Bible — ONLINE KNIHOVNA Strážné věže

BIBLE

Svaté Písmo, Jehovovo inspirované slovo uznávané jako největší kniha všech dob, a to díky své starobylosti, svému celkovému rozšíření, počtu jazyků, do nichž byla přeložena, díky tomu, že je nesrovnatelně vynikajícím mistrným literárním dílem a že je pro celé lidstvo mimořádně důležitá. Bible není závislá na žádné jiné knize a žádnou jinou knihu nenapodobuje. Její hodnota spočívá v ní samotné a slouží ke cti svému jedinečnému Autorovi. Bible se také vyznačuje tím, že spory, které přežila, byly rozhořčenější než spory o jakoukoli jinou knihu, a také tím, že má mnoho nepřátel, kteří ji nenávidí.

Jméno. Do češtiny se slovo „Bible“ dostalo prostřednictvím latiny z řeckého slova bi·bliʹa, jež znamená „knížky“. Toto slovo je odvozeno od slova biʹblos, což je označení pro dřeň stonků zeleného papyru, z níž se vyráběl prvotní druh papíru. Fénické město Gebal proslulé tím, že se zde z papyru vyráběl papír, se řecky jmenovalo „Byblos“. (Viz Joz 13:5, ppč.) Během doby se slovo bi·bliʹa stalo označením pro různé spisy, svitky a knihy a nakonec i pro sbírku knížek, která tvoří Bibli. Jeroným dal této sbírce jméno Bibliotheca Divina, Božská knihovna.

Ježíš a pisatelé Křesťanských řeckých písem označují sbírku posvátných spisů jako „Písma“, „svatá Písma“ nebo „svaté spisy“. (Mt 21:42; Mr 14:49; Lk 24:32; Jan 5:39; Sk 18:24; Ří 1:2; 15:4; 2Ti 3:15, 16) Tato sbírka je písemným projevem sdílného Boha, Božím slovem; svědčí o tom například slovní obraty ‚výrok Jehovových úst‘ (5Mo 8:3), „řeči Jehovy“ (Joz 24:27), ‚Jehovova přikázání‘ (Ezr 7:11), „Jehovův zákon“, „Jehovova připomínka“, „nařízení od Jehovy“ (Ža 19:7, 8), „Jehovovo slovo“ (Iz 38:4; 1Te 4:15) a ‚Jehovův výrok‘ (Mt 4:4). Opakovaně jsou tyto spisy označovány jako „Boží posvátná prohlášení“. (Ří 3:2; Sk 7:38; Heb 5:12; 1Pe 4:11)

Rozdělení. Biblický kánon se skládá ze šedesáti šesti jednotlivých knih od První knihy Mojžíšovy po Zjevení. Výběr těchto jednotlivých knih a skutečnost, že mnohé jiné byly zamítnuty, je dokladem toho, že božský Autor nejen inspiroval zapsání jednotlivých knih, ale že také bedlivě dohlížel na to, aby byly sebrány a zachovány v posvátném souboru. (Viz hesla APOKRYFY; KÁNON.) Třicet devět ze šedesáti šesti knih, tedy tři čtvrtiny obsahu Bible, je známo jako Hebrejská písma; všechny byly původně napsány v tomto jazyce, s výjimkou několika malých úseků, které byly napsány aramejsky. (Ezr 4:8–6:18; 7:12–26; Jer 10:11; Da 2:4b–7:28) Židé některé z těchto knih spojili, a měli pak jen 22 nebo 24 knih, ale ty obsahovaly stejnou látku. Zdá se také, že měli ve zvyku rozdělovat Písmo do tří částí — byl to Mojžíšův zákon, Proroci a Žalmy. (Lk 24:44; viz heslo HEBREJSKÁ PÍSMA.) Poslední čtvrtina Bible je známa jako Křesťanská řecká písma; je tak označena proto, že 27 knih, z nichž se tato část skládá, bylo napsáno řecky. Napsání, sebrání a uspořádání těchto knih v rámci biblického kánonu je také dokladem toho, že od začátku do konce Jehova nade vším dohlížel. (Viz heslo KŘESŤANSKÁ ŘECKÁ PÍSMA.)

Rozdělení Bible do kapitol a veršů (anglický překlad King James Version má 1189 kapitol a 31 102 veršů) není dílem původních pisatelů, ale bylo jako velmi cenná pomůcka připojeno o staletí později. Masoreti rozdělili do veršů Hebrejská písma; potom ve 13. století n. l. bylo připojeno rozdělení na kapitoly. První úplnou Biblí s dnešním rozdělením na kapitoly a verše byla posléze francouzská Bible, kterou vydal v roce 1553 Robert Estienne.

Šedesát šest knih Bible společně tvoří jednolité dílo, jeden celek. Rozdělení na kapitoly a verše je pouze praktickou pomocí ke studiu Bible a jeho účelem není odvádět pozornost od jednotného celku; a totéž platí i o rozdělení Bible podle hlavních jazyků, v nichž nám byly rukopisy zachovány. Máme tedy Hebrejská písma a Řecká písma — a k tomuto označení se připojuje výraz „křesťanská“, aby byla tato část odlišena od řeckého překladu Septuaginta, což je hebrejská část Písma přeložená do řečtiny.

„Starý zákon“ a „Nový zákon“. Dnes je běžným zvykem označovat část Písma napsanou hebrejsky a aramejsky jako „Starý zákon“. Toto označení je založeno na znění 2. Korinťanům 3:14 v latinské Vulgátě a v Bibli kralické. Výraz ‚Starý Zákon‘ je však v tomto textu nesprávným překladem. Řecké slovo di·a·theʹkes zde má význam „smlouva“, stejně jako na ostatních 32 místech, kde se vyskytuje v řeckém textu. Řada moderních překladů zde správně uvádí výraz ‚stará smlouva‘. (EP, KMS, JB) Apoštol Pavel zde nepojednává o hebrejských a aramejských Písmech jako o celku. Nevyjadřuje se ani v tom smyslu, že by křesťanské spisy tvořily jakýsi „nový zákon (neboli novou smlouvu)“. Apoštol mluví o staré smlouvě Zákona, kterou Mojžíš zaznamenal v Pentateuchu a která tvoří jen část předkřesťanských Písem. Proto v následujícím verši říká, „kdykoli se čte Mojžíš“.

Označování hebrejských a aramejských Písem jako „Starý zákon“ a Křesťanských řeckých písem jako „Nový zákon“ tedy není opodstatněné. Ježíš Kristus sám označoval sbírku posvátných spisů jako „Písma“. (Mt 21:42; Mr 14:49; Jan 5:39) Apoštol Pavel je označoval jako „svatá Písma“, „Písma“ a „svaté spisy“. (Ří 1:2; 15:4; 2Ti 3:15)

Autorství. Průvodní tabulka ukazuje, že jediný Autor použil asi 40 lidí jako tajemníků nebo písařů, aby zapsali jeho inspirované slovo. „Celé Písmo je inspirováno Bohem“; patří k němu jak spisy Křesťanských řeckých písem, tak i „ostatní Písma“. (2Ti 3:16; 2Pe 3:15, 16) Slova „inspirováno Bohem“ jsou překladem řeckého výrazu the·oʹpneu·stos, který znamená „od Boha vdechnuté“. Bůh na věrné muže ‚dechl‘, a tím na ně začal působit Boží duch neboli Boží činná síla a byli vedeni, aby zapsali to, co si Bůh přál; je totiž napsáno, že „v žádné době nebylo proroctví proneseno z lidské vůle, ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem“. (2Pe 1:21; Jan 20:21, 22; viz heslo INSPIRACE.)

Tento Boží neviditelný svatý duch je Boží symbolický „prst“. Když tedy lidé viděli, jak Mojžíš vykonává nadpřirozené činy, zvolali: „Je to prst Boží!“ (2Mo 8:18, 19; srovnej s Ježíšovými slovy u Mt 12:22, 28; Lk 11:20.) Podobným projevem božské moci bylo, když „prst Boží“ začal psát Bibli tím, že na kamenné tabulky vytesal Deset přikázání. (2Mo 31:18; 5Mo 9:10) Pro Jehovu tedy bylo snadné použít lidi jako své písaře, i když někteří z nich byli, pokud jde o formální vzdělání, „nevzdělaní a obyčejní“ (Sk 4:13); použil je bez ohledu na to, zda svým povoláním byl někdo pastýřem, zemědělcem, výrobcem stanů, rybářem, výběrčím daní, lékařem, knězem, prorokem nebo králem. Jehovova činná síla vložila myšlenky do pisatelovy mysli a v některých případech mu dovolila, aby božské myšlenky vyjádřil vlastními slovy; tak se při psaní mohly projevit osobní povahové rysy, ale zároveň byl v celém díle mimořádným způsobem zachován jednotný námět a jednotný záměr. Bible, která tak vznikla, zrcadlí Jehovovu mysl a vůli; svým bohatým obsahem i rozsahem předčí spisy pouhých lidí. Všemohoucí Bůh se postaral o to, aby jeho Slovo pravdy bylo napsáno jazykem, který byl snadno srozumitelný a který bylo snadné přeložit prakticky do kterékoli řeči.

Žádná jiná kniha nepotřebovala ke svému dokončení tolik času jako Bible. Bibli začal psát Mojžíš, a to v roce 1513 př. n. l. Potom byly k inspirovanému Písmu připojovány další posvátné spisy až do doby někdy po roce 443 př. n. l., kdy dokončili své knihy Nehemjáš a Malachiáš. V psaní Bible pak nastala přestávka téměř na 500 let, dokud nezapsal svou historickou zprávu apoštol Matouš. Téměř o 60 let později přispěl k dokončení biblického kánonu Jan, poslední z apoštolů, a to svým evangeliem a třemi dopisy. Vytvoření Bible tedy celkem trvalo asi 1610 let. Všichni, kdo se na jejím psaní podíleli, byli Hebrejci, a patřili tedy k lidu, kterému „byla svěřena Boží posvátná prohlášení“. (Ří 3:2)

Bible není nesourodým souborem nebo sbírkou různorodých zlomků židovské a křesťanské literatury. Je to naopak kniha, která svědčí o organizovanosti, je velice jednotná, její jednotlivé úseky jsou navzájem spjaty, a v tom všem se projevuje skutečnost, že v jednání Stvořitele a Autora je systém a řád. V tom, jak Bůh jednal s Izraelem, když mu dal obsáhlý zákoník a předpisy i o těch nejmenších podrobnostech táborového života — věci, které se později odrážely v davidovském království i ve sborovém uspořádání mezi křesťany v prvním století —, v tom všem se zrcadlí a silně projevuje důraz, který Bible klade na organizovanost.

Obsah. Obsahem této Knihy knih je zjevována minulost, vysvětlována přítomnost a předpovídána budoucnost. Z toho vyplývá, že autorem Bible může být jedině Ten, kdo od počátku zná konec. (Iz 46:10) Bible začíná tím, že mluví o stvoření nebe a země, a pak přináší stručnou zprávu o tom, jak byla země připravována, aby se mohla stát domovem člověka. Potom je odhaleno skutečně vědecké vysvětlení původu člověka — že život pochází jedině od Životodárce — a tyto skutečnosti může vysvětlit jedině Stvořitel, nyní jako Autor Bible. (1Mo 1:26–28; 2:7) Zprávou o tom, proč lidé umírají, byl uveden základní námět, který prolíná celou Biblí. Tento námět, totiž ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti a konečné splnění Božího záměru se zemí prostřednictvím Božího Království pod vládou Krista, slíbeného Semene, byl shrnut v prvním proroctví o ‚semenu ženy‘. (1Mo 3:15) O tomto slíbeném ‚semenu‘ se Bůh znovu zmínil teprve po více než 2 000 letech, když řekl Abrahamovi: „Prostřednictvím tvého semene si budou určitě žehnat všechny národy země.“ (1Mo 22:18) O více než 800 let později bylo ujištění znovu dáno Abrahamovu potomku, králi Davidovi, a Jehovovi proroci i později dbali na to, aby tento plamen naděje stále jasně planul. (2Sa 7:12, 16; Iz 9:6, 7) Více než 1 000 let po Davidovi a 4 000 let po pronesení původního proroctví v Edenu se objevilo Slíbené Semeno, Ježíš Kristus, zákonný dědic ‚trůnu svého otce Davida‘. (Lk 1:31–33; Ga 3:16) Když byl tento „Syn Nejvyššího“ usmrcen pozemským semenem „hada“, poskytl výkupní cenu za právo na život, za právo, které bylo pro Adamovo potomstvo ztraceno; tak byl opatřen jediný prostředek, jehož pomocí může lidstvo obdržet věčný život. Potom byl „Syn Nejvyššího“ vyvýšen a měl čekat, až přijde ustanovený čas, aby byl „prahad, který je nazýván Ďábel a Satan,“ svržen na zem a nakonec aby byl navždy zničen. Nádherný námět oznámený v 1. Mojžíšově a rozvíjený a doplňovaný v celé Bibli je tedy v závěrečných kapitolách knihy Zjevení doveden do slavného vyvrcholení, když je odhalen vznešený záměr Jehovy Boha ve spojení s jeho Královstvím. (Zj 11:15; 12:1–12, 17; 19:11–16; 20:1–3, 7–10; 21:1–5; 22:3–5)

Prostřednictvím tohoto Království pod vládou Krista jakožto Slíbeného Semene bude ospravedlněna Jehovova svrchovanost a posvěceno Jehovovo jméno. Tento námět sleduje celá Bible, a proto vyvyšuje Boží osobní jméno více než kterákoli jiná kniha; v Hebrejských písmech Překladu nového světa se toto jméno vyskytuje 6 979krát. Kromě toho Bible používá kratší tvar „Jah“ a v mnoha dalších případech je toto jméno částí jiných jmen, jako například „Jehošua“, což znamená „Jehova je záchrana“. (Viz heslo JEHOVA, Důležitost jména.) Stvořitelovo jméno bychom neznali, nic bychom nevěděli o velké sporné otázce, která se týká Jehovovy svrchovanosti a která byla vyvolána vzpourou v Edenu, a nevěděli bychom ani o tom, že Bůh má záměr své jméno posvětit a svou svrchovanost ospravedlnit před veškerým tvorstvem, kdyby všechny tyto věci nebyly zjeveny v Bibli.

V této knihovně, která obsahuje 66 knížek, je námět Království a Jehovova jména úzce spjat s informacemi o mnoha jiných námětech. V Bibli jsou zmínky o různých oblastech vědění, například o zemědělství, architektuře, astronomii, chemii, obchodu, technice, národopise, státní správě, hygieně, hudbě, básnictví, filologii a vojenské strategii, ale jsou to pouze průvodní informace k vlastnímu námětu, nejsou to odborná pojednání. Pro archeology a paleografy to však je skutečná pokladnice informací.

Jako přesné historické dílo, které zasahuje do dávné minulosti, Bible daleko předčí všechny ostatní knihy. Daleko větší je však její cena, pokud jde o proroctví, neboť předpovídá budoucnost, kterou může přesně zjevit jedině Král věčnosti. Sled světových velmocí v průběhu staletí až do vzestupu a konečného pádu dnešních institucí — to vše bylo předpověděno v dalekosáhlých proroctvích Bible.

Boží slovo pravdy velmi praktickým způsobem osvobozuje lidi od nevědomosti, pověr, lidských filozofií a nesmyslných lidských tradic. (Jan 8:32) „Slovo Boha je živé a vykonává moc.“ (Heb 4:12) Bez Bible bychom neznali Jehovu, nevěděli bychom o úžasném dobrodiní, které plyne z Kristovy výkupní oběti, a nechápali bychom, jaké požadavky musíme plnit, abychom mohli získat věčný život v Božím spravedlivém Království nebo pod jeho vládou.

Bible je velice praktická kniha i v jiných směrech; poskytuje totiž křesťanům zdravé rady, jak v dnešní době žít, jak konat svou službu a jak přežít tento požitkářský systém věcí, který je proti Bohu. Křesťanům je řečeno, aby ‚se přestali utvářet podle tohoto systému věcí‘ tím, že přetvoří svou mysl a přestanou smýšlet světsky; mohou to učinit tehdy, jestliže budou mít stejný pokorný postoj mysli, „jaký měl i Kristus Ježíš“, a jestliže svléknou starou osobnost a obléknou si novou. (Ří 12:2; Fil 2:5–8; Ef 4:23, 24; Kol 3:5–10) To znamená, že mají projevovat ovoce Božího ducha, jímž je „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání“ — náměty, o nichž je v Bibli psáno na mnoha místech. (Ga 5:22, 23; Kol 3:12–14)

Věrohodnost. Hodnověrnost Bible je zpochybňována z mnoha stran, ale žádný z těchto pokusů hodnověrnost Bible ani v nejmenším nepodkopal a pozice Bible nebyla ani v nejmenším oslabena.

Biblické dějiny. Sir Isaac Newton kdysi řekl: „Nacházím v Bibli více jistých známek věrohodnosti než vůbec kdekoli ve světské historii.“ (Two Apologies, R. Watson, Londýn, 1820, s. 57) Ať je Bible zkoumána ve kterémkoli ohledu, vždy plně odpovídá pravdě. Její historické údaje jsou přesné a spolehlivé. Nepopíratelné jsou například její zprávy o tom, jak Babylón podlehl Médům a Peršanům (Jer 51:11, 12, 28; Da 5:28), i její výroky o lidech, jako byli Babylóňan Nebukadnecar (Jer 27:20; Da 1:1), egyptský král Šišak (1Kr 14:25, 2Pa 12:2), Asyřané Tiglat-pileser III. a Senacherib (2Kr 15:29; 16:7; 18:13), římští císařové Augustus, Tiberius a Claudius (Lk 2:1; 3:1; Sk 18:2), a o Římanech jako Pilát, Felix a Festus (Sk 4:27; 23:26; 24:27) a nelze ani popřít to, co říká o Artemidině chrámu v Efezu a o Areopagu v Aténách. (Sk 19:35; 17:19–34) Biblická sdělení o těchto i kterýchkoli jiných místech, lidech a událostech jsou historicky přesná do nejmenších podrobností. (Viz heslo ARCHEOLOGIE.)

Rasy a jazyky. Pravdivé je i to, co Bible říká o rasách a jazycích lidstva. Všichni lidé, bez ohledu na tělesné rysy, kulturu, barvu pleti či jazyk, patří k jedné lidské rodině. Rozdělení lidské rodiny do tří skupin, tedy do ras jafetské, chamitské a semitské, přičemž všichni jsou prostřednictvím Noema potomky Adamovými, nelze zpochybnit. (1Mo 9:18, 19; Sk 17:26) Sir Henry Rawlinson o tom říká: „Kdybychom se řídili pouze průsečíkem lingvistických cest, a to nezávisle na jakýchkoli odkazech na biblickou zprávu, přece by nás to dovedlo na pláně Šinaru, do ohniska, odkud se paprskovitě rozšířily všechny ty různé linie.“ (The Historical Evidences of the Truth of the Scripture Records, G. Rawlinson, 1862, s. 287; 1Mo 11:2–9)

Praktičnost. Biblické učení, příklady a nauky jsou pro dnešního člověka velice praktické. Spravedlivé zásady a vysoká mravní měřítka, jež Bible obsahuje, jsou dokladem toho, že tato kniha převyšuje všechny ostatní knihy. Bible nejen odpovídá na důležité otázky, ale poskytuje také mnoho praktických podnětů, jejichž uplatňování by velmi přispělo ke zlepšení tělesného i duševního zdraví obyvatel světa. V Bibli jsou stanoveny zásady, podle nichž lze rozlišit správné od nesprávného; mohou sloužit jako vodítko k poctivému obchodnímu jednání (Mt 7:12; 3Mo 19:35, 36; Př 20:10; 22:22, 23), k pracovitosti (Ef 4:28; Kol 3:23; 1Te 4:11, 12; 2Te 3:10–12), k morálně čistému způsobu života (Ga 5:19–23; 1Te 4:3–8; 2Mo 20:14–17; 3Mo 20:10–16), k pěstování povzbuzujícího společenství (1Ko 15:33; Heb 10:24, 25; Př 5:3–11; 13:20) i k dobrým vztahům v rodině (Ef 5:21–33; 6:1–4; Kol 3:18–21; 5Mo 6:4–9; Př 13:24). Slavný pedagog William Lyon Phelps kdysi prohlásil: „Jsem přesvědčen o tom, že znalost Bible bez akademického vzdělání je cennější než akademické vzdělání bez znalosti Bible.“ (The New Dictionary of Thoughts, s. 46) John Quincy Adams o Bibli napsal: „Ze všech knih na světě nejvíce přispívá k tomu, aby se lidé stali dobrými, moudrými a šťastnými.“ (Letters of John Quincy Adams to His Son, 1849, s. 9)

Vědecká přesnost. Pokud jde o vědeckou přesnost, Bible nemá žádné nedostatky. Ať popisuje postupnou přípravu země, aby se mohla stát obyvatelnou pro lidi (1Mo 1:1–31), nebo mluví o tom, že země je kulatá a že visí „na ničem“ (Job 26:7; Iz 40:22), ať řadí zajíce mezi přežvýkavce (3Mo 11:6), nebo prohlašuje, že „duše těla je . . . v krvi“ (3Mo 17:11–14), je z vědeckého hlediska spolehlivá.

Kultura a zvyky. Když Bible pojednává o kultuře a zvycích, nepodává žádné nesprávné informace. Pokud se zmiňuje o politických záležitostech, vždy označuje panovníka titulem, který měl v době, kdy byl záznam psán. Například Herodes Antipas a Lysanias jsou označováni jako oblastní vládcové (tetrarchové), Herodes Agrippa (II.) je označován jako král a Gallio jako prokonzul. (Lk 3:1; Sk 25:13; 18:12) Triumfální pochody vítězných vojsk a jejich zajatců byly v římských dobách běžné. (2Ko 2:14) Pohostinnost k cizincům, orientální způsob života, postup při kupování pozemku, právní postupy při uzavírání smluv a obřízka jako zvyk mezi Hebrejci i jinými národy — o tom všem se v Bibli píše přesně do všech podrobností. (1Mo 18:1–8; 23:7–18; 17:10–14; Jer 9:25, 26)

Upřímnost. Pisatelé Bible projevovali upřímnost, jakou u jiných starověkých pisatelů nenacházíme. Již na samém začátku Mojžíš otevřeně mluví o svých hříších a také o hříších a proviněních svého lidu, a ostatní hebrejští pisatelé jednají stejně. (2Mo 14:11, 12; 32:1–6; 4Mo 14:1–9; 20:9–12; 27:12–14; 5Mo 4:21) Hříchy významných osob, jako byli David a Šalomoun, nebyly zastírány, ale byly oznámeny. (2Sa 11:2–27; 1Kr 11:1–13) Jonáš mluvil o své neposlušnosti. (Jon 1:1–3; 4:1) Přímost a upřímnost projevovali i ostatní proroci. Stejně jako pisatelé Hebrejských písem i pisatelé Křesťanských řeckých písem si dávali záležet na tom, aby jejich záznamy obsahovaly pravdivé zprávy. Pavel vypráví o svém dřívějším hříšném způsobu života; mluví se zde o tom, že Marek nesetrval v misionářské činnosti, a také o tom, jakých chyb se dopustil apoštol Petr. (Sk 22:19, 20; 15:37–39; Ga 2:11–14) Takové upřímné, otevřené líčení vyvolává důvěru, že se Bible skutečně vyznačuje přímostí a pravdivostí.

Neporušenost. Skutečnosti svědčí o neporušenosti Bible. Biblické zprávy jsou nerozlučně spjaty s dějinami své doby. Pravdivé biblické rady jsou podány přímočaře, tím nejjednodušším způsobem. Pisatelé Bible se vyjadřují bezelstně, naléhavě a výstižně, projevují planoucí horlivost pro pravdu a usilovně se snaží o přesnost do nejmenších podrobností — a právě to bychom očekávali od Božího slova pravdy. (Jan 17:17)

Proroctví. Pokud existuje jedna jednotlivá oblast, která sama o sobě dokazuje, že Bible je Jehovovo inspirované slovo, pak to je oblast proroctví. Bible obsahuje desítky proroctví, která sahala do daleké budoucnosti a již se splnila. Část těchto proroctví je uvedena v knize „Celé Písmo je inspirováno Bohem a prospěšné“, s. 343–346.

Zachování. Žádné původní záznamy Svatého Písma — pokud je známo — dnes neexistují. Jehova se však postaral o to, aby byly pořizovány opisy, kterými byly nahrazovány stárnoucí originály. Od doby babylónského zajetí bylo také třeba stále většího počtu opisů Písma proto, že rostl počet židovských obcí mimo Palestinu. Tuto potřebu uspokojovali profesionální opisovači, kteří se mimořádně usilovně snažili o to, aby se jejich ruční opisy vyznačovaly přesností. Jedním takovým mužem byl Ezra, „zručný opisovač v Mojžíšově zákoně, který dal Jehova, Bůh Izraele“. (Ezr 7:6)

Po staletí byly stále pořizovány rukopisné opisy Písma; mezitím byla Bible rozšířena, když k ní byla připojena Křesťanská řecká písma. Tyto Svaté spisy se také objevily v podobě překladů do jiných jazyků. Ano, právě Hebrejská písma se vyznačují tím, že jsou první významnou knihou, jež byla přeložena do jiného jazyka. Dnes existují tisíce těchto biblických rukopisů a překladů. (Viz hesla PŘEKLADY BIBLE; RUKOPISY BIBLE.)

První tištěná Bible, Gutenbergova Bible, byla vydána v roce 1456. V dnešní době přesáhl úhrnný počet vydaných Biblí (jako celku nebo určitých částí) dvě miliardy výtisků ve více než 2000 jazycích. Přitom však bylo nutno čelit velkému odporu z mnoha stran. Ano, Bible měla víc nepřátel než kterákoli jiná kniha; výnosy papežů a koncilů dokonce zakazovaly čtení Bible, a to pod trestem vyloučení z církve. Tisíce milovníků Bible přišlo o život a tisíce exemplářů Bible bylo zničeno v plamenech. Jedním z mužů, kteří v boji o zachování Bible obětovali svůj život, byl překladatel William Tyndale; ten při jedné debatě s jistým duchovním prohlásil: „Nechá-li mne Bůh naživu, za nemnoho let dokáži, že chlapec, který chodí za pluhem, bude vědět z Písma víc než vy.“ (Actes and Monuments, John Foxe, Londýn, 1563, s. 514)

Všechna čest a všechny díky za to, že Bible přečkala tak těžké pronásledování, patří Jehovovi — to on své Slovo uchránil. Slova, jež apoštol Petr citoval z proroka Izajáše, tím nabývají další význam; tato slova zní: „Všechno tělo je jako tráva a všechna jeho sláva je jako květ trávy; tráva vadne a květina opadává, ale Jehovův výrok trvá navždy.“ (1Pe 1:24, 25; Iz 40:6–8) Proto je dobře, jestliže mu nyní, ve 20. století, ‚věnujeme pozornost jako lampě, která svítí na temném místě‘. (2Pe 1:19; Ža 119:105) Muž, jehož ‚potěšení je v Jehovově zákoně a který si v jeho zákoně čte polohlasem dnem i nocí‘ a uplatňuje to, co čte, má úspěch a je šťastný. (Ža 1:1, 2; Joz 1:8) Jehovovy zákony, připomínky, Jehovova nařízení, přikázání a soudcovská rozhodnutí obsažené v Bibli jsou pro takového člověka „sladší než med“, a moudrost, kterou z ní získává, je „žádoucnější než zlato, ano než mnoho přečištěného zlata“, protože pro něho znamená život. (Ža 19:7–10; Př 3:13, 16–18; viz heslo KÁNON.)

[Tabulka na straně 207]

TABULKA BIBLICKÝCH KNIH V POŘADÍ, V NĚMŽ BYLY DOKONČENY

(pořadí, v němž byly biblické knihy napsány, a vztah každé z nich k ostatním lze uvést jen přibližně; některá data [a místa psaní] jsou nejistá. Zkratka př. znamená „před“.)

Hebrejská písma (př. n. l.)

Kniha

Pisatel

Psaní dokončeno

Zahrnuté období

Místo psaní

1. Mojžíšova

Mojžíš

1513

„na počátku“ do 1657

pustina

2. Mojžíšova

Mojžíš

1512

1657–1512

pustina

3. Mojžíšova

Mojžíš

1512

1 měsíc (1512)

pustina

Job

Mojžíš

asi 1473

přes 140 let mezi 1657 a 1473

pustina

4. Mojžíšova

Mojžíš

1473

1512–1473

pustina/Moabské pláně

5. Mojžíšova

Mojžíš

1473

2 měsíce (1473)

Moabské pláně

Jozue

asi 1450

1473–asi 1450

Kanaán

Soudci

Samuel

asi 1100

asi od 1450 přibližně do 1120

Izrael

Rut

Samuel

asi 1090

11 let vlády soudců

Izrael

1. Samuelova

Samuel; Gad; Natan

asi 1078

asi 1180–1078

Izrael

2. Samuelova

Gad; Natan

asi 1040

1077–asi 1040

Izrael

Šalomounova píseň

Šalomoun

asi 1020

—

Jeruzalém

Kazatel

Šalomoun

př. 1000

—

Jeruzalém

Jonáš

asi 844

—

Joel

asi 820 (?)

—

Juda

Amos

asi 804

—

Juda

Ozeáš

po 745

př. 804–po 745

Samaří (oblast)

Izajáš

po 732

asi 778–po 732

Jeruzalém

Micheáš

př. 717

asi 777–717

Juda

Přísloví

Šalomoun; Agur; Lemuel

asi 717

—

Jeruzalém

Sefanjáš

př. 648

—

Juda

Nahum

př. 632

—

Juda

Habakuk

asi 628 (?)

—

Juda

Nářky

Jeremjáš

607

—

poblíž Jeruzaléma

Obadjáš

asi 607

—

Ezekiel

asi 591

613–asi 591

Babylón

1. a 2. Královská

Jeremjáš

580

asi 1040–580

Juda/Egypt

Jeremjáš

580

647–580

Juda/Egypt

Daniel

asi 536

618–asi 536

Babylón

Ageus

520

112 dnů (520)

Jeruzalém

Zecharjáš

518

520–518

Jeruzalém

Ester

Mordekai

asi 475

493–asi 475

Šušan, Elam

1. a 2. Paralipomenon

Ezra

asi 460

po 1. Paralipomenon 9:44, 1077–537

Jeruzalém(?)

Ezra

asi 460

537–asi 467

Jeruzalém

Žalmy

David a jiní

asi 460

—

Nehemjáš

po 443

456–po 443

Jeruzalém

Malachiáš

po 443

—

Jeruzalém

[Tabulka na straně 208]

Křesťanská řecká písma (n. l.)

Kniha

Pisatel

Psaní dokončeno

Zahrnuté období

Místo psaní

Matouš

asi 41

2 př. n. l.–33 n. l.

Palestina

1. Tesaloničanům

Pavel

asi 50

—

Korint

2. Tesaloničanům

Pavel

asi 51

—

Korint

Galaťanům

Pavel

asi 50–52

—

Korint nebo Syrská Antiochie

1. Korinťanům

Pavel

asi 55

—

Efez

2. Korinťanům

Pavel

asi 55

—

Makedonie

Římanům

Pavel

asi 56

—

Korint

Lukáš

asi 56–58

3 př. n. l.–33 n. l.

Cesarea

Efezanům

Pavel

asi 60–61

—

Řím

Kolosanům

Pavel

asi 60–61

—

Řím

Filemonovi

Pavel

asi 60–61

—

Řím

Filipanům

Pavel

asi 60–61

—

Řím

Hebrejcům

Pavel

asi 61

—

Řím

Skutky

Lukáš

asi 61

33–asi 61 n. l.

Řím

Jakub

akub

př. 62

—

Jeruzalém

Marek

asi 60–65

29–33 n. l.

Řím

1. Timoteovi

Pavel

asi 61–64

—

Makedonie

Titovi

Pavel

asi 61–64

—

Makedonie (?)

1. Petra

Petr

asi 62–64

—

Babylón

2. Petra

Petr

asi 64

—

Babylón (?)

2. Timoteovi

Pavel

asi 65

—

Řím

Juda

asi 65

—

Palestina (?)

Zjevení

Jan

asi 96

—

Patmos

Jan

asi 98

po úvodu, 29–33 n. l.

Efez nebo poblíž

1. Jana

Jan

asi 98

—

Efez nebo poblíž

2. Jana

Jan

asi 98

—

Efez nebo poblíž

3. Jana

Jan

asi 98

—

Efez nebo poblíž