„Miloval je až do konce“
MEZI apoštolem Janem a Ježíšem byl velmi krásný vztah. V jeho evangeliu je zmínka o tom, že „Ježíš ho miloval“. Při poslední „večeři“ zaujal místo Jan vedle Ježíše, a byl to on, komu dal Ježíš, když byl na mučednickém kůlu, zvláštní výsadu, když mu řekl, aby vzal jeho matku Marii do svého domu a pečoval o ni, jako by to byla jeho vlastní matka. — Jan 13:23; 19:25–27; 20:2; 21:20.
Toto vzájemné pouto mezi Ježíšem a Janem nevzniklo na základě tělesné přitažlivosti. Jan nebyl sentimentální člověk, jak se někteří domnívají, ačkoli je pravda, že hodně mluvil o lásce. Pravá a upřímná láska podobná Boží lásce je silná a čistá vlastnost, těsně spjatá s věrnou oddaností. Jan ve všech svých spisech projevoval silnou lásku a věrnou oddanost Ježíši Kristu a Jehovovi. Ježíš, který „věděl, co v člověku je“, to velmi oceňoval, a tak mezi nimi vzniklo silné pouto. — Jan 2:25.
Uvažujeme-li o onom posledním večeru, kdy byl Ježíš se svými následovníky, těžko se můžeme vžít do jejich situace. Nikdo z nich ani Jan neměl jasnou představu o tom, co se té noci s Ježíšem stane. Když Ježíš řekl: „Vy všichni této noci klopýtnete ve spojitosti se mnou,“ a Petr rozhodně prohlásil, že něco takového se mu nemůže stát, a tím spíše že nemůže zapřít svého Mistra, pak „všichni ostatní učedníci také řekli totéž“. (Mat. 16:21–23; 26:31–35) Jaký to musel být hrozný otřes, když nastaly události přesně tak, jak bylo předpověděno. Pro ně začala večeře spíše jako připomínka původní večeře pasach. Pro Ježíše však měla největší možný význam, jak je to patrné ze všeho, co Ježíš řekl svým učedníkům a co vyjádřil v modlitbě ke svému Otci, obzvláště „když povečeřel“ a zavedl slavnost na památku své smrti. Můžeme se o tom velmi poučit, přečteme-li si 13. až 17. kapitolu Janova evangelia.
Tato podrobná zpráva byla napsána asi 65 let po těchto událostech. Jistě to dokazuje, že byla pravdivá Ježíšova slova o působení ‚pomocníka, svatého ducha‘: „Ten vás naučí vše a opět vám připomene všechno, co jsem vám říkal.“ (Jan 14:26) Ano, milovaný Jan byl dobře poučen, a můžeme si představit, s jak hlubokým citem a oceněním napsal o Ježíši:
„Nyní před svátkem pasach, protože věděl, že přišla jeho hodina, aby přešel z tohoto světa k Otci, Ježíš, jenž miloval své, kteří byli ve světě, miloval je až do konce.“ — Jan 13:1.
Jan jistě často přemýšlel o tom, jak podivuhodná byla tato Ježíšova neselhávající věrná láska, jež přinesla bohatství nezasloužené laskavosti. Jeho učedníci si byli tak jisti sami sebou; a přece byli slabí a selhali, když došlo ke zkoušce. Ne proto, že by byli v srdci špatní. Byla to jen lidská slabost, které dočasně satan využil, ale jen dočasně. — Luk. 22:32.
„STÁLE TO ČIŇTE“ — PROČ?
Když se blíží výročí Ježíšovy smrti 14. nisana roku 33 n. l. a další oslava „Pánovy večeře“ ve všech sborech svědků Jehovových, na které myšlenky bychom měli v první řadě pamatovat? Když Ježíš podal svým učedníkům chléb a potom pohár, proč opakoval slova: „Stále to čiňte. . . na mou památku“? — 1. Kor. 11:20, 23–26.
Ježíš sám věděl, co to všechno znamená. To je patrné ze slov, která řekl několik dnů předtím, když pronesl jednoduché, ale výstižné podobenství, v němž se přirovnal k zrnu pšenice. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstává pouze jedno zrno, ale jestliže zemře, pak přinese mnoho ovoce.“ (Jan 12:24) Z jeho dalších slov je patrné, že si plně uvědomoval nejen to, že s jeho smrtí na mučednickém kůlu bude spojeno hrozné utrpení a hanba, ale že také věděl o tom, jak dalekosáhlé a podivuhodné účinky bude mít tato jeho obětavá láska, v níž dal nejvyšší příklad. Ježíš v tom vyjádřil vroucí touhu oslavit jméno svého Otce, a v tu chvíli Jehova odpověděl na naléhavou prosbu svého Syna, neboť „vyšel hlas z nebe: ‚Oslavil jsem je a opět je oslavím.‘ “ — Jan 12:25–33.
Ježíš dal příklad téže lásky, jakou měl jeho Otec. Na začátku své kazatelské služby řekl: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ Ano, on byl ten „člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako odpovídající výkupné za všechny“. „Okusil smrt za každého člověka.“ (Jan 3:16; 1. Tim. 2:4–6; Žid. 2:9) Skutečně zaujal místo hříšníka, jak to je živě popsáno u Izaiáše 53:4–7, 10, a apoštol Pavel ve Filipenským 2:5–11 potvrzuje, jak nádherný výsledek pro lidstvo přinesla tato obětní ‚smrt na mučednickém kůlu‘. Bylo by dobré, kdybychom si všichni v tomto blížícím se období Památné slavnosti přečetli celé tyto pasáže a uvažovali o nich.
Kromě dalekosáhlých účinků, o nichž již byla zmínka, měl Ježíš při zavádění slavnosti na památku své smrti obzvláště na mysli některé důležité účinky, jež byly bezprostřední. Je pravda, že při jedné příležitosti mluvil o sobě jako o ‚živém chlebu, který sestoupil z nebe,‘ a potom řekl: „Vskutku chléb, který já dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:51) Někteří Židé, kteří naslouchali, jej přerušili, ale Ježíš potom dále mluvil o stejném námětu a zdůraznil hlubší význam pro ty, jichž se to týkalo. Již předtím mluvil o tomto symbolickém „chlebu“, ale nyní pokračoval:
„Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život, a já ho vzkřísím v posledním dnu. . . Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, zůstává ve spojení se mnou a já ve spojení s ním.“ (Jan 6:53–56)
To jsou podivuhodná slova. Klopýtli o ně i „mnozí z jeho učedníků. . . [a] již s ním nechodili“. Co to znamená? — Jan 6:60–66.
Ježíš věděl, že svět lidstva, o němž se mluví v předcházejících biblických textech, bude mít příležitost získat dobrodiní z výkupní oběti v době jeho království, až bude ‚nové nebe a nová země‘ a „smrt již nebude“. (Zjev. 21:1–4; Luk. 23:42, 43) Věděl však také, že jeho Otec má zalíbení v tom, aby někteří z pozemské lidské rodiny, jež je postižena hříchem, s ním sdíleli jeho nebeský trůn jako králové a kněží. (Luk. 22:28–30; Zjev. 3:21; 20:6) Věděl, že on, jenž „je Kristus“, je v prvé řadě Abrahámovým semenem, ale že také tito jiní z křesťanského sboru „ve spojení s Kristem Ježíšem“ tvoří duchovní ‚Boží Izrael‘ a že budou také „skutečně Abrahámovým semenem, dědici vzhledem k zaslíbení“. (Gal. 3:16, 28, 29; 6:16) To byl skutečně projev ‚nezasloužené laskavosti za nezaslouženou laskavostí‘. — Jan 1:16.
Jedenáct věrných apoštolů, kteří byli oné noci 14. nisana s Ježíšem, byli první, kteří byli pozváni k tomu, aby jedli z bochníku nekvašeného chleba a pili z poháru vína, což podle Ježíšových slov znázorňovalo jeho bezhříšné tělo a jeho životní krev. (1. Kor. 11:23–26) Po nich měli přijít další, o nichž Ježíš řekl, že „ve mne uvěří skrze jejich slovo“. (Jan 17:20) Povšimni si, jak se v souvislosti s těmito věřícími často opakují slova „ve spojení s“, jichž se používá jen ve vztahu k Jehovovi Bohu a ke Kristu Ježíši a k členům pomazaného křesťanského sboru, jak je to patrné u Jana 6:56; 10:38; 14:10, 11, 20; 15:4–7; 17:21–23, 26.
Se členy tohoto sboru se jedná zvláštním způsobem, ale ne pro nějakou jejich vlastní zásluhu. (Ef. 2:5; 1. Jana 2:2) Jsou zplozeni Božím duchem k nebeské naději, k naději, že budou mít s Kristem podíl na jeho nebeském vzkříšení, pokud předtím zůstanou věrní, jak řekl Pavel, v ‚podílu na jeho utrpeních. . . [a ve] smrti podobné jeho‘, v obětní smrti, při níž se naprosto vzdají naděje na život na rajské zemi. (Fil. 3:10) Tento obětní životní běh začíná v době, kdy Bůh někoho vybírá jako člena tohoto křesťanského sboru, z něhož se skládá ‚Kristovo tělo‘, jak je to vysvětleno u Matouše 16:24 a v 1. Korintským 12:12–27. Tito členové jsou uvedeni do „nové smlouvy“, jež začala platit na základě Kristovy prolité krve, a podílejí se na její službě. — 1. Kor. 11:25; 2. Kor. 3:6; 4:1–7.
Na zemi jsou ještě někteří lidé, kteří jsou „ve spojení s Kristem Ježíšem“ a mají svědectví Božího ducha, že jsou ‚Boží duchem zplozené děti‘ a „spoludědici s Kristem“. (Řím. 8:1, 14–17) Velmi myslí na tyto drahocenné pravdy, když se sejdou k „Pánově večeři“. Ale velká většina svědků Jehovových, kteří se v ten večer sejdou, nemají takovou nebeskou naději. Vědí, že nepatří k „malému stádu“, ale ztotožňují se s „velkým zástupem“ „jiných ovcí“, o nichž mluvil Ježíš. (Luk. 12:32; Jan 10:16; Zjev. 7:9) Také oni projevují víru v Ježíšovu prolitou krev. (Zjev. 7:14) Mají naději, že ‚zdědí království‘ v tom smyslu, že se budou těšit z jeho požehnání věčného života na zemi, jak to Ježíš slíbil u Matouše 25:31–40. Také se těší z úzkého společenství s Kristovými „bratry“, o nichž je zmínka v onom podobenství. Ve srovnání s duchovními izraelity jsou jako „cizinci“, a velmi si váží výsady a odpovědnosti, že společně s nimi mohou přinášet ovoce království. (Iz. 56:6, 7; 61:5; Mat. 21:43) Někteří dokonce zemřeli za svůj věrný postoj pro pravdu a za to, že nebojácně ohlašovali poselství o království. Ale i když snad umírají mučednickou smrtí, neumírají obětní smrtí jako Ježíš a ti, kteří jsou „spoludědicové s Kristem“ v nebeském království. Uvědomují si tento rozdíl, a proto se neúčastní symbolů nekvašeného chleba a poháru vína, jež naznačují nejen přijetí dobrodiní Kristovy smrti, ale také podíl s Kristem na stejném obětním životním běhu.
SEBEZKOUMÁNÍ
Ačkoli si dnes velká většina těch, z nichž se skládá ‚jedno stádo [pod] jedním pastýřem‘, uvědomuje tento rozdíl, někteří si možná položí otázku, jak člověk ví, zda byl pozván k nebeskému povolání. To již není možno určit podle nějakého vnějšího důkazu jako v raných dobách křesťanského sboru, kdy byly udíleny zázračné dary ducha. Ještě větší cenu než tyto dary měla nádherná naděje na nebeské dědictví, jež byla poskytnuta těm, kteří byli „nazýváni Božími dětmi“ a byli „účastníci nebeského povolání“. (Žid. 3:1; 1. Jana 3:1–3) Tehdy existovala jen tato jediná naděje, ale dnes, kdy tato část Boží „správy“ se již dokončuje, se otevírají brány království dokořán a „velký zástup“ je zván, aby získal požehnání pozemská, o nichž zde již byla zmínka. To platí zvláště od roku 1935, kdy se jasně poznalo, že „velký zástup“ je pozemská třída, která má naději na nekonečný život na rajské zemi. — Ef. 1:10; Zjev. 7:9–17.
Je věcí jednotlivce, aby si vybral, kterou naději bude pěstovat, zda nebeskou či pozemskou? Nikoli. Než může někdo chovat nějakou osobní naději, musí učinit bez rozdílu krok oddanosti a křtu, přičemž souhlasí s tím, že bude nadále činit Boží vůli, a nikoli svou vlastní. Bůh působí, že činností jeho svatého ducha se koná jeho vůle. Jak tento duch působí vzhledem k těm, které Bůh vybírá jako budoucí členy „malého stáda“ a vzbuzuje v nich nebeskou naději, to je vysvětleno v Římanům 8:14–17. Tito křesťané mají sami v sobě neklamný důkaz, že byli povoláni k nebeskému království.
Dostávají Božího ducha také oddaní služebníci, které Bůh přijímá jako členy „velkého zástupu“? Jistě ano, podobně jako Boží věrní služebníci v předkřesťanských dobách, jako byl Mojžíš a Jan Křtitel, kteří neměli nebeskou naději. (Mat. 11:11) Bůh dnes jedná s každým ze svých oddaných služebníků a pěstuje v nich naději na život ve svém království. Křesťanům v rané době řekl Pavel, že byli „zachráněni v této naději“, v naději nebeské. Mluvil také o naději pro „tvorstvo“, pro ostatní z lidské rodiny, kteří očekávají „zjevení Božích dětí“, až se opět dostanou do postavení jeho pozemských dětí. — Řím. 8:18–25.
Každý tedy musí být zachráněn v určité naději. Měla by to být naděje, která plně zaměstnává tvou mysl, a měla by být pro tebe velmi reálná. Jestliže po čestném zkoumání pocítíš určitou nejistotu nebo uvědomíš-li si, že jsi k závěru, že jsi dostal nebeské povolání, došel v silném citovém rozpoložení, nebo jestliže snad poznáš, že tě takové povolání nějak oddělilo od ostatních, takže se cítíš odlišný a poněkud nadřazený, jako bys měl právo na to, aby s tebou druzí jednali zvláštním způsobem a se zvláštní úctou, pak máš dobrý důvod, abys přehodnotil své postavení. Buď upřímný a pokorný a bez váhání pros Boha o moudrost, o vedení a pomoc, abys mohl konat jeho vůli. Nebude tě kárat. „Bůh s vámi jedná jako se syny“, které miluje. —1. Kor. 11:28; Žid. 12:4–11; Jak. 1:5–8.
Všichni lidé, kteří jsou skutečně podobní ovcím a jsou přítomni na „Pánově večeři“, ať již jako pozorovatelé nebo jako účastníci, jsou s potěšením přítomni „na . . . památku“ všeho toho, čím Ježíš dokázal svou věrnou lásku Otci a také každému, kdo v něj projevuje víru. Ježíš je „miloval . . . až do konce“, a proto i my projevujme až do konce stejného ducha vytrvalosti a věrné oddanosti. Jan mluvil o tom, že Ježíšovi následovníci jsou „ve světě“. Ježíš s tím k našemu povzbuzení souhlasil a dodal: „Ve světě budete mít soužení, ale buďte odvážní! Já jsem zvítězil nad světem.“ (Jan 13:1; 16:33) A tak všichni podle Pavlova povzbuzení denně „slavme. . . svátek . . . s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“. — 1. Kor. 5:8.