Zprávy a jejich hlubší význam

Kněz odpovídá papeži

● V posledních letech se řada římskokatolických kněží v různých zemích zapojila do politické činnosti, protože podporovali takzvané skupiny „teroristů“ a „partyzánskou válku“. O této činnosti se mluví jako o ‚teologii osvobození‘. Když papež Jan Pavel II. navštívil Mexiko, odsoudil jednání kněží, kteří se vměšují do takových záležitostí. Uznal, že je nutné pomáhat chudým, ale řekl, že kněží se nesmějí vměšovat do politické činnosti, která vede k násilí.

V této souvislosti papež řekl: „Myšlenka o tom, že by Kristus byl politickou postavou, revolucionářem, podvratníkem z Nazareta, neodpovídá církevnímu katechismu. Evangelia jasně ukazují, že pro Ježíše bylo pokušením všechno, co by pozměnilo jeho poslání jako služebníka Jahveho.“

Podobně i jiní vysocí církevní představitelé říkají, že by se kněží neměli zapojovat do politické činnosti, která vede k zabíjení. Byla to však i v dějinách politika církve? Bude to tak v budoucnosti, jestliže se národy opět zapletou do války? Nebo „mluví, ale nekonají“, jak to pozoroval Ježíš? — Mat. 23:3.

Kněz Ernesto Cardenal, zastánce jednoho takového „osvobozeneckého“ hnutí v Latinské Americe, říká, že platí tento druhý případ. Říká, že je nedůsledné, jestliže církev přikazuje kněžím, aby se nevměšovali do politických sporů, když ‚církev po staletí žehná vládám, jež zabíjejíí‘. Na tento rozpor také poukazoval článek v newyorském listě „Times“, kde bylo řečeno: „V minulosti místní katolické hierarchie téměř vždy podporovaly války svých národů, žehnaly armádám a modlily se za vítězství, zatímco jiná skupina biskupů na druhé straně se veřejně modlila za opačný výsledek.“

Německo — misionářské pole

● Po staletí církve křesťanstva vládly nad životy mnoha lidí v Německu. Ale luteránská státní církev podporovaná řadou nezávislých náboženských skupin činí nyní přípravy na to, aby se v Německé spolkové republice stal rok 1980 „misionářským rokem“. Proč? Protože podle sdělení „Švýcarské evangelické tiskové služby“ „Německo se stalo misionářským polem“.

Tisková služba poznamenává, že luteránská církev se po staletí dívala na evangelizační činnost jako na „nevlastní dítě“ a považovala za samozřejmé, že křesťanská víra může být předávána z generace na generaci automaticky. To se však nyní neděje. Zpráva říká: „Rodina, škola a společnost již rozhodně nejsou spolehlivými prostředníky nebo pomocníky křesťanské víry. Vnitřní a vnější emigrace z církve a z křesťanství dosáhla neočekávaného rozsahu.“

Je sebevražda odpovědí?

● Nedávno napsal tisk „United Press International“ z Tokia: „Obchodník a jeho syn v úzkosti nad miliónovými dluhy uškrtili sedm členů rodiny a sami se podle úmluvy tří generací upálili.“ Mužův obchod skončil úpadkem 2,6 miliónů dolarů. Ve zprávě starostovi z Yošida, provincie Sizuoka, napsal: „Omlouvám se, že vám dělám nepříjemnost. Devět z nás, včetně mých vnuček, se zabije, protože náš obchod se nepovedl.“

Mnozí lidé se trápí nebo žijí v úzkosti pro ohromné dluhy, špatné obchody či jiné životní problémy. Někdo se může cítit zneuctěný pro určité nešťastné okolnosti. Ale je odpovědí ‚sebevražda podle úmluvy‘?

Než člověk něco podnikne, je v Písmu vyzýván, aby uvažoval o nákladech: „Kdo z vás, který chce stavět věž, nesedne si nejdříve a nespočítá náklady, aby viděl, zda má dost, aby ji dokončil? Jinak by snad položil její základ, ale nebyl by schopen ji dokončit, a všichni, kteří přihlížejí, mohli by se mu začít vysmívat a říkat: ‚Tento muž začal stavět, ale nebyl schopen dokončit.‘“ — Luk. 14:28–30.

Uplatňování této zásady může zabránit člověku, aby se nezapletl do podniku, který z obchodního hlediska není výhodný. Mohou ovšem přijít finanční neúspěchy, i když snad úsudek nebyl špatný. V případě obchodního úpadku má však dlužník vždycky dělat co může, aby věřitelům zaplatil. (Řím. 13:8) Ale nikdy, za těchto nebo jiných skličujících okolností, nemá trpící nebo zdánlivě zneuctěný člověk právo vzít život — ani vlastní, ani druhých. Boží přikázání zní: „Nesmíš zavraždit.“ (2. Mojž. 20:13) Tato slova vylučují také sebevraždu.

Měly by být děti tělesně trestány?

● V minulosti dostaly děti obvykle naplácáno, když to bylo nutné. Je pravda, že neschopní rodiče tohoto zvyku zneužívali. Mimo jiné právě proto moderní dětští psychologové jsou proti tělesnému trestu. Někteří nyní pochybují o tomto názoru, ale stále ještě převažuje tvrzení, jaké vyjadřuje newyorská dopisovatelka Brenda Woodsová: „Je zřejmé, že nikdo z odborníků nepovažuje výprask za něco dobrého, ale již netvrdí, že byste měli mít tak špatný pocit, uděláte-li to příležitostně.“

Ale ohromný vzrůst zločinnosti mládeže dokazuje, že názor o tom, že ‚výprask nemá být‘, věci nijak nepomohl. Kdo tedy nejlépe ví, jaký je vyrovnaný názor? Jistě je to Bůh, který stvořil lidi. Jeho inspirované Slovo říká: „Pošetilost je přivázána k srdci chlapce; prut kázně je to, co ji vzdálí daleko od něho.“ (Přísl. 22:15) Bible jasně ukazuje, že ke kázni patří dobré poučování a příklad, ale vylučuje snad tělesné potrestání? Ne, vždyť Přísloví 23:13 říká: „Nezadržuj kázeň vůči tomu, kdo je ještě chlapec. Biješ-li jej prutem [nebo rukou], nezemře.“ — Viz také Přísloví 13:24.

Taková kázeň by neměla být udělována v hněvu a nenávisti, ale s milujícím zájmem a s vhodným vysvětlením dítěti, které již je ve věku, kdy tomu může porozumět. Rodiče, kteří mají takový vyrovnaný a zbožný názor, zjišťují, že postupně, když kázeň začíná působit, je stále méně nutno dítě tělesně trestat.