„Znamenitý pastýř“ a jeho „jiné ovce“

„A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musíme přivést.“ — Jan 10:16.

1. Jak se „znamenitý pastýř“ liší od „nádeníka“?

ZNAMENITÝ pastýř se liší od nádeníka, jenž má zájem jen o plat, který má dostat. Ježíš řekl: „Já jsem znamenitý pastýř; znamenitý pastýř se vzdává své duše ve prospěch ovcí. Nádeník, který není pastýřem a kterému ovce nepatří jako jeho vlastní, spatří přicházejícího vlka, opouští ovce a prchá — a vlk je uchvacuje a rozhání –, protože je to nádeník a nepečuje o ovce.“ — Jan 10:11–13.

2. a) Na co ze svých vlastních zážitků poukazoval Ježíš slovy, že „znamenitý pastýř se vzdává své duše ve prospěch ovcí“? b) K čemu všeobecně sloužilo to, že se Ježíš vzdal své lidské duše?

² Pasení ovcí na pastvinách bylo tehdy na Středním východě spojeno s nebezpečím. Vzpomínáme si, jak chlapec David jako pastýř musel kdysi zabít medvěda a lva, aby zachránil život ovcí svého otce Jesseho. (1. Sam. 17:34–36) Ježíš mluvil o vlcích, kteří loví ovce jako kořist. Když pastýř odháněl vlka, mohl se dostat do nebezpečí, že utrpí tělesnou škodu. Znamenitý pastýř neutíkal pryč jako nádeník, aby zůstal osobně v bezpečí, ale chránil ovce před loupeživými šelmami. „Znamenitý pastýř“ byl ochoten dokonce se ‚vzdát své duše ve prospěch ovcí‘, aby neztratil ani jednu z nich. Když na to Ježíš upozorňoval, předpovídal svou vlastní smrt, kdy zemře jako lidská duše za Jehovovy „ovce“. Ježíš však byl ochoten dostát tomuto požadavku, jímž se měl vyznačovat „znamenitý pastýř“. Jeho nebeský Otec, Jehova Bůh, který je majitelem pozemských „ovcí“, byl ochoten připustit, aby se jeho Syn vzdal své lidské duše za „ovce“, které jeho Otec tak miloval. Ježíšova lidská „duše“ byla obětována jako vykupující oběť, aby bylo lidstvo vykoupeno ze smrti, kterou zdědilo po hříšném Adamovi.

3. a) K čemu přirovnal Ježíš sám sebe ve spojitosti se svým Otcem, jak je ukázáno u Jana 10:14, 15? b) Co byl Ježíš ochoten učinit, aby se mohl podílet na abrahámovském slibu spolu s „malým stádem“?

³ „Znamenitý pastýř“ také dobře zná každou jednotlivou ovci ze stáda a dává jí jednotlivě jméno, jímž ji k sobě volá, mazlí se s ní a pečuje o její potřeby. Ježíš měl na mysli tento charakteristický rys pastýře ze Středního východu, a proto dále řekl: „Já jsem znamenitý pastýř a znám své ovce a mé ovce znají mne, tak jako Otec zná mne a já znám Otce; a já se vzdávám své duše ve prospěch ovcí.“ (Jan 10:14, 15) Ježíš považoval sám sebe za obraznou „ovci“. Byl „Boží Beránek, který snímá hřích světa“. (Jan 1:29) V poslední knize Bible, ve Zjevení, je označován jako „Beránek“ osmadvacetkrát. Ježíš se považoval za protiobraz berana, jehož patriarcha Abrahám obětoval místo svého syna Izáka; Izáka byl Abrahám ochoten obětovat na Jehovův příkaz. (1. Mojž. 22:1–13) Izák dostal abrahámovský slib a předal jej dále Jákobovi. Stejně jako Izák, zdědil i Ježíš abrahámovský slib a byl ochoten obětovat se, aby mohl tento slib sdílet se svým „malým stádem“.

4. „Uchvátil“ Ježíš „malé stádo“ z ruky svého Otce? Jak se Ježíš díval na toto „stádo“?

⁴ Ježíš měl tedy zřejmě upřímný zájem o záchranu „malého stáda“ v „ovčinci“ podobném uspořádání abrahámovské smlouvy. Považoval je za nesmírně cenný dar od svého nebeského Otce. Řekl o tom: „Co mi dal můj Otec, je něco většího než všechno jiné, a žádný je nemůže uchvátit z Otcovy ruky.“ — Jan 10:29

„MÁM JINÉ OVCE“

5. Co ukazuje, že Ježíš chtěl zachránit lidi podobné ovcím nejen k nebeskému životu?

⁵ I když si to církve křesťanstva nemyslí a neučí to, má Ježíš větší zájem než jen o záchranu lidských tvorů k nebeskému životu. Ježíš řekl: „A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést, a budou naslouchat mému hlasu, a stanou se jedním stádem jednoho pastýře.“ (Jan 10:16) Kdo tedy jsou tyto „jiné ovce“?

6. a) Co učí církve křesťanstva ohledně „tohoto stáda“ a „jiných ovcí“? b) Co naznačuje Ježíšova zmínka o ráji u Lukáše 23:43 a jeho podobenství o ovcích a kozlech?

⁶ Církve křesťanstva tvrdí, že „ovčinec“, o němž zde Ježíš mluví, měl zahrnovat pouze židovské křesťany, zatímco „jiné ovce“ jsou ti, kteří se stali křesťany z nežidů neboli pohanů; a že jak věřící Židé, tak věřící pohané se stávají „jedním stádem“ pod „jedním pastýřem“ v jednom duchovním ovčinci. Ale toto učení je v rozporu s jinými biblickými texty, jež se vztahují k tomuto námětu. Ačkoli se o tom apoštol Jan nezmiňuje ve zprávě svého evangelia, přece Ježíš mluvil o pozemském ráji pod svým královstvím a mluvil o tom, že kromě „malého stáda“ jeho nebeských spoludědiců jsou i jiní „ovcemi“. Když Ježíš pronesl své proroctví o „znamení“ své tehdy ještě budoucí přítomnosti a o skonávání systému věcí, ukončil je podle Matoušovy zprávy podobenstvím o ovcích a kozlech. Tyto „ovce“ měly označovat někoho jiného než Kristovy duchovní „bratry“, jimž tyto osoby podobné ovcím prokazují dobro. — Luk. 23:43; Mat. 24:3; 25:31–46.

7. Proč si Jan mohl dobře vzpomenout na Ježíšovo podobenství o ovcích a kozlech? Proč mohl ocenit, že byl odhalen počet členů „tohoto ovčince“?

⁷ Apoštol Jan znal toto podobenství, protože on a jeho bratr Jakub a také Petr a Ondřej podnítili Ježíše k tomuto proroctví, když se jej soukromě zeptali na „znamení“, a Jan slyšel toto proroctví úplné. (Mar. 13:3, 4) Když tedy zaznamenával Ježíšova slova o „jiných ovcích“, mohl si vzpomenout na Ježíšovo podobenství o ovcích a kozlech. On byl ten apoštol pokročilého věku, jemuž bylo dáno Zjevení, v němž bylo ukázáno, že 12 kmenů duchovního izraele bude mít pouze 144 000 členů. A tak věděl, že „ovčinec“, v němž bude „malé stádo“, bude obsahovat jen omezený počet ze všech těch, kteří budou zachráněni.

8. K čemu apoštol Pavel přirovnává 12 kmenů duchovního izraele ve spojitosti s kmenem? Co symbolicky znázorňují hlavní části tohoto „kmene“?

⁸ V 11. kapitole Římanům přirovnává apoštol Pavel těchto 12 kmenů duchovního izraele k ratolestem zdomácnělého olivovníku. Kořeny tohoto symbolického olivovníku předstiňoval patriarcha Abrahám, praotec izraelského národa podle těla. Kmen tohoto stromu tudíž znázorňoval další patriarchy, Izáka, Jákoba a 12 praotců, kteří byli hlavami 12 kmenů přirozeného Izraele. (Sk. 7:8) Ratolesti vyrůstající z tohoto kmene znázorňovaly židovské členy 12 kmenů přirozeného, obřezaného Izraele. Ti byli přirozeně dědici abrahámovského slibu ohledně „semene“, jehož prostřednictvím si mají žehnat všechny rodiny a národy země ve spojitosti se získáním věčného života. Proto přirození, obřezaní Židé dostali jako první příležitost, aby vytvořili toto ‚Abrahámovo semeno‘.

9. Co byly tyto symbolické „ratolesti“, pokud jde o jejich povahu? Kdo tedy byl skutečným „kořenem“? Kdo byl kmenem stromu?

⁹ Víme tedy, že toto „semeno“ je semeno duchovní, semeno, které zplodil Jehova Bůh, a jeho členové mají být jeho duchovními syny. On byl skutečným „kořenem“ tohoto duchovního olivovníku. Jeho Syn, Ježíš Kristus, byl nejdůležitějším a hlavním členem tohoto „semene“ většího Abraháma, Jehovy Boha, a proto byl Ježíš Kristus znázorněn kmenem tohoto symbolického olivovníku. Podle toho „ratolesti“ takového stromu znázorňují věrné učedníky, kteří se s ním stávají spoludědici jako druhotní členové duchovního ‚Abrahámova semene‘. Mělo být „ratolestí“ neomezený počet?

10. Jak ukazuje Pavel v Římanům 11:11–32, že na symbolickém olivovníku byl jen omezený počet „ratolestí“?

¹⁰ Apoštol Pavel ukazuje, že na tomto duchovním olivovníku měl být pouze omezený počet „ratolestí“. Jak to? Zdůrazňuje totiž, že ze stromu nenarostla jiná přirozená větev tam, kde byla jedna přirozená ratolest vylomena. Na její místo měla být vsazena větev z divokého olivovníku. Když byla takto přenesena větev z divokého olivovníku, nevzrostl tím počet větví na stromu. Počet větví na kmeni tohoto stromu měl zůstat stejný. Když tedy byli z tohoto duchovního stromu vylomeni obřezaní Židé, protože neprojevovali víru a zavrhli Ježíše Krista jako hlavní semeno většího Abraháma, byli na místo těchto vyťatých přirozených „ratolestí“ vštípeni Nežidé neboli pohané. — Řím. 11:11–32.

11. Jak v Galatským 3:26–29 Pavel ukazuje, že ti, kteří jsou v ovčinci duchovního izraele, nemají být chápáni jako Židé nebo pohané?

¹¹ Tyto ratolesti na stromu abrahámovské smlouvy tedy nemají být chápány jako přirození Židé a cizí pohané. Všichni jsou považováni za duchovní izraelity. Právě to zdůrazňuje apoštol Pavel. Mluvil o abrahámovském slibu a o Abrahámovu semeni a potom pokračoval: „Všichni jste skutečně Božími syny prostřednictvím své víry v Krista Ježíše. Vy všichni totiž, kteří jste byli pokřtěni v Krista, jste oblékli Krista. Není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena; neboť všichni jste jeden člověk ve spojení s Kristem Ježíšem. Jestliže nadto patříte Kristu, jste skutečně Abrahámovým semenem, dědici vzhledem k zaslíbení.“ — Gal. 3:8, 16, 26–29.

12–14. a) Na koho poukazuje Pavel galatským křesťanům v Galatským 4:21–31 jako na jejich duchovní matku? b) Zdůrazňuje tedy Pavel nějaký židovský prvek v „malém stádu“ uvnitř „tohoto ovčince“?

¹² Apoštol Pavel napsal dopis Galatským asi v letech 50–52 n. l. To bylo nejméně 17 let po tom, kdy Jehova přibil smlouvu Zákona na kmen, na nějž byl přibit jeho Syn Ježíš Kristus. V galatských sborech však byli někteří křesťané, kteří chtěli jít do otroctví Zákona oné smlouvy, kterou zprostředkoval Mojžíš na hoře Sinaj v Arábii. Chtěli se v tom připojit k protikřesťanským Židům, kteří lpěli na pozemském Jeruzalémě a na hmotném chrámu, který tam vybudoval král Herodes Veliký, jenž se pokoušel usmrtit Ježíše, tehdy malé děcko. Tento Jeruzalém byl kdysi předstíněn Abrahámovou otrokyní Agar a pro Židy, kteří nechtěli přijmout Ježíše Krista jako většího Mojžíše, ale raději chtěli zůstat v poutech mojžíšovského Zákona, byl jako matka. Apoštol Pavel o tom napsal:

¹³ „Ale Jeruzalém nahoře je svobodný, on je naše matka. . . Bratři, jsme děti, které patří k stejnému zaslíbení jako Izák. . . Bratři, proto nejsme dětmi služebné, ale svobodné. Pro takovou svobodu nás Kristus osvobodil. Stůjte proto pevně a nedejte se opět zapřáhnout do jha otroctví.“ — Gal. 4:21 až 5:1.

¹⁴ Abrahámův syn Izák nebyl Žid neboli Izraelita. Jako syn Abrahámovy svobodné manželky Sáry byl otcem Jákoba, jemuž bylo dáno jméno Izrael a který se stal otcem Judovým. Křesťané, kteří patří k „malému stádu“ v „tomto ovčinci“ znamenitého pastýře Ježíše Krista, jsou jako Izák, protože jsou dědici abrahámovského slibu. Nebeský Jeruzalém je jejich duchovní matkou, jež byla předstíněna Sárou, matkou Hebrejce Izáka, který nebyl Žid.

15, 16. Říká Ježíš u Jana 10:16–18, že musí přivést „jiné ovce“ do jednoho „ovčince“, aby měly „jednoho pastýře“?

¹⁵ Když Ježíš pronesl myšlenky o „ovčinci“, v němž jsou členové složeného ‚semene Abrahámova‘, zaměřuje se jiným směrem a dále říká: „A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést, a budou naslouchat mému hlasu, a stanou se jedním stádem jednoho pastýře. Proto mne Otec miluje, neboť se vzdávám své duše, abych ji zase přijal. Nikdo mi ji nevzal, ale já se jí vzdávám sám od sebe. Mám moc vzdát se jí a mám moc ji zase přijmout. Dostal jsem k tomu přikázání od svého Otce.“ — Jan 10:16–18.

¹⁶ Vidíme, že Ježíš neříká, že ‚musí přivést‘ tyto „jiné ovce“ do „tohoto ovčince“. Říká spíše, že se „stanou. . . jedním stádem jednoho pastýře“, protože bude jen „jeden pastýř“.

17. Co by se dalo vyvozovat z toho, že Ježíš plynule a nepřerušovaně přechází z úvahy o tomto „ovčinci“ ke slovům o „jiných ovcích“? Je to však rozhodně pravdivé?

¹⁷ Ježíš přechází plynule od úvahy o „tomto ovčinci“ ke slovům o „jiných ovcích“, a proto by si mohl čtenář myslet, že tyto dvě činnosti následují krátce po sobě, aniž je mezi nimi nějaká velká časová mezera, rozhodně ne celá staletí. Také by si mohl myslet, že Ježíš zde jistě mluví o tom, že do „tohoto ovčince“ uvede nežidovské národy, pohany, podle toho, jak se rozšiřoval křesťanský sbor ve dnech apoštolů. Z toho by mohl vzniknout závěr, že Ježíš zde nepředkládal dlouhodobé proroctví o něčem časově vzdáleném. Takový závěr však nemusí být správný, protože nečiní rozdíl mezi „tímto ovčincem“ a „jedním stádem“. — Srovnej Zjevení 7:8, 9.

18. Mohl Ježíš podat dlouhodobé proroctví? Co musí nastat dříve, než si budou žehnat všechny rodiny země?

¹⁸ Ježíš byl obdařen prorockým viděním, a proto mohl poskytnout podobenství o ovcích a kozlech, ačkoli se mělo splnit až o 1 900 let později. On byl základním členem zaslíbeného ‚Abrahámova semene‘, a proto měl vrcholný zájem o záchranu všech rodin a národů lidstva tím, že si budou navždy žehnat prostřednictvím tohoto semene. K takovému žehnání bylo nutno počkat, až toto složené ‚Abrahámovo semeno‘, které má pod ním 144 000 členů, bude úplné. To mělo trvat 19 století, jak ukazují dějinné skutečnosti. Ti, kteří si budou žehnat, budou ovšem lidé podobní ovcím ze všech rodin a národů, ale budou to „jiné ovce“, protože nepatřili do „tohoto ovčince“ dědiců abrahámovského slibu. Nemohli to tedy být duchovní izraelité, ale relativně řečeno, byli to pohané.

19. Z koho se skládá „velký zástup“ popsaný ve Zjevení 7:9–17, vezmeme-li v úvahu to, co v 7. kapitole Zjevení předchází?

¹⁹ Tomu úplně odpovídá skutečnost, že když apoštol Jan nejprve viděl zapečetění dvanácti kmenů duchovního izraele, jak je to popsáno ve Zjevení 7:1–8, měl vidění nespočetného „velkého zástupu“ těch, kteří nejsou duchovními izraelity a jsou tedy „jinými ovcemi“. Bylo vidět, jak stojí před božským trůnem a říkají: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ O nich je řečeno, že přežijí „velké soužení“ a přinášejí Jehovovi Bohu v jeho chrámu dnem i nocí svatou službu. „Znamenitý pastýř“ poskytuje těmto „jiným ovcím“ milující péči. Čteme o tom: „Beránek. . . je bude pást a povede je k pramenům vod života.“ — Zjev. 7:9–17.

20. Kdy a kde se začalo splňovat vidění o „velkém zástupu“? Jak se to projevilo?

²⁰ V souladu s uspořádáním věcí, jak je vyjádřeno v 7. kapitole Zjevení, bylo na jaře roku 1935, 20 let po začátku „skonávání systému věcí“ v roce 1914, podáno vysvětlení ohledně vidění o „velkém zástupu“ ze Zjevení. To se stalo 31. května 1935 na sjezdu v hlavním městě Spojených států amerických. J. F. Rutherford, prezident Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, pronesl při této příležitosti přednášku na téma „Velký zástup“ a vysvětlil, že to není nějaká podružná nebeská třída, ale pozemská třída, „jiné ovce“ „znamenitého pastýře“. Toto poučení bylo později uveřejněno ve sloupcích časopisu „Strážná věž“. Tehdy „znamenitý pastýř“ skutečně začal přivádět své „jiné ovce“ a ty začínaly naslouchat jeho hlasu a následovat jej. Příštího dne po tomto vysvětlení Zjevení 7:9–15 symbolizovalo totiž 840 osob svou oddanost Bohu skrze Krista křtem ve vodě. Většina těchto lidí se hlásila k „velkému zástupu“ Kristových „jiných ovcí“.

21. a) Za koho kromě „malého stáda“ se tedy „znamenitý pastýř“ ještě vzdal své duše? b) Jak tento pastýř zase přijal svou duši? Čí projev lásky to byl?

²¹ „Znamenitý pastýř“ dal svou „duši“ také za tyto „jiné ovce“, jež nepatří do „ovčince“ dědiců abrahámovského slibu. Apoštol Jan, který patřil do třídy abrahámovského „semene“, napsal: „On [Ježíš Kristus] je usmiřující obětí za naše hříchy, ne však pouze za naše, ale také za hříchy celého světa.“ (1. Jana 2:1, 2) Jehova Bůh, nebeský Otec, miloval svého Syna za to, že to udělal. Ježíš, „znamenitý pastýř“, to hluboce oceňoval, a proto řekl před těmi ze Židů, kteří jej nenáviděli: „Proto mne Otec miluje, neboť se vzdávám své duše, abych ji zase přijal.“ (Jan 10:17) Otec projevil svou lásku k tomuto obětavému „znamenitému pastýři“ tím, že jej třetího dne vzkřísil z mrtvých. Tak Boží syn opět přijal svou „duši“ neboli existenci, ale na nebeské úrovni života.

22. Ačkoli lidé usilovali Ježíšovi o život, proč mu nikdo nevzal jeho lidskou duši do chvíle, kdy řekl slova zaznamenaná u Jana 10:18?

²² V době, kdy Ježíš mluvil o „jiných ovcích“, docházelo k pokusům zbavit tohoto „znamenitého pastýře“ života. On se však nikdy nedopustil ničeho, zač by si zasloužil smrt z ruky lidí. To vysvětluje, proč řekl: „Nikdo mi ji nevzal, ale já se jí vzdávám sám od sebe. Mám moc vzdát se jí a mám moc ji zase přijmout. Dostal jsem k tomu přikázání od svého Otce.“ — Jan 10:18.

23. Kdy se Ježíš ze svého vlastního podnětu vzdal své lidské duše a proč?

²³ Za několik měsíců se ukázalo, že toto tvrzení bylo pravdivé. V noci, kdy byl zrazen v Getsemanské zahradě, když se jej učedník Petr snažil chránit mečem, řekl Ježíš: „Nebo si myslíš, že se nemohu obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však v tom případě splnila Písma, že se to tak musí stát?“ (Mat. 26:53, 54) Dovolil tedy apoštolům, aby od něj utekli, a sám od sebe se pak vzdal zástupům, které jej přišly zatknout a které se chtěly naposled pokusit jej usmrtit. Tím se Ježíš nezbavoval svého života.

24. Jakou plnou moc ohledně své duše přijal Ježíš od svého Otce? Jak selhal poslední pokus zabránit mu v projevu této moci?

²⁴ Ježíš měl moc od svého nebeského Otce, aby šel touto cestou, ale bylo to ponecháno jeho vlastní svobodné vůli. Moc přijmout opět svou duši vzkříšením závisela na tom, zda bude ochoten sám se jí vzdát. Vzdal se své duše ve smrti, a proto mu jeho nebeský Otec dal moc opět ji přijmout od toho jediného, který jej mohl vzkřísit z mrtvých. Žádná mocnost v nebi ani na zemi nemohla stát v cestě této moci Ježíšově přijmout opět svou „duši“ neboli svůj život. Vladař dal zapečetit velký kámen, který uzavíral vchod do hrobky, v níž byl Ježíš pohřben po své smrti na kmenu, a vojenská hlídka byla postavena u hrobky, aby jeho učedníci nemohli ukrást mrtvé tělo. To však nemohlo zabránit Ježíši, aby třetího dne neuplatnil moc, kterou dostal od Boha. — Mat. 27:62 až 28:15.

25. Protože Ježíš nepřišel o svůj lidský život na základě neposlušnosti vůči Bohu, jak měl tento život opět k dispozici, aby jej mohl uplatnit pro lidstvo?

²⁵ Ano, Ježíš měl od svého nebeského Otce příkaz, aby to všechno učinil. Proto třetího dne po Ježíšově smrti vydal Jehova Bůh příkaz, aby jeho poslušný Syn vstal z mrtvých a opět přijal život, a to v duchovní říši spolu se svým nebeským Otcem. Nepřišel o svůj lidský život tím, že by neposlouchal Boha, a proto také dostal právo na dokonalý lidský život, jež mohl předložit Jehovovi Bohu v jeho nebeském chrámu a způsobit tak smíření za hřích celého světa.

26. a) K čemu tím byla otevřena cesta všem rodinám země? b) Kdy si výrazným způsobem začali žehnat členové „velkého zástupu“ Ježíšových „jiných ovcí“?

²⁶ Tak byla otevřena cesta pro všechny rodiny a národy na světě, aby si „žehnaly“ prostřednictvím hlavního člena ‚Abrahámova semene‘. (1. Mojž. 12:1–3; 22:15–18) Členové „velkého zástupu“ „jiných ovcí“ znamenitého pastýře si začali jeho prostřednictvím „žehnat“, když se skrze něj oddali Jehovovi Bohu a symbolizovali tuto oddanost křtem ve vodě. Potom naslouchali hlasu znamenitého pastýře a šli za ním spolu s pomazaným ostatkem abrahámovského semene. To se začalo výrazně splňovat na sjezdu ve Washingtonu (D. C.) v roce 1935. Od té doby pomazaný ostatek vítá všechny „jiné ovce“ a podle Ježíšovy předpovědi začalo existovat „jedno stádo“ pod „jedním pastýřem“.

27. Kdo ještě mimo „velký zástup“, který přežije „velké soužení“, bude patřit k „jiným ovcím“ znamenitého pastýře, a kdy?

²⁷ Během tisíciletého panství „jednoho pastýře“, na trůn dosazeného Ježíše Krista, budou ze spánku smrti vzkříšeni všichni mrtví z lidstva a budou mít příležitost si „žehnat“, protože začnou patřit k „jiným ovcím“ znamenitého pastýře. Mezi nimi bude bývalý „vrátný“ „ovčince“ znázorňujícího uspořádání abrahámovské smlouvy, totiž Jan Křtitel. (Jan 10:1–3) Ježíš povede poslušné k „pramenům vod života“. „Velký zástup“ těch, kteří přežijí nadcházející „velké soužení“, bude požehnáním pro vzkříšené miliardy, aby mohly použít „pramenů vod života“. (Zjev. 7:9–17) Všichni tito lidé podobní ovcím se budou moci připojit k „velkému zástupu“, který říká: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ — Zjev. 7:10; 20:11–14.