UMĚNÍ

Umění, ve smyslu malířství, sochařství a užité umění, věnuje Bible poměrně málo pozornosti. Život člověka však nezačal v nějakém pustém kraji, ale v zahradě, v ráji, v němž byly stromy nejen ‚dobré k jídlu‘, ale také ‚žádoucí na pohled‘. (1Mo 2:9) Člověk byl vytvořen tak, aby si krásu uvědomoval, a nepřekonatelná krása, umělecké mistrovství a účelné uspořádání, jimiž se vyznačuje stvoření — květiny, stromy, hory, údolí, jezera, vodopády, ptáci, zvířata i sám člověk —, dávají podnět k tomu, aby byl chválen jejich božský Stvořitel. (Ža 139:14; Ka 3:11; Pís 2:1–3, 9, 13, 14; 4:1–5, 12–15; 5:11–15; Ří 1:20) Uměním, o němž se zde pojednává, je míněno znázorňování takových věcí za použití různých materiálů a různých výtvarných a výrazových forem.

Již ve zprávě o Abrahamově době je zmínka o darech v podobě ‚zlatého nosního kroužku‘, zlatých náramků a jiných stříbrných a zlatých předmětů, jež byly darovány Rebece. (1Mo 24:22, 53) V královských hrobkách ve městě Ur, kde kdysi žil Abraham, bylo nalezeno mnoho krásných ozdob velké umělecké hodnoty. Ale na mnoha uměleckých předmětech, které byly objeveny při archeologickém výzkumu v Iráku, Izraeli, Egyptě a v okolních územích, je patrné, že mají určitou spojitost s modlářskými pohanskými náboženstvími nebo i s pyšnými politickými panovníky, což svědčí o tom, že umění je již odedávna zneužíváno.

Rozmanité materiály. Zdá se, že již ve druhém tisíciletí př. n. l. vyráběli Egypťané a možná i Féničané sklo. Je však zřejmé, že výroba skla začala v Mezopotámii; zde byly nalezeny kousky kvalitního skla, o nichž se tvrdí, že pocházejí ze třetího tisíciletí př. n. l. Job (asi v roce 1600 př. n. l.) mluvil o tom, že sklo je velmi cenné. (Job 28:17) Bylo sice neprůhledné, ale používalo se k výrobě sošek zvířat, nádobek na parfémy, náhrdelníků a jiné bižuterie. Pokud jde o průhledné sklo, k jeho prvním výrobcům patřili Římané. (Srovnej Zj 4:6; viz heslo SKLO.)

Starověcí výtvarní umělci pracovali s poměrně rozmanitými materiály, k nimž patřily hlína, terakota, dřevo, bronz nebo měď, železo, zlato, stříbro, drahokamy, polodrahokamy, sklo, slonovina, vápenec a mramor. (Viz heslo PEČEŤ.)

Hebrejské umění. Vzhledem k tomu, že se zachovalo příliš málo hmotných dokladů, nelze si o hebrejském umění vytvořit jasný obraz, ale z biblické zprávy je patrné, že Hebrejci si umění vážili. Když Izraelité vyšli z Egypta, vzali si s sebou zlaté a stříbrné předměty, které dostali od Egypťanů. (2Mo 12:35) Rádi těmito předměty přispěli k výzdobě svatostánku v pustině. (2Mo 35:21–24) Při výrobě svatostánku a veškeré jeho výzdoby i vybavení mohli uplatnit své umělecké schopnosti v oborech řezbářství, zpracování kovů, vyšívání a v práci s drahými kameny. Při této činnosti poskytovali vedení a poučování především Becalel a Oholiab. Je vhodné si povšimnout toho, že zásluha za jejich umělecké schopnosti je připisována Jehovovi. (2Mo 35:30–35; 36:1, 2)

Předtím než se začal zhotovovat svatostánek, uplatnil Áron své umělecké schopnosti ke zvrácenému účelu, když použil rytecký nástroj a vyrobil litou sochu telete jako předmět uctívání. (2Mo 32:3, 4) Mojžíš (nebo někdo jiný, koho k tomu určil) také uplatnil takovou schopnost, ovšem správným způsobem, když bylo později zapotřebí vyrobit měděného hada. (4Mo 21:9) Mojžíšský zákon sice nezakazoval veškeré výtvarné umění, ale zakazoval vytvářet jakékoli sochy či obrazy k uctívání, což mělo bezpochyby na Hebrejce vliv, a malířství a sochařství tím bylo omezeno. (2Mo 20:4, 5) Vzhledem k tomu, že ve všech národech bylo rozšířeno hrubé modlářství a že výtvarným uměním bylo modlářství ve velkém rozsahu podporováno, je zřejmé, že malířské nebo sochařské znázorňování postav, ať lidí, nebo zvířat, bylo v očích těch, kdo zachovávali ustanovení Zákona a kdo měli na starosti jeho prosazování, něčím podezřelým. (5Mo 4:15–19; 7:25, 26) Dokonce i cherubíni ze svatostánku byli při převážení zakrýváni látkou, a lidé tedy neměli možnost je spatřit (4Mo 4:5, 6, 19, 20), kdežto cherubíny, kteří byli později v chrámu, viděl pouze velekněz, a to jeden den v roce. (1Kr 6:23–28; Heb 9:6, 7) A kromě toho, když Izraelité vešli do Zaslíbené země a usadili se v ní, zabývali se především zemědělstvím, a při takovém způsobu života jim sotva zbýval čas a finanční prostředky nutné pro rozsáhlou uměleckou činnost.

V době soudců se všechny zmínky o uměleckých dílech vztahují na předměty používané v odpadlickém náboženství. (Sd 2:13; 6:25; 8:24–27; 17:3–6; 18:14)

Umělecká činnost v době králů. Starověký izraelský národ sice dnes není proslulý uměleckými díly, ale existují důkazy o tom, že když se jim naskytla příležitost, byli schopni vytvořit umělecká díla, která získala rozsáhlé uznání a obdiv. Prorok Ezekiel líčí, jakým způsobem Jehova vyzdobil a okrášlil Jeruzalém, takže „‚pro tebe začalo vycházet jméno mezi národy kvůli tvé kráse, neboť byla dokonalá díky mé nádheře, kterou jsem na tebe vložil,‘ je výrok Svrchovaného Pána Jehovy“. (Ez 16:8–14) Následující verše (15–18, 25) však ukazují, že tato krása byla zneužita, když se Jeruzalém dopouštěl prostituce se sousedními politickými národy. Také Jeremjáš líčí, jak lidé, kteří se dívají na Jeruzalém po jeho pádu, jejž mu způsobil Babylón, říkají: „Je tohle to město, o němž říkávali: ‚Je dokonalostí krásy, jásotem pro celou zemi‘?“ (Ná 2:15; srovnej Ža 48:2; 50:2; Iz 52:1.) Chrám, který postavil Šalomoun, byl zřejmě dokonale krásným uměleckým dílem a byl označován jako „dům svatosti a krásy“. (Iz 64:11; 60:13)

Podle odborných publikací, které pojednávají o stavbě chrámu v době krále Šalomouna, se předpokládá, že s uměleckou prací neměli Izraelité zkušenost, a prakticky všechny zásluhy se připisují Féničanům. Zpráva však ukazuje, že Šalomoun požádal pouze o jednoho fénického řemeslníka, kromě dřevařů, kteří byli zaměstnáni v libanonských lesích krále Chirama, a kromě lamačů kamene. (1Kr 5:6, 18; 2Pa 2:7–10) Tento řemeslník, který se také jmenoval Chiram a byl izraelsko-fénického původu, vynikal zručností v práci s drahými kovy, v tkalcovství a v rytectví. Zpráva se však zmiňuje o Šalomounových vlastních zručných mužích a o zručných mužích Šalomounova otce Davida. (2Pa 2:13, 14) Architektonický plán chrámu se všemi jeho podrobnostmi předal Šalomounovi David a tak poskytl „pochopení celé té věci písemně z Jehovovy ruky . . . ano všech prací architektonického plánu“. (1Pa 28:11–19) Naproti tomu nevěrnému králi Achazovi se zalíbil pohanský oltář v Damašku, a proto poslal „návrh oltáře a jeho vzor“ knězi Urijášovi, aby dal udělat jeho kopii. (2Kr 16:1–12)

Král Šalomoun také udělal velký slonovinový trůn, který byl potažen zlatem, měl jedinečný vzhled a u jeho opěradel a podél jeho šesti schodů, jež k němu vedly, byly postaveny sochy lvů. (1Kr 10:18–20) O tom, že v královském paláci bylo použito mnoho slonoviny, svědčí Žalm 45:8. V severním království Izraele a v jeho hlavním městě Samaří byl — v době krále Achaba a také později — v oblibě nábytek zdobený vyřezávanou slonovinou, a také obklady a umělecké předměty. (1Kr 22:39; Am 3:12, 15; 6:4) V prostoru, o němž se má za to, že jde o bývalý palácový areál, bylo při archeologickém výzkumu objeveno mnoho kusů slonoviny, desek a výplní. Některé předměty jsou vyzdobeny intarziemi ze zlata, lapisu lazuli a skla. V Megiddu bylo nalezeno asi 400 kusů slonoviny, mezi nimi krásně vyřezávané výplně, krabičky vykládané slonovinou a hrací desky; odhaduje se, že tyto předměty pocházejí asi ze 12. století př. n. l.

Ezekiel dostal vidění, v němž spatřil na stěně chrámového areálu v odpadlém Jeruzalémě vyřezávaná vyobrazení plazů, zvířat a model (Ez 8:10), a o symbolické Oholibě (která znázorňuje nevěrný Jeruzalém) je řečeno, že vidí obrazy Chaldejců vyřezané na stěně a nabarvené rumělkou, jasně červeným barvivem. (Ez 23:14; srovnej Jer 22:14.)

Vztah ke křesťanství. V Aténách viděl Pavel nádherná umělecká díla, která byla vytvořena ve spojitosti s uctíváním řeckých bohů a bohyň, a svým posluchačům tam ukázal, že je nelogické, aby si lidé, kteří za svůj život a za svou existenci vděčí pravému Bohu a Stvořiteli, představovali, že „Božská bytost je podobná zlatu nebo stříbru nebo kamenu, podobná něčemu vymodelovanému díky umění a vynalézavosti člověka“. (Sk 17:29) Tím znovu ukázal, že krásná umělecká díla, i když jsou monumentální a atraktivní, sama o sobě nejsou pro žádné náboženství důkazem, že to je pravé uctívání. (Srovnej Jana 4:23, 24.)

Z prvního století n. l. neexistují žádné zprávy nebo doklady o umělecké činnosti křesťanů. Teprve ve druhém a třetím století n. l. se v katakombách objevují malby a plastiky přisuzované lidem, kteří se prohlašovali za křesťany. Když však ve čtvrtém století došlo ke spojení církve a státu, začalo být umění tak zdůrazňováno, že během doby dosáhlo stejné úrovně, jakou mělo v pohanských náboženstvích, a často přímo nebo nepřímo tato náboženství napodobovalo, a to jak jeho symboliku, tak i jeho výtvarný projev. Louis Réau, který byl profesorem dějin středověkého umění na sorbonnské univerzitě ve Francii, ve svém díle Iconographie de l’art chrétien (Paříž, 1955, sv. I, s. 10) ukazuje, že historikové umění již o tomto projevu pohanství vědí dávno; poukazuje na to, že odpovědnost v tomto směru nespočívá jen na umělcích, ale také na metodách, jež používala samotná církev. Zdůrazňuje (na s. 50), že církev, místo aby pohany skutečně odvrátila od jejich dřívějších zvyků a způsobů uctívání, se rozhodla respektovat „tradiční zvyky a pod jiným jménem v nich pokračovat“.

Proto není žádným překvapením, že znaky zvěrokruhu, které jsou tak charakteristické pro starověký Babylón, nacházíme znázorněné v katedrálách, například v pařížské katedrále Notre Dame; zde jsou tyto znaky na levém portálu a ve velkém centrálně umístěném rosetovém okně je jimi obklopena postava Marie. (Srovnej Iz 47:12–15.) Podobně v průvodci ke katedrále v Auxerre, také ve Francii, je v popisu středního vchodu do katedrály uvedeno, že „sochař zde znázornil také některé pohanské hrdiny: Eróta [řeckého boha lásky], nahého a spícího . . . , Herkula a Satyra [jednoho z řeckých polobohů a pololidí]! Vícedílná výzdoba v pravé části dole znázorňuje podobenství o marnotratném synovi.“

Podobně i portál svatopetrské katedrály v Římě má nejen postavu Krista a „Panny“, ale je zde také znázorněn Ganymédes, který je „unášen orlem“, aby se stal číšníkem Dia, krále bohů, a je zde také „Léda [které se narodil Kastór a Pollux] oplodněná labutí“, totiž Diem. O takových pohanských vlivech pojednává Réau dále a ptá se: „Co však říci k tomu, jestliže v Sixtinské kapli, hlavní kapli ve Vatikánu, vidíme Poslední soud a v něm Michelangelova nahého Krista podobného hřmícímu Jupiterovi [římskému otci bohů], který metá blesk, a jestliže zde vidíme Zatracence, jak jsou v Charónově člunu převáženi přes řeku Styx [přes níž byli podle přesvědčení Řeků převáženi mrtví]?“ Réau uvádí, že „příklad, který byl dán z tak vysokého místa [měl totiž papežské schválení], byl zcela jistě následován“.

Viděli jsme tedy, že přirozený Izrael nevěnoval umění žádnou zvláštní pozornost a že raný sbor duchovního Izraele v prvním století n. l. se o umění ve svých záznamech prakticky vůbec nezmiňuje. V literární oblasti však předčili všechny ostatní národy, protože je Bůh použil k tomu, aby vytvořili nepřekonatelně krásné dílo, nejen co do formy, ale především co do obsahu: Bibli. Jejich inspirované spisy jsou „jako zlatá jablka v stříbrných řezbách“, neboť obsahují křišťálově čisté pravdy tak nádherné, že se jim nevyrovnají ani ty nejcennější drahokamy, a slovní obrazy vystihující vidění a scény tak majestátní a skvělé, že by je nebyl schopen výtvarně zachytit žádný lidský umělec. (Př 25:11; 3:13–15; 4:7–9; 8:9, 10)