BENJAMÍN

[syn pravice].

1. Dvanáctý syn Jákoba a vlastní bratr Josefa. Zdá se, že Benjamín byl jediným synem, který se Jákobovi narodil v zemi Kanaán; ostatní synové se narodili v Paddan-aramu. (1Mo 29:31–30:25; 31:18) Ráchel porodila svého druhého syna, Benjamína, když byli na cestě z Betelu do Efratu (Betléma), a porod byl tak těžký, že sama přišla o život. Když umírala, nazvala tohoto svého syna Ben-oni, což znamená „syn mého truchlení“; její ovdovělý manžel mu však potom dal jméno Benjamín, což znamená „syn pravice“. (1Mo 35:16–19; 48:7)

Po narození Benjamína se o něm dále dozvídáme teprve potom, co byl jeho bratr Josef prodán jako otrok do Egypta. Benjamín byl nejmladší syn, kterého měl Jákob se svou milovanou manželkou Ráchel (1Mo 44:20), a Jákob jej patrně velice miloval, zejména nyní, když Josefa považoval za mrtvého. Proto rozhodně nechtěl dovolit, aby Benjamín šel se svými bratry do Egypta, a souhlas k tomu dal teprve po dlouhém přemlouvání. (1Mo 42:36–38; 43:8–14) Stojí za povšimnutí, že Benjamín byl tehdy již mladým mužem, ačkoli o něm Juda mluvil jako o ‚chlapci‘. Zpráva v 1. Mojžíšově 46:8, 21 ukazuje, že v době, kdy se Jákob usadil v Egyptě, byl už Benjamín otcem několika dětí. Pro letitého Jákoba však byl ‚milovaným dítětem jeho stáří‘ a oporou v nejednom směru. (1Mo 44:20–22, 29–34) Také Josef projevoval ke svému mladšímu bratrovi hlubokou náklonnost. (1Mo 43:29–31, 34)

Rodokmen Benjamínových potomků je uveden na několika místech; je zřejmé, že na některých místech je úplnější než na jiných. V 1. Mojžíšově 46:21 je pod označením „synové Benjamína“ vyjmenováno deset osob, a z toho, že několik z těchto jmen v pozdějších rodokmenech uvedeno není, někteří znalci vyvozují, že určití synové buď v mládí zemřeli, nebo neměli syny, kteří by byli udržovateli rodů. V těchto rodokmenech se zřejmě některá jména píší různě (srovnej jména Echi, Achiram, Achrach) a někteří z mužů jmenovaných v 1. Mojžíšově 46:21 byli možná jen Benjamínovi potomci. (4Mo 26:38–40; 1Pa 7:6; 8:1) Byly vzneseny pochybnosti, zda Benjamín tehdy mohl mít tolik synů, nebo zda již tehdy mohl mít vnuky, ale měli bychom pamatovat na to, že slova „duše, které přišly k Jákobovi do Egypta“ nemusí nutně znamenat, že se všichni narodili skutečně před příchodem do oné země. Mohli ‚přijít do Egypta‘ v tom smyslu, že se tam narodili během 17 let, která Jákob před svou smrtí prožil v Egyptě; podobně i Josefovi dva synové, kteří se tam narodili, jsou uvedeni mezi ‚dušemi Jákobova domu, které přišly do Egypta‘. (1Mo 46:26, 27) Benjamínovi bylo patrně již přes čtyřicet let, když jeho otec zemřel, a Benjamín tedy již byl dost starý, aby mohl mít vnuky.

O otcovském požehnání, které bylo vysloveno nad Benjamínem jakožto jedním z představených 12 kmenů Izraele, se pojednává dále. (1Mo 49:27, 28)

2. Jménem Benjamín je také označen kmen potomků Jákobova syna. Pokud jde o počet mužů, byl to v době vyjití z Egypta druhý nejmenší kmen (po kmenu Manasse). (4Mo 1:36, 37) Při sčítání, které bylo později provedeno na Moabských pláních, byl již kmen Benjamín na sedmém místě. (4Mo 26:41) Když tábořili v pustině, zaujímal tento kmen místo na Z od svatostánku, společně s kmeny, které byly potomky Josefových synů Manasseho a Efrajima, a při pochodu zaujímalo toto trojkmenné oddělení třetí místo. (4Mo 2:18–24)

Území přidělené kmenu Benjamín v Kanaánu leželo mezi územím kmene Efrajim a územím Judy, zatímco území Dana s ním hraničilo na Z. Jeho sev. hranice vedla od řeky Jordán blízko Jericha přes hornatý kraj u Betelu a pokračovala na Z k jednomu místu blízko Dolního Bet-choronu; odtud vedla záp. hranice ke Kirjat-jearimu, na J se pak hranice stočila na V, vedla Jeruzalémem přes údolí Hinnom, vinula se rozeklanými východními svahy zpět k Jordánu u sev. cípu Mrtvého moře, a vých. hranici tedy tvořila řeka Jordán. (Joz 18:11–20; srovnej sev. hranici Judy u Joz 15:5–9 a již. hranici ‚synů Josefa‘ u Joz 16:1–3.) Od S k J měřilo toto území asi 19 km a od V k Z asi 45 km. S výjimkou části údolí Jordánu kolem jerišské oázy bylo toto území hornaté a rozervané, ale na záp. svazích mělo několik úrodných míst. Říční údolí vedla na Z směrem k Filištínské pláni a na V k Jordánu, a byla tedy hlavními přístupovými cestami do tohoto hornatého území jak pro účely obchodní, tak i vojenské. V počátečním období Saulovy vlády se do této oblasti nahrnula filištínská vojska a ze svého ležení u Mikmaše, který byl na S nedaleko Saulova domovského města Gibeje, svévolně plenila Izrael. Teprve Jonatanův hrdinský čin u Mikmaše je zahnal na útěk, a Filištíni prchali zpátky dolů k pobřežním pláním. (1Sa 13:16–18; 14:11–16, 23, 31, 46)

Mezi význačnými městy, která byla původně přidělena Benjamínovi, bylo Jericho, Betel, Gibeon, Gibea a Jeruzalém. Betel však byl dobyt domem Josefa. Později se Betel stal význačným městem sousedního Efrajima a střediskem modlářského uctívání telete. (Sd 1:22; 1Kr 12:28, 29; viz heslo BETEL č. 1.) Jeruzalém sice také patřil k území Benjamína, ale ležel na hranici s Judou; a právě tento kmen se původně města zmocnil a spálil je. (Sd 1:8) Ani Judovi, ani Benjamínovi se však nepodařilo vyhnat Jebusejce z jeruzalémské citadely. (Joz 15:63; Sd 1:21) Teprve za vlády krále Davida bylo město úplně dobyto a stalo se hlavním městem Izraele. (2Sa 5:6–9)

V období soudců projevil jednou kmen Benjamín tvrdošíjného ducha, když odmítl vydat muže, kteří spáchali hrozný čin ve městě Gibea. Vedlo to k občanské válce s ostatními kmeny, které se rozhodly neponechat toto bezpráví bez potrestání, a kmen Benjamín přitom byl bezmála vyhlazen. (Sd 19–21) Ostatní kmeny však vymyslely způsob, jak by mohl být tento kmen zachován, a tak se kmen Benjamín opět zotavil a z počtu 600 mužů vzrostl do doby krále Davida téměř na 60 000 bojovníků. (1Pa 7:6–12)

Bojeschopnost Benjamínových potomků byla znázorněna proroctvím, které Jákob pronesl na smrtelné posteli; o tomto milovaném synovi tehdy řekl: „Benjamín bude stále trhat jako vlk. Ráno sežere ukořistěné zvíře a večer rozdělí kořist.“ (1Mo 49:27) Benjamínovci byli jako bojovníci proslulí svou schopností střílet z praku; uměli střílet kameny pravou i levou rukou a zasáhnout cíl „navlas přesně“. (Sd 20:16; 1Pa 12:2) Soudce Ehud, který byl levák a zabil jednoho utlačovatele, krále Eglona, pocházel z kmene Benjamín. (Sd 3:15–21) Je také zajímavé, že když ještě bylo „ráno“ izraelského království, kmen Benjamín, ačkoli byl ‚nejmenší z izraelských kmenů‘, dal Izraeli prvního krále, Kišova syna Saula, který se prokázal jako nelítostný bojovník proti Filištínům. (1Sa 9:15–17, 21) Podobně když byl již pro izraelský národ „večer“, z kmene Benjamín vzešla královna Ester a předseda vlády Mordekai, a ti přispěli k tomu, aby byli Izraelité v Perské říši zachráněni před vyhubením. (Es 2:5–7)

Když se David stal psancem a král Saul jej pronásledoval, někteří z Benjamínovců sice Davida podporovali (1Pa 12:1–7, 16–18), ale když Saul zemřel, většina kmene zpočátku poskytla podporu Saulovu synovi Iš-bošetovi. (2Sa 2:8–10, 12–16) Potom však za krále uznali Davida a od té doby zůstali — až na vzácné výjimky — věrni judskému království. U některých mužů, jako byli Šimei a Šeba, ovšem fanaticky zaujatý duch přetrvával, což vedlo k přechodnému odcizení (2Sa 16:5; 20:1–22), ale v době, kdy se národ rozdělil a kdy sousední kmen Efrajim (jehož členové byli potomky Benjamínova synovce) se stal význačným kmenem severního království, kmen Benjamín se v souladu s Jehovovým výnosem věrně přidržel Judy. (1Kr 11:31, 32; 12:21; 2Pa 11:1; 1Mo 49:8–10)

Mezi Izraelity, kteří se vrátili do Palestiny z vyhnanství v Babylóně, zaujímaly kmeny Benjamín a Juda význačné postavení. (Ezr 4:1; 10:9) Skutečnost, že Benjamín zůstal věrným spojencem Judy a Jeruzaléma, bezpochyby přispěla k tomu, jaké postavení bylo tomuto kmeni dáno v Ezekielově vidění o rozdělení země pod vládou zaslíbeného království; v tomto vidění je kmen Benjamín obrazně umístěn přímo na jižní hranici „svatého příspěvku“, zatímco kmen Juda je umístěn na severní hranici. (Ez 48:8, 21–23)

K věrným následovníkům Ježíše, ‚lva, který je z kmene Judy‘, patřil apoštol Pavel, Benjamínovec, který se prokázal jako neúprosný bojovník v duchovním boji proti falešným naukám a zvykům. (Zj 5:5; Ří 11:1; Fil 3:5) Kmen Benjamín je právem zastoupen mezi kmeny duchovního Izraele. (Zj 7:8)

Ve starověkých dopisech, které byly nalezeny v Mari na řece Eufrat a jejichž původ se datuje do 18. století př. n. l., je zmínka o kmenu bojovných nomádů, kteří se jmenovali Binu-jamina. K tomuto jménu je v díle The Illustrated Bible Dictionary uvedeno, že někteří znalci „v nich hledali předchůdce biblického kmene; ale vzhledem k rozdílu v čase a původu je toto tvrzení velmi nejisté“. (J. Douglas, ed., 1980, sv. 1, s. 185)

3. Benjamínovec, potomek Jediaelova syna Bilhana. (1Pa 7:6, 10)

4. Jeden ze „synů Charimových“, kteří v Ezrových dnech poslali pryč své cizozemské manželky. (Ezr 10:31, 32, 44) Mohl být totožný s Benjamínem, o němž je zmínka u Nehemjáše 3:23 a 12:34, ale to není jisté.