Můžeš pomáhat vdovám a dětem bez otce „v jejich soužení“?
1, 2. a) Jaký je rozdíl mezi tím, ‚díváme-li se na‘ někoho, kdo je v tísni, nebo ‚staráme-li se o‘ takového člověka? b) Jakou odpovědnost nese s sebou pravé uctívání podle slov u Jakuba 1:27?
JE velký rozdíl mezi tím, díváme-li se na někoho, kdo je v tísni, nebo jestli se o něj staráme. Pravé uctívání by mělo způsobit, že se lidé změní a z nezainteresovaných pozorovatelů se stanou pečující pomocníci spoluvěřících, protože „způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce, je takový: starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se bez poskvrn od světa“. — Jak. 1:27.
2 U Jakuba 1:27 je původní řecké slovo přeložené výrazem „starat se o“ definováno jako ‚pečovat o, opatřovat někomu něco‘. Znamená navštěvovat někoho a přinášet mu potřebnou pomoc. Tato pomoc je hluboce oceňována.
DĚTI MOHOU POSKYTOVAT CENNOU POMOC
3, 4. a) Kdo by měl mít zájem o pomoc vdovám podle 1. Timoteovi 5:4? b) Jak mohou pomáhat děti rodičů, kteří nemají manželského druha? Co je nejznamenitější podpora, jakou mohou poskytovat tyto děti?
3 Apoštol Pavel ukazuje, kdo by se měl starat o pomoc vdovám. Říká: „Má-li. . . nějaká vdova děti nebo vnoučata, ty ať se nejprve učí, jak projevovat zbožnou oddanost ve své domácnosti a splácet patřičnou náhradu svým rodičům a prarodičům, neboť to je v Božích očích přijatelné.“ (1. Tim. 5:4) Ačkoli se tento výrok týká dospělých dětí, i nezletilí se mohou učit projevovat svou oddanost Bohu tím, že splácejí „patřičnou náhradu“ svým rodičům, kteří pro ně tolik udělali. Ale jak? Někteří mladí vypomáhají finančně, jako jeden chlapec, který nabídl celé své úspory ze svého polodenního zaměstnání, aby bylo možno zaplatit neočekávaný účet. „Tato štědrost čtrnáctiletého syna,“ řekla s rozzářeným úsměvem jeho matka, „mne nevýslovně povzbuzuje.“
4 I když děti nemohou přispět penězi, mohou poskytovat daleko důležitější věci — ocenění a poslušnost. (Přísl. 23:22; Ef. 6:1–3) Většina rodičů, kteří nemají manželského druha, si klade otázku: „Vychovávám své dítě dobře?“ Představ si, jakou radost měl jeden otec, který žil s dítětem sám, když mu jeho děcko napsalo na lístek: „Moc tě miluji a vím, že se velmi snažíš.“ Jsi-li dítě a máš-li jen jednoho z rodičů, řekl jsi mu v poslední době, jak velice oceňuješ, co pro tebe obětuje? A posloucháš pohotově? Víš, co to znamená poslušně umývat nádobí, vynášet smetí, dělat úkoly, přijít domů včas, uklízet, a především pravidelně studovat své biblické lekce? Taková ochotná poslušnost je nejlepší podporou, jakou můžeš poskytnout otci nebo matce.
JAK MŮŽE POMOCI SBOR
5. a) Co znamená projevovat „soucit“? Proč je to tak důležité? b) Jakými způsoby může náš sbor projevovat takový „soucit“ k rodičům, kteří nemají manželského druha?
5 Jedna matka, která je sama se šesti dětmi včetně sedmnáctiměsíčních dvojčat, řekla: „Je to těžké a někdy jsem skleslá. Ale občas mi někdo z bratrů nebo sester [ve sboru] řekne: ‚Děláš dobrou práci, Jano. Bude to stát za to.‘ Pomůže už vědomí, že druzí na tebe myslí a že se starají.“ To ukazuje, jak mohou všichni pomáhat. Apoštol Petr nabádá: „Mějte všichni stejné smýšlení, mějte soucit, projevujte bratrskou náklonnost, něžné slitování.“ (1. Petra 3:8) Vžij se do situace druhého. Laskavé slovo, srdečný úsměv, to může znamenat mnoho. Měj něžné srdce, nebuď kritický.
6. Proč by ten, kdo by jednal podle popisu v 1. Jana 3:17, byl skutečně před Bohem hoden pokárání?
6 Skutečná láska znamená více než jen laskavá slova. Než apoštol Jan vybídl křesťany, aby projevovali lásku činy, napsal: „Kdokoli však má prostředky tohoto světa k živobytí a spatří svého bratra, který má nouzi, a přece před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska?“ (1. Jana 3:17) Původní slovo přeložené výrazem „spatří“ neznamená jen náhodné zahlédnutí, ale úmyslný pohled. Používá se jej, když se mluví o generálovi, který provádí inspekci armády. Ten se jistě se zájmem dívá na podrobnosti. Představ si tedy scénu, kterou líčí Jan: Někdo, kdo má prostředky k pomoci, se bedlivě dívá na svého bratra, poznává, že je v nouzi, a pak zavře a uzamkne dveře svého srdce. Nechce mu pomoci. Jak je to chladné! Je dobře, že mezi svědky Jehovovými jsou takové negativní reakce vzácné. Bezpočet zpráv ukazuje, že jsou štědří k těm, kteří ‚mají nouzi‘.
7. V čem je obvykle problém, jsou-li zanedbávány potřebné rodiny, v nichž je jen jeden z rodičů? Jak je možné tento problém překonat?
7 Jsou však příklady zanedbávání. K tomu obvykle dochází, protože nikdo ‚nespatřuje‘ potřebu. Nikdo neprojevil zájem o ty, kteří jsou v nouzi, a nevěnoval jim ‚pečlivou pozornost‘. A jaká je situace ve tvém sboru? Znáš skutečně situaci vdov a sirotků? Kdy jsi udělal naposledy něco více, než že jsi je příležitostně pozdravil? Pozval jsi někdy někoho k jídlu nebo ke společenskému setkání, abys je lépe poznal? Takové otázky nám pomáhají vidět, zda skutečně ‚spatřujeme‘ situaci našich rodin, v nichž je jen jeden z rodičů.
8. Jak někteří ve sboru pomáhají potřebným rodinám, v nichž je jen jeden z rodičů?
8 K tomu, abychom pomáhali, nepotřebujeme velké bohatství. Mnozí, kteří viděli skutečnou potřebu, se rozdělili o jídlo navíc nebo přenechali šatstvo, z něhož jejich děti vyrostly. Někteří dokonce naučili rodiče, kteří nemají manželského druha, nějaké manuální práci, například šití, aby se jim lépe hospodařilo. Jedno staré přísloví říká: „Dej člověku rybu a nakrmíš jej na jeden den. Nauč ho rybařit a nakrmíš ho na celý život.“ Jedna matka, která nemá manžela, napsala: „Jedna sestra mi dala šicí stroj, dva kusy látky a naučila mě šít. Od té doby jsem ušetřila stovky dolarů.“
9. Jak vyrovnaně by se měly rodiny, v nichž je jen jeden z rodičů, dívat na pomoc od ostatních?
9 Měli by však rodiče, kteří nemají manželského druha, očekávat „záplavu“ pomoci jako něco normálního a měli by být sklíčení, když takovou pomoc nedostávají stále? Je nutné zachovávat vyrovnaný náhled. Každý by měl být vděčný za jakoukoli nabídnutou pomoc, ale měl by se zeptat: „Dělám všechno, co mohu, abych zvládl svou situaci?“ Jeden z rodičů, kteří nemají manželského druha, to vyjádřil slovy: „Nikdo si ve skutečnosti nemůže vzít na starost rodinu navíc. Nepomůžeš-li si sám, nebereš na sebe plnou odpovědnost. Musíš se naučit stát na vlastních nohou.“ Existují biblické příklady věrných vdov, které vydávaly ze sebe a neočekávaly služby od druhých. (Luk. 2:36–38; Mar. 12:42–44) Jedna chudá osamělá matka, která řadu let zápolila, aby vychovala své dvě děti, měla na stěně zavěšený nápis: „Kdo přináší sluneční světlo do života jiných, sám se mu nemůže vyhnout.“ Dělala právě to po celých dvanáct let jako zvěstovatelka evangelia plným časem. Dávala ze sebe a nyní, kdy jí je 73 let, stále dává a pomáhá jiným. A proto sama nikdy neměla nouzi. — Přísl. 11:25.
10. Jaký máme důkaz o tom, že v prvním století zralé sestry měly důležitou úlohu v pomoci vdovám a sirotkům?
10 Zralé ženy měly bezpochyby důležitou úlohu, když šlo v prvním století o pomoc vdovám a sirotkům. O některých vdovách je napsáno, že ‚poskytovaly pomoc těm, kteří byli v soužení‘, snad rodinám, které měly jen jednoho z rodičů. (1. Tim. 5:10) Čtvrtina z těch, jimž psal apoštol Pavel pozdravy ve svém dopise křesťanům v Římě, byly ženy, které věrně sloužily se sborem nebo v jeho prospěch. O některých bylo výslovně řečeno, že tvrdě pracovaly nebo vykonávaly namáhavou práci „v Pánu“. (Řím. 16:3–15) Žena Fébé, ‚služebnice sboru‘ (zřejmě sloužila neoficiálně tím, že pečovala o osobní potřeby jiných), je popsána jako ‚obhájkyně mnohých‘. Bezpochyby iniciativně pomáhala ‚mnohým‘, což posilovalo sbor. Dnes poskytují zralé křesťanské ženy, stejně jako Fébé, milující povzbuzení a pomoc, včetně svých hmotných prostředků, a pomáhají tak ‚těm, kteří jsou v soužení‘. — Řím. 16:1, 2.
11. a) Jaký druh pomoci mohou zralé sestry poskytovat rodičům, kteří nemají manželského druha? b) Jaký můžeš dát příklad? Víš o jiných případech?
11 Mnohé křesťanské ženy, které jsou v pokročilém věku, poskytují duchovní i citovou pomoc tím, že jsou „učitelky dobrého“, takže ‚vedou mladé ženy k rozvaze‘ rozumnou radou. (Tit. 2:3–5) Uveďme si příklad: jedna svobodná matka se rozplakala, když slyšela biblickou přednášku o manželství. Starší křesťanská žena se jí zeptala, co se stalo. Žena s pláčem odpověděla: „Myslím, že se prostě lituji.“ Starší žena s ní začala mluvit. Věděla, co asi sklíčená žena cítí, protože ji samotnou před dvaceti lety opustil manžel. Mladší žena později poznamenala: „Ta mi byla největší pomocí. Hodně se mnou mluvila a zvala mě s sebou do kazatelské práce. Mám ji velice ráda.“ Mnohé zralé křesťanské ženy se zaměřily na takové sestry a nabídly jim „rameno, na němž by se mohly vyplakat,“ a prohovořily s nimi i velmi osobní problémy, které by křesťanský muž sám nemohl dobře rozebírat.
STARŠÍ — ‚OBŠŤASTŇUJTE SRDCE VDOV‘
12. Jak mohou starší ‚obšťastňovat srdce vdov‘?
12 „Obšťastnil jsem srdce vdovy,“ řekl v předkřesťanských dobách Job. (Job 29:13) „Cítil“ bolest, kterou měly vdovy. Nepřidával k ní další bolest nějakým bezmyšlenkovitým slovem nebo skutkem, ale naopak jednal tak, aby je vnitřně — v srdci — povzbudil. Starší v křesťanských sborech mohou dnes jednat podobně, jestliže takové osoby ujistí o tom, že sbor je vřelá rodina, a pomohou-li jim, aby se cítily jako jeho součást. Dozorci mohou přijít s utěšujícím biblickým textem, který ukazuje požehnání, jež vyplývají z věrnosti. „Soucit“ jim pomůže, aby se pokusili porozumět nesmírnému citovému a duševnímu tlaku, který doléhá na mnohé rodiče, kteří nemají manželského druha. (1. Petra 3:8) Ti, kteří jsou v tísni, se k nim pak budou bez zábran obracet o pomoc. Každý z těchto duchovních mužů může pak být skutečně jako „úkryt před přívalem deště, jako proudy vody ve vyprahlé krajině“. — Iz. 32:1, 2.
13. Proč mohou rodiče, kteří nemají manželského druha, přicházet ke starším o pomoc, když musí činit důležitá rozhodnutí? Jaký druh pomoci by jim měl být poskytnut?
13 Bible předpověděla, že Bůh obnoví způsobilé „rádce“ uprostřed svého starověkého lidu. (Iz. 1:26) Podobně i dnes mohou rodiče bez manželských druhů hledat radu u starších, když musí činit vážné rozhodnutí. Když někdo přijde ke starším, ti by měli poskytnout „obratné vedení“ a pomoci tomu, kdo se ptá, aby poznal biblické zásady, jež se vztahují na jeho záležitost. Ale starší nebo kdokoli jiný, k němuž se někdo obrací o pomoc, má úlohu ‚rádce‘, a ne člověka, který činí rozhodnutí za druhé. — Přísl. 11:14; Gal. 6:5.
14. a) Proč by se měli starší snažit „obnovit“ někoho, kdo se dopouští nesprávného kroku? b) Jak bylo v prvním století použito řecké slovo přeložené výrazem „obnovit“? Jak by poznání o tom mělo ovlivnit způsob ‚obnovení‘?
14 Starší si například povšimne, že některý z rodičů, který nemá manželského druha, podléhá tlaku a dopouští se nesprávného kroku, například chodí s nevěřícím, a přitom si vůbec neuvědomuje, jak vážný je to krok. Bible doporučuje: „Bratři, i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, obnovit takového člověka v duchu mírnosti.“ (Gal. 6:1) Tak mohou starší zabránit tomu, aby se z nesprávného kroku nestal scestný životní běh. Řecké slovo přeložené výrazem ‚obnovit‘ se také překládá výrazem ‚spravit‘. (Mar. 1:19) V prvním století se tohoto slova používalo, když se popisovala náprava zlomené kosti. Lékař sice musí vynaložit určitý tlak, ale musí být při nápravě kosti velmi jemný! Cílem má být ‚spravení‘ úrazu, a ne jeho zhoršení. A tak starší, kteří chtějí zapůsobit na srdce takového člověka, budou „v duchu mírnosti“ uvažovat s tímto člověkem jemně, ale jasně, a pomohou mu pochopit, proč je v jeho nejlepším zájmu, aby uplatňoval radu Božího slova. Tak jej duchovně napraví.
15. a) Kdy snad musí starší zorganizovat pomoc pro vdovy, které to potřebují? b) Proč potřebují starší pomoc od ostatních ve sboru?
15 Starší musí někdy organizovat pomoc pro osamělé vdovy. Na Trinidadu jedna devětasedmdesátiletá křesťanská vdova vážně onemocněla rakovinou a potřebovala celodenní péči. Měla sice malou státní penzi, ale neměla žádné příbuzné, kteří by jí pomáhali. Aby se nestalo, že by tento úkol připadl jen malému počtu osob, zorganizovali starší skupiny křesťanských žen, které se dobrovolně přihlásily k pomoci. Více než šest měsíců tyto ženy vařily a uklízely své duchovní sestře, přenášely ji, praly pro ni a dokonce ji i koupaly, když se již nemohla pohybovat. To byl takový příklad lásky, že skutečně zapůsobil na sousedy. Starší ovšem nemohou v takových případech udělat všechno, co je nutné. Obvykle mají své vlastní rodiny, o něž se musí starat. S radostí však dělají, co mohou, a oceňují, když se jiní ujmou iniciativy a v podobných situacích pomáhají.
BRATŘI — ‚VYPROŠŤUJTE CHLAPCE BEZ OTCE‘
16. a) Oč se hlavně zajímají vzhledem ke svým synům matky, které se samy starají o rodinu? b) Kdo může pomoci a jak?
16 Osamocená matka má samozřejmě starost, protože doma schází otcův vliv, obzvláště na syny. Muži ve sboru by měli cítit totéž co Job, který řekl: „Vyprošťoval jsem. . . chlapce bez otce a každého, kdo neměl pomocníka.“ (Job 29:12) Často je nutný jen upřímný zájem. Takové chlapce bys mohl osobně pozvat, aby společně s tebou vydávali svědectví, aby se podíleli na některých druzích činností v sále království i na zdravé rekreaci. Taková pozornost může „vyprostit“ chlapce od světského běhu a může jej připoutat ke sboru.
17. a) Kdo dal dobrý příklad, když ‚vyprošťoval chlapce bez otce‘? K čemu to vedlo? b) Co by měl ženatý bratr brát v úvahu, když poskytuje pomoc jiným dětem?
17 Apoštol Petr patřil k těm, kteří ‚vyprošťovali chlapce bez otce‘. Spřátelil se s Janem Markem a dokonce jej nazýval „můj syn Marek“. (1. Petra 5:13) Markova matka Marie zřejmě neměla manžela, protože zpráva říká, že Petr šel do jejího domu, ne do domu jejího manžela. (Sk. 12:12) Znamenitá společnost, kterou měl Marek s Petrem a s jinými křesťanskými muži, bezpochyby zapůsobila na to, že se stal misionářem, který napsal biblickou knihu. Je dobrým příkladem pro chlapce, o jejichž výchovu se stará jen matka. Ovšem každý ženatý bratr by si měl uvědomit, že podle Bible nese prvořadou odpovědnost — aby pečoval nejprve o vlastní rodinu. Nemůže sice zanedbávat ty, „kteří jsou jeho vlastní“, ale může způsobit mnoho dobra, projevuje-li zájem o tyto chlapce bez otce, pokud je to výhodné a pokud to dovolují okolnosti. — 1. Tim. 5:8.
ZÁKLAD PRO TAKOVOU POMOC — OBĚTAVÁ LÁSKA
18. a) Jaký druh lásky je typický pro pravé křesťanství? Jak to ukázal Ježíš? b) Jak můžeme projevovat takovou lásku?
18 Poznávacím znakem pravého křesťana není pouze láska, ale je to obětavá láska. Ježíš řekl svým učedníkům: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, stejně jako jsem já miloval vás, tak abyste se i vy navzájem milovali.“ (Jan 13:34,35) Jeho příklad v dávání měl být měřítkem. ‚Nelíbil se sám sobě.‘ „Stal se chudým pro vás.“ „Dal sám sebe [mučednickou smrtí] za naše hříchy.“ Jedině tehdy, jestliže jeho učedníci napodobují tento vzor lásky, mohou projevit vdovám a dětem bez otců takovou pozornost a péči, jakou potřebují ve ‚svém soužení‘. — Řím. 15:3; 2. Kor. 8:9; Gal. 1:4; Jak. 1:27.
19, 20. a) Je vždy snadné projevovat obětavou lásku? Proč ano, nebo proč ne? b) Komu bychom měli chtít obzvláště pomáhat?
19 Tlak se zesiluje a je stále obtížnější starat se o své vlastní problémy. Proto člověk může snadno ztratit vnímavost, pokud jde o obtížnou situaci někoho jiného, a může se příliš zaměstnávat svým vlastním životem. I v prvním století někteří z těch, kdo byli ‚sami vyučováni Bohem, aby se milovali navzájem‘, měli to ‚dále dělat ještě v plnější míře‘. (1. Tess. 4:9, 10) Neměli bychom se upřímně podívat na svůj vlastní postoj a jednání s křesťanskými bratry a sestrami, kteří žijí v nepříznivých okolnostech? Láska podobná Ježíšově by vyžadovala, abychom za své bratry obětovali svůj život. Jsme-li však ochotni položit za své bratry svůj život, jaký bychom měli mít pocit, jde-li o to, abychom se rozdělili o svůj „chléb“, ‚spatříme-li svého bratra, který má nouzi‘? — 1. Jana 3:17.
20 Plníme-li své biblické odpovědnosti, jsme všichni velmi zaměstnáni. Často bychom byli rádi, kdybychom mohli dělat víc, abychom pomáhali jiným. Jestliže však ochotně děláme to, co můžeme, buďme ujištěni, že Jehova zná naše hranice a oceňuje naše konání. „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, vskutku, čiňme dobře všem, zvláště však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ — Gal. 6:10.
VŠICHNI PRACUJME SPOLEČNĚ, ABYCHOM VYDRŽELI SOUŽENÍ
21. a) Co mohou dělat rodiče, kteří nemají manželského druha, aby se vyrovnali s tlakem dnešní doby? b) Jak jim mohou pomoci jiní ve sboru? Je tato pomoc důležitá?
21 Souhrnem lze tedy říci, že rodiče, kteří nemají manželského druha, mohou vytrvat, činí-li následující věci: 1. Důvěřují-li nyní neustále v Boha a vzhlížejí k naději na věčný život, kdy Bůh uspokojí tužby všech. (Žalm 37:3, 4) 2. Zachovávají-li úzký vztah k Bohu pomocí biblického studia a intenzívní modlitby. 3. Účastní-li se užitečné práce, včetně vydávání svědectví o království, starají-li se o domácnost a vychovávají-li děti. Obětavá láska podnítí všechny ve sboru k tomu, aby si citlivě uvědomovali, že je nutné pomáhat rodičům, kteří nemají manželského druha a pomoc potřebují. Jak? Mají-li „soucit“, projevují zájem o jejich děti a pomáhají jim duchovně i hmotně, což jsou jen některé ze znamenitých skutků, které pro ně mohou vykonat. Jak cenná je taková pomoc? Jeden z rodičů, kteří nemají manželského druha, řekl: „Prodělal jsem tolik nepříjemných věcí, které bych nejraději zapomněl. Chci však říci jedno: Bez pomoci milujících a věrných bratrů a sester bych v tom nikdy neobstál!“
22. K čemu to povede, budeme-li se starat o vdovy a o děti bez otce, kteří to potřebují?
22 Ano, ti, kteří se opravdově ‚starají‘ o rodiny, jež jsou v tísni a v nichž je jen jeden z rodičů, budou nejen svědky toho, že tyto rodiny věrně vytrvají. (Jak. 1:27) Budou také jasně zrcadlit osobnost našeho nebeského Otce, který „poskytuje úlevu chlapci bez otce i vdově“. — Žalm 146:9.