Otázky čtenářů

● Podle Židům 12:22, 23 („Autorizovaný překlad“) mluví apoštol Pavel o „duchu spravedlivých mužů, kteří byli učiněni dokonalými“. Mohli být těmito „muži“ věrní, o kterých psal Pavel v 11. kapitole Židům?

Myšlenka, že se tato slova vztahují na muže víry a věrnosti z předkřesťanských dob až k Janu Křtiteli, není nová. Již vydání „Strážné věže“ z 15. srpna 1913 na stranách 248 a 249 (angl.) to obezřetně naznačilo a tento názor se udržel mnoho let. V původním řeckém textu se v tomto verši slovo „muži“ nevyskytuje. Proto „Překlad nového světa“ uvádí „a k duchovnímu životu spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými“. — Viz „Jeruzalémská bible“, „Zdůrazněná bible“, „Rotherham“, „Westminsterská verze“, „Meziřádkový překlad Království“.

Židům 11:8–10 se zmiňuje o Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi a poukazuje na to, že Abrahám opustil město Ur Kaldejských a že on, Izák a Jákob žili jako kočovníci, dokud se Jákob nepřestěhoval do egyptské země ve dnech svého syna Josefa. Během tohoto časového období tedy nežili na žádném pevném, určitém místě připomínajícím město. Nic v Hebrejských písmech neříká, že Bůh zaslíbil těmto třem mužům „město, které má skutečné základy a jehož stavitelem. . . je Bůh“. To je Pavlova poznámka k této záležitosti. Výraz bezpochyby poukazuje na Boží vládu založenou ‚Abrahámovým semenem‘, pod kterou budou tito tři patriarchové žít na zemi a získají ke konci tisíce let lidskou dokonalost. — Gal. 3:16.

Když Bůh vyvedl potomky Abraháma, Izáka a Jákoba z egyptské země a přivedl je do země, kterou zaslíbil Abrahámovi, usadili se v kananejských městech, z nich Jericho bylo jediné, které Bůh zničil svou mocí. Potom byli všichni proroci a věrné ženy starých dob trvale usídleni ve městech. Nemohlo být tedy o nich řečeno, jako o Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, že hledali nějaké budoucí město na zemi. Jeruzalém byl zničen v roce 70 n. l., 39 let po smrti Jana Křtitele. Tak i židovští křesťané žili v tomto viditelném, pozemském městě až do doby, kdy generál Gallus odtáhl z Jeruzaléma a kdy křesťané poslechli Ježíšův prorocký příkaz, aby z něho vyšli. — Mat. 24:15–22.

Židům 13:12–14 se zmiňuje o tom, že byl Ježíš přibit na kůl za hradbami pozemského Jeruzaléma neboli „za branou“. Přes tyto okolnosti Pavel pokračuje a říká: „Vyjděme tedy k němu za tábor [jako obětní kozel neboli ‚kozel. . . pro Azazela‘, který byl posílán do pustiny v Den smíření (3. Mojž. 16:10)] a snášejme pohanu, kterou snášel on, neboť zde nemáme trvalé město, ale vážně hledáme to budoucí.“ Toto „město“ poukazuje na nebeské království, Nový Jeruzalém, o němž se Pavel zmiňuje v Židům 12:22.

Věrní lidé starých dob, zvláště od Abraháma k Janu Křtiteli, neusilovali o to, aby šli do nebe a vstoupili do nebeského Jeruzaléma. Neměli o této věci žádnou představu. (Mat. 11:11) Nemohli se obírat takovou nadějí, protože nebyli zplozeni Božím svatým duchem. Jan 7:39 to potvrzuje a říká: „Řekl to však o duchu, jehož měli dostat ti, kteří v něj uvěří; neboť až do té doby zde nebyl duch, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.“ Duchovní zplození křesťanských mužů a žen nezačalo před letnicemi roku 33 n. l. Pomazaní svatým duchem se od té doby těšili na život v nebeském městě, předem zobrazeném pozemským Jeruzalémem.

Proto Pavel, když psal židovským křesťanům, jim mohl v Židům 12:22 správně říci: „Vy jste se však přiblížili k hoře Siónu [ne k hoře Sinaji v Arábii] a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému a k myriádám andělů.“ V Pavlově době trval ‚sbor prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích‘, teprve necelých 30 let, takže byl ve svých počátcích a měl mnohem méně než 144 000. Doplnění počtu 144 000 „prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích,“ bude dovršeno do konce tzv. křesťanské éry, jež končí „velkým soužením“ připomenutým ve Zjevení 7:14 a u Matouše 24:21, 22. Pavel a židovští křesťané, kterým Pavel psal, se tedy pouze přibližovali tomuto „sboru“, vzhledem k jeho plnému počtu 144 000.

Židům 12:23, 24 dále říká: „A k Bohu, soudci všech, a k duchovnímu životu [poznámka pod čarou, duchům] spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábelova krev.“ Bůh je tedy soudcem všech, včetně 144 000 zapsaných. Případní členové oslaveného „sboru“ musí tedy projít soudním obdobím, dříve než jsou schváleni Nejvyšším soudcem Jehovou. Proto hned po této zmínce verš dále říká „a k duchovnímu životu spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými“. Jsou to členové duchem zplozeného křesťanského „sboru“, kteří byli ospravedlněni vírou. (Řím. 5:1; 8:1–4) Proto se o nich mluví jako o „spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými“.

Jsou proto napomínáni, aby „předkládali [svá] těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť, jako svatou službu se svou silou rozumu“. (Řím. 12:1) Vycházejí tedy ‚k němu za tábor a snášejí pohanu, kterou snášel on‘. (Žid. 13:13) Tito duchem zplození křesťané opravdu mají „duchovní život“ na zemi a jsou napomínáni, aby chodili podle ducha, kterým byli zplozeni.

Apoštol Pavel poukazuje na „duchovní život“ těchto ospravedlněných křesťanů v téže kapitole v Židům 12:9: „Nemáme se daleko více podřizovat Otci našeho duchovního života a žít?“ Doslovně v řeckém textu čteme „Otci duchů“. Je Otcem duchem zplozeného sboru, kterému Pavel psal, a tak „Překlad nového světa“ opisuje výraz a dává mu osobní nádech, když říká „Otci našeho duchovního života“. Výraz se vyskytuje 14 veršů před Židům 12:23 a je s ním tedy v bezprostřední souvislosti.

V Židům 12:1 odvrací apoštol Pavel pozornost od uvažování o věrných mužích a ženách předkřesťanských dob k duchem zplozenému křesťanskému sboru a k průběhu božské služby, která leží před křesťany zplozenými duchem. V Židům 12:23 se tudíž nevrací znovu k tomu, o čem hovořil v 11. kapitole. Vzhledem k těmto skutečnostem výraz „duchovní život spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými,“ představuje „sbor prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích,“ z jiného hlediska, a proto nejde o žádné zbytečné opakování toho, co bylo řečeno ve verši 22. Není tedy nutné, abychom se pokoušeli uplatňovat tato slova na jinou třídu osob, jež se bojí Boha, jako byli věrní muži a ženy dřívějších dob od Ábela k Janu Křtiteli.

Pavel dále vymezuje, že vše, o čem je psáno v Židům 12:22, 23, se týká duchem zplozeného křesťanského sboru, když říká: „A k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábelova krev.“ (Žid. 12:24) V oné nové smlouvě je duchem zplozený sbor, a Ježíš je tedy jejich prostředníkem. Jsou těmi, kteří byli pokropeni v duchovním smyslu „krví“ Ježíše Krista, takže jim to přináší něco mnohem většího, než by přinesla krev umučeného Ábela. (Žid. 11:4) Proto říkáme, že jsou skutečně ospravedlněni neboli prohlášeni za spravedlivé svou vírou v tuto krev. — Řím. 5:9.

V souladu s tím vším se Pavel sám obrací na duchem zplozený sbor a v Židům 12:25–28 jej napomíná, aby se prokázali hodnými svého nebeského království, které je „městem živého Boha, nebeským Jeruzalémem“, k němuž se přiblížili. Ostatek duchem zplozeného sboru 144 000 členů se nyní přiblížil věcem, které Pavel vyjmenoval ve verších Heb 12:22 a 23, mnohem více než židovští křesťané prvního století. A velký zástup „jiných ovcí“ se s nimi raduje, že to tak je. Dnes „velký zástup“ chodí vírou stejně jako věrní muži a ženy předkřesťanských dob.