Načasování potopy. Potopa nepřišla náhle, bez varování. Noe, ‚kazatel spravedlnosti‘, strávil léta stavbou archy a také tím, že tu ničemnou generaci varoval. (2Pe 2:5) Nakonec časový limit vypršel „v šestistém roce Noemova života, ve druhém měsíci, sedmnáctého dne měsíce“. Do archy byli přivedeni „samec a samice z každého druhu těla“ spolu s Noemovou rodinou a také tam byla přinesena dostatečná zásoba potravy pro všechny. „Nato Jehova . . . zavřel dveře.“ Pak ‚byly otevřeny nebeské propusti‘. (1Mo 7:11, 16)

Noe a jeho rodina vstoupili do archy v šestistém roce Noemova života, ve 2. měsíci (říjen–listopad), 17. den. (1Mo 7:11)

V deníku, který si Noe psal, používal podle všeho měsíc o 30 dnech. Dvanáct měsíců se tedy rovnalo 360 dnům. Tak se vyhnul složitým zlomkům, které by musel brát v úvahu, kdyby používal přísně lunární měsíce, které trvají o něco déle než 29^1⁄2 dne. To, že byly ve zprávě použity takové výpočty, je zřejmé z toho, že období pěti měsíců trvalo 150 dnů. (1Mo 7:11, 24; 8:3, 4)

Vody potopy. Říká se, že kdyby všechna vlhkost z atmosféry najednou dopadla na zem ve formě deště, nevydalo by to ani na pěticentimetrovou vrstvu vody po celém zemském povrchu. Kde se tedy vzala všechna ta voda, která v Noemově době způsobila potopu? Podle zprávy v 1. Mojžíšově řekl Bůh Noemovi: „Hle, já [Jehova] přivedu na zemi potopu [nebo „nebeský oceán“; heb. mab·bulʹ] vod.“ (1Mo 6:17, Rbi8, ppč) Další kapitola popisuje, co se stalo: „Byla proražena všechna zřídla ohromné vodní hlubiny a nebeské propusti byly otevřeny.“ (1Mo 7:11) Potopa byla tak mohutná, že „všechny vysoké hory, které byly pod celými nebesy, byly překryty“. (1Mo 7:19)

Kde se ten „nebeský oceán“ vzal? Zpráva o stvoření zaznamenaná v 1. knize Mojžíšově vypráví, jak Jehova druhý „den“ udělal prostor kolem země a tento prostor (nazvaný „Nebe“) tvořil předěl mezi vodami pod ním, tedy oceány, a vodami nad ním. (1Mo 1:6–8) Vody visící nad tím prostorem tam zjevně zůstaly od druhého „dne“ stvoření až do potopy. Právě o tom mluvil apoštol Petr, když popisoval, že „nebesa byla odedávna, a země, která Božím slovem celistvě vystupovala z vody a uprostřed vody“. Tato „nebesa“ a vody nad nimi a pod nimi byly těmi prostředky, které Boží slovo povolalo k akci, a „těmito prostředky tehdejší svět utrpěl zničení, když byl zatopen vodou“. (2Pe 3:5, 6) Jak voda držela nahoře až do potopy a jaké procesy vedly k tomu, že spadla, se vysvětluje různě, ale tato vysvětlení jsou jen spekulativní. Bible pouze říká, že Bůh udělal prostor a vody nad ním a že způsobil potopu. Se svou neomezenou mocí to mohl snadno dokázat.

Účinek na Zemi. S potopou nastaly velké změny; například lidský život se výrazně zkrátil. Někteří badatelé vyjádřili názor, že před potopou chránily vody nad prostorem zemi před škodlivým zářením, a když tato voda zmizela, vzrostla intenzita kosmického záření, které člověka geneticky poškozuje. Bible však o těchto věcech mlčí. Mimochodem, jakákoli změna v záření by změnila rychlost vytváření radioaktivního uhlíku ¹⁴C do té míry, že by všechno datování týkající se období před potopou, jež je prováděno radiouhlíkovou metodou, bylo neplatné.

Když se náhle otevřela ‚zřídla vodní hlubiny‘ a „nebeské propusti“, zaplavily zemi nesčíslné miliardy tun vody. (1Mo 7:11) To mohlo způsobit ohromné změny v zemském povrchu. Zemská kůra, která je relativně tenká a její tloušťka se na různých místech liší, leží na vrstvě poměrně tvárné hmoty, která je silná tisíce kilometrů. Je tedy pravděpodobné, že pod tíhou přibylé vody došlo v kůře k velkým posunům. Časem jistě vznikla nová pohoří a stará byla vyzdvižena do nových výšek, mělká moře byla prohloubena a vznikly nové linie pobřeží s tím výsledkem, že nyní je 70 procent zemského povrchu pokryto vodou. Těmito posuvy v zemské kůře se může vysvětlovat mnoho geologických jevů, například vyzdvižení staré pobřežní čáry do výšky. Odhaduje se, že pouhý tlak vody by odpovídal „dvěma tunám na čtvereční palec“, což stačí k tomu, aby rychle zkameněla fauna i flóra. (Viz dílo The Biblical Flood and the Ice Epoch od D. Pattena, 1966, s. 62.)

V minulosti některé primitivní národy (v Austrálii, Egyptě, na Fidži, Společenských ostrovech, v Peru, Mexiku a na jiných místech) uchovaly možný pozůstatek těchto tradic o potopě tím, že v listopadu zachovávali ‚svátek předků‘ nebo ‚svátek zesnulých‘. V takových zvycích se odráží vzpomínka na zničení způsobené potopou. Podle knihy Life and Work at the Great Pyramid se v Mexiku tento svátek držel 17. listopadu, protože tam „měli tradici, že v tu dobu byl dříve svět zničen, a obávali se, aby podobná katastrofa na konci cyklu nezničila lidskou rasu“. (Profesor C. Piazzi Smyth, Edinburgh, 1867, sv. II, s. 390, 391) Kniha The Worship of the Dead uvádí: „Tento svátek [mrtvých] . . . všichni slaví právě v den nebo ve dnech, kdy podle mojžíšské zprávy nastala potopa, totiž sedmnáctého dne druhého měsíce — měsíce, který vcelku odpovídá našemu listopadu.“ (J. Garnier, Londýn, 1904, s. 4) Je zajímavé, že Bible říká, že potopa začala „ve druhém měsíci, sedmnáctého dne měsíce“. (1Mo 7:11) Ten ‚druhý měsíc‘ odpovídá druhé polovině října a první polovině listopadu podle našeho kalendáře.