Být svědky až do nejvzdálenější části země

1. Jaký byl jeden z nejdramatičtějších okamžiků v dějinách lidstva?

BYL to bezpochyby jeden z nejdramatičtějších okamžiků v dějinách lidstva. Nikdy nebylo loučení dojemnější. Boží Syn se chystal opustit své následovníky na zemi, aby už nikdy nebyl u nich viditelně přítomen v těle. Byl čas jen na jedinou otázku, na jedinou odpověď. Námět posledního rozhovoru měl ovlivňovat Kristovy následovníky až do konce nynějšího systému věcí!

2. Jaká byla poslední otázka, jež byla položena Ježíši, než opustil navždy zemi? Proč nás jeho odpověď velmi zajímá?

² Poslední otázka, kterou Ježíšovi položili jeho učedníci, zněla: „Pane, obnovíš v tomto čase království v Izraeli?“ Z jaké pohnutky se vlastně ptali, o tom se můžeme jen dohadovat. Ať očekávali cokoli, jedno je jasné: chtěli vědět, kdy se splní Boží předsevzetí ohledně království. Kdo je za to může kárat? Nebyli jistě ani první ani poslední, kdo projevovali netrpělivost a chtěli být konečně osvobozeni. Ježíšova odpověď, jeho poslední slova předtím, než navždy opustil zemi, jsou pro nás dnes krajně důležitá.

KRISTOVO POVĚŘENÍ NA ROZLOUČENOU

3, 4. a) Jak odpověděl Ježíš? b) Jaké dvojí poučení dal Ježíš svým učedníkům?

³ Ježíš odpověděl: „Není vaše věc, abyste poznali časy nebo období, která Otec ustanovil ve své pravomoci, ale přijmete moc, až na vás přijde svatý duch, a budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samařsku a až do nejvzdálenější části země.“ Zpráva dodává: „A když to dořekl, zatímco přihlíželi, byl vyzdvižen a oblak jej uchvátil z jejich dohledu.“ — Skutky 1:6–9.

⁴ Smysl Ježíšových slov na rozloučenou byl dvojí. Nejprve taktně, ale pevně svým učedníkům naznačil, že časový plán uskutečňování Jehovových předsevzetí není jejich věcí. Tak potvrdil, co již řekl ve svém proroctví o závěru systému věcí. (Mat. 24:36; Mar. 13:32–37) Potom jim ukázal, co bude od té chvíle jejich věcí. Měli být křesťanskými svědky nejprve v Jeruzalémě, kde měli prozatím zůstat, jak jim bylo řečeno (Sk. 1:4), pak v celé Judeji a Samařsku a nakonec „do nejvzdálenější části země“. K tomu obdrží „moc“ prostřednictvím svatého ducha.

5. Kdy přišla na Ježíšovy učedníky „moc“ a k čemu je pohnula?

⁵ Ta „moc“ na ně přišla o půl druhého týdne později o letnicích. Apoštolové a jiní učedníci zůstali poslušně v Jeruzalémě a v onen sváteční den „byli všichni pohromadě na stejném místě“. Náhle „všichni byli naplněni svatým duchem a začali mluvit různými jazyky, jak jim dával duch, aby se vyjadřovali“. Nevydávali nějaké nesrozumitelné blábolení, ale mluvili „o nádherných Božích věcech“. — Skutky 2:1, 4, 11.

„V JERUZALÉMĚ“

6. Jak začali tito pomazaní křesťané plnit své pověření, ale kdo jim odporoval?

⁶ Tito nově pomazaní křesťané ihned začali plnit pověření, které přijali od vzkříšeného Krista. Nejprve kázali „v Jeruzalémě“; ne však bez odporu. Náboženští a světští vůdci se proti nim spikli a prohlásili:

„Co s těmi lidmi uděláme? Protože se skutečně skrze ně přihodilo pozoruhodné znamení [uzdravení chromého], které je zjevné všem obyvatelům Jeruzaléma, a my to nemůžeme popřít. Nicméně, aby se to nerozšířilo dále mezi lidi, pohrozme jim, aby již nemluvili na základě toho jména [Ježíš] s vůbec žádným člověkem.“ — Sk. 4:16, 17.

7. a) Jak reagovali Kristovi učedníci? b) Jak opatřil náboženský odpůrce důkaz, že raní křesťané věrně plnili své pověření?

⁷ Kristus řekl: „Budete mi svědky“. Židovský sanhedrin raným křesťanům hrozil, „aby již nemluvili na základě tohoto jména“. Koho uposlechli? Uctivě řekli svým pronásledovatelům: „Nemůžeme přestat mluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk. 4:18–20) Svědčili dál. Přestože byli apoštolové uvězněni, po zázračném osvobození v noci „vstoupili za rozbřesku do chrámu a začali vyučovat“. (Sk. 5:17–21) Jaká horlivost! A opět byli zatčeni.

„Přivedli je tedy a postavili v sále sanhedrinu. Velekněz se jich vyptával a řekl: ‚Výslovně jsme vám přikázali, abyste dále nevyučovali na základě toho jména, a přece, podívejme se, naplnili jste Jeruzalém svým učením.‘ “ (Sk. 5:27, 28)

Tento náboženský hodnostář nevědomky dosvědčil skutečnost, že tito raní křesťané věrně plnili první část Kristova pověření. Byli jeho horlivými svědky „v Jeruzalémě“.

8. Jak ‚naplnili‘ tito křesťané ‚Jeruzalém svým učením‘ a jakých dosáhli výsledků?

⁸ Když je zbičovali a nařídili jim, „aby přestali mluvit na základě Ježíšova jména“, tito křesťané „odešli ze sanhedrinu a radovali se, protože byli uznáni za hodné toho, aby nesli pohanu pro jeho jméno“. Vůbec nebyli zastrašeni, „a každý den bez přestání dále vyučovali v chrámu a dům od domu a oznamovali dobré poselství o Kristu, Ježíši“. (Sk. 5:40–42) Všimněte si, že „dále“ svědčili „dům od domu“. („Překlad nového světa“, „Nová mezinárodní verze“) Tak se jim, třebaže jich byl malý počet, podařilo ‚naplnit Jeruzalém svým učením‘. Tato metoda přinesla skvělé výsledky. „Boží slovo tím dále rostlo a v Jeruzalémě se velmi zvyšoval počet učedníků.“ — Sk. 6:7.

DÁL DO SAMAŘSKA A JUDEJE

9. Za jakých okolností se svědecká práce rozšířila do Judeje a Samařska?

⁹ Tím se však raní křesťané nemohli spokojit. Měli být Kristovými svědky také „v celé Judeji a Samařsku“. Právě jejich horlivost v plnění první části jejich pověření je vlastně dovedla ke splnění druhé části jejich křesťanského díla. Odpor proti jejich svědectví v Jeruzalémě vyvrcholil náboženskou vraždou Štěpána, a to uvedlo do pohybu vlnu pronásledování sboru křesťanských svědků v Jeruzalémě. Cílem tohoto násilného odporu bylo umlčet tyto Kristovy svědky. Místo toho však jen dále povzbudilo svědeckou práci a rozšířilo ji právě tam, kam chtěl Ježíš. „Všichni kromě apoštolů byli rozptýleni v krajích Judeje a Samařska.“ A co dělali tito rozptýlení křesťané v oněch oblastech? „Procházeli zemí a oznamovali dobré poselství slova.“ — Sk. 7. kapitola; 8:1, 4.

10. Co udělali apoštolové, když slyšeli, že „Samaří přijalo Boží slovo“? Jakého ‚klíče‘ použil Petr?

¹⁰ Brzy došla zpráva k ‚apoštolům v Jeruzalémě‘, že „Samaří přijalo Boží slovo“. Apoštolové využili příležitosti a vyslali dva ze svého středu, Petra a Jana, aby upevnili dobrou práci vykonanou těmito rozptýlenými křesťany, k nimž patřil i evangelista Filip. Petr použil přednosti, kterou mu dal Kristus, a otevřel Samaritánům cestu, aby se stali duchem zplozenými, pomazanými křesťany, kteří jsou povoláni, aby se s Kristem podíleli na „nebeském království“. (Mat. 16:18, 19; Sk. 8:14–17) Zpráva ve Skutcích pokračuje: „Když vydali důkladné svědectví a domluvili Jehovovo slovo. . . oznamovali dobré poselství mnoha samařským vesnicím.“ (Sk. 8:25) Tolik o Samařsku.

11. Jaké máme důkazy, že „celá Judea“ obdržela znamenité svědectví?

¹¹ Pokud jde o Judeu, mnoho Judejců bezpochyby bylo přítomno v Jeruzalémě o letnicích a přijalo znamenité svědectví nově pomazaných křesťanů, a to v prvé řadě Petrovo. (Sk. 2:9, 14–36) Víme také, že předtím, než vypukla vlna pronásledování křesťanů v Jeruzalémě, „z měst kolem Jeruzaléma se scházelo množství a přinášeli nemocné a znepokojované nečistými duchy a úplně všichni byli uzdravováni“. (Sk. 5:16) Všichni tito obyvatelé Judeje přijali svědectví o Ježíši. Lukáš napsal o období po Pavlově obrácení: „Sbor po celé Judeji, Galileji a Samařsku skutečně vstoupil do pokojného období a byl budován.“ (Sk. 9:31) Asi patnáct let nato mohl Pavel napsat křesťanům v Tessalonice: „Bratři, stali jste se tedy napodobiteli Božích sborů, které jsou v Judeji.“ (1. Tess. 2:14) Nelze popřít, že raní křesťané horlivě plnili své pověření, které obdrželi od Krista, aby byli jeho svědky „v Jeruzalémě a v celé Judeji a Samařsku“.

„AŽ NA SÁM KONEC ZEMĚ“

12. Jak byla o letnicích zaseta semena dalšího rozšíření?

¹² Ježíšovo pověření šlo ovšem ještě dál. Prohlásil: „Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk. 1:8, „Ekum. překl.“) Existují důkazy, že o Kristově jménu se svědčilo Židům v diaspořea již záhy, dokonce před rokem 36 n. l. — před rokem, kdy Petr opět užil přednosti, kterou obdržel od Krista, tentokrát aby otevřel království neobřezaným pohanům. (Mat. 16:18, 19; Sk. 10. kapitola) Tři tisíce Židů a proselytů, kteří se stali pokřtěnými křesťany o letnicích 33 n. l., to nebyli pouze obyvatelé Jeruzaléma a Judeje. Mnozí přišli z tak odlehlých míst jako Parthsko, Médie, Elam a Mezopotámie (novodobý Irán a Irák), Malá Asie (novodobé Turecko), severní Afrika a Itálie. (Sk. 2:8–11) Když se tito nově obrácení křesťané vrátili do domovských zemí na třech kontinentech Asie, Afriky a Evropy, bezpochyby svědčili o Kristově jménu přinejmenším jiným Židům a proselytům ve svých zemích. Tak bylo semeno dalšího rozšíření zaseto hned o letnicích.

13. Co naznačuje, že bylo záhy vydáváno křesťanské svědectví za hranicemi Judeje a Samařska?

¹³ Navíc čteme ve Skutcích 11:19: „Ti, kdo byli rozptýleni soužením, jež povstalo pro Štěpána [někdy po letnicích, ale před obrácením Pavla v roce 34 nebo 35 n. l.], prošli až do Fénicie, Kypru a Antiochie [Syrské], ale nemluvili slovo k nikomu než pouze k Židům.“ To poskytuje nezvratný důkaz, že ještě předtím, než se kázání rozšířilo mezi Nežidy, svědčilo se o Kristu daleko za hranicemi Judeje a Samařska.

14. Kde zřejmě začalo soustavné vydávání svědectví mezi neobřezanými? Vysvětli to.

¹⁴ Jakmile použil Petr v roce 36 n. l. dalšího z „klíčů nebeského království“, aby otevřel příležitosti království neobřezaným, byla otevřena cesta, aby se křesťanské svědectví dostalo ke všem národům, ano „až na sám konec země“. („EP“) Soustavné svědectví mezi neobřezanýni pohany se zřejmě rozvinulo nejdříve v Syrské Antiochii, v té době třetím největším městě světa po Římě a Alexandrii. Jak se to stalo? Někdy po roce 36 n. l. , ale před rokem 44 n. l. , „byli však mezi nimi někteří muži [křesťané] z Kypru a Kyréné [v severní Africe], kteří přišli do Antiochie a začali hovořit s řecky mluvícími lidmi a oznamovali dobré poselství o Pánu Ježíši. Jehovova ruka byla nadto s nimi a velký počet těch, kteří se stali věřícími, se obrátil k Pánu.“ — Sk. 11:20, 21.

15. a) Co učinil jeruzalémský sbor v této nové situaci a proč byla jejich volba rozumná? b) Co dělal Pavel několik předcházejících let? c) Proč je případ raného sboru v Antiochii zvláště zajímavý?

¹⁵ Horlivá kazatelská činnost těchto křesťanů z Kypru a Kyréné mezi Nežidy měla Jehovovo požehnání. „Sbor, který byl v Jeruzalémě,“ vyslal zvláštního zástupce na sever do Sýrie, aby zvládl tuto novou situaci. Vyvolili Barnabáše, který byl sám řecky mluvící Žid z Kypru. Když povzbudil tyto nové Kristovy učedníky, vydal se Barnabáš do Tarsu pro Pavla, který sám právě strávil několik let tím, že oznamoval „dobré poselství o víře“ v Sýrii a Kilikii, nyní jihovýchodním Turecku. (Srovnej Skutky 9:26–30 s Galatským 1:18–23.) „Tak se stalo, že se celý rok [pravděpodobně asi 45 n. l.] s nimi shromažďovali [Barnabáš a Pavel] ve sboru [nyní složeném z Židů i pohanů] a vyučovali značný zástup. V Antiochii to bylo poprvé, kdy učedníci byli božskou prozřetelností nazváni křesťané.“ — Sk. 11:22–26.

16, 17. a) Jak se svědecká práce šířila ze Syrské Antiochie? b) Jaké proroctví citovali Pavel a Barnabáš na ospravedlnění své činnosti? Na koho toto proroctví původně platilo? c) Jak to osvětlují Skutky 1:8?

¹⁶ Asi na deset let se stala Syrská Antiochie středem, z něhož byla pod vedením svatého ducha prováděna intenzívní misionářská činnost. (Sk. 13:1–4; 14:26; 15:35, 36; 18:22, 23) Pavel podnikl s různými spolumisionáři tři rozsáhlé svědecké výpravy, jež rozšířily křesťanství po celé Malé Asii a Řecku. Kázali Krista Židům i pohanům. Při jedné příležitosti Pavel a Barnabáš ospravedlňovali tento postup skupině rozhořčených Židů slovy:

„Bylo nezbytné, abychom Boží slovo nejprve pověděli vám. Poněvadž je od sebe odstrkujete a nepovažujete se za hodné věčného života, podívejte se, obracíme se k národům. Jehova nám to vskutku přikázal těmito slovy: ‚Ustanovil jsem tě jako světlo národům, abys byl k záchraně až do končiny země.‘ “

Lukáš dodává: „Když to uslyšeli ti z národů, začali se radovat a oslavovat Jehovovo jméno a všichni, kdo byli správně nakloněni k věčnému životu, uvěřili.“ — Sk. 13:46–48.

¹⁷ Tím, že Pavel a Barnabáš citovali proroctví o mesiášském služebníku (Iz. 42:6; 49:6) a uplatnili je na vlastní činnost, ukázali, že oni a jejich křesťanští druhové skutečně „zastupují Krista“, kterého Jehova pověřil, aby přinesl „světlo“ a „záchranu“ do „končin země“. Kristus naproti tomu pověřil své následovníky, aby byli jeho svědky „do nejvzdálenější části země“. — 2. Kor. 5:20; Sk. 1:8; srovnej Izaiáše 49:5–9 s Lukášem 2:25–32.

DLOUHODOBÉ POVĚŘENÍ

18. Co víme o snahách raných křesťanů být svědky „až do nejvzdálenější části země“?

¹⁸ Jak jsme viděli, kniha Skutků ukazuje horlivost, s níž se apoštolové a raní křesťané snažili plnit pověření ke svědecké službě, které jim dal Kristus, a to v Jeruzalémě, Judeji, Samařsku a pokud bylo možno „až na sám konec země“. Víme například, že apoštol Petr věrně svědčil o Kristu směrem na východ až po Babylón a že Pavel svědčil směrem na západ až po Itálii a možná až po Španělsko. — 1. Petra 5:13; Sk. 28. kapitola; Řím. 15:23–28.

19. Co však ukazuje, že Kristův poslední příkaz platí až podnes? Jaká vyvstává otázka?

¹⁹ Je však zcela zjevné, že Kristovo pověření při rozloučení, aby byli svědky „do nejvzdálenější části země“, sahalo ještě dále. Podle Ježíšova vlastního proroctví šlo dál za apoštolskou dobu a dosahovalo až do „závěru systému věcí“. (Mat. 24:3, 14) Bylo ovšem velmi povzbuzující, že jsme sledovali znamenitý příklad raných křesťanů, a naše víra tím jistě byla posílena. Nyní vyvstává otázka: Kdo dnes pokračuje v dobrém díle započatém apoštoly a jakými prostředky se stali svědky pro Krista a jeho nebeského Otce doslova až „do nejvzdálenější části země“? To uvidíme v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]