 Jeden židovský student, který sedával u nohou slavného učitele, farizea Gamaliela v Jeruzalémě, o tom napsal: „Svým výrokem ‚nová smlouva‘ učinil tu dřívější zastaralou. A to, co je učiněno zastaralým a co stárne, blíží se k zániku.“ (Žid. 8:13; 2. Kor. 3:14) Tento židovský pisatel to napsal Židům v Jeruzalémě, kteří se stali křesťany, asi v roce 61 n. l. V jednom dřívějším dopise křesťanským sborům v římské provincii Galácii napsal: „Proč potom Zákon? Byl připojen [k abrahámovské smlouvě ohledně semene], aby zjevil přestupky, dokud by nepřišlo semeno [Abrahámovo], jemuž bylo dáno zaslíbení; a byl předán skrze anděly rukou prostředníka.“ — Gal. 3:19.
19. Jestliže při smlouvě Zákona musel být Mojžíš jako prostředník, co to dokazuje ohledně nové smlouvy, která je také uzavřena mezi Bohem a lidmi?
19 Tento nejmenovaný prostředník byl Mojžíš. Jestliže k zavedení staré smlouvy Zákona bylo zapotřebí, aby působil jako prostředník mezi Bohem a nedokonalými, hříšnými lidmi, pak zavedení nové smlouvy mezi Bohem a lidmi bude jistě také vyžadovat prostředníka, ačkoli o něm u Jeremiáše 31:31–34 není zmínka. V Jeremiášově době byl Mojžíš již dlouho mrtvý. Protože kdysi působil jako prostředník, byla stará smlouva Zákona nazývána „Mojžíšův zákon“. — Sk. 15:5.
20, 21. a) Když Bůh předpověděl novou smlouvu, jak naznačil, že bude vyšší než smlouva předcházející? b) Co chtěl Bůh učinit z Izraelitů jako smluvní strany, kdyby věrně zachovávali smlouvu?
20 Nová smlouva byla vyšší smlouva, a proto si zasloužila prostředníka vyššího, než byl Mojžíš. Povšimněme si nyní, jak nebeský původce nové smlouvy naznačil, že tato smlouva převyšuje smlouvu dřívější. Říká o ní, že není taková, „jako byla smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich předky v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země, ‚mou smlouvu, kterou oni sami porušili, ačkoli já sám jsem byl jejich manželským vlastníkem‘ “. (Jer. 31:32) Prostřednictvím smlouvy, kterou uzavřel s Izraelity, když je vyvedl z Egypta, měl v úmyslu učinit z nich něco velikého. Proto jim řekl:
21 „Budete-li nyní přesně poslouchat můj hlas a skutečně dodržovat mou smlouvu, [co se stane?] pak se jistě stanete mým zvláštním vlastnictvím ze všech ostatních lidí, protože mně patří celá země. A vy sami se mně stanete královstvím kněží a svatým národem.“ — 2. Mojž. 19:5, 6.
22. a) Jakým druhem vlády by bylo takové „království kněží“? Pro koho by bylo vhodné? b) Pro koho měl být tento „svatý národ“ „zvláštním vlastnictvím“ a v jakém vztahu měl být k němu?
22 Slova „království kněží“ jistě poukazují na vládu, která ideálně vyhovuje potřebám celého lidstva. Její kněží reprezentují Boha, zachránce lidstva, a slouží mu. „Království kněží“ je samo o sobě „národem“, národní skupinou, která je natolik čistá, aby mohla být označena jako ‚svatá‘, vhodná, aby ji Bůh používal. Bůh jej vybral ze všech ostatních národů na zemi. Měl se stát Božím „zvláštním vlastnictvím“, jako je manželka zvláštním vlastnictvím svého manžela. Bůh opravdu přirovnal vykoupený starověký izraelský národ k manželce, když řekl, že „je jejich manželským vlastníkem“. Ona mu však neprojevovala poddanost jako manželka a nezachovávala jeho svatou smlouvu, ale opomíjela zvláštní povinnosti, které vyplývaly z tohoto postavení přízně. (Jer. 3:1–3, 20) Zasloužila si, aby byla rozvedena!
23. Působila mojžíšovská smlouva Zákona? Co učinil Bůh ohledně zamýšlené ideální vlády pro lidstvo?
23 Z pozdějších dějin tohoto starověkého smluvního lidu Jehovy Boha víme, že se jejich situace natrvalo nezlepšila. Smlouva Zákona zprostředkovaná Mojžíšem tedy zřejmě nepůsobila. Jak můžeme být proto šťastni, že se Jehova Bůh nevzdal a učinil opatření ve prospěch tohoto žádoucího „království kněží“. V zájmu této ideální vlády nahradil starou smlouvu smlouvou lepší.