zplození křesťané], kteří zůstaneme naživu do Pánovy přítomnosti, rozhodně nepředejdeme ty, [duchem zplozené křesťany] kteří usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve. Potom my, žijící, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu, a tak budeme vždy s Pánem.“ — 1. Tess. 4:13–17.

7. O kterých určitých mrtvých zde Pavel mluvil? Jak je ve Zjevení 14:12, 13 naznačen zvláštní čas pro jejich vzkříšení?

⁷ Zde apoštol Pavel nemluví o zemřelých lidech všeobecně, ale o těch, kteří „usnuli ve smrti“ v Kristu, o těch, kteří „jsou mrtví ve spojení s Kristem“. V poslední knize Bible se apoštol Jan zmiňuje o době, kdy budou tito zemřelí křesťané vzkříšeni ze spánku smrti. Ve Zjevení 14:12, 13 píše: „ ‚Zde [ve spojitosti s organizací pro světový mír a mezinárodní bezpečnost] to znamená vytrvalost pro svaté, pro ty, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru.‘ A slyšel jsem hlas z nebe, který řekl: ‚Piš: Šťastni jsou mrtví, kteří od tohoto času umírají ve spojení s Pánem. Ano, říká duch, ať si odpočinou od své namáhavé práce, neboť věci, které dělali, jdou přímo s nimi.‘ “ Nač se vztahuje výraz „od tohoto času“?

8. Jak to, že označením „od tohoto času“ je míněn čas Pánovy přítomnosti v duchu? Jsou jejich skutky ukončeny smrtí?

⁸ Ve světle slov apoštola Pavla z 1. Tessalonicenským 4:16, 17 musí jít o dobu „přítomnosti“ neboli parousie Ježíše Krista, tedy ne o dobu předtím, ale po jejím začátku. Také během Ježíšovy neviditelné přítomnosti v duchu měli být na zemi duchem zplození křesťané, kteří umírají „ve spojení s Kristem“. Ti by měli být obzvláště „šťastni“, protože umírají v době jeho „přítomnosti“. Jejich smrt v těle neznamená, že jejich ‚skutky‘ skončily nadlouho. Proč ne? Protože „věci, které dělali, jdou přímo s nimi“ neboli doslova podle řeckého textu „následují s nimi“.

9. Proč jsou „svatí“, kteří umírají v této době, podle Zjevení 14:13 „šťastní“?

⁹ To znamená změnu činnosti, a to od skutků v těle na zemi ke skutkům v duchu v nebeské oblasti. Apoštol Pavel mluví o těch, kteří „jsou mrtví ve spojení s Kristem“, a říká: „Takové je i vzkříšení z mrtvých. Zasévá se v porušenosti, vzkříšeno je v neporušenosti. Zasévá se v necti, vzkříšeno je ve slávě. Zasévá se ve slabosti, vzkříšeno je v moci. Zasévá se hmotné tělo, vzkříšeno je tělo duchovní. Jestliže je tělo hmotné, je také tělo duchovní.“ (1. Kor. 15:42–44) Místo „prací“, které konali na zemi, konají tito „šťastní“ vzkříšení tedy v duchovní oblasti dále skutky, které lze konat v duchovním těle. Nemusejí spát ve smrti a čekat na Kristovu přítomnost.

S ČÍM SESTOUPÍ PÁN Z NEBE

10. S čím sestoupí Pán Ježíš Kristus z nebe v době, kdy budou vzkříšeni jeho duchem zplození učedníci?

¹⁰ Apoštol Pavel nám říká, co je spojeno s tím, že Pán duchovně sestoupí z nebe: „My, žijící, kteří zůstaneme naživu do Pánovy přítomnosti [parousie], rozhodně [v duchovním vzkříšení] nepředejdeme ty, kteří usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“ — 1. Tess. 4:15, 16.

11. Kdo uslyší „přikazující zvolání“ Pána Ježíše Krista, až bude sestupovat z nebe, a kdo je uposlechne?

¹¹ Kdo uslyší „přikazující zvolání“, s nímž Pán Ježíš Kristus sestoupí ze svého nebeského postavení po Boží pravici? Zřejmě duchem zplození křesťané, kteří až do té doby zemřeli „ve spojení s Kristem“. Víme, že žádný člověk, který žije na zemi od doby, kdy Kristus sestoupil v duchu, to znamená od doby, kdy začala jeho neviditelná „přítomnost“ neboli parousia na jaře roku 1914, nemohl přímo vnímat jeho hlas. Ale „zemřelí v Kristu“ („Bič“) jej slyšeli a poslechli ho.

12. a) Kdy začíná „poslední den“, o němž mluvil Ježíš u Jana 6:53, 54? Jak vstupují tito učedníci do „věčného života“? b) Od jakého jiného „posledního dne“ se tento den odlišuje?

¹² Ti, které Ježíš tímto způsobem vzkřísil, patří k učedníkům, o nichž řekl: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život [od doby, kdy bude vzkříšen], a já ho vzkřísím v posledním dnu.“ (Jan 6:53, 54) „Přikazující zvolání“, jemuž dá Kristus zaznít v tomto „posledním dnu“, má moc vzkřísit ze smrtelného spánku jeho učedníky, kteří měli podíl na zvláštní výsadě ohledně jeho těla a krve. „Poslední den“ začíná pro tyto učedníky tehdy, když jsou v nebi vzkříšeni s „duchovním tělem“, jaké má Kristus, k „věčnému životu“. Protože výraz „poslední den“ se zde vztahuje na vzkříšení věrných duchem zplozených křesťanů, kteří mají nebeskou naději, odlišuje se tento „poslední den“ od toho, který měla na mysli Marta z Betánie, protože ta tehdy neměla vůbec žádnou představu o duchovním vzkříšení k nebeskému životu.

13. a) Čí hlas slyší „mrtví v Kristu“? Kdo je tento „archanděl“? b) Jaký biblický důkaz pro to máme?

¹³ Oslavený Pán Ježíš Kristus sestupuje s „hlasem archanděla“. Tím je míněn jeho vlastní hlas, protože on je tento „archanděl“. Ve svém podobenství o ovcích a kozlech mluvil Ježíš o sobě v tomto postavení archanděla, když řekl: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na svůj slavný trůn. A budou před ním shromážděny všechny národy.“ (Mat. 25:31, 32) V době jeho předlidské existence v nebi se jmenoval Michael. Není pochyb o tom, že o něm mluví proroctví z předkřesťanské doby u Daniela 12:1, 2: „V té době povstane Michael, velký kníže, který se zastává synů tvého [Danielova] lidu. A určitě nadejde čas tísně, jaký dosud nikdy nebyl, pokud existuje nějaký národ, až do té doby. A v té době tvůj lid unikne, každý, kdo je nalezen zapsaný v knize. A mnozí z těch, kteří spí v prachu půdy, se probudí, tito k životu trvajícímu na neurčito, a oni k pohaně a k ošklivosti trvající na neurčito.“

14. Jak zní jméno tohoto archanděla podle Zjevení 12:7? O kterém dřívějším boji tohoto archanděla se mluví u Judy 9?

¹⁴ Také ve Zjevení 12:7 se mluví o andělech, kteří jsou podřízeni Michaelovi; je tam řečeno: „V nebi vypukla válka: Michael a jeho andělé [nikoli vzkříšení duchem zplození křesťané] bojovali.“ Kromě toho je u Judy 9 označen jako archanděl. Čteme tam: „Když však archanděl Michael měl rozpor s ďáblem a přel se o Mojžíšovo tělo. . .“ Ďábel Mojžíšovo tělo nedostal.

15. Jak se vedlo satanovi, ďáblu, ve válce s archandělem Michaelem? Může zabránit vzkříšení Kristových učedníků tomu, aby nevystoupili do nebe k Ježíši?

¹⁵ Ve staletí trvajícím boji satan, ďábel, stále prohrával. Ve válce, která probíhala v nebi, byl poražen a se svými démonskými anděly byl svržen do okolí naší země, zatímco archanděl Michael, totiž Pán Ježíš Kristus, a jeho andělé zůstali v nebi jako vítězové. Protože vítězný Ježíš Kristus „hlasem archanděla“ přikazuje těm, kteří zemřeli v Kristu, aby vyšli, má jeho „přikazující zvolání“ větší moc a účinnost. Kromě toho satan, ďábel, po své porážce již nemá dostatek moci, aby zabránil duchovnímu vzkříšení těch, kteří zemřeli v Kristu. Nebude jim moci zabránit ani v přístupu do duchovní oblasti, ani ve vstupu do nebe, kde budou s vítězným Ježíšem Kristem.

16. Proč zaznívá „Boží trubka“, když Pán sestupuje z nebe? Kdo ji uposlechne nejprve?

¹⁶ Kristus také sestoupí z nebe „s Boží trubkou“. (1. Tess. 4:16) Trubka v tomto případě není signálem k tomu, aby se vojska shromáždila k válce, k boji proti nepříteli, který by měl být usmrcen. „Boží trubka“ zaznívá v pokojné situaci, totiž k tomu, aby se shromáždil Jehovův lid jako za dnů Mojžíšových, kdy se troubilo na dvě stříbrné trubky, aby se shromáždilo 12 kmenů Izraele. (4. Mojž. 10:1–10) V 1. Korintským 15:52 uvádí apoštol Pavel takový burcující zvuk „trubky“, jíž se svolávalo ke shromáždění, do spojitosti se vzkříšením zemřelých křesťanů. Říká: „ . . . během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my budeme proměněni.“ Kdo jsou ti první, kteří uposlechnou tento „poslední hlas trubky“, až zazní jako „Boží trubka“, aby byli mrtví opět shromážděni jako živí? Odpověď nacházíme v 1. Tessalonicenským 4:16: „Ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“

17. Proč vzkříšení těch, „kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem“, je pro lidské oči neviditelné?

¹⁷ Vzkříšení těch, kteří jsou „ve spojení s Kristem“, je však pro lidské oči neviditelné. Proč? Protože tito křesťané zažijí duchovní vzkříšení; každý bude vzkříšen s „duchovním tělem“. (1. Kor. 15:44) Lidský zrak není natolik silný, aby mohl vnímat duchovní těla, a proto vzkříšení těch, kteří ‚zemřeli v Kristu‘, je pro lidi neviditelné. Proto od začátku Kristovy „přítomnosti“ neboli parousie v roce 1914 lidé nespatřili ani jej, ani vzkříšení jeho učedníků.

18, 19. a) Chtěl Pavel v 1. Tessalonicenským 4:17 říci, že tito křesťané před tím, než budou uchváceni, nezemřou? b) V jakém smyslu jsou tedy „uchváceni“? S jakým tělem vystupují do nebe, aby se tam šťastně setkali s Pánem?

¹⁸ Apoštol Pavel mluví o sobě tak, jako by byl naživu na zemi až do této události, která tak obšťastní duchem zplozené křesťany. Říká: „Potom my, žijící, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu, a tak budeme vždy s Pánem.“ — 1. Tess. 4:17.

¹⁹ Pavel tím nechtěl říci, že duchem zplození křesťané, jako byl on, nezemřou a budou se svým lidským tělem „uchváceni“ v doslovném oblaku do nebe. Zemřel. Duchem zplození křesťané, kteří žijí dnes, v době Kristovy „přítomnosti“ neboli parousie, musí rovněž zemřít. Podobně jako semeno, které je zaseto do země, musí být u každého z nich ‚hmotné tělo zaseto‘, když zemřou jako lidé. (1. Kor. 15:44) Jak budou tedy společně s těmi, „kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem“ a kteří byli vzkříšeni první, „uchváceni v oblacích“? V tom smyslu, že nebudou muset spát ve smrti, až bude ‚zaseto jejich hmotné tělo‘. Ihned budou duchovně vzkříšeni; zanechají své lidské tělo na zemi a budou vzkříšeni s „tělem duchovním“. S tímto duchovním tělem vystoupí do nebe, aby se setkali se svým pánem. Obzvláště proto mohou být podle Zjevení 14:13 označeni jako „šťastní“.

20. Do jakých „oblaků“ budou „uchváceni“ křesťané, kteří přežijí? Co tím má být naznačeno ohledně jejich odchodu?

²⁰ Co však znamená to, že budou uchváceni „v oblacích“? Oblaka se pohybují vysoko na nebi, a naznačují proto vyvýšení. Pro nás na zemi je kromě toho skryté, co se děje v oblacích nebo nad nimi. Duchovní těla nepotřebují žádná duchovní oblaka, aby pro nás byla neviditelná. V 1. Tessalonicenským 4:17 jsou tedy míněna symbolická oblaka, jimiž zůstává lidskému oku tak říkajíc skryto, že vzkříšení křesťané jsou uchváceni, aby se setkali se svým vysoko vyvýšeným Pánem. Vzpomeňme si na to, že Ježíš Kristus čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil do nebe, a když tam vystupoval, „oblak“ jej vzal očím jeho učedníků. — Sk. 1:9.

21. Když Pán sestupuje z nebe, znamená to, že znovu vstupuje do přímého styku se zemí? Kdy skončí „poslední den“, v němž vzkřísí své duchem zplozené učedníky?

²¹ Co to všechno dokazuje? Následující: Pán Ježíš Kristus nesestupuje proto, aby byl opět v přímém styku se zemí. Oblaka, v nichž se podle popisu vzkříšení křesťané setkávají se svým nebeským Pánem, se pohybují vysoko nad zemí. Kromě toho to znamená, že vzkříšení křesťané se setkávají se svým Pánem „ve vzduchu“, nikoli na zemské půdě, ani na Olivové hoře v Jeruzalémě, ani na žádném jiném místě na zemi. Kromě toho „poslední den“, v němž jsou uchváceni, není obyčejný den o 24 hodinách. Je to časové období, které skončí teprve tehdy, až bude k nebeskému životu probuzen poslední duchem zplozený křesťan, který má podíl na „prvním vzkříšení“. (Zjev. 20:4, 6; Jan 6:54) Ze splňování biblických proroctví poznáváme, že již žijeme v tomto zvláštním „posledním dnu“.

Žijeme v „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení

1. Pro kterou dobu se po desetiletí očekávalo oslavení ostatku dosud žijících křesťanů? Splnilo se ale tehdy to, co bylo předpověděno v 1. Tessalonicenským 4:16, 17?

„MRTVÍ v Kristu“ budou v „posledním dnu“ vzkříšeni s duchovním tělem — pro lidské oči neviditelně —, a proto vzhledem k tomu, že se to dnes skutečně děje, musíme my, lidé, ‚chodit vírou, nikoli viděním‘. Vzpomínáme si, že nemálo osob si po celá desetiletí myslelo, že k oslavení všech dosud žijících členů křesťanského sboru dojde na konci časů národů, kolem 1. října 1914. (Luk. 21:24) Tehdy se však nestalo nic, co by se podobalo ději popsanému v 1. Tessalonicenským 4:16, 17. Vypukla však válka v nebi, a poražení, satan a jeho démoni, byli rychle svrženi na zemi. (Zjev. 12:7–13) Je zajímavé, že někteří z duchem zplozených křesťanů, kteří žili a působili v roce 1914, jsou ještě v těle mezi námi. Na časovém určení „posledního dne“, dne oslavení duchem zplozeného sboru, bylo zřejmě něco nesprávného.

2, 3. Ve které době má dojít k tomuto oslavení? Jaká otázka proto vzniká ohledně splnění 1. Korintským 15:50–57?

² Bez ohledu na to začala na konci časů národů, v roce 1914, neviditelná „přítomnost“ neboli parousia oslaveného Ježíše Krista. Tak začal čas, kdy se mělo s duchem zplozenými křesťany, kteří ještě žili, stát to, co bylo v 1. Tessalonicenským 4:16, 17 předpověděno pro „poslední den“. — Jan 6:54.

³ Kdy se měla logicky začít splňovat slova z 1. Korintským 15:50–57? Čteme tam: „Tělo a krev nemůže zdědit Boží království ani porušenost nezdědí neporušenost. Podívejte se, říkám vám svatou tajnou věc: Všichni neusneme ve smrti [když pomíjivé lidské tělo umírá], ale všichni budeme proměněni, ve chvíli, v okamžiku, během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my [křesťané jako Pavel] budeme proměněni. Neboť to, co je porušitelné, musí obléci neporušenost, a to, co je smrtelné, musí