KLEČENÍ, KOLENO
Koleno, kloub dolní končetiny, je důležitou oporou těla. Proto kolísající nebo zesláblá kolena znázorňují slabost, a to, že kolena tlučou o sebe, znázorňuje strach. (Job 4:4; Ža 109:24; Iz 35:3; Da 5:6; Heb 12:12)
Pouze 300 ze všech Gideonových 10 000 mužů jednalo jinak než ostatní, kteří poklekli, aby se napili, přičemž se patrně sklonili obličejem k vodě. V této poloze nemohli být ostražití a náhlý útok by je zaskočil. Spíše jim šlo o to, aby ukojili svou žízeň, než o úkol, který měli splnit. Naproti tomu zbývajících 300 vojáků zůstalo stát, nabírali vodu rukama a chlemtali ji z dlaní, a tak byli stále ve střehu, bdělí a připravení. Těch 9 700, kteří byli nedbalí, proto bylo posláno pryč. (Sd 7:3, 5–8)
Jestliže bylo o nějakém dítěti obrazně řečeno, že je matka ‚porodila na kolena‘ jiné osoby, a že mu tedy bude tato osoba projevovat přízeň a péči, bylo toto dítě uznáno za dítě neboli potomka té osoby. Dítě Bilhy tedy bylo považováno za dítě Ráchel. (1Mo 30:3–6; srovnej 1Mo 50:23.)
Jehova slíbil svému lidu, že jej obnoví, a přirovnal jej k dětem Sionu neboli Jeruzaléma, které budou ‚laskány na kolenou‘, to znamená, že o ně bude dobře pečováno a budou přivedeni zpět do stavu, v němž jim bude prokazována přízeň. (Iz 66:12, 13)
Klečení. Hebrejské slovo, jež znamená „klečet“ (ba·rakhʹ), má možná stejný kořen jako slovo, které znamená „požehnání“; to může naznačovat, že alespoň někdy bylo požehnání udělováno lidem, kteří přitom klečeli.
Při úpěnlivé prosbě o přízeň. Někdy mohlo být pokleknutí projevem úcty nebo někdo mohl vkleče úpěnlivě prosit o přízeň; tak klečel před Elijášem představitel krále Achazjáše, „velitel padesáti“, a prosil o život pro sebe i pro muže, kteří ho doprovázeli. (2Kr 1:13, 14) Malomocný klečel a úpěnlivě prosil Ježíše, aby ho očistil. (Mr 1:40–42; též 10:17–22)
Při modlitbě. Při modlitbě k Bohu praví ctitelé často klečeli a tato poloha vhodně vyjadřovala jejich pokoru. (Ezr 9:5; Sk 9:36, 40; 21:3–6) Když se Šalomoun při zasvěcení chrámu modlil před izraelským sborem, zaujal polohu vkleče. (2Pa 6:13) Ačkoli byl vydán královský výnos, že se po 30 dní smějí vznášet prosebné žádosti jedině ke králi Dareiovi, Daniel se třikrát denně vkleče modlil k Jehovovi, a okna jeho nástřešní místnosti byla otevřena směrem k Jeruzalému. (Da 6:6–11) Sám Ježíš Kristus dal příklad, když se k Jehovovi modlil vkleče. V noci, kdy měl být zrazen, Ježíš v zahradě Getsemane „poklekl na kolena a začal se modlit“. (Lk 22:41)
Lidé, kteří se řídili zvyky falešného náboženství, klekali před modlami svých bohů. Ale v Elijášově době stále ještě bylo v Izraeli 7 000 věrných osob, „všechna kolena, jež neklekala před Baalem“. (1Kr 19:18; Ří 11:4)
Vzdávání pocty nebo projev uznání toho, že někdo zastává vysoké postavení. Pokleknutí může být projevem pocty nebo uznání vysokého postavení, které zastává nadřízená osoba. Vojáci klekali před Ježíšem a vzdávali mu poctu, ale dělali to výsměšně. (Mt 27:27–31; Mr 15:16–20)
Věrnému vzkříšenému Ježíši Kristu udělil Jehova nadřazené postavení a dal mu jméno, které je nad každým jiným jménem, „aby v Ježíšově jménu klekalo každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou“. Všichni, kdo získají život, musí klekat před Jehovou a uctívat ho ve jménu Ježíše Krista a uznávat Ježíše jako Pána k Boží slávě. Mluví se zde i o „těch pod zemskou půdou“, což zřejmě ukazuje, že tento požadavek bude platit i pro ty, kdo budou vzkříšeni z hrobu. (Fil 2:9–11; Jan 5:28, 29; Ef 1:9, 10)
Prvořadým požadavkem pro všechny lidi, kteří touží po Boží přízni, je uznávání Jehovovy nadřazenosti a svrchovanosti. Jehova prohlásil: „Sám při sobě jsem přísahal . . . , že přede mnou bude klekat každé koleno.“ (Iz 45:23; Ří 14:10–12) Bylo proto vhodné, že žalmista zaníceně vybízel ostatní Izraelity: „Vejděte, uctívejme a klanějme se; poklekněme před Jehovou, naším Původcem.“ (Ža 95:6; viz heslo GESTA A POSTOJE.)