Modlit se k Jehovovi tak, abychom byli vyslyšeni
„Ten, kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že je a že se stává dárcem odměny těm, kteří ho vážně hledají.“ — Židům 11:6.
1–3. a) Co nám říká zkušenost malé holčičky? b) Jaké je v tom poučení pro všechny rodiče?
STALO se to v jednom sále království svědků Jehovových. Přes opakované přísné pohledy a tiché kárání matky malá holčička stále zlobila. Matka tedy pokynula otci, aby se ujal své úlohy a on to učinil. Vykročil s dcerou k malé místnosti na konci sálu. Když si holčička uvědomila, co ji čeká, vykřikla: „Jehovo, prosím tě, pomoz!“
2 Kdykoli se tato příhoda vypravuje, právem vyvolává pobavení. Ale je jen zábavná, nebo nám také něco říká? Malá holčička znala jméno Boha stvořitele, totiž Jehovy, něco, co zná velmi málo malých holčiček. Byla poučena o hodnotě modlitby a o tom, že se k Jehovovi můžeme obracet o pomoc v čase tísně. Jistě, působí komicky, že prosila Boha o ochranu před potřebnou kázní, ale přednášejí takové žádosti opravdu jen malé holčičky? Vůbec ne. Izraelský národ dělal opakovaně přesně totéž, a to především ve dnech soudců. Vždy znovu, když dostávali zasloužený trest, modlili se k Bohu o vysvobození. — Soud. 2:11–18; 4:1–3, 23, 24; 10:6–16; 11:32, 33.
3 Je v tom poučení pro všechny křesťanské rodiče. Začněte záhy pěstovat ve svých dětech víru v Jehovu Boha. Pomáhejte jim oceňovat, že Jehova je skutečná osoba, která vyslýchá modlitby. Poučovat děti o modlitbě od útlého věku může velmi přispět k tomu, aby se z nich stali bohabojní lidé, až dospějí k odpovědnosti. — Srovnej Žalm 22:9, 10; Přísl. 22:6; 2. Tim. 3:14, 15.
PROČ PŘEMÝŠLET O SVÉ MODLITBĚ
4, 5. a) Jaké otázky ohledně modliteb bychom si měli položit? b) Proč jsou takové otázky velice časové?
4 Jakou úlohu však hraje modlitba ve tvém životě? Jak často se modlíš? Jsi často příliš zaměstnán, než aby ses modlil? Nebo snad odbýváš svou modlitbu ve spěchu, mechanicky, jako nepříjemnou práci, povinnost, kterou musíš splnit? Jaká je kvalita tvých modliteb?
5 Tyto otázky vedou k zamyšlení a jsou časové. I mezi těmi, kdo se označují jako služebníci Jehovy, jsou lidé, kteří se pravidelně nemodlí. Jiní cítí, že jejich modlitby postrádají smysl a obsah. To ovšem křesťan nemůže brát na lehkou váhu, protože kvalita jeho modliteb zrcadlí jeho duchovní stav. Duchovní zdraví člověka zase do značné míry závisí na tom, zda si je vědom svých duchovních potřeb a něco v té věci dělá. (Mat. 5:3) A jestliže naopak věnuje pozornost kvalitě svých modliteb, může svůj duchovní stav zlepšit.
PROČ MŮŽEME S DŮVĚROU PŘISTUPOVAT K JEHOVOVI
6. Proč se můžeme s důvěrou modlit k Bohu vzhledem k tomu, co Bible říká v Žalmu 65:2, (65:3, „KB“), Filipenským 4:6 a 1. Tessalonicenským 5:17?
6 Proč můžeme s důvěrou přistupovat k Jehovovi a spoléhat se, že uslyší naše modlitby? Za prvé proto, že se označuje jako ‚ten, který vyslýchá modlitby,‘ a opakovaně nám přikazuje modlit se. (Žalm 65:2; 65:3, „KB“) Jeho Slovo obsahuje příkazy jako: „Neustále se modlete, abyste neupadli do pokušení.“ (Mat. 26:41) „Modlete se jeden za druhého.“ (Jak. 5:16) „Vytrvávejte v modlitbě.“ (Řím. 12:12) „Ustavičně se modlete.“ (1. Tess. 5:17) „O nic se úzkostlivě nestarejte, ale ať jsou ve všem vaše prosebné žádosti známy Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním.“ — Fil. 4:6.
7. Uveď příklady lidí, kteří se vroucně modlili.
7 Bible také poskytuje příklady, které jsou vlastně nepřímým příkazem k modlitbě. Od 1. Mojžíšovy po Zjevení oplývá inspirovaný záznam příklady lidí, kteří se vroucně modlili. Čteme o Abrahámově modlitbě k Jehovovi. (1. Mojž. 12:8) Od svého křtu v Jordánu až do své smrti na mučednickém kůlu se Ježíš často modlíval ke svému Otci. (Luk. 3:21; 23:46) Apoštol Pavel se ve svých dopisech zmiňuje o modlitbě v desítkách případů. Vždy znovu říká, že se modlí za druhé, povzbuzuje k modlení, nebo žádá druhé, aby se modlili za něho. (Fil. 1:9–11; Ef. 6:18, 19) Kniha Zjevení napsaná apoštolem Janem se uzavírá dvěma modlitbami. — Zjev. 22:20, 21.
8. Na jakém základě se můžeme s důvěrou přibližovat k Bohu?
8 Druhým důvodem, proč se můžeme s důvěrou obracet k Bohu v modlitbě, je okolnost, že se to dotýká jeho jména. Má jméno neboli pověst jako ten, který vyslýchá modlitby. Protože jeho lid nosí jeho jméno, mohli by si pozorovatelé zdánlivý projev toho, že svůj lid opustil, vykládat jako jeho neschopnost pomoci svým bloudícím služebníkům. To by způsobilo pohanu jeho jména. Proto čteme v Žalmu 79:9: „Pomoz nám, Bože naší záchrany, pro slávu svého jména; a osvoboď nás a překryj naše hříchy pro své jméno.“ Mojžíš, Jozue, David a Ezechiáš se modlili podobně. (2. Mojž. 32:11, 12; Jozue 7:8, 9; 2. Král. 19:15–19; Žalm 25:11) A prorok Daniel pronesl svou prosbu těmito slovy: „Ó Jehovo, povšimni si přece a jednej. Neotálej, protože tvé vlastní jméno bylo vzýváno nad tvým městem a nad tvým lidem.“ (Dan. 9:19) Ano, nosíme-li skutečně Jehovovo jméno, můžeme ho prosit na tomto základě.
9. Proč můžeme s důvěrou prosit Boha o milosrdenství a odpuštění?
9 Třetím důvodem, proč očekáváme, že Jehova naše modlitby vyslyší, je to, že zná naše omezení a chce nám pomoci. Žalmista David to vyjádřil takto: „Jak je daleko východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, tak prokázal Jehova milosrdenství těm, kteří se jej bojí. Protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni, pamatuje na to, že jsme prach.“ (Žalm 103:12–14; viz také Žalm 51:5; 51:7, „KB“) Jsme-li tudíž přistiženi při chybě, když něco pokazíme, můžeme prosit Jehovu Boha na základě své slabosti a nedokonalosti.
10. Jak ukazuje příklad Joba, Pavla i jiných, proč se můžeme k Bohu přibližovat s důvěrou?
10 Jiný mocný důvod, proč můžeme přistupovat k Jehovovi s důvěrou, že vyslyší naše modlitby, je skutečnost, že zachováváme svoji ryzost. Job pronesl výmluvnou prosbu v tomto smyslu: „Ať mne Bůh zváží na vahách spravedlnosti a bude vědět, že jsem nevinen!“ (Job 31:6, „Nová anglická bible“) Podobně Pavel žádal své spoluvěřící: „Dále se za nás modlete, neboť důvěřujeme, že máme poctivé svědomí, protože si přejeme chovat se ve všem poctivě.“ (Žid. 13:18) Že musíme být z Božího hlediska přímí, je zjevné i ze slov apoštola Jana: „Milovaní, jestliže nás naše srdce neodsuzuje, máme volnost řeči k Bohu, a o cokoli prosíme, od něho dostáváme, protože zachováváme jeho přikázání a děláme věci, které se líbí jeho očím.“ — 1. Jana 3:21, 22.
MODLÍME SE SKRZE JEŽÍŠE KRISTA, NE K NĚMU
11. Skrze koho se jedině můžeme k Bohu přibližovat v modlitbě?
11 Jak můžeme získat přístup k tomu velkému, „který vyslýchá modlitby“? Určil, že to má být jedině skrze Ježíše Krista. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi a jediným veleknězem. (1. Tim. 2:5; Žid. 7:25, 26) Ježíš sám to zcela jasně prohlásil: „Žádný nepřichází k Otci, jen skrze mne.“ (Jan 14:6) „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Požádáte-li Otce o něco, dá vám to v mém jménu. . . Žádejte a dostanete, aby vaše radost byla dovršena.“ — Jan 16:23, 24.
12, 13. a) Jaké otázky by mohly být vzneseny vzhledem k jistému jednání Štěpána a apoštola Jana? b) Proč však nelze chápat příklady Štěpána a apoštola Jana jako důvody modlit se přímo k Ježíšovi?
12 Někteří lidé však uvažují: ‚Nemůžeme ale žádat věci přímo od Ježíše samotného? Neoslovil Štěpán v modlitbě přímo Ježíše a neučinil tak apoštol Jan podobně?‘ Opravdu, Štěpán těsně před smrtí řekl: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ (Sk. 7:59) A apoštol Jan se skutečně modlil: „Amen! Přijď, Pane Ježíši!“ — Zjev. 22:20.
13 Zvažme však dobře tyto situace. Štěpán měl například vidění, protože řekl: „Podívej se! Vidím otevřená nebesa a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.“ Jelikož tedy spatřil Ježíše ve vidění, mohl Štěpán přímo oslovit Božího Syna. (Sk. 7:56) Apoštol Jan měl také vidění nebeských věcí. (Zjev. 1:1; 1:10; 4:1, 2) Během svého vidění spatřil apoštol Ježíše a slyšel ho, jak říká: „Ten, který o tom svědčí, říká: ‚Ano, přijdu rychle!‘ “ (Zjev. 22:20) Jan tedy odpovídal na to, co právě slyšel od Ježíše. Takové příklady lze srovnat s tím, co se stalo pronásledovateli Saulovi na cestě do Damašku. Ježíš Kristus se zjevil Saulovi se slovy: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Jako apoštol Jan a Štěpán, i Pavel odpověděl: „Kdo jsi, Pane?“ — Sk. 9:4, 5.
S PATŘIČNOU ÚCTOU
14, 15. Co by měl při modlitbě vyjadřovat náš postoj, tón hlasu a slova? A proč?
14 Když se přibližujeme k velkému Pánu vesmíru v modlitbě, musíme přicházet patřičným způsobem. Smíme se mu přibližovat pouze s největší úctou, uznáním a pokorou. Říká-li nám Boží slovo, že můžeme přistupovat k Bohu s „volností řeči“, neznamená to, že si můžeme dovolit určitou uvolněnost, nebo ledabylost vůči velkému stvořiteli. (Žid. 4:16; 1. Jana 3:21, 22) Bylo by bezmyšlenkovitě nevhodné začínat modlitbu jako „Dobré odpoledne, Jehovo!“ S volností řeči můžeme přistupovat, protože máme víru a důvěru v jeho ochotu vyslýchat a protože zachováváme ryzost. Ale měli bychom to činit s hlubokou úctou. — Srovnej Kaz. 5:1, 2.
15 Nikdy bychom neměli zapomínat, že Jehova Bůh stojí vysoko nad námi. Svou pozemskou existencí a organismem jsme v moci a slávě nižší než andělé. (Žid. 2:7) Navíc jsme nedokonalí, hříšní lidé. Je tedy vhodné, abychom ve svých modlitbách užívali slov a tónu hlasu, které ukazují, že chápeme a oceňujeme svůj vztah k Jehovovi Bohu, protože on slibuje vyslyšet pouze pokorné, kteří se ‚chvějí před jeho slovem‘. (Iz. 66:2) Jak dobře podtrhl Ježíš Kristus tuto zásadu ve svém podobenství o dvou mužích, kteří se šli modlit do chrámu! Jehova Bůh nevěnoval pozornost pyšnému, samospravedlivému farizeovi, ale zjevně slyšel a odpověděl na modlitbu pokorného, kajícího výběrčího daní. — Luk. 18:9–14.
S VÍROU A VYTRVALOSTÍ
16. Které texty ukazují důležitost víry při modlitbě?
16 Jinou nutnou podmínkou, aby nás Jehova vyslyšel, je přicházet k němu s vírou. Tuto podmínku modlitby nám Boží slovo připomíná vždy znovu. Ježíš řekl: „Budete-li mít víru velikosti hořčičného zrna. . . nic pro vás nebude nemožné.“ (Mat. 17:20) V Židům 11:6 je nám řečeno, že Bohu se mohou líbit jenom ti, kdo věří, že nejen existuje, ale také že odměňuje ty, „kdo ho vážně hledají“. Učedník Jakub napsal: „Ať však stále žádá ve víře a vůbec nepochybuje, neboť ten, kdo pochybuje, nedostane od Jehovy nic.“ — Jak. 1:6, 7.
17. Jakou naději nám dávají Písma ohledně vytrvalosti v modlitbě?
17 Aby byly naše prosby vyslýchány, musíme také v modlitbě vytrvávat. Měli bychom si přát, aby se nám modlitba stala návykem. Bible nás napomíná: „Vytrvale udržujte zvyk modlit se.“ (Řím. 12:12, „Nový zákon v moderní angličtině“, J. B. Phillips) Ježíš tuto stránku modlitby opětovně zdůrazňoval. Ve svém Kázání na hoře řekl: „Neustále proste a bude vám dáno; neustále hledejte a naleznete; neustále klepejte a bude vám otevřeno.“ (Mat. 7:7) Ve svém podobenství o vdově, která dosáhla spravedlnosti od soudce, jenž se nebál ani Boha, ani neuznával lidi, zdůraznil Ježíš také důležitost vytrvalosti v modlitbě. (Luk. 18:1–8) Jestliže skutečně vážně něco žádáme od Jehovy Boha, budeme ‚vytrvávat v modlitbě‘ a ‚ustavičně se modlit‘. — Řím. 12:12; 1. Tess. 5:17.
18. Jaké věci by nám neměly zabírat čas k modlitbě?
18 S vytrvalostí v modlitbě úzce souvisí snaha najít si na ni čas. Neměli bychom být nikdy natolik zaměstnaní, abychom se nemohli modlit. Jistě, jsou nutné životní záležitosti — naše denní zaměstnání, jídlo, péče o vlastní tělo, spánek —, které zabírají většinu ze 24 hodin našeho dne. Ale není také mnoho jiných věcí, které nám zabírají víc času, než by měly? K takovým věcem může patřit čtení novin, sledování televize, sportovní činnost a jiné formy rekreace a uvolnění. Jestliže nemáme opravdové ocenění pro přednost modlitby, můžeme zjistit, že ji zanedbáváme, protože nám takové věci berou čas, který bychom jí mohli věnovat.
PŘÍLEŽITOSTI K MODLITBĚ
19. Jmenuj některé příležitosti k modlitbě.
19 Máme skutečně mnoho možností a příležitostí se modlit. Abychom se ‚ustavičně modlili‘, modlíme se při každé příležitosti — když ráno vstáváme, když večer uléháme, před jídlem a během nočního bdění. (Viz Žalm 5:3; 5:4, „KB“; 92:1, 2; 92:2, 3, „KB“; 119:147–149, 164; 1. Tim. 4:4, 5.) Možná, že máme vážné problémy, prožíváme období napětí nebo musíme na sebe vzít vážnou odpovědnost; možná, že máme promluvit před křesťanským posluchačstvem nebo bránit svou víru před vládními úředníky. To jsou jistě situace, kdy máme svěřit své starosti Jehovovi. Ano, „všímej si ho [Boha] na všech svých cestách, a on sám urovná tvé stezky“. (Přísl. 3:6) Navíc, kdykoli obdržíme nějaké zvláštní požehnání, zejména je-li nečekané nebo vřele vytoužené, měla by naše srdce překypovat vděčností k Jehovovi. Nepotřebujeme však žádné zvláštní důvody. Naše srdce a mysl nás mohou pohnout k vyjádření vděčnosti v kterékoli době.
20. Co lze říci o našem tělesném postoji při modlitbě?
20 Vzhledem k tomu, že kterákoli doba je vhodná k modlitbě, znamená to snad, že bychom při modlitbě neměli myslet na svůj tělesný postoj? Jistě, Bible nepředpisuje pro modlitbu žádnou určitou polohu těla, jako například klanět se nebo spínat ruce. Ale čteme o osobách, jež se modlily vestoje, vkleče nebo s tváří na zemi či s rozpřaženýma rukama. (Viz 1. Mojž. 24:26, 48; 1. Král. 8:22, 42, 44, 54; Neh. 2:1–4; Marek 11:25.) To by naznačovalo, že je vhodné, pokud to lze, zaujmout při modlitbě uctivý postoj. Například při sborovém shromáždění můžeme povstat a sklonit hlavy. Taková změna tělesného postoje nám také může pomoci soustředit se na modlitbu, která je za nás pronášena. Zdá se, že modlitba vkleče je zvláště vhodná pro soukromou modlitbu. (Srovnej Dan. 6:10; Fil. 2:9, 10.) Jestliže ležíme na lůžku a modlíme se před spaním, měli bychom dbát apoštolské výzvy, abychom při modlitbě „zůstali bdělí“, pozorní a při smyslech. — Ef. 6:18.
21. Jak se musíme modlit, aby nás Bůh vyslyšel?
21 Modlitba k Jehovovi je skutečně něco, co chceme brát vážně. Jak bychom měli být vděční, že se můžeme přibližovat ke svému nebeskému Otci s důvěrou, že nás kdykoli slyší! Samozřejmě záleží na tom, abychom k němu přistupovali s vírou, skrze pravého prostředníka, ve správném rozpoložení mysli, a pak vytrvávali v modlitbě a nikdy neměli tolik práce, abychom se nemohli modlit. A máte-li děti, učte je trpělivě důležitosti modlitby jak slovem, tak dobrým příkladem.