-
„Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve“Strážná věž – 1980 (vydáno v Rakousku) | 1. září
-
-
uchváceni, aby se setkali se svým vysoko vyvýšeným Pánem. Vzpomeňme si na to, že Ježíš Kristus čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil do nebe, a když tam vystupoval, „oblak“ jej vzal očím jeho učedníků. — Sk. 1:9.
21. Když Pán sestupuje z nebe, znamená to, že znovu vstupuje do přímého styku se zemí? Kdy skončí „poslední den“, v němž vzkřísí své duchem zplozené učedníky?
21 Co to všechno dokazuje? Následující: Pán Ježíš Kristus nesestupuje proto, aby byl opět v přímém styku se zemí. Oblaka, v nichž se podle popisu vzkříšení křesťané setkávají se svým nebeským Pánem, se pohybují vysoko nad zemí. Kromě toho to znamená, že vzkříšení křesťané se setkávají se svým Pánem „ve vzduchu“, nikoli na zemské půdě, ani na Olivové hoře v Jeruzalémě, ani na žádném jiném místě na zemi. Kromě toho „poslední den“, v němž jsou uchváceni, není obyčejný den o 24 hodinách. Je to časové období, které skončí teprve tehdy, až bude k nebeskému životu probuzen poslední duchem zplozený křesťan, který má podíl na „prvním vzkříšení“. (Zjev. 20:4, 6; Jan 6:54) Ze splňování biblických proroctví poznáváme, že již žijeme v tomto zvláštním „posledním dnu“.
-
-
Žijeme v „posledním dnu“, ve dnu vzkříšeníStrážná věž – 1980 (vydáno v Rakousku) | 1. září
-
-
Žijeme v „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení
1. Pro kterou dobu se po desetiletí očekávalo oslavení ostatku dosud žijících křesťanů? Splnilo se ale tehdy to, co bylo předpověděno v 1. Tessalonicenským 4:16, 17?
„MRTVÍ v Kristu“ budou v „posledním dnu“ vzkříšeni s duchovním tělem — pro lidské oči neviditelně —, a proto vzhledem k tomu, že se to dnes skutečně děje, musíme my, lidé, ‚chodit vírou, nikoli viděním‘. Vzpomínáme si, že nemálo osob si po celá desetiletí myslelo, že k oslavení všech dosud žijících členů křesťanského sboru dojde na konci časů národů, kolem 1. října 1914. (Luk. 21:24) Tehdy se však nestalo nic, co by se podobalo ději popsanému v 1. Tessalonicenským 4:16, 17. Vypukla však válka v nebi, a poražení, satan a jeho démoni, byli rychle svrženi na zemi. (Zjev. 12:7–13) Je zajímavé, že někteří z duchem zplozených křesťanů, kteří žili a působili v roce 1914, jsou ještě v těle mezi námi. Na časovém určení „posledního dne“, dne oslavení duchem zplozeného sboru, bylo zřejmě něco nesprávného.
2, 3. Ve které době má dojít k tomuto oslavení? Jaká otázka proto vzniká ohledně splnění 1. Korintským 15:50–57?
2 Bez ohledu na to začala na konci časů národů, v roce 1914, neviditelná „přítomnost“ neboli parousia oslaveného Ježíše Krista. Tak začal čas, kdy se mělo s duchem zplozenými křesťany, kteří ještě žili, stát to, co bylo v 1. Tessalonicenským 4:16, 17 předpověděno pro „poslední den“. — Jan 6:54.
3 Kdy se měla logicky začít splňovat slova z 1. Korintským 15:50–57? Čteme tam: „Tělo a krev nemůže zdědit Boží království ani porušenost nezdědí neporušenost. Podívejte se, říkám vám svatou tajnou věc: Všichni neusneme ve smrti [když pomíjivé lidské tělo umírá], ale všichni budeme proměněni, ve chvíli, v okamžiku, během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my [křesťané jako Pavel] budeme proměněni. Neboť to, co je porušitelné, musí obléci neporušenost, a to, co je smrtelné, musí
-