Ale co když tvůj bratr neuposlechne? Co potom? Pak se musíš rozhodnout, nakolik je to věc zásadní a nakolik můžeš nechat ‚lásku, aby přikryla množství hříchů‘. Je-li to skutečně vážná věc, měl bys pokračovat podle dalších Ježíšových rad a vzít s sebou dva svědky. Ale nejčastěji to nebývá nutné. — Mat. 18:16; 1. Petra 4:8.

Stejně to platí, když je to obráceně a ty máš důvod věřit, že jsi urazil druhého, jako v případě cellisty, který urazil hráče na violu. V tomto případě platí předchozí rady ještě důrazněji. Představ si, že ti někdo ukřivdil. Neulevilo by se ti, kdyby přišel za tebou a tak tě zbavil nutnosti jít za ním a věci si vyříkat?

V takové situaci ti pomůže zejména citlivé svědomí. Znamená to, abys měl pronikavý cit pro to, co je správné a nesprávné, a touhu činit to, co je správné. Když jsme ublížili druhému, jsme mu něco dlužni a měli bychom chtít poctivě splatit svůj dluh tím, že si s ním věc ujasníme. — Mat. 6:12.

Může se však stát, že tvé úsilí selže. „Neochotný bratr je nepoddajnější než pevnost,“ říká přísloví. (Přísl. 18:19, „Nová anglická bible“) Možná, že špatně posoudil své pohnutky, a proto nemůžeš udělat nic, aby změnil své smýšlení. Je-li tomu tak, bude záležet na závažnosti věci, zda chceš v záležitosti podniknout další kroky, například s pomocí některého staršího v křesťanském sboru.

Měli bychom se tedy snažit napravovat chyby, jestliže vznikne mezi námi a jiným křesťanem nějaké nedorozumění. Nemají snad křesťané dost práce s tím, aby obstáli v zápase se zkaženým světem, s ďábelskými úklady a s vlastními zděděnými slabostmi, než aby se přeli jeden s druhým? Když vznikne hořkost a situaci nezlepší modlitba ani snaha odpustit a zapomenout, musíme prostě něco podniknout. Pokud jsi ty urazil někoho druhého, uplatni Matouše 5:23, 24. Pokud druhý urazil tebe, a je to vážná urážka, uplatni Matouše 18:15–17. Budeš-li tak jednat, vykonáš, co je v tvých silách, aby byl i nadále příjemný pohled na bratry, kteří přebývají v lásce, pokoji a jednotě. Prokážeš také, že jsi Kristovým učedníkem. — Jan 13:34, 35.

Co vidíš, když se podíváš do zrcadla?

STAROVĚKÁ ruční zrcátka byla vyráběna z kovu. Ačkoli se dala leštit pemzovým práškem, neměla tato kovová zrcátka dokonale odrážející povrch jako jejich dnešní skleněné protějšky. Proto mohl apoštol Pavel napsat: „Nyní totiž vidíme pomocí kovového zrcadla v mlhavých obrysech. . .“ (1. Kor. 13:12) Člověk nicméně mohl v takovém zrcadle vidět svou tvář, a jestliže se mu pohled nelíbil, mohl se pokusit svůj vzhled zlepšit.

Učedník Jakub použil zrcadla k zobrazení Božího Slova, když napsal: „Staňte se však činiteli slova, a ne pouze posluchači, a neklamte se falešným uvažováním, neboť jestliže je někdo posluchačem slova a ne činitelem, takový je jako muž, který se dívá na svůj přirozený obličej v zrcadle. Dívá se totiž na sebe a odchází a ihned zapomíná, jakým je člověkem. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona, který náleží k svobodě, a kdo na něm trvá, ten bude šťastný, když to bude dělat.“ — Jak. 1:22–25.

Člověk, který trvá na Božím zákoně, není jen uctivým posluchačem na křesťanských shromážděních. Vidí, kde potřebuje učinit duchovní změny, a s Jehovovou pomocí je činí. Apoštol ukazuje, že křesťané ve své službě „odrážejí jako zrcadla“ slávu Jehovovu. (2. Kor. 3:18; 4:1) Tak přemýšlivý ‚činitel slova‘ vyniká také jako „činitel díla“ evangelizace, pomáhá jiným, aby viděli své životy ve vztahu k Božímu zákonu. Doufá přitom, že je to pohne, aby se také stali šťastnými učedníky Pána Ježíše Krista. — Mat. 28:19, 20.