Žijeme v „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení
1. Pro kterou dobu se po desetiletí očekávalo oslavení ostatku dosud žijících křesťanů? Splnilo se ale tehdy to, co bylo předpověděno v 1. Tessalonicenským 4:16, 17?
„MRTVÍ v Kristu“ budou v „posledním dnu“ vzkříšeni s duchovním tělem — pro lidské oči neviditelně —, a proto vzhledem k tomu, že se to dnes skutečně děje, musíme my, lidé, ‚chodit vírou, nikoli viděním‘. Vzpomínáme si, že nemálo osob si po celá desetiletí myslelo, že k oslavení všech dosud žijících členů křesťanského sboru dojde na konci časů národů, kolem 1. října 1914. (Luk. 21:24) Tehdy se však nestalo nic, co by se podobalo ději popsanému v 1. Tessalonicenským 4:16, 17. Vypukla však válka v nebi, a poražení, satan a jeho démoni, byli rychle svrženi na zemi. (Zjev. 12:7–13) Je zajímavé, že někteří z duchem zplozených křesťanů, kteří žili a působili v roce 1914, jsou ještě v těle mezi námi. Na časovém určení „posledního dne“, dne oslavení duchem zplozeného sboru, bylo zřejmě něco nesprávného.
2, 3. Ve které době má dojít k tomuto oslavení? Jaká otázka proto vzniká ohledně splnění 1. Korintským 15:50–57?
2 Bez ohledu na to začala na konci časů národů, v roce 1914, neviditelná „přítomnost“ neboli parousia oslaveného Ježíše Krista. Tak začal čas, kdy se mělo s duchem zplozenými křesťany, kteří ještě žili, stát to, co bylo v 1. Tessalonicenským 4:16, 17 předpověděno pro „poslední den“. — Jan 6:54.
3 Kdy se měla logicky začít splňovat slova z 1. Korintským 15:50–57? Čteme tam: „Tělo a krev nemůže zdědit Boží království ani porušenost nezdědí neporušenost. Podívejte se, říkám vám svatou tajnou věc: Všichni neusneme ve smrti [když pomíjivé lidské tělo umírá], ale všichni budeme proměněni, ve chvíli, v okamžiku, během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my [křesťané jako Pavel] budeme proměněni. Neboť to, co je porušitelné, musí obléci neporušenost, a to, co je smrtelné, musí obléci nesmrtelnost. Ale až to, co je porušitelné, obleče neporušenost a to, co je smrtelné, obleče nesmrtelnost, potom se splní výrok, který je napsán: ‚Smrt je pohlcena navždy.‘ ‚Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvé bodnutí?‘ Bodnutí, které působí smrt, je hřích, moc hříchu však je [mojžíšovský] Zákon. Ale díky Bohu, neboť nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“
4. Kdy zemřel Ježíš? Jak na to bylo poukázáno u Daniela 9:24–27?
4 Chceme-li do jisté míry biblicky určit čas, můžeme srovnávat události, které probíhají souběžně nebo si svým způsobem vzájemně odpovídají. Kdy byl například Ježíš vzkříšen, čímž se stal „Kristem, prvním ovocem“? Bylo to v neděli 16. nisana roku 33 n. l. Dva dny předtím, v den pasach 14. nisana, byl usmrcen na mučednickém kůlu. Tento den Kristovy oběti byl označeným časem v seznamu událostí, které Jehova Bůh rozvrhl a které byly zapsány u Daniela 9:24–27. Vyznačil střed posledního ze „sedmdesáti týdnů“, a to týdnů let, nikoli týdnů o sedmi dnech. V tomto posledním neboli sedmdesátém týdnu let měl být podle Danielova proroctví „Mesiáš odříznut a nebude mít nic“. Kdy se to však mělo stát během tohoto posledního týdne let, který začal na podzim roku 29 n. l.? Odpověd najdeme u Daniela 9:27: „V polovině týdne způsobím, že přestane oběť a obětní dar.“ Když Ježíš zemřel, byly tedy zvířecí oběti bezcenné.
5. Jak lze vypočítat začátek 70. „týdne“ let? Čím se vyznačoval? Jaký čas tehdy začal pro Jeruzalém a pro židovský systém?
5 Ježíš obětoval svůj dokonalý lidský život „v polovině týdne“ neboli 14. nisana roku 33 n. l. , a proto tento „týden“ začal o tři a půl lunárního roku dříve, totiž 15. tišri roku 29 n. l. Jakou událostí se vyznačoval začátek tohoto sedmdesátého „týdne“ let? Ježíš se stal Mesiášem, to znamená „Pomazaným“. To se stalo, když jej Jan Křtitel pokřtil. Vzápětí na to byl Ježíš „pomazán“ svatým duchem, aby byl mesiášským králem nad Jehovovým lidem. Tehdy mu bylo 30 let. (Luk. 3:21–23; 4:1–21) Tato událost označovala ve skutečnosti začátek „času konce“ města Jeruzaléma a židovského systému obětí. O necelých 41 let později, v létě roku 70 n. l. , bylo zpustošeno město Jeruzalém i jeho chrám. To bylo předpověděno u Daniela 9:26 slovy: „Město a svaté místo, uvede je do zkázy lid vůdce [vojevůdce Tita], který přijde [v roce 70 n. l.]. A konec toho bude záplavou [římských legionářů]. A až do konce bude válka.“
6, 7. Co se stalo bezprostředně po konci časů národů v roce 1914? Jaké oznámení, k němuž tehdy došlo v nebi, se splnilo ohledně země a jejích mrtvých?
6 Obdobně s tím začal pro přítomný systém věcí „čas konce“, když na podzim roku 1914 uplynuly časy národů. (Dan. 12:4) Okamžitě po uplynutí časů národů byl v nebesích dosazen za krále pomazaný Ježíš jako trvalý dědic jeruzalémského krále Davida, svého předka ze staré doby. Tehdy došlo k oznámení, které následovalo po zaznění sedmé trubky. Ve Zjevení 11:15–18 o tom čteme:
7 „A sedmý anděl zatroubil na trubku. V nebi zazněly silné hlasy a říkaly: ‚Království světa se stalo královstvím našeho Pána [svrchovaného Pána Jehovy] a jeho Krista a [svrchovaný Pán Jehova] bude vládnout jako král po celou věčnost.‘. . . ‚Děkujeme ti, Jehovo Bože, Všemohoucí, který jsi a který jsi byl, protože ses ujal své velké moci a začal jsi panovat jako král. Ale národy se rozhněvaly a přišel tvůj vlastní hněv a ustanovený čas, aby byli souzeni mrtví a aby byla dána odměna tvým otrokům, prorokům, a svatým a těm, kteří se bojí tvého jména, malým i velkým, a aby byli zničeni ti, kteří ničí zem.‘ “
8. a) Kvůli komu se tehdy národy rozhněvaly, proč a v jakém rozsahu? b) Jaká obdoba to byla k tomu, co se stalo s pomazaným Ježíšem „v polovině týdne“?
8 Během první světové války (1914–1918 n. l.) se „národy. . . rozhněvaly“ a svůj hněv si vylily na lidech, kteří byli oddáni svrchovanému Pánu Jehovovi. Proč? Protože tito lidé kázali, že v roce 1914 uplynuly časy národů a že bylo v nebi zřízeno Kristovo království. Tento hněv národů propukl na jaře 1918 obzvláště ve Spojených státech amerických. Bylo to tři a půl roku po konci časů národů a dosazení pomazaného Ježíše jako nebeského krále. Co se stalo se zvěstovateli království v roce 1918 na zemi, tvoří prakticky paralelu k tomu, co se stalo s Ježíšem „v polovině týdne“ v Jeruzalémě. V jeho případě bylo nutné vzkříšení z mrtvých. Tomu odpovídá skutečnost, že pronásledovatelé zasadili zvěstovatelům jeho království v roce 1918 „smrtelný úder“ — jak se domnívali —, takže oznamování království potřebovalo být oživeno, potřebovalo vzkříšení.
9. a) Proč by oživení neboli obrazné vzkříšení pronásledovaných zvěstovatelů království k obnovené činnosti nebylo pravou paralelou vzkříšení Ježíše 16. nisana roku 33 n. l.? b) Čí duchovní vzkříšení nemohli předejít ti, kteří měli být ‚uchváceni, aby se setkali s Pánem‘?
9 Vzkříšení Ježíše Krista 16. nisana roku 33 n. l. bylo duchovní povahy. Bylo to vzkříšení k nebeskému životu, ale došlo k němu z pozemského hrobu. Zvěstovatelé království, kteří ještě byli v těle, byli však oživeni k činnosti na zemi, aby znovu kázali „toto dobré poselství o království“ po celé obydlené zemi „všem národům na svědectví“. (Mat. 24:14) Tito duchem zplození křesťané neměli ještě být oslaveni v nebi nebo ‚uchváceni, aby se setkali s Pánem ve vzduchu‘. Jejich oslavení nemělo ‚předejít‘ vzkříšení křesťanů, kteří před rokem 1918 „usnuli ve smrti“, na což je v 1. Tessalonicenským 4:14–17 poukázáno slovy: „Ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“ Vzkříšení těchto křesťanů mělo nastat dříve než oživení zvěstovatelů království k dalšímu dílu, jež měli vykonávat na zemi během „času konce“. K tomuto oživení došlo na jaře roku 1919.
10. Čí vzkříšení — a to ve které době — by bylo pravou paralelou vzkříšení Ježíše 16. nisana 33 n. l.?
10 Duchovní vzkříšení „mrtvých v Kristu“ na jaře 1918 — tři a půl roku po tom, kdy byl na konci časů národů na podzim roku 1914 Kristus dosazen na trůn — by bylo paralelou ke vzkříšení Ježíše 16. nisana roku 33 n. l. , „v polovině týdne“. (Dan. 9:27) Tímto způsobem byli vzkříšeni „nejprve“. Svým vzkříšením předešli vzkříšení těch, kteří byli naživu až do „přítomnosti“ neboli parousie Kristovy a do doby, kdy bylo „usmrceno“ dílo kázání o království.
11. Jaké odpovídající časové období hraje svou úlohu ve spojitosti s prorockými Božími svědky, o nichž mluví 11. kapitola Zjevení? Znamená jejich vystoupení do nebe splnění 1. Tessalonicenským 4:17?
11 Podobné časové období hraje svou úlohu ve spojitosti s prorockými svědky Božími, kteří jsou popsáni ve Zjevení v kapitole 11. Podle Zjevení 11:3–7 byli usmrceni, když předtím prorokovali 1 260 dnů neboli tři a půl roku. Zažili však vzkříšení: „Po třech a půl dnech vstoupil do nich duch života od Boha a postavili se na nohy, a na ty, kteří je spatřili, padl velký strach. A slyšeli silný hlas z nebe, který jim řekl: ‚Pojďte sem nahoru.‘ A vystoupili do nebe v oblaku a jejich nepřátelé je spatřili.“ (Zjev. 11:11, 12) To prorocky znázorňuje, jak byl ostatek duchem zplozených křesťanů na jaře 1919 oživen ke službě království. Tím, že vystoupil a nabyl celosvětového významu, se nesplnila slova z 1. Tessalonicenským 4:17. V této souvislosti si připomínáme, že sto dvacet učedníků Ježíše Krista bylo oživeno k veřejné činnosti v Jeruzalémě teprve 51 dnů po tom, kdy byl jejich Pán, Ježíš Kristus, přibit na kůl a pohřben.
12. Do jaké míry bylo také ve vidění u Ezechiela 37:1–14 předpověděno takové oživení duchovního ostatku?
12 Toto oživení ostatku, který měl být ještě naživu, bylo předpověděno také u Ezechiela 37:1–14. Jehova umožnil proroku Ezechielovi, aby ve vidění viděl údolí plné vysušených kostí Izraelitů. Kosti pak byly opět sestaveny a staly se z nich živí Izraelité, kteří byli připraveni odejít ze svého vyhnanství v pohanském Babylóně. O tom, jak se vidění mělo splnit, Jehova řekl: „Hle, otevírám vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišť, můj lide [který byl ve vyhnanství v Babylóně], a zavedu vás na izraelskou půdu. A budete muset poznat, že já jsem Jehova, až otevřu vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišt, můj lide.“ — Ezech. 37:12, 13.
13. Jak se v nové době splnilo vidění o údolí vysušených kostí? Jak to souhlasí s tím, co se stalo s Ježíšovými učedníky po „polovině týdne“?
13 Toto vidění se v nové době splnilo na ostatku duchovních izraelitů tím, že byl na jaře roku 1919 osvobozen z „Velikého Babylóna“, ze světové říše falešného náboženství, a z útlaku jejž působili pomocníci Velikého Babylóna z politických, soudních a vojenských kruhů, kteří všichni jednali na jeho rozkaz. Oživení učedníků, kteří pěstovali společenství s Ježíšem, a jejich osvobození z utlačujícího židovského systému věcí nastalo teprve po jeho smrti, pohřbu a vzkříšení, což mělo pravděpodobně prorocký význam pro časový průběh událostí v nové době. Došlo k tomu bezprostředně po „polovině týdne“, kdy byl Ježíš obětován jako výkupní oběť.
14. Ke které třídě, o níž mluví 1. Tessalonicenským 4:15–17, patří tito oživení novodobí svědkové, kteří byli opět uvedeni do činnosti? Jak je pro ně „poslední den“, o němž mluvil Ježíš, „šťastným“ dnem?
14 Ostatek duchovních izraelitů, kteří byli v nové době oživeni a jejichž činnost byla obnovena, když se na jaře 1919 opět ujali svědeckého díla, byli ti, o nichž mluvil apoštol Pavel jako o ‚žijících‘, kteří ‚zůstanou naživu do Pánovy přítomnosti‘. (1. Tess. 4:15) Očekávají, že po vydání světaširého závěrečného svědectví o království v průběhu Kristovy přítomnosti zemřou „ve spojení s Pánem“. To se stane v „posledním dnu“, kdy Ježíš, jak řekl, vzkřísí ty zemřelé učedníky, kteří měli tu přednost, že se sytili jeho tělem a pili jeho krev. To pro ně znamená, že budou „uchváceni“, aby se s ním, se svým Pánem, setkali „ve vzduchu“. Toto jejich okamžité vzkříšení k nebeskému životu je pro lidi, kteří zůstanou na zemi, neviditelné, jako by bylo zakryto „oblaky“. Jsou skutečně „šťastní“, protože „od tohoto času umírají ve spojení s pánem“ a nemusí ve spánku smrti čekat na jeho druhý příchod. — Zjev. 14:13; Jan 6:53, 54; 1. Kor. 15:52, 53.
15. Kteří dnes činní spolupracovníci budou při tom, až se členové ostatku, kteří přežili, budou na konci „posledního dne“ loučit? Jaké rozloučeni to asi bude?
15 Mnozí křesťanští druhové ostatku, „velký zástup“, zde zůstávají. Během „času konce“ a „přítomnosti Pánovy“ spolupracovali s ostatkem duchovních izraelitů při závěrečném svědectví o království, které bylo dáno všem národům. Členové tohoto „velkého zástupu“ doufají, že přežijí „velké soužení“, v němž zanikne nynější světský systém věcí. (Zjev. 7:9, 14) Budou tedy přítomni, až přijde ta šťastná doba, kdy bude poslední člen ostatku duchovních izraelitů ‚uchvácen v oblacích, aby se setkal s Pánem ve vzduchu‘. (1. Tess. 4:17) Jak by to bylo milé, kdyby se „velký zástup“, který žije v tomto „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení, mohl rozloučit se členy ostatku, kteří přežili, až na konci tohoto „posledního dne“ skončí svůj pozemský běh! (Jan 6:53, 54) Pravděpodobně to nebude snadné rozloučení; ti, kteří budou odcházet, a ti, kteří zůstanou na rajské zemi, si vzájemně vyjádří lásku. Členové „velkého zástupu“ již nikdy neuvidí ty, kteří se rozloučí se zemí.
16. S kým sice členové „velkého zástupu“ již osobně nebudou mít společnost, ale které nově příchozí budou moci vítat na rajské zemi?
16 Členové „velkého zástupu“ nebudou sice již mít doslovné společenství s oslavenými členy ostatku, ale útěchou jim bude nespočetné množství nových obyvatel pozemského ráje. Kdo jsou tito lidé a odkud přicházejí? Jsou to další vykoupení lidé, kteří jsou probuzeni z adamovské smrti, ze země „posledního nepřítele“. (1. Kor. 15:26) Jaká to bude radost pro členy „velkého zástupu“, budou-li se moci setkat se vzkříšeným Jobem, Abrahámem, Izákem, Jákobem, Janem Křtitelem, a dokonce s malými dětmi z Betléma, které jejich nepřítel, Herodes Veliký, poslal do říše mrtvých. A jaká to bude radost při shledání s přáteli, kteří patří k „jiným ovcím“ znamenitého pastýře a kteří nepřečkali „velké soužení“, a nezažili začátek tisíciletého panství Kristova! (Zjev. 20:4, 6; Jan 10:16) Budou členové pomazaného ostatku, kteří přežijí „velké soužení“, žít v novém pořádku až do té doby, než nadejde „poslední den“, den vzkříšení pro ty, kteří budou vzkříšeni na zemi? (Jan 11:24) Bible o tom neříká nic určitého.
17. a) Jak bude potom možné označit ty, kteří budou vzkříšeni na zemi, ve srovnání s Kristem? b) V jakém ohledu se budou členové „velkého zástupu“ podobat vzkříšeným, ačkoli nebudou muset být vzkříšeni z hrobu? Jaký požehnaný stav bude panovat na konci Kristova tisíciletého panství?
17 Tito vzkříšení budou jakoby paběrky ze vzkříšených, z nichž vzkříšený Ježíš Kristus byl „prvním ovocem“. (1. Kor. 15:20, 22, 23) Členové „velkého zástupu“, který přežije, nebudou sice muset být vzkříšeni z hrobů, ale budou se podobat vzkříšeným a budou potřebovat ještě další dobrodiní smiřující oběti Ježíše Krista. Budou muset být odstraněny průvodní jevy zděděné smrti. Bude to skutečně požehnaná doba, až bude do konce tisíciletého panství Kristova pro vykoupené a poslušné lidi včetně členů „velkého zástupu“ „jako poslední nepřítel. . . odstraněna smrt“. Potom bude Jehova Bůh právem „každému vším“. — 1. Kor. 15:26, 28; Zjev. 1:18; 20:11–14.