Stvoření čeká na uskutečnění své naděje
„Naděje, že dokonce i tvorstvo bude také osvobozeno z otroctví zkaženosti a bude mít nádhernou svobodu Božích dětí.“ — Římanům 8:20, 21.
1, 2. Jak se lišíme od světských lidí, kteří mají vzhledem k lidskému stvoření ‚naději v beznaději‘?
NADĚJE pro lidstvo se zdá neopodstatněná! Nemálo lidí si to myslí.
2 A přece jsou jiní, kteří mají „naději v beznaději“. Stále totiž doufají, ačkoli nemají žádný základ pro to, že se jejich naděje splní. My však máme pevný základ pro svou naději, která se velkolepým způsobem uskuteční. V tom se podobáme muži z dávných časů.
3. Komu se v tomto ohledu podobáme a jak se správně založená naděje tohoto dávného patriarchy uskutečnila?
3 Ten muž byl Orientálec jménem Abrahám, který původně žil na území dnešního Iráku. Uvěřil ve zvláštní naději, která mu byla předložena, a přestěhoval se do sousedství města zvaného Bersabé, na severu Sinajského poloostrova. V Abrahámově případě byla naděje pro jisté národy spojena s narozením syna jeho manželce Sáře. Bylo mu již devětadevadesát let a jeho manželce osmdesát devět. Za běžných okolností by jejich vysoký věk otřásl jejich nadějí na narození syna. Ale Abrahám obdržel zaslíbení od osoby, která nikdy neselže, pakliže něco slíbí, totiž od svého Boha, Jehovy. Co tedy Abrahám udělal? Držel se pevně naděje, kterou mu dal Bůh. Historická zpráva v Bibli říká: „Ačkoli to přesahovalo naději, přece měl na základě naděje víru, že by se mohl stát otcem mnoha národů ve shodě s tím, co bylo předtím [Bohem] řečeno: ‚Takové bude tvé semeno‘ “. (Řím. 4:18) Abrahámova naděje nebyla zklamána, protože zázrakem obdržel skrze svou manželku Sáru syna Izáka. Z jeho narození vzešly národy!
4. a) S čím je spojeno celé lidské stvoření a jak daleko do minulosti? b) Jaké otázky vyvstávají ohledně prvního muže, když se sám procházel svým pozemským domovem?
4 Dnes je všechno lidské stvoření spojeno s nadějí, kterou dává Bůh. Vztahuje se nejen k obyvatelstvu, které dnes žije, ale ke všemu lidskému stvoření až zpět k potomkům prvního muže na zemi, Adama. Ke cti svého stvořitele byl tento muž uveden do života naprosto dokonalý tělesně i duševně. Byl postaven do dokonalého zemského domova, zahrady Eden, se všemi opatřeními, která měla zajišťovat šťastný a dokonalý lidský život. Jeho stvořitel, nebeský Otec, se stal jeho druhem a pravidelně s ním rozmlouval z neviditelné říše. A navíc, se všemi pozemskými zvířaty, ptáky a rybami v zahradě Eden se Adam skutečně nemusel cítit osamělý. Ale proč ho nebeský Otec postavil do tohoto rozkošného ráje? Aby byl samotářským lesníkem či zahradníkem? Jak dlouho měl žít a těšit se ze všeho dobrého z ruky svého životodárce?
5. Na kterém jedinci závisely odpovědi na tyto otázky? Jakou příhodnou radu si mohl dokonalý Adam pamatovat?
5 Adamovi bylo dáno na srozuměnou, že to vše záleží pouze na něm. Se svou dokonalou pamětí nemohl Adam nikdy zapomenout na radu, kterou mu dal jeho nebeský Otec: „Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a zlého, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něj pojíš, určitě zemřeš.“ — 1. Mojž. 2:16, 17.
6. Co otevřel lidstvu tento božský příkaz a jak se zde měli objevit Adamovi potomci?
6 Ten božský příkaz otevíral Adamovi cestu k věčnému životu, pokud by to byla vzhledem k němu Boží vůle. Jak později zpráva ukazuje, žil Adam 930 let, ale mohl žít nekonečně déle. Stal se zodpovědným za naše dnešní umírání. Všichni bychom si měli uvědomit, že onen první člověk na zemi měl potomstvo; jinak bychom tu nebyli. Nedošlo však k tomu nějakým nelidským způsobem rozmnožování, které dnes vědci-experimentátoři nazývají vegetativním množením, jak je tomu u některých rostlin. Spíše jako v případě ptáků a suchozemských zvířat opatřil Bůh Adamovi ženský protějšek, manželku, tím, že mu vyňal žebro a z něho ji vytvořil. Když oženil prvního muže s první ženou na zemi, předložil jim Bůh naději na nekonečný život na rajské zemi. Požehnal jim a řekl jim, aby rozmnožili svůj druh a naplnili zemi, na níž se rozšíří jejich ráj. — 1. Mojž. 2:18–24; 1:26–28.
7. Jaký stav lidských záležitostí Adam a Eva nepředpokládali? Proč by vina za chod lidských záležitostí neměla být kladena na hada?
7 Vyhlídka pro celé lidstvo byla tedy velice nadějná. Adam a Eva nikdy neočekávali, že jejich potomstvo bude ‚spolu sténat a bude v bolesti‘ pro fyzické, mravní a společenské podmínky, v nichž se dnes nalézáme. Jíst neposlušně ovoce stromu poznání se mohlo zdát samo o sobě maličkostí, ale právě to způsobilo dnešní stav. Tím, že hříšně pojedli, nejdříve Eva a pak Adam, rozbili svou naději, kterou jim dal Bůh dříve, než měli děti. Pokud by Bůh nějak nezasáhl, byli bychom dnes poddáni naprosté beznaději. Ano, do běhu věcí v Edenu se zapletl had, ale neobviňujme ze všeho onoho plaza. Bible naopak poukazuje na nějakého neviditelného duchovního činitele, který stál za hadem. Kdo to byl? Nebeský anděl, jenž se rozhodl odvrátit Adama a Evu od toho, aby učinili Jehovu Boha svou nadějí.
8. K jakému činu byla Eva svedena a proč dnes nežijeme v původní zahradě Eden?
8 Ten vzpurný pletichář, který mluvil skrze hada, oklamal Evu, aby se pokusila stát se podobnou Bohu. Tak by si mohla vybudovat naději podle vlastní volby. Až do té doby byl pro ni její manžel Adam Božím prorokem. Adam působil jako Boží mluvčí, když jí řekl o Božím příkazu nejíst zakázané ovoce. Ale potom, když se pokusila udělat ze sebe požitím zakázaného ovoce bohyni, jednala jako prorokyně hadova a využila svého krásného hlasu, aby přiměla Adama připojit se k její bezzákonnosti. Nakonec, z důvodů, jež zneuctívaly Boha, Adam ‚naslouchal hlasu své manželky‘, falešné prorokyně. (1. Mojž. 3:17) Proto Jehova Bůh vynesl nad svým nevěrným prorokem Adamem spravedlivý rozsudek smrti. Adamovy manželky Evy se rozsudek týkal rovněž. Už vlastně jako mrtví byli vyhnáni ze zahrady Eden, aby prožili zbytek svých dnů na neobdělané zemi. My všichni, ještě nenarození v rozmnožovacích orgánech Adama a Evy, jsme byli vyhnáni s nimi.
9. Byla nějaká jiná naděje než ta, jež byla vyjádřena v Božím příkazu Adamovi a která byla předložena dvěma svévolným lidským hříšníkům? Jaká byla situace vzhledem k nám, jejich potomkům?
9 Žádná jiná vyhlídka než ta, jež byla vyjádřena v Božím příkazu Adamovi, nebyla dána oněm prvním svévolným přestupníkům zákona, Adamovi a Evě. Po právu jim nebyla předložena žádná naděje, protože odmítli původní naději danou Bohem. Zůstala situace beznadějná i pro nás, kteří za to neneseme odpovědnost a jsme jejich potomky? Naštěstí NE!
BŮH NABÍZÍ NADĚJI
10. Kdo byl v Edenu jako první odsouzen, jak byl nazván a jak měl skončit v předpovězeném sporu?
10 Slova naděje nebyla adresována Adamovi a Evě osobně; jen je zaslechli. Boží slova, jež obsahovala základ pro naši naději, byla určena vzpurnému duchu, který zákeřně použil hada ke svedení Evy, aby se stala jeho úspěšnou prorokyní. Byl označen jménem satan ďábel. Protože však byl první, kdo k podvodu použil vychytralého a zákeřného způsobu jednání, právě prostřednictvím hada v Edenu, byl také nazván „prahadem“. (Zjev. 12:9; 20:2) Tento sebezbožňující duchovní tvor, který se první dopustil lži o Bohu a vůči ženě, byl také první, koho postihlo v Edenu Boží soudní rozhodnutí. Bůh nad ním vyslovil své prokletí a pak předpověděl boj, ve kterém „prahad“ a ti, kdo se ho ve sporu zastanou, utrpí porážku.
11. Jak slova rozsudku proti „prahadovi“ dávala jistou naději vzhledem k potomkům Adama a Evy?
11 „Prahadovi“ řekl Bůh: „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. Ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“ (1. Mojž. 3:14, 15) To znamenalo pro „prahada“ a jeho potomstvo zničení. Ale dalo toto Boží soudní rozhodnutí nějaký základ pro naději vzhledem k budoucím potomkům Adama a Evy? Nikoli přímo, pouze druhotně.
12. Jakou „ženu“ připomněla Boží slova satanovi a proč nemohla být touto „ženou“ Marie, matka Ježíše Krista?
12 Ano, do celé záležitosti byla uvedena osoba ženy. Kdo to byl? Musela prokázat nepřátelství, nenávist vůči „prahadovi“ a jeho potomstvu. Eva, která ze sebe učinila „prahadovu“ falešnou prorokyni, nemohla být vhodná. Dala se přesvědčit, že Jehova Bůh je lhář. Ani Marie, matka Ježíše Krista, nemohla být vhodná. Uplynou čtyři tisíce let, než se tato židovská dívka narodí jako potomek Abrahámův a pod židovským Zákonem. Její prvorozený syn Ježíš žil na zemi jen 33 a půl roku. Když jeho pozemská matka viděla, co dal „prahad“ na Kalvárii učinit tomuto synovi, kterého obdržela zázrakem, měla za sebou už větší část života. Proto mohla projevovat „prahadovi“ nepřátelství jen několik desetiletí života.
13. Kdo nebo co jedině mohlo být výše zmíněnou „ženou“ a z jakého určeného postavení vůči symbolickému hadu a jeho potomstvu měla radost?
13 „Žena“ z Božího proroctví musela být tedy logicky někým, kdo žil a naslouchal, když Bůh mluvil k „prahadovi“ v Edenu. Symbolická „žena“ měla žít dlouho po smrti Evy, ano, až do Božího určeného času, kdy měla porodit zaslíbené „semeno“, což se uskutečnilo více než 3 000 let po Evině smrti. Kdo tedy mohl být touto symbolickou „ženou“, ne-li Boží vlastní „manželka“, totiž jeho nebeská organizace svatých duchovních tvorů, kteří odmítli připojit se k „prahadovi“ v jeho vzpouře? Uznávali manželství Boha s jeho věrnou univerzální organizací a nerozvedli se s ním, aby se připojili k organizaci, která si brala „prahada“. Měli velkou radost, že Bůh položil nepřátelství mezi ně a organizované „semeno“ „prahada“.
14. a) Co měla očekávat Boží „žena“ jako později jiné lidské ženy? b) Narodili jsme se jako Boží děti? A přece, jaká naděje je lidstvu předložena?
14 V Edenu tedy Bůh předložil své nebeské organizaci, podobné manželce, vyhlídku na mateřství. Od té doby mohla doufat, že se stane matkou „semene“, jehož Otcem bude její manžel Jehova Bůh. Jeho „ženě“ stálo za to čekat na uskutečnění této naděje 4 000 let. Byla ochotna podstoupit jakékoli porodní bolesti právě tak, jako symbolická žena spatřená ve vidění křesťanského apoštola Jana ve Zjevení 12:1–5. Mateřství je normální touhou všech dospělých žen. Proč tedy nenabídnout mateřství Boží nebeské organizaci — „ženě“? Vhodně byla naděje na mateřství sdělena Boží „ženě“ dříve, než Bůh milosrdně dovolil Evě, manželce hříšného Adama, prožít mateřství vně Edenu. Nebylo to však žádné požehnání, když Bůh řekl hříšné Evě: „Velice zvětším útrapy tvého těhotenství; v porodních bolestech budeš rodit děti a budeš velmi toužit po svém manželovi, a on bude nad tebou panovat.“ (1. Mojž. 3:16 na rozdíl od 1:28) Když předával potomstvu zprávu o Božím proroctví týkajícím se „semene“ „ženy“, nejednal Adam jako Boží prorok; ani jeho manželka Eva nejednala jako Boží prorokyně. Ať už Adam a Eva věřili Božímu slibu zaznamenanému v 1. Mojžíšově 3:15 nebo ne, chtěl Bůh, aby jejich potomstvo založilo na tomto slibu svou naději. Adam byl stvořen jako „Boží syn“, ale my, jeho nedokonalé potomstvo nakažené hříchem, jsme se nenarodili jako synové Jehovy Boha. (Lukáš 3:38) Nemáme proto přirozené svědectví Božího svatého ducha se svým vlastním duchem, že jsme Boží děti. Je však pro nás nějaká naděje, že se dostaneme zpět do rodiny Božích synů? Ano!
15. Co je naznačeno vzhledem k situaci lidstva, když nás dnes na zemi žije více než 4 miliardy?
15 Jestliže byla situace pro nás beznadějná, proč Bůh dovolil, aby se Adamovi a Evě narodilo tolik potomků — více než sto generací až do nynějška? Dnes, po všech válkách a jiných katastrofách, kromě nemocí a přirozené smrti, nás žije přes 4 200 miliónů, a předvídá se, že do roku 2000 n. l. bude na zemi 6 miliard lidí. Bylo to vše marné? Rozhodně ne!
16. a) Na kom závisí uskutečnění naší naděje, protože člověk sám je bezmocný? b) Čí narození a život na zemi znamenaly obrat v lidských dějinách?
16 Člověk se samozřejmě nemůže ‚vytáhnout za vlastní tkaničky od bot‘. A přece stav lidského stvoření není beznadějný, přestože věci nevypadají slibně. Ne že by něco dokázal člověk sám, ale protože pevný základ dal Bůh tím, co již učinil a co ještě učiní podle svého nezrušitelného slibu. Jelikož Bůh dovolil, aby z Adama a Evy vzešlo asi 70 generací, mohl se jeho nebeský Syn narodit jako člověk Ježíš Kristus. Na zemi konal tento Boží Syn Boží vůli pro dobro lidstva. To znamenalo obrat v dějinách lidí.
LIDSKÉ STVOŘENÍ „PODROBENO MARNOSTI“ S NADĚJÍ NA SVOBODU
17. Co napsal apoštol Pavel v Římanům 8:19–24 o tom, jak je lidstvo podrobeno marné snaze pomoci si, a o tom, nač čeká stvoření se sténáním?
17 Asi 23 let po tom, co Ježíš Kristus dokončil svůj běh na zemi a vystoupil do nebe, psal křesťanský apoštol Pavel sboru v Římě v Itálii: „[Lidské] tvorstvo totiž vyhlíží s dychtivým očekáváním zjevení Božích synů. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno marnosti, ne ze své vlastní vůle, ale skrze toho, který je podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení zkaženosti a bude mít slavnou svobodu Božích dětí. Víme totiž, že všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud. Nejen to, ale též my sami, kteří máme první ovoce, totiž ducha, ano my sami sténáme v sobě, zatímco vážně očekáváme přijetí za syny, uvolnění ze svých těl výkupným. Byli jsme totiž zachráněni v této naději.“ — Řím. 8:19–24.
18. a) Kdo podrobil lidské stvoření marnosti a jak? b) Kam až nás dovedly lidské instituce? Je to, co nám hrozí, oním „dychtivým očekáváním“ sténajícího stvoření?
18 Ten, skrze něhož bylo lidské stvoření podrobeno marnosti neboli pocitům zbytečnosti, byl Bůh. Nepodrobili jsme se jí ze své vůle, protože jsme se ze své vůle nenarodili. Bůh chtěl, abychom začali existovat, přestože odsoudil Adama a Evu k smrti. (1. Mojž. 3:16–24; 5:1–4) Nenarodili jsme se však se ‚slavnou svobodou‘, jakou měli zprvu Adam a Eva v zahradě Eden jako „Boží děti“. Narodili jsme se v „zotročení zkaženosti“, pod odsouzením všeho Adamova potomstva k smrti. (Řím. 5:12) Nemohli jsme se tedy zachránit sami. Všechny naše pokusy zachránit se byly odsouzeny k marnosti, k pocitům zbytečnosti. Kam nás dovedly všechny snahy lidských vlád? Kam nás dovedly až do dnešního dne všechna sociální, hospodářská, finanční, lékařská a vědecká opatření usilovně se snažícího lidstva? Všichni stále trpíme duševní, tělesnou a mravní zkažeností. A navíc, dnes se zdá, jako by jaderná válka s interkontinentálními balistickými střelami, které se vynořují z moře a padají z nebe, měla znamenat náhlý konec nás všech. Dá se to nazvat „dychtivým očekáváním“ sténajícího stvoření?
19. S jakým záměrem podrobil Bůh člověka marnosti neboli pocitům zbytečnosti, ale na základě jaké naděje to učinil?
19 Stvořitel člověka však sám není podroben marnosti neboli pocitům zbytečnosti. Zkažené lidstvo nemůže zmařit stvořitelův záměr. Proto je naší nadějí on sám. Chce tedy, abychom neskládali naději v sebe, ale v něho. Všechny nás podrobil lidské neschopnosti proto, abychom neměli žádný základ pro naději v sebe. Jako jediný zdroj naděje, podrobil lidstvo marnosti, ale ne bez naděje. Spíše, jak se říká v Římanům 8:20, 21, „na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení zkaženosti a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“.
20. a) Má tak zvaný „svobodný svět“ „slavnou svobodu Božích dětí“? b) Na jaké zjevení se vztahuje „dychtivé očekávání“ tvorstva?
20 Dnes někteří vládci na základě určité politické ideologie prohlašují svou říši za „svobodný svět“ v protikladu k lidem pod odlišným panstvím. Ale ať tvrdí odporující si politické skupiny cokoli, žádná z nich nemá „slavnou svobodu Božích dětí“. Bůh a Otec Pána Ježíše Krista sám předkládá naději pro celou lidskou rodinu: dostane se do takového vztahu k Bohu, v jakém byli Adam a Eva, když byli stvořeni v Edenu. Ale toto obnovení musí počkat na jeden budoucí Boží skutek. Co to bude, se dozvídáme z apoštolových slov: „Tvorstvo totiž vyhlíží s dychtivým očekáváním zjevení Božích synů.“ (Řím. 8:19) Apoštol Pavel, který zapsal slova v Římanům 8:15–17, se sám zařazoval mezi tyto „Boží syny“.
21. Kdo je hlavním z těchto „Božích synů“? Jak byla uzdravena jeho „rána na patě“, a s jakým záměrem vzhledem k Židům 2:14, 15?
21 Tito zvláštní „Boží synové“ jsou semenem Boží „ženy“, jak říká Boží proroctví z Edenu v 1. Mojž. 3:15. Hlavním z tohoto „semene“ Boží nebeské organizace je Ježíš Kristus, ten, jemuž směl „prahad“ rozdrtit patu při jeho smrti na mučednickém kůle v roce 33 n. l. Bůh však uzdravil tu ránu na patě tak, že vzkřísil svého věrného Syna třetí den po jeho smrti. Protože byl vzkříšen jako nebeský duchovní Syn Boží, ne jako lidský Syn, mohl být přijat zpět Boží nebeskou „ženou“. Ten podle Židům 2:14, 15 ‚svou smrtí zničí toho, který má prostředek k působení smrti, totiž ďábla, a vymaní všechny ty, kteří byli ze strachu před smrtí po celý život podrobeni otroctví‘.
22. Kdo jsou druhotní členové „semene“ „Boží ženy“?
22 Druhotní členové „semene“ Boží mnohočetné „ženy“ jsou ti učedníci Ježíše Krista, kteří jsou zplozeni Božím duchem, aby se stali duchovními „Božími syny“ a spoludědici se svým starším bratrem Ježíšem Kristem v nebi.
23. K jaké naději zplodil Bůh podle 1. Petra 1:3, 4 druhotné členy „semene“? Žije ta naděje ještě v této pozdní době?
23 Apoštol Petr mluví o jejich nebeské naději jako o „živé“, když jim píše: „Buď požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ (1. Petra 1:3, 4) Tato jejich naděje je dnes stále „živá“. Nezemřela, přestože se pro ostatek, který je dosud na zemi, její uskutečnění zdánlivě zdrželo. Pomazaní očekávají, že se tato naděje zakrátko splní, a to ve stanovený čas jejich Boha a Otce, Jehovy. Apoštol Pavel nám připomíná 1. Mojžíšovu 3:15, když píše duchem zplozenému sboru v Římě: „Neboť Bůh, který dává pokoj, zakrátko rozdrtí satana pod vašima nohama.“ — Řím. 16:20.
24. Kdo dychtivě očekává zjevení těchto „Božích synů“ a po jaké události k němu dojde?
24 „Zjevení“ těchto „Božích synů“ spolu s hlavním Božím Synem, Ježíšem Kristem, je to, co „dychtivé očekávání [lidského] stvoření“ toužebně vyhlíží. Nicméně krátce před touto událostí očekáváme „velké soužení“, jež nebeský Otec, Jehova Bůh, dopustí na protivníky a pronásledovatele, kteří působí utrpení jeho duchovním synům a jejich věrným společníkům. — Zjev. 7:14, 15; 2. Tess. 1:6–10.