Uteč do Božího království!
1. Čeho si lze povšimnout v Pavlově dopise Židům, pokud jde o únik?
APOŠTOL Pavel uvádí ve svém dopise Židům důležité myšlenky o úniku. Zabývá se dvěma hledisky: věcmi, které máme dodržovat, a věcmi, jimž se musíme vyhnout. Na podporu svého dokazování často cituje z Hebrejských písem, s nimiž jeho tehdejší čtenáři — Židé, kteří se stali křesťany — byli dobře obeznámeni.
2. Jak srovnal Pavel Božího Syna s anděly? K jakému závěru to vedlo?
2 V první kapitole dopisu Židům zdůrazňuje Pavel vyvýšené postavení Božího Syna nad anděly. Pak říká: „Proto je nutné, abychom [my křesťané] věcem, které jsme slyšeli, věnovali více než obvyklou pozornost, abychom nikdy nebyli zavlečeni pryč. Jestliže se totiž slovo vyřčené prostřednictvím andělů prokázalo jako pevné. . . jak unikneme, jestliže jsme zanedbali záchranu tak velkou, že začala být oznamována prostřednictvím našeho Pána [Ježíše Krista]. . . ?“ — Žid. 2:1–4.
3. a) Která naděje se nevyrovná naději na záchranu prostřednictvím Ježíše Krista? Proč? b) Co je spojeno s „lepší nadějí“? c) Co je zapotřebí dělat, ať už je naše naděje nebeská nebo pozemská?
3 Naděje na záchranu předaná skrze Ježíše Krista je mnohem lepší a větší než ta, kterou nabízel Zákon „předaný skrze anděly“ na hoře Sinaj. (Gal. 3:19) Je lepší, protože je založena na ‚lepší smlouvě‘, která byla „zákonně založena na lepších zaslíbeních“, mnohem lepší oběti (učiněné „jednou provždy“ a dávající „lepší naději“) a vyšším kněžství podobném Melchisedechovu. (Žid. 7:15–25; 8:6; 9:23–28) S „lepší nadějí“ je ovšem spojena větší odpovědnost. Je tedy třeba věnovat jí důkladnou pozornost a pečlivě se vyhýbat jakémukoli zanedbání, „abychom nikdy nebyli zavlečeni pryč“. I když se zde mluví o nebeské záchraně, podobné odpovědnosti spočívají na těch, kdo mají naději na pozemskou záchranu pod Božím královstvím.
4. Co to znamená nechat se odvlékat? Jak by se to mohlo vztahovat na křesťany?
4 Kolik námahy je zapotřebí, abychom začali být odvlékáni? Vůbec žádná. Jsme-li na řece, ať v člunu nebo ve vodě, prostě nás unáší proud. Stejně je to ve skutečném životě. Jestliže se jako křesťané necháme vléci, unáší nás kdejaký vliv, který nám přijde do cesty, ať zvnějšku nebo zevnitř, ze zděděných sklonů. Začneme ztrácet ocenění pro duchovní hodnoty. To se může vyvinout postupně a je třeba se před tím střežit. Jinak bychom se už ‚pevně nedrželi skutečného života‘ a byli bychom v nebezpečí, že ztratíme život jednou provždy. (1. Tim. 6:19) Jak potom můžeme podle Pavlových slov uniknout konečnému neštěstí, jestliže se tento nedbalý postoj a způsob života vymkne kontrole?
5. Proti jakému nebezpečnému stavu srdce nás živě varují Pavlova další slova židovským křesťanům?
5 Apoštolova další slova k židovským křesťanům nám však živě připomenou ještě nebezpečnější způsob života. Napsal: „Dejte si pozor, aby se v někom z vás někdy nevyvinulo zlé srdce bez víry tím, že by se odtahovalo od živého Boha; dále se však každý den navzájem pobízejte, pokud lze říci ‚dnes‘, aby se nikdo z vás nezatvrdil podvodnou mocí hříchu.“ — Žid. 3:12, 13.
6. a) Co znamená „odtahovat se“ od někoho? b) Co způsobuje ‚odtahování od živého Boha‘? Jak se tomu lze vyhnout?
6 Nechat se odvlékat nevyžaduje žádnou námahu, začít se však od někoho „odtahovat“ vyžaduje určité jednání. Můžeme sice stále zůstávat tváří k nějaké osobě ve snaze zachovat si její přízeň, ale můžeme pomalu od ní ustupovat či odstupovat tím, že děláme kroky zpět. Proč by se měl někdo začít „odtahovat od živého Boha“? Odpověď zní: pro nedostatek víry. Jak ukazuje kontext, nemluví Pavel o slabé víře, která je výsledkem nedostatečného poznání nebo nesprávného porozumění. Cituje spíše varování: „Nezatvrzujte své srdce.“ To učinili tělesní Izraelité v pustině, přestože tam viděli Jehovovy „skutky po čtyřicet let“ a těšili se z jeho stálých zázračných opatření k obživě a ochraně. (Žid. 3:7–11) Proto je dnes třeba, aby si všichni praví křesťané navzájem pomáhali a povzbuzovali se, a tak se vyhnuli krokům zpět, které jsou výsledkem zatvrzení „podvodnou mocí hříchu“. Měli bychom jeden druhého napomínat, aby naše víra zůstala živá. Jak? Skutky víry. Vzpomeňme, že Abrahám jednal v těžké zkoušce poslušně podle víry, a proto „byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘ “. My, dnešní svědkové Jehovy, zvítězíme jen tehdy, „jestliže se pevně až do konce přidržíme důvěry, kterou jsme měli na počátku“. — Žid. 3:13, 14; Jak. 2:21–26.
7. Jak ke konci svého dopisu Židům ukazuje Pavel, že odpovědnost ležící na křesťanech je větší než odpovědnost tělesných Izraelitů?
7 Ke konci svého dopisu Židům se Pavel vrací k témuž, co dokazoval v Židům 2:1–4. Ukazuje, jak na křesťanech leží větší odpovědnost ve srovnání se starověkými tělesnými Izraelity. Užívá však ještě silnějšího výrazu a říká: „Jestliže totiž neunikli ti, kteří odmítli toho, jenž dával božskou výstrahu na zemi, tím více neunikneme my, jestliže se odvrátíme od toho, který mluví z nebes.“ — Žid. 12:25.
8, 9. a) Co znamená odvrátit se od někoho? K jakým výsledkům to může v duchovním ohledu vést? b) Proč bychom si měli brát toto varování k srdci? c) Co se stane, přijmeme-li božskou kázeň?
8 Odvrátit se od někoho znamená záměrně se k němu obrátit zády. To často naznačuje odmítnutí. Takový postoj a způsob jednání zaujímali tělesní Izraelité jako národ až do Malachiášovy doby, kdy jim Jehova řekl: „Ode dnů předků jste se odvraceli od mých ustanovení a nedodržovali jste je.“ (Mal. 3:7) A jestliže takové stále horší kroky podniká pomazaný křesťan, duchovní izraelita, k čemu to povede? Je vážné nebezpečí, že se dostane do kategorie těch, o nichž Pavel píše: „Je. . . nemožné, aby ti, kdo byli jednou provždy osvíceni. . . ale kteří odpadli, aby byli znovu oživeni k pokání.“ (Žid. 6:4–6) Jedině Jehova Bůh a Ježíš Kristus mohou samozřejmě určit, zda někdo dospěl k bodu, kde už je nemožné, aby byl znovu oživen k pokání.
9 Měli bychom si brát toto varování k srdci. Ztráta víry může začít tím, že bereme věci jako samozřejmost, projevujeme ducha lhostejnosti, téměř nepozorovaně jsme zavlékáni pryč. Jeden nesprávný krok nebo postoj snadno vede k druhému, až najednou zajdeme příliš daleko a zjistíme, že jsme nenávratně odpadli. Než se to stane, podrobí nás Jehova nepochybně nějaké kázni, o níž Pavel mluví v témže dopise, a to je rada, kterou bychom měli moudře přijmout. Pavel napsal těmto židovským křesťanům: „Úplně jste zapomněli na pobídnutí, které se na vás obrací jako na syny: ‚Můj synu, nepodceňuj kázeň od Jehovy ani nepolevuj, když tě napravuje. Koho totiž Jehova miluje, toho ukázňuje; ano, mrská každého, koho přijímá za syna‘. . . Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ — Žid. 12:5–11.
10. Proč bychom nikdy neměli mít negativní nebo pesimistický názor na své duchovní bratry, ba ani na sebe?
10 Z předcházejících slov bychom neměli dělat závěr, že Pavel hleděl na své duchovní bratry negativně nebo pesimisticky. I potom, co apoštol řekl židovským křesťanům, že „otupěli ve svém slyšení“ a ‚potřebují mléko, a ne hutný pokrm‘ — a když pronesl varování o těch, kdo odpadají tak, že se už nemohou kát —, říká: „Ale pokud jde o vás, milovaní, jsem přesvědčen o lepších věcech a o věcech spojených se záchranou, ačkoli takto mluvíme.“ Pak dává Pavel znamenité povzbuzení, aby byli „napodobiteli těch, kteří prostřednictvím víry a trpělivosti zdědí zaslíbení“. — Žid. 5:11, 12; 6:4–6, 9–12.
ÚNIK Z BABYLÓNA
11. Ve kterém proroctví byl Daniel inspirován, aby předpověděl únik Božího lidu?
11 Klíčovým faktorem v každém úniku je uprchnout z ohroženého místa nebo situace a činit to s vědomím naléhavosti. Je dnes třeba takového jednání? Ano. Tato slova, k nimž byl inspirován prorok Daniel, mají přímý vztah ke kritické situaci, v níž se dnes křesťané nacházejí: „V té době povstane Michael, velký kníže, který se zastává synů tvého lidu. A určitě nadejde čas tísně, jaký dosud nikdy nebyl, pokud existuje nějaký národ, až do té doby. A v té době tvůj lid unikne, každý, kdo je nalezen zapsaný v knize.“ (Dan. 12:1) Ano, Danielův lid — ve skutečnosti Boží lid — unikne. Jak podivuhodné ujištění!
12. a) Kde se Ježíš zmínil o onom Danielově proroctví? b) Kdy a v čí prospěch povstal a ukazuje svou moc Michael?
12 Ježíš poukázal na slavné a větší splnění v našich dnech, „čase konce“, když se ve svém velikém proroctví zaznamenaném u Matouše ve 24. kapitole zmínil o těchto slovech a řekl: „Tehdy bude velké soužení, jaké nebylo od počátku světa až dosud, ano, jaké již nikdy nebude.“ (Dan. 12:4; Mat. 24:21) Od roku 1914 n. l. je Ježíš nebeským knížetem Michaelem, který povstal a ukazuje svou moc ve prospěch dnešního Božího lidu. A kdo je tímto lidem? Nejsou to tělesní Izraelité, ale ostatek duchovních izraelitů, jejichž „obřízka je obřízka srdce duchem, a nikoli psaným zákoníkem“. — Řím. 2:29.
13. Odkdy je ostatek duchovních izraelitů volán, aby unikl z Velikého Babylóna? V jakém stavu byl předtím?
13 Zejména od roku 1919 n. l. však tento věrný a očištěný ostatek poslouchá volání: „Utíkejte, tedy, lidé, ze severní země. . . Hej, Sióne! Unikni, ty, který bydlíš s dcerou babylónskou.“ (Zach. 2:6, 7; Jer. 51:45) Před tímto datem a během první světové války byl ostatek v zajetí Velikého Babylóna, světové říše falešného náboženství.
14. a) Kdo jsou ‚zapsaní v knize‘? b) Uniknou zkáze i jiní, a jestliže ano, kdo to je?
14 Jak bylo řečeno Danielovi, každý z tohoto ostatku je „nalezen zapsaný v knize“. Jsou částí „sboru pomazaných, kteří byli zapsáni v nebesích“. (Žid. 12:23; viz také Malachiáše 3:16.) K těm, kdo uniknou zkáze zlých, je připojen „velký zástup“ ne duchovního izraele, ale těch, kdo jsou jakoby „cizinci“. Přesto i oni ‚milují Jehovovo jméno‘ a stali se jeho věrně oddanými služebníky. S jakými vyhlídkami? Jehova odpovídá: „Ty také přivedu ke své svaté hoře a způsobím, že se budou radovat uvnitř mého domu modlitby.“ Členové „velkého zástupu“ přinášejí Bohu svatou službu v jeho chrámu. Přežijí „velké soužení“ a jsou vedeni k „pramenům vody života“. — Iz. 56:6, 7; Zjev. 7:9–17.
15. Jaké konečné varování je dáno o útěku z Velikého Babylóna?
15 Pro potvrzení předchozích proroctví čteme dále v poslední prorocké knize Bible určené dnešnímu Božímu lidu. Dává konečné varování týkající se Velikého Babylóna, falešné náboženské říše, slovy: „Vyjděte z něho, můj lide, nechcete-li se s ním podílet na jeho hříších a nechcete-li dostat část z jeho pohrom. Jeho hříchy se totiž nahromadily až do nebe a Bůh si vzpomněl na jeho skutky nespravedlnosti. . . V jednom dnu přijdou jeho pohromy. . . a bude úplně spálen ohněm, protože Jehova Bůh, který jej odsoudil, je silný.“ — Zjev. 18:4–8.
16. a) Proč se dá říci, že je dosud čas uniknout zkáze z Velikého Babylóna? b) Jak můžeš být počítán mezi ty, které Bůh nazývá „můj lid“?
16 Ještě je čas uniknout! Varování, abychom uprchli, se ozývá mocně a jasně. Je to naléhavé poselství rozhlašované Jehovovými svědky. Tentokrát nehoří jen dům. Spíše vzplane celé „město“. Jakmile ten oheň začne, bude na útěk příliš pozdě. Ti, kdo jsou v srdci Babylóňany, nereagují a nebudou reagovat na varování. Ostatní však stále ještě mají příležitost ukázat, že ze srdce chtějí sloužit Jehovovi Bohu s věrnou oddaností vůči jeho království pod Kristem Ježíšem. Tak ještě mají čas prokázat, že mohou být právem počítáni mezi ty, kterým Bůh říká „můj lid“. Jsou zváni, aby se stali „jinými ovcemi“ a tvořili část ‚jednoho stáda pod jedním pastýřem‘. (Jan 10:16) Naštěstí můžeš být i ty svou upřímnou službou Jehovovi a věrnou oddaností jeho království přičten k Božímu lidu.
UPRCHNOUT DO BOŽÍHO MĚSTA — SIÓNU
17. Jaké opatření učinil Jehova pro ty, kdo unikají?
17 Jak bylo dříve řečeno, nejedná se jen o únik z místa nebo situace, kde je velké nebezpečí. Je tu i otázka, kde najdeme bezpečné místo a kdo nám na toto místo pomůže. Postaral se o to ten velký, „kdo opatřuje únik“? Varoval snad svůj lid, aby utekl z „města“, jež má být zničeno ohněm, jen proto, aby jej nechal bloudit pustinou? Všimněme si odpovědi v jeho Slově: „Stane se, že každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bezpečně vyvázne; ti, kdo uniknou, totiž budou na hoře Sión a v Jeruzalémě, právě tak, jak řekl Jehova, a mezi přežijícími, které Jehova povolává.“ — Joel 2:32.
18. Jaký je novodobý protějšek starověkého hlavního města Izraele?
18 Bible tedy mluví o dvou městech — o jednom, z něhož se má utéci, a o druhém, kde můžeme najít útočiště s mnoha jinými. Starověké hlavní město Izraele, o němž se často mluví jako o Siónu čili Jeruzalémě, zobrazuje „nebeský Jeruzalém“, Boží nebeské království představované na zemi ostatkem třídy „věrného a rozvážného otroka“, o níž Ježíš mluvil u Matouše 24:45–47. (Žid. 12:22) Jehova inspiroval mnohé své věrné služebníky ze starých dob, aby vyřkli slova povzbuzení a vedení pro všechny, kdo utíkají do jeho království.
19, 20. Jaké vedení a povzbuzení bylo dáno skrze Izaiáše a) u Izaiáše 2:2–4; b) u Izaiáše 26:1–4?
19 Jedním z těchto věrných služebníků byl Izaiáš. Předpověděl nesmírně radostný čas těmito slovy: „Mnozí lidé jistě půjdou a řeknou: ‚Pojďte, lidé, a vystupme k Jehovově hoře. . . a on nás bude poučovat o svých cestách a my budeme kráčet po jeho stezkách.‘ Vždyť ze Sióna vyjde zákon a Jehovovo slovo z Jeruzaléma.“ Pod tímto zákonem a slovem se lidé naučí žít v míru a „ani už se nebudou učit válce“. — Iz. 2:2–4; viz též Sofoniáše 2:3.
20 Později byl Izaiáš ve svém proroctví inspirován, aby podal další podrobnosti o tom, jak toho bude dosaženo: „V ten den se bude v judské zemi zpívat píseň: ‚Máme silné město. Záchranu, tu on staví ke zdem a k náspu. Dobře podporované sklony zachováš v trvalém míru, protože právě v tebe je třeba důvěřovat. Důvěřujte Jehovovi po všechny časy, protože v Jah Jehovovi je ta skála neurčitých časů.‘ “ — Iz. 26:1–4.
21. Jak je u Izaiáše 61:4–11 přitažlivě popsán duchovní ráj?
21 K závěru svého proroctví rozšířil Izaiáš své vidění na celou zemi patřící k Siónu a ohnivými slovy popsal obnovený duchovní ráj, kde všichni, kdo unikli, najdou potěšující zaměstnání, když „znovu vystaví místa, která byla dlouho zpustošena“. Nejenže se přitom ujmou vedení duchovní izraelité, ale je řečeno, že „skutečně se postaví cizinci a budou pást vaše stáda drobného dobytka a cizinci budou vašimi zemědělci a vinaři“. Taková proroctví nehovoří hlasitě o ‚těsném uniknutí‘, ale o naprosté záchraně a osvobození. Proto se všichni můžeme radostně připojit k ostatku Jehovova věrného pomazaného „otroka“ v tomto vyjádření chvály: „Zcela jistě budu jásat v Jehovovi. Má duše se bude radovat v mém Bohu.“ — Iz. 61:4–11.
22. a) Jaké opatření k úniku bylo učiněno pro každého z nás osobně? b) Jak musíme jednat, abychom z něho měli užitek?
22 Budeš možná souhlasit s tím, že to, o čem jsme dosud uvažovali, platí o Božím lidu jako celku. Ptáš se však, jak to ovlivní tebe osobně. Potřebuješ uniknout z nějakých osobních problémů? Kdo to dnes nepotřebuje? Staré přísloví má pravdu, když — lidsky řečeno — poznamenává, že život je jen krátká cesta od kolébky k hrobu. Není úniku z otroctví hříchu a smrti? Zajímavé je, že o hříchu i o smrti se mluví jako o králích, kteří budou poraženi. (Řím. 5:14; 6:12) Když psal Pavel spolukřesťanům, vysvětlil, jak byla otevřena nová cesta k úniku, totiž „díky vysvobození výkupným, jež zaplatil Kristus Ježíš“. Vždyť „Bůh jej vystavil jako oběť, aby vírou v jeho krev došlo k usmíření“. (Řím. 3:24, 25) Ano, projevujeme-li víru v tuto výkupní oběť, můžeme vstoupit do Boží přízně. Jistě, stále jsme nedokonalí a denně potřebujeme žádat o odpuštění svých hříchů. Naše hříšné sklony však nemusí a neměly by volně působit v našich životech. Pavel napsal: „Nedovolte. . . , aby hřích vládl jako král ve vašich smrtelných tělech. . . Hřích totiž nesmí nad vámi panovat.“ Bůh opatřil pomoc prostřednictvím svého Slova a svých věrných služebníků, a také skrze svého svatého ducha, aby nám v tomto ohledu pomohl. — Řím. 6:12–14; 8:11; Jak. 5:14, 15.
23. Jaká velkolepá vyhlídka leží před námi a pod královstvím koho?
23 Jaká slavná vyhlídka se nám navíc otevírá za těmito „kritickými časy“, „s nimiž bude těžké se vyrovnat“, až bude satanův „systém věcí“ zcela ukončen! (2. Tim. 3:1; 2. Kor. 4:4) Hřích a smrt už nebudou kralovat. Místo toho bude dokončen únik do plné a trvalé svobody. Až Kristovi spoludědici vstoupí do své nebeské odměny, pak „tvorstvo [lidstvo] bude také osvobozeno z otroctví zkaženosti a bude mít nádhernou svobodu Božích dětí“. Kristus Ježíš „musí vládnout jako král, dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel má být odstraněna smrt.“ Jaká radost leží přede všemi věrně oddanými, kteří uniknou — před těmi, kdo utečou do Božího království! Veškerá chvála a díky patří Jehovovi, tomu, kdo tak velkolepě „opatřuje únik“! — Řím. 8:19–21; 1. Kor. 15:25, 26.