Dbej ‚výstrah, které jsou nám předloženy‘!
1, 2. Co poskytuje Judův dopis jako poučení?
JEHOVA je Bůh, který dává výstrahu. (2. Král. 17:12–15; Ezech. 3:17–21) Jeho lid ví, že Bůh si nepřeje, aby kdokoli zahynul proto, že jde cestou vedoucí ke zničení. (Ezech. 18:23, 32) A svědkové Jehovovi jsou jistě vděční svému nebeskému Otci, že těm, kteří jej milují, dává výstrahy, vede je a zachraňuje.
2 Inspirovaný dopis Judův poskytuje výstrahu i vedení. V předcházejícím článku jsme poznali, proč Juda nabádal spoluvěřící, aby „vedli tvrdý boj za víru“. Nyní s modlitbou uvažujme o tom, jaké dal v minulosti výstrahy. — Řím. 15:4.
DEJ POZOR, ABYS NEMĚL NEDOSTATEK VÍRY
3. Co Juda ‚toužil připomenout‘ svým spoluvěřícím?
3 Juda pokračuje varováním ohledně víry. Říká:
„Přestože jednou provždy znáte všechno, toužím vám připomenout, že Jehova sice zachránil lid z egyptské země, ale potom zničil ty, kteří neprojevovali víru.“ (Juda 5)
Jestliže křesťané nevedou „tvrdý boj za víru“, mohou ztratit příznivé postavení před Jehovou Bohem. Tomu chtěl Juda zabránit, a proto ‚toužil připomenout‘ ohroženým spoluvěřícím věci, které již kdysi poznali, a také to, jak Jehova jednal v minulosti s nevěrnými.
4. Jak a proč Jehova „zachránil“ zotročené Izraelity?
4 V pátém verši poukázal Juda nejprve na to, že Jehova Bůh „zachránil“ neboli vysvobodil zotročené Izraelity z poddanství v Egyptě. Bůh to učinil poté, kdy poslušně slavili první pasach. Zázračnou záchranu z Egypta způsobil Jehova proto, že kdysi zotročený lid jednal ve víře. — 2. Mojž. 12:1–14, 31.
5. a) Co je protiobrazným Egyptem a na jakém základě z něj Jehova zachraňuje lidi? b) Co musí činit Jehovovi oddaní ctitelé, aby mohli dosáhnout konečné záchrany?
5 Podobně Jehova zachraňuje lid ze symbolického Egypta, ze světa lidstva, které je mu odcizeno. (Zjev. 11:8) Činí to proto, že jej tito lidé ve víře uznávají jako Boha své záchrany a že uznávají Ježíše Krista jako protiobrazného beránka pasach, jehož krev je vykupuje z tohoto světa. (1. Kor. 5:7) Má-li však mít Bohu oddaný svědek Jehovův podíl na záchraně, ať již v nebi nebo na zemi, musí mu zůstat věrný, a nikdy nesmí odpadnout, nesmí se vrátit do tohoto ničemného světa s jeho poddanstvím hříchu, stejně jako se osvobození Izraelité neměli vrátit zpět do Egypta. (5. Mojž. 17:16; Mat. 24:13) Je důležité, aby člověk neustále projevoval víru, protože Jehova sice „zachránil“ lid z Egypta, ale „potom zničil ty, kteří neprojevovali víru“, ty, kteří se chtěli vrátit do Egypta nebo ke způsobu jednání Egypťanů. (Srovnej 1. Korinťanům 10:1–12; 2. Mojžíšova 32:4–6; 4. Mojžíšova 25:1–18; 21:4–9; 14:35–38.) Jestliže tedy mají Jehovovi oddaní ctitelé dosáhnout konečné záchrany, musí si dnes udržet svou víru. — Žid. 3:12, 13.
HROZNÉ NÁSLEDKY NEMRAVNOSTI
6. a) Co bylo „původní postavení“ andělů a jaké je jejich „správné bydliště“? b) Jakého druhu hříchu se dopustili někteří andělé? c) Jak je možné srovnat hříšný způsob jednání vzpurných andělů s jednáním „bezbožných lidí“, o nichž se zmiňoval Juda?
6 Ke druhému výstražnému příkladu Juda napsal:
„A anděly, kteří si nezachovali své původní postavení, ale opustili své správné bydliště, uchoval s věčnými pouty v husté tmě k soudu velikého dne.“ (Juda 6)
Andělé byli stvořeni jako duchovní tvorové, s vyhlídkou na věčný život v nebi. (Žalm 103:20; 104:4; Žid. 1:7) To byl jejich počátek, jejich „původní postavení“. ‚Jejich správné bydliště‘ neboli místo, které měli obývat, bylo v neviditelných nebesích. Ale určití andělé opovážlivě opustili svůj správný nebeský domov. Apoštol Petr řekl, že „zhřešili“, a ihned nato citoval události z Noemovy doby. (2. Petra 2:4, 5) To obrací pozornost na dobu před potopou, kdy „synové [Alexandrinský rukopis z 5. století, který obsahuje překlad „Septuagintu“, říká „andělé“] pravého Boha“ se zřejmě zhmotňovali v lidském těle a projevovali neposlušnost tím, že si brali za manželky pěkné ženy. (1. Mojžíšova 6:1, 2) Spolužití se ženami bylo pro duchovní tvory nepřirozené, a andělé tudíž zhřešili tím, že se poddávali žádosti, která pro ně byla naprosto nesprávná. (Jak. 1:13–15) Podobně bezbožní lidé, o nichž mluvil Juda, toužili po nemravných stycích s osobami opačného pohlaví.
7, 8. a) Co se stalo neposlušným andělům? b) Co proto musíme dělat, abychom dosáhli konečné záchrany?
7 Co se stalo neposlušným andělům, sloužilo jako výstraha křesťanům v době Judově, a slouží jako výstraha i svědkům Jehovovým v dnešní době. Ačkoli tito andělé mohli uniknout smrti v potopě tím, že se odhmotnili, nemohli se již vrátit do svého „původního postavení“ jako svatí duchovní tvorové, kteří by se radovali ze světla Božích rad a z Božího schválení. Byli naopak uchováni „s věčnými pouty“ — neboli Boží mocí omezit svobodu — až do božského „soudu velikého dne“, kdy budou zničeni. Nic nenaznačuje, že by se mezitím mohli zhmotňovat v masitém těle, a zůstávají mimo Jehovovu službu, v husté duchovní temnotě, v takzvaném tartaru. — 2. Petra 2:4.
8 Jestliže neposlušní andělé nejsou zproštěni rozsudku a budou zničeni, uvědomují si dnešní svědkové Jehovovi, že mohou zůstat zachráněni jedině tehdy, jestliže ‚vedou tvrdý boj za víru‘. Musíme skutečně odporovat všem lidem, kteří by chtěli jít za hranice, které dal Bůh, a snažili by se poskvrňovat tělo.
9, 10. a) Jakými hříchy, pokud jde o mravnost, se provinili obyvatelé Sodomy a okolních měst? b) Jakým varovným příkladem se stala Sodoma, Gomora a okolní města?
9 Ve třetím výstražném příkladu říká Juda:
„Stejně tak jsou nám předloženy jako výstražný příklad Sodoma a Gomora a města kolem nich, neboť podstoupily soudcovský trest věčného ohně, když přespříliš smilnili, stejně jako ti předešlí, a vycházeli za nepřirozeným používáním těla.“ (Juda 7)
„Sodoma a Gomora a města kolem nich“ zřejmě zahrnovaly Adamu a Seboim a snad i jiná města v tom území. Obyvatelé těchto měst byli zkažení, a proto Jehova zničil deštěm ohně a síry z nebes všechna tato města kromě Segor, kam uprchl „spravedlivý Lot“ a jeho dcery. (2. Petra 2:6–10; 1. Mojž. 14:2; 19:18–29; 5. Mojž. 29:22, 23) Výrazem „stejně tak“ spojuje Juda zřejmě to, co se stalo těmto městům, s tím, co postihlo neposlušné anděly, kteří činili něco nepřirozeného pro duchovní tvory, když si brali ženy jako manželky. „Jeruzalémská bible“ zde říká: „Smilství Sodomy a Gomory a ostatních okolních měst bylo stejně nepřirozené.“ Jejich obyvatelé se nejen dopouštěli smilstva s ženami, ale uspokojovali svou žádost po mužích, a snad dokonce i po zvířatech. (Srovnej 3. Mojžíšovu 18:22–25.) Dav mužů a chlapců v Sodomě dychtil po sexuálních stycích s Lotovými hosty, které považovali za muže, ale setkali se s nezdarem, když tito dva andělé, kteří zde byli jako hosté, je ranili slepotou a pak zachránili Lota z odsouzeného města. — 1. Mojž. 19:1–17.
10 Sodoma, Gomora a okolní města poskytly varovný příklad tím, že „podstoupily soudcovský trest věčného ohně [od Jehovy Boha]“, věčné zničení. Panuje domněnka, že zuhelnatělé zbytky alespoň Sodomy, Gomory, Adamy a Seboim leží pod vodami jižní části Solného [Mrtvého] moře nebo v tom kraji. Ani tato města, ani jejich obyvatelé tedy nehoří dodnes. Je zřejmé, že byla spíše navždy zničena města samotná, a ne všichni jejich obyvatelé, protože se zdá, že alespoň někteří z těch, kteří zde kdysi žili, budou vzkříšeni. (Mat. 10:15; 11:24; Zjev. 20:12, 13) Ale co se stalo s těmito zvrhlými městy, je dramatickou výstrahou před nemravným chováním, výstrahou, které dnes mají svědkové Jehovovi dbát.
NEPROJEVUJ NEÚCTU K AUTORITĚ, KTEROU USTANOVIL BŮH
11. Jak mohli být „bezbožní lidé“, kteří vnikli mezi Boží lid, srovnáni se zvrhlými lidmi ze Sodomy a okolních měst?
11 Dále mluví Juda o „bezbožných lidech“ a říká:
„Přesto podobně i tito lidé, kteří se oddávají snům, poskvrňují tělo a nedbají na panství a mluví utrhačně o slavných.“ (Juda 8)
„Podobně“ nebo zřejmě stejným způsobem, jako tito zvrhlí lidé v Sodomě a okolních městech poskvrňovali své tělo volnými a nepřirozenými sexuálními styky, tak poskvrňovali hmotné tělo i špatně smýšlející lidé, kteří vnikli mezi Boží lid. Neměli úctu k apoštolské radě, že máme ‚utíkat před smilstvem‘. — 1. Kor. 6:18–20.
12. a) Jak se bezbožní vetřelci ‚oddávali snům‘? b) Co čeká ty, kteří pěstují nemravnost a nečiní pokání?
12 Tito vetřelci se také ‚oddávali snům‘, snad tím, že se snažili podpořit své názory vymyšlenými prorockými sny. (Srovnej 2. Petrovu 2:1; 5. Mojžíšovu 13:1–5.) Jejich sny možná obsahovaly i nečisté sexuální představy, nebo tento výraz může znamenat, že jejich učení bylo pouhým „klamem“. („Jeruzalémská bible“) Tito „bezbožní lidé“ v každém případě hledali způsob, jak si opatřit příležitosti k sexuální nemravnosti, a domnívali se, že jejich nečisté chování zůstane bez povšimnutí. Ať dnes nikdo z Jehovových svědků neupadne do této léčky! Nejvyšší soudce bez nejmenších pochybností vykoná rozsudek nad těmi, kteří pěstují nemravnost a nečiní pokání. — 1. Mojž. 18:25.
13. Jaký postoj měli tito nemravní ‚snílci‘ k autoritě ustanovené od Boha?
13 Tito nemravní ‚snílci‘ také „nedbají na panství a mluví utrhačně o slavných“. Vyzývavě pohrdali autoritou ustanovenou od Boha. (Přísl. 21:4; 2. Petra 2:10) Podobně jako neposlušní andělé měli i tito lidé vzpurného ducha a zasloužili si záporný rozsudek, protože opravdu neměli úctu ke svrchovanému Pánu a k jeho milovanému Synu.
14. Kdo byli „slavní“?
14 Tito bezbožní lidé také mluvili utrhačně „o slavných“ (doslova „o slávách“), zřejmě o těch, jimž Jehova Bůh a Ježíš Kristus propůjčili určitou slávu. (Jan 17:22; 1. Petra 4:12–14) Taková sláva nebo čest pocházela ovšem od Boha, a proto neměla být přímo připisována nějakým osobám na zemi, kteří jí byli poctěni. Ale všichni svědkové Jehovovi by měli mít úctu k takové „slávě“ a měli by o ní mluvit odpovídajícím způsobem, s nejvyšší úctou k Jehovovi Bohu. — 1. Sam. 2:30.
15. a) Jak mluvili o „slavných“ ‚snílci‘, kteří poskvrňovali tělo? b) Co bychom měli dělat, máme-li třeba jen sklon znevažovat autoritu ustanovenou od Boha?
15 Ti z Kristových pomazaných následovníků, kteří věrně slouží jako jmenovaní křesťanští dozorci, jistě mají slávu neboli čest, jež jim byla propůjčena. Spolusvědkové by s nimi měli spolupracovat a podporovat je v Boží službě. Nebuďme jako ti ‚snílci‘ z Judovy doby, kteří poskvrňovali tělo, pohrdali Jehovovým panstvím a neměli úctu ke slávě od něj, ale mluvili potupně o lidech, kterým byla taková sláva propůjčena. (Srovnej 3. Janovu 9, 10.) Kdybychom tedy měli byť i jen sklon k neúctě před autoritou danou od Boha, měli bychom s modlitbou usilovat o Jehovovu pomoc a přizpůsobit tomu svůj názor.
NÁDHERNÝ PŘÍKLAD MICHAELŮV
16. Jaký byl rozdíl mezi archandělem Michaelem a neuctivými ‚snílky‘?
16 Juda cituje k našemu užitku nádherný příklad:
„Když však archanděl Michael měl rozpor s ďáblem a přel se o Mojžíšovo tělo, neodvážil se nad ním utrhačnými výrazy vynést soud, ale řekl: ‚Ať tě Jehova přísně napomene.‘ “ (Juda 9)
Jaký byl rozdíl mezi těmito ‚snílky‘ a archandělem Michaelem, který se stal naším Pánem Ježíšem Kristem! (Srovnej Přísloví 8:22–31; Jana 6:62; Filipanům 2:5–11; 1. Tesaloničanům 4:15, 16.) Bezbožní ‚snílci‘ mluvili potupně o Božích služebnících a dovolovali si i to, co si nedovolil ani Jehovův Syn, když se přel se satanem o tělo hebrejského proroka Mojžíše. O této při není dříve v Písmu žádná zmínka. Ale nějakým způsobem, který nám není odhalen, dostal Juda tuto informaci a zaznamenal ji k našemu užitku.
17. a) Co neučinil Michael, když došlo ke sporu o Mojžíšovo tělo, a proč? b) Jak dal Michael Jehovovu lidu příklad úcty k božské autoritě?
17 Je možné, že ďábel potřeboval Mojžíšovo mrtvé tělo, aby zahájil nějaký náboženský kult kolem něho a tak aby zkazil Jehovův lid. A přece se Michael neuchýlil k tomu, aby nějakými utrhačnými výrazy vynesl soud na ďáblem. Michael „se neodvážil“ něco takového učinit, protože měl pravou bázeň před Jehovou. Také nepředbíhal čas, který Jehova ustanovil pro jednání se satanem. (Zjev. 12:7–9; 20:1–3, 7–10) Boží milovaný Syn naopak projevoval úctu k Nejvyššímu soudci a jemu přisuzoval právo přísně napomenout ďábla. Proto řekl Michael satanovi: „Ať tě Jehova přísně napomene.“ Ačkoli Michaelův výrok nebyl drsný, přece Michael projevil sílu a zachoval si moc nad Mojžíšovým tělem. Jehova pohřbil proroka v hrobě, který nebyl nijak označen. (5. Mojž. 34:1–6) Zcela jistě Boží Syn tím vším poskytl Jehovovu lidu nádherný příklad úcty k božské autoritě. Řiďme se jím.
18. Proč lze říci, že ti, kteří chtěli poskvrňovat tělo, neměli duchovní smýšlení?
18 Potom poukázal Juda na protiklad, když řekl:
„A přece tito lidé mluví utrhačné o všem, co ve skutečnosti neznají; ale ve všem, čemu skutečně rozumějí přirozeně jako nerozumní živočichové, v tom se dále kazí.“ (Juda 10)
Ačkoli tito lidé, kteří se snažili poskvrňovat tělo, byli o tolik nižší než Michael, který nevyjádřil rozsudek proti satanovi utrhačnými výrazy, přece sami mluvili utrhačně nejen o „slavných“, ale také „o všem [o duchovních věcech], co ve skutečnosti neznají“ nebo čemu nerozumějí. Tito lidé ‚neměli duchovní smýšlení‘ (Juda 19), a proto nemohli chápat duchovní věci. (1. Kor. 2:6–16) Takovým „bezbožným lidem“ byly cizí Jehovovy myšlenky, cesty jeho jednání i jeho skutky.
19. Jak byli tito „bezbožní lidé“ jako „nerozumní živočichové“?
19 Z úcty k Jehovovi Bohu ani archanděl Michael, ani jiní spravedliví andělé nemluví utrhačně o těch, jimž Bůh propůjčil určitou slávu. Ale tito „bezbožní lidé“ tak mluvili, protože se plně poddali živočišným vášním. Nechápali duchovní věci, ale jen to, co působilo na jejich tělesné vášně. A tak usilovali jen o uspokojení padlého těla, jako zvířata, jimž záleží jen na těle. Tito lidé, kteří měli v úmyslu uspokojovat jen nízké smyslné žádosti, ‚se dále kazili‘ v tělesných hříších. Tak dali najevo, že nejsou lepší než „nerozumní živočichové, kteří jsou přirozeně zrozeni k tomu, aby byli chyceni a zničeni“ bez naděje na vzkříšení. — 2. Petra 2:9–13.
20. Jak by měli jednat věrní a oddaní Jehovovi svědkové vzhledem k Judovým slovům, o nichž jsme až dosud uvažovali?
20 Jak je dnes nesmírně důležité, aby svědkové Jehovovi plně odolávali falešným učitelům, těm, kteří by chtěli poskvrňovat tělo, a těm, kteří nemají úctu k autoritě ustanovené od Boha! Jestliže však rady z Judova dopisu, o nichž jsme až dosud uvažovali, ukazují, že jsme se jako jednotlivci dopustili do určité míry chyby ve svých názorech a způsobech jednání, rychle změňme své jednání a v modlitbě hledejme pomoc u našeho nebeského Otce. A kéž máme navěky duchovní užitek z toho, že dbáme ‚výstrah, které nám byly předloženy‘.
(Naše úvaha o Judově dopisu bude ukončena v příštím vydání „Strážné věže“.)
Vzpomínáš si na tyto myšlenky?
◆ Jak dokazuje zkušenost starověkých Izraelitů, že musíme mít neustále víru, máme-li dosáhnout záchrany?
◆ Jakým výstražným příkladem jsou pro nás neposlušní andělé?
◆ Jakou výstrahou je pro křesťany Sodoma, Gomora a okolní města?
◆ Proč nesmíme projevovat neúctu k autoritě ustanovené od Boha?
◆ Jaký příklad úcty k autoritě poskytl archanděl Michael a jak bychom proto měli jednat?