Naše volba: Pracovat s Jehovou Bohem

„Vyberte si dnes sami, komu chcete sloužit. . . Ale já a členové mé domácnosti, my budeme sloužit Jehovovi.“ — Jozue 24:15.

1, 2. K jaké volbě přiměl Eliáš izraelský lid a jak?

PO celý den Baalovi proroci a kněží poskakovali kolem oltáře, na kterém ležela oběť. Úpěnlivě prosili svého boha Baala, aby se dal poznat tím, že by strávil ohněm oběť, a šli při tom tak daleko, že se bodali noži. Ale to všechno nemělo smysl!

² Potom byla řada na proroku Eliášovi, mluvčím Jehovy Boha. Když postavil oltář a položil na něj dřevo a zabité zvíře, polil to všechno vodou. Potom se modlil ke svému Bohu Jehovovi. K čemu to vedlo? Z nebe sestoupil oheň a strávil nejen dřevo a oběť, ale dokonce i kameny oltáře. A Izraelité, kteří se na to dívali, zvolali: „Jehova je pravý Bůh! Jehova je pravý Bůh!“ Již celá léta ‚kulhali mezi dvěma odlišnými názory‘, ale nyní si vybrali, že za svého Boha uznají Jehovu, pravého Boha. — 1. Král. 18:21–40.

3. Proč lze říci, že člověk má v mravním ohledu „svobodnou vůli“? Proč je v tomto ohledu jedinečný?

³ Člověk má schopnost volit mezi správným a nesprávným, mezi službou pravému Bohu Jehovovi a službou sobě samému a falešným bohům, a z toho je patrné, že člověk má po mravní stránce svobodnou vůli a byl stvořen k obrazu Jehovy Boha a podle jeho podoby. (1. Mojž. 1:27) Zvířata nemají takovou schopnost. Můžeš sice naučit psa, aby něco nebral, ale nemůžeš mu vysvětlovat, proč je nesprávné krást. Naneštěstí již asi šest tisíc let zneužívají lidé své mravní svobody, a proto je svět dnes v tak obtížné situaci. — Srovnej 5. Mojžíšovu 32:5.

4. a) Kdo první zneužil této svobody a proč to udělal? b) Kdo patřil k těm, kteří se řídili jeho příkladem?

⁴ První, kdo zneužil schopnosti a svobody volby, nebyl nikdo jiný než ten, který se stal satanem ďáblem. Rozhodl se, že bude sledovat sobeckou žádost; tak se zrodil hřích vzpoury, který nakonec povede k jeho zničení, k úplné zkáze. (Jan 8:44; Jak. 1:14, 15) Adam a Eva, lidé před potopou ve dnech Noemových, andělé, kteří si nezachovali své původní postavení, Nimrod a zástupy jeho lidí po potopě, obyvatelé Sodomy a Gomory a ohromné množství jiných lidí během staletí až do naší doby — ti všichni se rozhodli, že se budou řídit příkladem satana ďábla tím, že si vybírají věci sobecké, nesprávné a špatné.

TI, KTEŘÍ UČINILI SPRÁVNOU VOLBU

5. Kdo patřil k lidem, kteří učinili správnou volbu?

⁵ Na druhé straně zde byl Ábel, který si vybral, že bude sloužit Jehovovi Bohu, a který to činil i za cenu vlastního života. Po něm přišel Enoch, Noe a patriarchové Abrahám, Izák a Jákob. Ze slov apoštola Pavla v Židům 11:13–16 poznáváme, že tito patriarchové si vybrali správně. Pak zde byl Mojžíš. Byl vychován v paláci faraónově, dostalo se mu veškerého vzdělání v egyptských naukách a moudrosti, byl to slavný muž, který měl moc i bohatství. Ve svých čtyřiceti letech musel učinit volbu. Co si vybral? „Raději si zvolil, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem, než aby měl dočasný požitek z hříchu; pohanění Kristovo totiž považoval za větší bohatství než egyptské poklady.“ (Žid. 11:25; Sk. 7:20–29) Jednal bys stejně?

6. Jakou volbu předložil lidu a) Mojžíš, b) Jozue?

⁶ Ke konci své dlouhé životní dráhy, kdy působil jako Jehovův prorok a vůdce jeho lidu, předložil Mojžíš Božímu lidu jednoznačně otázku volby: „Beru dnes skutečně za svědky proti tobě nebesa i zemi, že jsem ti předložil život i smrt, požehnání a zlořečení; a ty si máš zvolit život, abys zůstal naživu, ty a tvoji potomci, tím, že budeš milovat Jehovu, svého Boha, a naslouchat jeho hlasu a lnout k němu.“ (5. Mojž. 30:19, 20) Mojžíšův nástupce Jozue předložil izraelskému lidu na konci své dlouhé životní dráhy tutéž volbu. On sám si vybral správně, stejně jako o staletí později prorok Eliáš. — Jozue 24:15; 1. Král. 19:10.

7. a) Jakou volbu učinil Ježíš, když jej pokoušel ďábel? b) Jakou volbu učinili jeho učedníci?

⁷ Člověk Ježíš Kristus musel učinit volbu, když mu satan ďábel nabídl všechna království světa za jediný skutek uctívání. Ježíš si vybral správně. (Mat. 4:10) Podobně si správně vybrali i Ježíšovi první učedníci; poznali, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a přijali jej jako svého vůdce a krále. (Jan 1:49) A stejně jednal i Saul z Tarsu. Když byl na cestě do Damašku, kde měl pronásledovat křesťany, zázračně se mu zjevil Ježíš Kristus. Saul se zeptal: „Co mám dělat, Pane?“ Když dostal odpověď, rozhodl se, že přijme daný pokyn a bude se jím řídit a stane se pokřtěným křesťanem. — Sk. 22:10.

8. a) Před jakou volbou stojí lidé následkem kázání „dobrého poselství“ o Božím království? b) Proč je to tak naléhavé?

⁸ Dnes vede kázání „tohoto dobrého poselství o království“ k tomu, že všichni, kteří je slyší, musí učinit volbu. Jakou? Zda se dají cestou spravedlnosti a budou sloužit Jehovovi Bohu, stvořiteli vesmíru a také jeho zachovateli a svrchovanému vládci, nebo zda půjdou dále cestou sobectví pod nadvládou satana ďábla, „boha tohoto systému věcí“. Tato příležitost volby nepotrvá na neurčitý čas, protože žijeme ve ‚skonávání tohoto systému věcí‘, v ‚kritických těžkých časech posledních dnů‘, jak to zřetelně ukazuje splňování biblického proroctví. Ano, týká se to nás. Je nutné učinit volbu, a my se tomu nemůžeme vyhnout. — Mat. 24:14; 2. Kor. 4:4; Mat. 13:39; 2. Tim. 3:1.

PROČ SI MÁME ZVOLIT, ŽE BUDEME PRACOVAT S JEHOVOU BOHEM?

9, 10. Jestliže člověk dbá kázání „dobrého poselství“, k jakým krokům by to mělo vést?

⁹ Jestliže někdo dbá kázání „dobrého poselství“ o Božím království, získává přesné poznání Božího slova a pomoc, když je chce uplatňovat ve svém životě. To opět může vést k tomu, že člověk upřímně lituje nesprávné cesty, kterou se dal, obrátí se a nastoupí cestu, která se líbí Jehovovi Bohu. Jak to řekl apoštol Petr Židům ve své době: „Čiňte proto pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy.“ — Sk. 3:19.

¹⁰ Tyto dva kroky by měly logicky vést člověka k volbě, že bude konat Boží vůli, pracovat s Bohem a že půjde ve šlépějích Ježíše Krista. Taková volba musí být zřetelným vnějším krokem, krokem, který v té době říká: „Hle, přišel jsem (ve svitku knihy je o mně psáno), abych činil, Bože, tvou vůli.“ (Žid. 10:7; Žalm 40:7, 8; 40:8, 9, „KB“) Chceme-li se v tomto ohledu řídit Ježíšovým příkladem, znamená to, že se máme oddat činění Boží vůle a symbolizovat takovou oddanost křtem ve vodě. Učinit takový krok je skutečně moudré, správné a je to opravdu projev lásky.

11–13. Proč jsou kroky oddanosti a křtu a) skutečně moudré? b) skutečně správné a spravedlivé? c) skutečně projevem lásky a vděčnosti?

¹¹ Je to skutečně moudré? Ano, Jehova Bůh ví, co je pro nás nejlepší. Jeho Slovo ukazuje na řadě příkladů, jak pošetilé je jít za sobeckým, nespravedlivým cílem. Proto čteme, že „zbožná oddanost je užitečná ke všemu, protože má zaslíbení života nynějšího a toho, který má přijít“. (1. Tim. 4:8) Jak to Jehova vyjádřil prostřednictvím svého starověkého proroka: „Já, Jehova, jsem tvůj Bůh, ten, který tě vyučuje k tvému užitku.“ (Iz. 48:17) Abychom mohli mít užitek, jsou nám pomocí „svaté spisy“, inspirované Písmo. (2. Tim. 3:15–17) Připomínají nám, že „cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet“. (Gal. 6:7) Ano, „požehnání Jehovovo obohacuje, on k němu nepřidává žádnou bolest“. (Přísl. 10:22) Zvolíme-li si tedy pracovat s Jehovou Bohem, je to skutečně cesta moudrosti.

¹² Rozhodneme-li se, že se oddáme činění Jehovovy vůle, je to také věc spravedlivá a správná. Ve skutečnosti jsme Bohu dlužni, abychom konali jeho vůli. Proč? Protože Jehova Bůh je majitelem této země a všech věcí a tvorů na ní, neboť on to všechno stvořil. Vytvořil nás nejen proto, abychom žili pro své vlastní potěšení, ale abychom sloužili jeho záměru, abychom konali jeho vůli. Nejenže především všechno stvořil, ale také všechno udržuje v existenci a stará se, aby zde byl sluneční svit a déšť. Proto čteme: „Hoden jsi, Jehovo, náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a pro tvou vůli byly zde a byly stvořeny.“ — Zjev. 4:11.

¹³ Oddat se činění Jehovovy vůle a symbolizovat to křtem je také projev lásky a vděčnosti. Uvědomíme-li si, kolik lásky prokázal Jehova Bůh lidstvu, aby umožnil život a dodal mu radosti (Sk. 14:17), pomyslíme-li na to, kolik projevil trpělivosti v jednání s lidstvem po minulých 6 000 let (2. Petra 3:8, 9), a uvědomíme-li si, že nás tak miloval, že dal svého jednozplozeného Syna, aby byl naším zachráncem a vykupitelem (Jan 3:16) — k jakému závěru musíme dojít? To nejmenší, co můžeme udělat, abychom si mohli zachovat úctu k sobě samým, je oddat se svému milujícímu nebeskému Otci k činění jeho vůle a pak tuto oddanost symbolizovat křtem ve vodě.

ODDANOST A KŘEST JSOU NUTNÉ VĚCI

14, 15. a) Jaké otázky mohou někteří lidé položit ohledně toho, zda je nutné oddat se Bohu a dát se pokřtít? b) Které biblické znázornění ukazuje, že je nutné formálně vyjádřit svou oddanost činit Boží vůli?

¹⁴ Nemohli bychom se však líbit Jehovovi Bohu a získat odměnu věčného života, kdybychom jen žili čistým životem, věřili v Boha a Ježíše Krista, pěstovali společenství s Božím lidem, mluvili s jinými o „dobrém poselství“, a přitom bychom se formálně neoddali činění Boží vůle a nedali se pokřtít? Někteří lidé si to zřejmě myslí, protože sice dělají tyto ostatní věci, ale nedocházejí k tomu, že by se oddali a dali se pokřtít. V této věci se však mýlí.

¹⁵ Aby nám Jehova Bůh mohl poskytnout odměnu, musíme projevovat víru v něj a milovat jej do té míry, že se oddáme, abychom činili Boží vůli a šli ve šlépějích Ježíše Krista. Uveďme si příklad: Na hoře Sinaj předložil Jehova Bůh izraelskému národu své zákony a odměny, které dostanou, budou-li jeho zákony poslouchat. Izraelité formálně souhlasili, že budou konat Boží vůli, aby mohli získat Boží vedení, ochranu a požehnání. I jeho služebníci dnes musí učinit podobný závazek. (2. Mojž. 19:3–8) Musí dbát Ježíšova příkazu, že ti, kteří budou zachovávat jeho přikázání, musí začít tím, že se dají křtít. — Mat. 28:19, 20.

16, 17. a) Ukaž na příkladu, jak nedůslední jsou ti, kteří chtějí sloužit Bohu, a přitom se nedávají pokřtít. b) Jak je možné v tomto ohledu uplatnit slova v Římanům 10:9, 10? c) Jak bychom mohli znázornit, že ti, kteří odkládají křest, nejsou dost upřímní?

¹⁶ Můžeme si to znázornit na příkladu: Nějaký muž jde po cestě krajinou a vidí, jak velmi mnoho lidí pomáhá sklízet úrodu. Má pocit, že se k nim musí připojit, a tak jim pomáhá po celé dny až do skončení sklizně. Ale až přijde čas, kdy mají pracovníci dostat svůj plat, může právem čekat, že mu také bude vyplacena mzda? Ne, protože nebyl najat. Neučinil s pánem žně žádnou úmluvu ohledně platu. Nevyhověl běžnému opatření, podle něhož má dostat pracovník plat. Do podobné situace se dostávají ti, kteří se stávají Božími služebníky. Proto se slova v Římanům 10:9, 10 nevztahují jen na jakékoli veřejné prohlášení, ale platí obzvláště na takové formální veřejné prohlášení, k jakému dochází v době, kdy se dává pokřtít člověk, který se oddal činění Boží vůle. „Neboť jestliže veřejně prohlašuješ ono ‚slovo ve svých vlastních ústech‘, že Ježíš je Pán, a věříš ve svém srdci, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Neboť srdcem se věří ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ Takovým veřejným prohlášením se dává všem na vědomí, že si určitý člověk zvolil pracovat s Jehovou Bohem. Ano, nemůžeme očekávat, že nás Bůh odmění věčným životem, jestliže se jakoby nepodepíšeme, že pro něj budeme pracovat.

¹⁷ Nebo použijme jiného přirovnání: Mladý muž stále navštěvuje mladou dívku. Prohlašuje, že ji velmi miluje. Vodí ji na večeře, do divadla a kupuje jí dárky. Ostatní si myslí, že se o ni uchází, ale on se soustavně vyhýbá námětu sňatku. Je možno říci, že tu dívku miluje? Ona nejspíše hlavně myslí na to, že by se ráda vdala. Ale on nechce ztratit svou svobodu, nechce k ní „být přivázán“. A tak všechny jeho výroky, že ji miluje, jsou prázdné a neupřímné. Podobně je to s člověkem, který tvrdí, že miluje Jehovu Boha a že si váží všeho, co pro něj Bůh učinil. Jestliže se za nějakou rozumnou dobu neoddá činění Boží vůle a nejde v Ježíšových šlépějích, jeho tvrzení zní prázdně a prozrazují nedostatek lásky, důvěry a víry v Jehovu Boha a ve skutečnosti mohou být neupřímná.

18. Jak 1. Petra 3:21 ukazuje, že je nutné dát se pokřtít?

¹⁸ Křest je dále nezbytně důležitý, abychom mohli získat před Bohem dobré svědomí. Apoštol Petr objasňuje tuto myšlenku v 1. Petra 3:21: „To, co tomu odpovídá [totiž potopě v Noemově době], vás také nyní zachraňuje, totiž — křest (ne [pouze] odstranění tělesné špíny [ačkoli to je důležité], ale žádost k Bohu o dobré svědomí) skrze vzkříšení Ježíše Krista.“

19. a) Jak vhodný je symbol křtu? b) V jakém ohledu je praktický?

¹⁹ Křest je nanejvýš výstižný symbol toho, že jsme si zvolili pracovat s Jehovou Bohem a oddali jsme se činění jeho vůle jako následovníci šlépějí Ježíše Krista. Tím, že jsme ponořeni do vody a jsme jí pokryti, jsme jakoby pohřbeni. Umíráme vzhledem ke svému dřívějšímu způsobu jednání; označuje to smrt našeho sobeckého životního běhu, kdy jsme si volili takové jednání, jaké se líbilo NÁM. To, že jsme vyzdviženi z vody, dobře znázorňuje naše oživení k činění Boží vůle, abychom chodili v ‚novotě života‘. Lze také říci, že křest ve vodě má velmi praktický význam, protože člověk by mohl snadno zapomenout, že ústně souhlasil s tím, že bude činit Boží vůli, nebo by mohl dokonce zapomenout, že kdysi v tom smyslu něco podepsal; vždyť kolik jen věcí zapomínáme, které jsme řekli, nebo dokonce napsali! Ale jak může člověk zapomenout na to, že se jednou, když vyslechl proslov o křtu a připojil se k modlitbě, převlékl do koupacího úboru a byl v přítomnosti svědků pokřtěn? To sotva zapomene! Když člověk podstoupil takový krok, je dále jeho povinností, aby byl spolupracovníkem Jehovy Boha. Další článek bude pojednávat o tom, co to znamená.