Zprávy a jejich hlubší význam

Zvyk válčit

„Války poskytují největší rozmanitost, prakticky v každé podobě, velikosti i barvě,“ píše novinářka Flora Lewisová v listu „The New York Times“. Vyjmenovává země zapletené do nějakého ozbrojeného konfliktu a poznamenává: „Seznam vypadá jako index v atlasu.“ Důvod? „Fakt je, že svět už nikdo neřídí a nezachovává se ani zdání pořádku,“ říká. Drží snad Spojené národy na uzdě tento zvyk válčit? „Spojené národy zdůrazňují svrchovanost, národnostní pýchu, projevy stížností, a tak se staly vzájemně se podporující uzavřenou společností, která udržuje zánětlivost malých sporů, zatímco konflikt velmocí se podebírá.“ Bylo uspořádáno bezpočet konferencí, jež měly údajně zabránit válce, ale „stále ještě dosti lidí chce bojovat, aby se zvyk válčit zachoval,“ poznamenává Lewisová.

Pro generaci od roku 1914 se válka opravdu stala zvykem. Proč? Biblická kniha Zjevení předvídala symbolického jezdce mávajícího velkým mečem, jak se řítí kupředu na ohnivě zbarveném koni s posláním, „aby vzal ze země mír“. (Zjev. 6:4) Toto proroctví se splňuje v našem století, protože země zažila nejen hrůzy dvou světových válek, ale prožívá také téměř nepřetržitý proud konfliktů, při nichž dochází k prolévání krve.

Ale upřímní milovníci pokoje se těší na to, že zotročující „zvyk válčit“ odstraní symbolický korunovaný jezdec na bílém koni, o němž mluví Zjevení. Je to Kristus Ježíš, „Kníže pokoje“. Již od roku 1914 jede tryskem kupředu a ‚vítězící‘. Nejprve si podmanil nebeské odpůrce božského panství a potom ‚dovrší své vítězství‘ nad všemi, kteří mu odporují na zemi. Pak se stane na zemi zvykem mír. — Iz. 9:6; Zjev. 6:2; 12:7–12.

Jen na oko

„Již téměř 200 let začíná Kongres Spojených států svá denní jednání modlitbou,“ konstatuje článek v „The Oregonian“. „Ze sta senátorů se každé ráno ukáže tak asi pět . . . V Parlamentu, kde jednání natáčí televize, se jich vyskytne víc — snad 20 ze 435. Z těch, kteří se ukážou, prakticky žádný nepřijde na modlitbu.“

Proč tedy modlitbu konat? Článek pokračuje: „Kongresová modlitba — v praxi přehlížená jako neúčinné, bezvýznamné cvičení v pobožnosti — je politicky pobožně schvalována jako doklad jejich ctnosti. Předpokládá se, že voliči se řídí logikou, kterou kdysi popsal A. J. Liebling: ‚Muž chodit do kostela — dobrá muž, nelhat. Muž nechodit do kostela — špatná muž, lhát.‘“

Ježíš veřejně odsoudil modlení jen pro oči veřejnosti. (Mat. 6:5, 6) Lidé, kteří se tak modlí, patří do kategorie těch pokrytců, kteří ‚ústy ctí Boha, ale jejich srdce je od něho daleko vzdáleno‘. — Mat. 15:8.

Čemu věří děti

„Mnoho mladších žáků bere vážně argument, že Ježíš Kristus byl cizinec z jiné planety,“ píše „The Guardian“. Toto zjištění bylo založeno na slohových pracech, které psali třináctiletí chlapci na více než sto školách na námět „Čemu věřím“. Podle pana Martina Rogerse, autora zprávy, „Eliášův odjezd v ohnivém voze Eliáše pevně zařadil mezi proroky kosmického věku a Ježíšovo nanebevstoupení chápali prostě jako odpálení rakety.“ Jeden žák napsal: „Myslím, že Bůh je vědec a dělá s námi pokusy.“

„Zdálo se, že většina žáků je úplně zmatena tím, co nacházejí v Bibli,“ konstatuje „The Guardian“. „Na nadpřirozené události jako rozdělení Rudého moře se dívali jako na ‚pohádky‘ a mnozí myslí, že zázračná uzdravení byla sociologická.“

Jak se to liší od mladého muže Timotea! O něm je napsáno: „Od útlého dětství znáš svaté spisy, které tě mohou učinit moudrým k záchraně prostřednictvím víry ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ Moudří rodiče budou i dnes poučovat své malé děti v přesném poznání Bible a pomáhat jim, aby si vybudovaly pevnou víru v Boha, a to jim poskytne hráz proti tomu, co je „falešně zvané ‚poznání‘“. — 2. Tim. 3:15; 1. Tim. 2:3, 4; 6:20, 21.