Osmá kapitola

Stvořitel se nám dává poznat, a to k našemu užitku

ZA BLESKŮ a za burácení hromu stály asi tři miliony lidí před jednou vysokou horou na Sinajském poloostrově. Tato hora, hora Sinaj, byla zahalena do mraků a zem se otřásala. Právě za těchto pamětihodných okolností Mojžíš uvedl starověký Izrael do oficiálního vztahu se Stvořitelem nebe a země. (2. Mojžíšova, 19. kapitola; Izajáš 45:18)

Proč se však Stvořitel vesmíru měl zvláštním způsobem zjevit jedinému národu, který byl navíc v té době poměrně nevýznamný? Mojžíš nám poskytl toto vysvětlení: „Protože vás Jehova miloval a protože dodržoval přísežné prohlášení, které přísahal vašim praotcům.“ (5. Mojžíšova 7:6–8)

Z tohoto výroku je patrné, že v Bibli je pro nás zapsáno ještě mnohem více informací, než jsou jen skutečnosti o vzniku vesmíru a života na zemi. Hodně se toho dozvídáme například o tom, jak Stvořitel jedná s lidmi — jak jednal v minulosti, jak jedná v přítomnosti i jak bude jednat v budoucnosti. S obsahem Bible by se měl seznámit každý člověk, který si váží vzdělání, protože Bible je nejstudovanější a také nejrozšířenější knihou na světě. Udělejme si nyní stručný přehled o tom, co se v Bibli můžeme dočíst. Nejdříve se při tom zaměříme na tu část, která je často označována jako Starý zákon. Tak získáme cenné informace, které nám mimo jiné pomohou hlouběji pochopit, jakou osobnost má Stvořitel vesmíru a Autor Bible.

V 6. kapitole nadepsané „Můžete věřit jedné starověké zprávě o stvoření?“ jsme viděli, že biblická zpráva o stvoření obsahuje informace o našich nejstarších předcích, tedy o počátku lidstva — informace, které bychom někde jinde marně hledali. První kniha Bible nám toho však sděluje mnohem víc. Co například?

V mytologii Řeků a jiných národů je popisována doba, kdy bohové a polobohové měli styky s lidmi. Antropologové také uvádějí, že existují legendy, jež líčí, jak někdy ve starověku nastala potopa, která vyhladila většinu lidstva. Možná se těmito mýty právem odmítáte zabývat. Věděli jste ale, že základní historická fakta, která se ve zmíněných mýtech a legendách později odrazila, pocházejí z 1. Mojžíšovy? (1. Mojžíšova, 6. a 7. kapitola)a

V 1. Mojžíšově se také dočtete o mužích a ženách — skutečných lidech, jako jsme my —, kteří věděli, že existuje Stvořitel, a jeho vůli brali ve svém životě v úvahu. Jistě stojí za to vědět něco o takových mužích, jako byli Abraham, Izák a Jákob, kteří patřili k oněm „praotcům“, o nichž se zmínil Mojžíš. Stvořitel znal Abrahama a označil ho za ‚svého přítele‘. (Izajáš 41:8; 1. Mojžíšova 18:18, 19) Jak je to možné? Jehova si totiž všímal, jak Abraham jedná, a tak získal jistotu, že je to muž víry. (Hebrejcům 11:8–10, 17–19; Jakub 2:23) Z toho, co Abraham zažil, také vidíme, že se na Boha můžeme obracet. Jeho moc a schopnosti sice vzbuzují posvátnou bázeň, ale Jehova není jen neosobní síla nebo příčina. Je skutečnou osobou, a lidé jako my si k němu mohou vypěstovat uctivý vztah a mít z toho trvalý užitek.

Jehova Abrahamovi slíbil: „Prostřednictvím tvého semene si budou určitě žehnat všechny národy země.“ (1. Mojžíšova 22:18) Tato slova vycházejí ze slibu o příchodu ‚semene‘, ze slibu, který dal Jehova v době, kdy žil Adam, a dá se říci, že tento slib rozšiřují. (1. Mojžíšova 3:15) Ano, to, co Jehova řekl Abrahamovi, potvrdilo naději, že se za nějaký čas objeví někdo — Semeno — a způsobí, že si všechny národy budou žehnat. Uvidíte, že toto je ústřední myšlenka celé Bible. Tato myšlenka dotvrzuje, že Bible není jen sbírkou lidských spisů nejrůznějšího druhu. A navíc když znáte hlavní námět Bible, snadněji pochopíte, že důvodem, proč Bůh použil jeden starověký národ, bylo požehnání všech národů. (Žalm 147:19, 20)

Skutečnost, že při jednání s Izraelity Jehova sledoval tento cíl, ukazuje, že „není stranický“. (Skutky 10:34; Galaťanům 3:14) Kromě toho v době, kdy Bůh jednal převážně s Abrahamovými potomky, mohli Jehovovi sloužit i lidé z jiných národů. (1. Královská 8:41–43) A jak uvidíme později, díky tomu, že Bůh není stranický, může ho dnes poznávat a působit mu radost každý z nás — ať pocházíme z jakéhokoli národa či jakékoli etnické skupiny.

Z dějin národa, s nímž Stvořitel po staletí jednal, se toho můžete dozvědět opravdu hodně. Tyto dějiny si rozdělíme do tří částí. Až budete o jednotlivých obdobích uvažovat, všímejte si, jak Jehova postupoval v souladu s významem svého jména — „Působí, že se stane“ — a jak se v jeho jednání se skutečnými lidmi projevila jeho osobnost.

První část: Národ, kterému vládne Stvořitel

Abrahamovi potomci se stali otroky v Egyptě. Bůh nakonec poslal Mojžíše, aby je v roce 1513 př. n. l. vyvedl na svobodu. Když se Izraelité stali národem, byl jejich vládcem Bůh. V roce 1117 př. n. l. však začali toužit po lidském králi.

Jaké okolnosti vedly k tomu, že se Izrael dostal s Mojžíšem k hoře Sinaj? Historické pozadí je popsáno v biblické knize nazývané 1. Mojžíšova. Dávno před událostmi u hory Sinaj, v době, kdy Jákob (který měl také jméno Izrael) ještě žil severovýchodně od Egypta, nastal po celém tehdy známém světě hladomor. Starost o rodinu přiměla Jákoba k tomu, aby si potraviny opatřil v Egyptě, kde byly ve skladištích uloženy bohaté zásoby obilí. Jákob zjistil, že tamějším správcem potravin je jeho syn Josef, o němž si myslel, že je už léta mrtev. S rodinou se pak přestěhoval do Egypta a bylo jim nabídnuto, aby tam zůstali. (1. Mojžíšova 45:25–46:5; 47:5–12) Po Josefově smrti však nový faraón povolal Jákobovy potomky k nucené práci a ‚ztrpčoval jim život tvrdým otroctvím při hliněné maltě a cihlách‘. (2. Mojžíšova 1:8–14) Tyto barvitě líčené zprávy a další informace se můžete dočíst ve druhé knize Bible — ve 2. Mojžíšově.

Špatné zacházení museli Izraelité snášet po desetiletí, a „jejich volání o pomoc kvůli otroctví přicházelo k pravému Bohu“. To, že se obrátili k Jehovovi, bylo moudré. Jehova se totiž zajímal o Abrahamovy potomky a byl rozhodnut splnit svůj záměr — postarat se o to, aby si v budoucnu mohly žehnat všechny národy. Jehova ‚uslyšel sténání Izraelitů a povšiml si jich‘. To ukazuje, že Stvořitel má soucit s lidmi, kteří jsou utiskováni a kteří trpí. (2. Mojžíšova 2:23–25) Vybral proto Mojžíše, aby Izraelity vyvedl z otroctví. Když však Mojžíš a jeho bratr Áron egyptského faraóna žádali, aby dovolil tomuto zotročenému lidu odejít, faraón vyzývavě odpověděl: „Kdo je Jehova, že bych měl poslechnout jeho hlas a poslat Izrael pryč?“ (2. Mojžíšova 5:2)

Umíte si vůbec představit, že by taková výzva, i když ji pronesl vládce největší existující vojenské mocnosti, zastrašila Stvořitele vesmíru? Bůh na faraóna a na Egypt udeřil řadou ran. Po desáté ráně faraón nakonec souhlasil, aby byli Izraelité propuštěni. (2. Mojžíšova 12:29–32) Tak Abrahamovi potomci poznali, že Jehova je skutečná osoba, že je ten, kdo v ustanoveném čase osvobozuje. Ano, přesně v souladu se svým jménem se Jehova stal tím, kdo pozoruhodným způsobem plní své sliby. (2. Mojžíšova 6:3) Nicméně jak faraón, tak i Izraelité se toho o tomto jménu měli dozvědět ještě mnohem víc.

Důvodem bylo to, že faraón své rozhodnutí brzy změnil. Postavil se do čela svého vojska a plný zlosti pronásledoval odcházející otroky. Dohonil je nedaleko Rudého moře. Izraelité se tak dostali do pasti — před sebou měli moře a za sebou egyptské vojsko. Tehdy Jehova zasáhl a otevřel cestu Rudým mořem. Faraón si měl uvědomit, že to je projev Boží nepřekonatelné moci. Ale místo toho bezhlavě hnal své vojsko za Izraelity, a tak když Bůh moře vrátil do původního stavu, faraón i jeho vojsko se utopili. Zpráva ve 2. Mojžíšově neuvádí přesně, jak Bůh tyto podivuhodné činy vykonal. Oprávněně je můžeme označit za zázraky, protože jak tyto činy, tak jejich načasování byly mimo lidskou moc. Něco takového však samozřejmě není nemožné pro Toho, kdo stvořil vesmír a kdo stanovil všechny jeho zákony. (2. Mojžíšova 14:1–31)

Izraelitům tato událost ukázala, že Jehova je Zachránce, který jedná v souladu se svým jménem. Totéž bychom si na základě této události měli uvědomit i my. Ve zprávě ve 2. Mojžíšově si však na Božím způsobu jednání můžeme všimnout ještě něčeho jiného. Jehova například vykonal spravedlnost v případě tyranského národa, a přitom projevil milující laskavost svému lidu, jehož prostřednictvím mělo přijít Semeno. Vzhledem k této skutečnosti je jasné, že to, co čteme ve 2. Mojžíšově, nejsou jen starověké dějiny. Popisované události totiž souvisejí s Božím záměrem požehnat všem lidem.

Cestou do Zaslíbené země

Když Mojžíš a izraelský národ odešli z Egypta, putovali pouští k hoře Sinaj. Události, které se tam odehrály, určily, jakým způsobem bude Bůh s tímto národem jednat během staletí, která měla přijít. Izraelité od něho dostali zákony. Samozřejmě, že Stvořitel už dlouhé věky předtím zformuloval zákony, které určují vlastnosti hmoty v našem vesmíru, a tyto zákony stále platí. U hory Sinaj však prostřednictvím Mojžíše předal Izraelitům zákony týkající se jejich národa. O tom, co Bůh tehdy vykonal, a o zákoníku, který jim dal, se můžeme dočíst ve 2. Mojžíšově a ve třech následujících knihách — ve 3., 4. a 5. Mojžíšově. Znalci se domnívají, že Mojžíš napsal i knihu Job. O některých důležitých myšlenkách z jejího obsahu budeme uvažovat v 10. kapitole.

Nejdůležitější morální směrnice zmíněné sbírky zákonů — Deset přikázání — znají miliony lidí po celém světě až dodnes a snaží se je dodržovat. Tento zákoník však obsahuje mnoho dalších směrnic, které lidé obdivují proto, že jsou skutečně znamenité. Mnoho předpisů se pochopitelně vztahovalo na život tehdejších Izraelitů, například pravidla týkající se hygieny a nemocí. Tyto zákony byly sice původně určeny starověkému národu, ale je z nich patrná znalost vědecky ověřených skutečností, na které odborníci přišli teprve během minulého století. (3. Mojžíšova 13:46, 52; 15:4–13; 4. Mojžíšova 19:11–20; 5. Mojžíšova 23:12, 13) Proto je namístě položit si otázku: ‚Jak je vůbec možné, že se v zákonech starověkého Izraele zrcadlí poznání a moudrost značně převyšující znalosti tehdejších národů?‘ Rozumná odpověď je, že původcem těchto zákonů byl Stvořitel.

Tyto zákony také přispívaly k zachovávání rodových linií a rovněž předepisovaly, jaké náboženské povinnosti Izraelité mají plnit až do doby, než se objeví Semeno. Svým souhlasem s tím, že budou dělat všechno, co Bůh vyžaduje, na sebe vzali odpovědnost žít podle tohoto Zákona. (5. Mojžíšova 27:26; 30:17–20) Je samozřejmé, že Zákon nemohli dodržovat dokonale. Ale i to mělo své prospěšné důsledky. Jeden odborník v oblasti práva později vysvětlil, že Zákon ‚učinil zjevnými přestupky, dokud nepřišlo semeno, jemuž byl dán slib‘. (Galaťanům 3:19, 24) Díky tomuto zákoníku se tedy Izraelité stali odděleným lidem. Sloužil jim také jako připomínka toho, že potřebují Semeno neboli Mesiáše, a připravoval je, aby ho mohli přijmout.

Izraelité shromáždění u hory Sinaj souhlasili, že se budou Božím zákoníkem řídit. Tak se stali účastníky toho, co Bible označuje jako smlouva. Šlo o smlouvu mezi izraelským národem a Bohem. Izraelité ji uzavřeli dobrovolně, a přesto se projevili jako svéhlavý národ. Příkladem toho je skutečnost, že si jako znázornění svého Boha udělali zlaté tele. Toto jednání bylo hříchem, protože uctívání model bylo přímým porušením Desatera. (2. Mojžíšova 20:4–6) Kromě toho si stěžovali na pokrm, který dostávali, bouřili se proti svému vůdci (Mojžíšovi), kterého ustanovil Bůh, a oddávali se nemravným stykům s cizozemskými ženami, které uctívaly modly. Proč by však všechny tyto skutečnosti měly zajímat nás, když od dob Mojžíše už uplynula tak dlouhá doba?

Opět si musíme připomenout, že se nejedná jen o starověké dějiny. Z biblických zpráv o nevděčnosti Izraelitů a o tom, jak na jejich jednání Bůh reagoval, totiž vyplývá, že Bůh je skutečně starostlivý. Bible uvádí, že Izraelité „znovu a znovu“ zkoušeli Jehovu, „ubližovali mu“ a „působili mu bolest“. (Žalm 78:40, 41) Můžeme si tedy být jisti, že Stvořitel má city a že se zajímá o to, co lidé dělají.

Kdybychom celou situaci posuzovali z našeho hlediska, možná bychom dospěli k názoru, že Bůh měl kvůli proviněním, kterých se Izraelité dopouštěli, ukončit svou smlouvu s nimi a ke splnění svého slibu vybrat jiný národ. Bůh to však neudělal. Zjevné provinilce sice trestal, ale svému vzpurnému národu jako celku projevoval milosrdenství. Ano, Bůh byl i nadále věrně oddán slibu, který dal svému věrnému příteli Abrahamovi.

Za poměrně krátkou dobu se Izrael přiblížil k zemi Kanaán, o níž se v Bibli mluví jako o Zaslíbené zemi. Obývaly ji mocné národy propadlé mravně zkaženým zvyklostem. Stvořitel nechal uplynout 400 let, aniž do záležitostí těchto národů zasahoval, ale nyní se po právu rozhodl dát tuto zemi starověkému Izraeli. (1. Mojžíšova 15:16; viz také rámeček „V jakém smyslu je žárlivým Bohem?“, strany 132, 133.) Mojžíš do ní nejprve vyslal 12 zvědů. Deset z nich však projevilo nedostatek víry v to, že Jehova má moc Izraelity zachránit. Zprávy, které o zemi zvědové podali, zapůsobily tak, že lid začal reptat proti Bohu a plánovat návrat do Egypta. Bůh proto Izrael odsoudil ke čtyřicetiletému putování v pustině. (4. Mojžíšova 14:1–4, 26–34)

Čeho bylo vykonáním tohoto rozsudku dosaženo? Před tím, než zemřel, Mojžíš nabádal izraelské syny, aby pamatovali na ty roky, kdy je Jehova pokořoval. Mojžíš řekl: „Svým vlastním srdcem dobře víš, že právě jako muž napravuje svého syna, Jehova, tvůj Bůh, napravoval tebe.“ (5. Mojžíšova 8:1–5) Izraelité Jehovu sice uráželi, ale on je přesto dál zachovával naživu a tak jim ukazoval, že jsou na něm plně závislí. Národ přežil například díky tomu, že mu Bůh opatřoval mannu, což byla poživatina, která svou chutí připomínala koláče s medem. To, co Izraelité v pustině zažili, pro ně mělo být velkým poučením. Mělo se tím prokázat, že je důležité poslouchat milosrdného Boha a spoléhat se na něho. (2. Mojžíšova 16:13–16, 31; 34:6, 7)

Když Mojžíš zemřel, Bůh pověřil vedením Izraele Jozua. Tento udatný a věrný muž dovedl národ do Kanaánu a odvážně se pustil do dobývání této země. Během krátké doby Jozue porazil 31 králů a obsadil většinu Zaslíbené země. Tyto vzrušující události jsou popsány v knize Jozue.

Vláda vykonávaná bez lidského krále

Během celého putování pustinou a v počátečním období svého života v Zaslíbené zemi měli Izraelité jako svého vůdce Mojžíše a potom Jozua. Nepotřebovali lidského krále, protože jejich Svrchovaným Panovníkem byl Jehova. Ten jim opatřil starší muže, kteří měli v městských branách vyslýchat právní případy. Starší muži udržovali pořádek a lidu pomáhali i v duchovním ohledu. (5. Mojžíšova 16:18; 21:18–20) Příklad toho, jak na základě zákona obsaženého v 5. Mojžíšově 25:7–9 projednali určitý právní případ, je nádherným způsobem popsán v knize Rut.

Izraelité však v průběhu let často neposlouchali Boha a obraceli se ke kananejským bohům, čímž vyvolávali Boží nelibost. Ale vždy, když se dostali do úzkých a volali o pomoc, Jehova se na ně rozpomenul. Vzbuzoval soudce, kteří stáli v čele Izraele při jeho osvobozování, a zachraňoval je z rukou okolních tyranských národů. Významné činy dvanácti odvážných soudců jsou poutavě vylíčeny v knize, jež nese název Soudci. (Soudci 2:11–19; Nehemjáš 9:27)

Biblická zpráva říká: „V těch dnech nebyl v Izraeli žádný král. Každý byl zvyklý činit to, co bylo správné v jeho vlastních očích.“ (Soudci 21:25) V Zákoně byla národu předložena určitá měřítka, takže s pomocí starších mužů a díky pokynům od kněží měli Izraelité základ pro to, aby ‚činili to, co bylo správné v jejich vlastních očích,‘ a přitom měli jistotu, že to správné skutečně je. Zákoník kromě toho obsahoval i pokyny týkající se svatostánku neboli přenosného chrámu, kde byly předkládány oběti. Tam bylo centrum pravého uctívání, které tehdy pomáhalo upevňovat jednotu národa.

Druhá část: Rozkvět za vlády králů

V době, kdy byl v Izraeli soudcem Samuel, národ požadoval lidského krále. Prvními třemi králi byli Saul, David a Šalomoun a každý z nich vládl 40 let, a to v letech 1117 až 997 př. n. l. Izrael dosáhl vrcholného blahobytu a vrcholné slávy a Stvořitel podnikal důležité kroky v přípravě království přicházejícího Semene.

Samuel se jako soudce a prorok dobře staral o duchovní blaho Izraele. Jeho synové však jednali jinak. Lid proto nakonec Samuela žádal: „Ustanov nám nyní přece krále, aby nás soudil jako všechny národy.“ Jehova Samuelovi vysvětlil, co jejich požadavek vlastně znamená: „Naslouchej hlasu lidu . . . ; vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nebyl králem.“ Jehova předvídal, jaké smutné následky to bude mít. (1. Samuelova 8:1–9) Ale přesto jejich požadavku vyhověl a jako krále nad Izraelem ustanovil skromného muže jménem Saul. Saul sice začal slibně, ale když se stal králem, projevil se jako vrtošivý člověk a porušoval Boží příkazy. Boží prorok oznámil, že království bude dáno muži, který je Jehovovi příjemný. Na tom můžeme jasně vidět, jak velmi si Stvořitel cení poslušnosti, která vychází ze srdce. (1. Samuelova 15:22, 23)

Příštím králem Izraele se měl stát David, nejmladší syn jedné rodiny z kmene Juda. V souvislosti s touto překvapivou volbou Bůh Samuelovi řekl: „Pouhý člověk vidí, co se jeví očím; ale pokud jde o Jehovu, ten vidí, jaké je srdce.“ (1. Samuelova 16:7) Jistě je pro nás povzbudivé, že se Stvořitel dívá na to, jací jsme uvnitř, a ne na to, jaký je náš zevnějšek. Saul však měl své vlastní představy. Od chvíle, kdy Jehova vybral za budoucího krále Davida, začal být Saul jako posedlý a byl poháněn myšlenkou, že Davida zabije. Nicméně Jehova nedovolil, aby k tomu došlo, a Saul i se svými syny nakonec zemřel v bitvě proti bojovnému národu Filištínů.

David nejprve kraloval z města Hebron. Později dobyl Jeruzalém a ten se potom stal jeho hlavním městem. David také rozšířil hranice Izraele, který pak díky tomu zabíral celé území země, o níž Jehova řekl, že ji dá Abrahamovým potomkům. O tomto období (a o dějinách pozdějších králů) se můžete dočíst v šesti historických knihách Bible.b Tyto knihy ukazují, že Davidův život vůbec nebyl bez problémů. David například podlehl lidské touze a dopustil se cizoložství s krásnou Bat-šebou. Potom, aby svůj hřích zakryl, spáchal další špatné skutky. Jeho provinění Jehova nemohl přehlížet, protože je Bohem spravedlnosti. David však činil upřímné pokání, a proto Bůh nevyžadoval, aby byl potrestán důsledně podle Zákona. Přesto si David svými hříchy způsobil mnoho rodinných problémů.

Všechny tyto kritické situace Davidovi pomáhaly, aby poznal, že Bůh je osoba — bytost, která má city. Napsal: „Jehova je blízko všech, kdo ho vzývají . . . a jejich volání o pomoc uslyší.“ (Žalm 145:18–20) Upřímnost a oddanost Davida jsou jasně patrné z překrásných písní, které složil a které tvoří asi polovinu knihy Žalmy. Tyto básně přinesly útěchu a povzbuzení milionům lidí. David musel mít k Bohu skutečně úzký vztah, jak to můžeme vidět ze slov v Žalmu 139:1–4: „Jehovo, prozkoumal jsi mě a znáš mě. Sám jsi poznal mé usedání a mé vstávání. Zdaleka jsi uvažoval o mé myšlence. . . . Vždyť na mém jazyku není slovo, ale pohleď, Jehovo, ty to již všechno víš.“

David si byl vědom zejména toho, že Bůh má moc zachraňovat. (Žalm 20:6; 28:9; 34:7, 9; 37:39) Pokaždé, když ji na sobě pocítil, jeho důvěra v Jehovu se prohloubila. Dokladem toho jsou slova uvedená v Žalmu 30:5; 62:8 a 103:9. Nebo si můžete přečíst Žalm 51, který David složil potom, co byl pokárán za hřích s Bat-šebou. Je opravdu povzbudivé vědět, že se Stvořitelem můžeme bez obav mluvit o všem, co máme na srdci, a přitom mít jistotu, že není povýšený, ale je ochoten pokorně naslouchat! (Žalm 18:35; 69:33; 86:1–8) David však své ocenění pro Jehovu nezískal pouze na základě zkušeností. Napsal totiž: „Rozjímal jsem o vší tvé činnosti; ochotně jsem se zabýval dílem tvých vlastních rukou.“ (Žalm 63:6; 143:5)

Jehova uzavřel s Davidem zvláštní smlouvu o věčném království. Plný význam této smlouvy David pravděpodobně nechápal, ale z různých podrobností, které byly do Bible zapsány později, můžeme vidět, že Bůh tímto způsobem ukázal, že Slíbené semeno přijde v Davidově linii. (2. Samuelova 7:16)

Moudrý král Šalomoun a smysl života

Davidův syn Šalomoun proslul svou moudrostí a my z ní můžeme mít užitek, když čteme knihy plné praktických rad — knihy Přísloví a Kazatel.c (1. Královská 10:23–25) Kniha Kazatel může pomoci zejména těm lidem, kteří hledají smysl svého života, právě jako to dělal moudrý král Šalomoun. Ten byl prvním izraelským králem, který se narodil v královské rodině, a proto se před ním otevíraly neomezené možnosti. Kromě jiného vystavěl majestátní budovy, jedl nejrozmanitější potraviny, poslouchal hudbu a kolem sebe měl význačné společníky. Přesto napsal: „Obrátil jsem se, ano já, ke všem svým dílům, která vykonaly mé ruce, a ke tvrdé práci, na které jsem tvrdě pracoval, abych ji dovršil, a pohleď, všechno byla marnost.“ (Kazatel 2:3–9, 11) Co tím myslel?

Šalomoun napsal: „Všechno bylo vyslechnuto, a závěr věci je: Boj se pravého Boha a dodržuj jeho přikázání. To je totiž celý závazek člověka. Vždyť pravý Bůh sám přivede dílo každého druhu na soud, pokud jde o každou utajenou věc, ať je dobrá, nebo špatná.“ (Kazatel 12:13, 14) Ve shodě s těmito slovy Šalomoun sedm let stavěl nádherný chrám, kde lidé mohli Boha uctívat. (1. Královská, 6. kapitola)

Šalomounova vláda se po mnoho let vyznačovala mírem a hojností. (1. Královská 4:20–25) Přesto se prokázalo, že Šalomounovo srdce nebylo s Jehovou tak úplné jako Davidovo srdce. Šalomoun se oženil s mnoha cizinkami a připustil, aby naklonily jeho srdce k jejich bohům. Jehova nakonec řekl: „Zcela jistě od tebe království odtrhnu. . . . Jeden kmen dám tvému synovi kvůli svému sluhovi Davidovi a kvůli Jeruzalému, který jsem vyvolil.“ (1. Královská 11:4, 11–13)

Třetí část: Rozdělené království

Po Šalomounově smrti roku 997 př. n. l. se odtrhly severní kmeny. Ty vytvořily království Izraele, které roku 740 př. n. l. dobyli Asyřané. V Jeruzalémě vládli králové dvěma kmenům. Toto království, království judské, existovalo až do roku 607 př. n. l., kdy Jeruzalém dobyli Babylóňané a jeho obyvatele odvedli do zajetí. Juda byla 70 let zpustošená.

Když Šalomoun zemřel, dostal se k moci jeho syn Rechoboam a velmi ztížil životní podmínky lidu. To vyvolalo vzpouru, při níž se odtrhlo deset kmenů a stalo se královstvím Izraele. (1. Královská 12:1–4, 16–20) Toto severní království se nedrželo pravého Boha. Lid se často klaněl modlám v podobě zlatého telete nebo propadal jiným formám falešného uctívání. Někteří králové byli úkladně zavražděni a jejich dynastie byly svrženy různými uchvatiteli. Jehova projevoval velkou snášenlivost a opakovaně posílal proroky, aby národ varovali před tragédií, která ho potká, pokud bude v odpadlictví pokračovat. Proroci, jejichž poselství byla na toto severní království zaměřena, napsali knihy Ozeáš a Amos. Tragédie, kterou předpověděli, nakonec přišla v roce 740 př. n. l. z rukou Asyřanů.

Na jihu, v Judě, vládlo až do roku 607 př. n. l. postupně 19 králů z Davidova domu. Králové Asa, Jehošafat, Ezekjáš a Josijáš vládli stejně jako jejich předek David a měli Boží přízeň. (1. Královská 15:9–11; 2. Královská 18:1–7; 22:1, 2; 2. Paralipomenon 17:1–6) Za jejich vlády Jehova národu žehnal. V díle The Englishman’s Critical and Expository Bible Cyclopædia se píše: „Významnými tradičními charakteristickými znaky J[udy] byly Bohem ustanovený chrám, kněžstvo, psaný zákon a uznávání jediného pravého Boha Jehovy jako pravého teokratického krále. . . . Díky tomu, že se drželi zákona . . . , měli řadu po sobě jdoucích králů, mezi nimiž bylo mnoho moudrých a dobrých panovníků . . . Proto J[uda] svou lidnatější severní sestru přežila.“ Dobrých králů však bylo daleko méně než těch, kteří nejednali jako David. Jehova však řídil záležitosti tak, aby ‚David, jeho sluha, měl nadále vždycky před ním lampu v Jeruzalémě, městě, které si Bůh vyvolil, aby tam vložil své jméno‘. (1. Královská 11:36)

Juda spěje ke zničení

Jedním z judských králů, kteří se odvrátili od pravého uctívání, byl Manasse. „Přiměl svého vlastního syna projít ohněm a provozoval magii a vyhlížel znamení a nadělal spiritistická média a ty, kdo z povolání předpovídají události. Ve velkém měřítku činil to, co bylo špatné v Jehovových očích, aby ho urážel.“ (2. Královská 21:6, 16) Král Manasse sváděl Izraelity tak, že „činili hůře než národy, které Jehova vyhladil“. Manasseho a jeho lid Stvořitel opakovaně varoval a potom prohlásil: „Prostě Jeruzalém vytřu do čista, právě jako někdo do čista vytírá misku bez rukojeti.“ (2. Paralipomenon 33:9, 10; 2. Královská 21:10–13)

Jehova nejprve dovolil, aby Manasseho zajali Asyřané a odvedli ho jako zajatce v měděných okovech. (2. Paralipomenon 33:11) Ve vyhnanství si Manasse uvědomil, jak pošetile jednal, a „stále se velice pokořoval kvůli Bohu svých praotců“. Jak na to reagoval Jehova? „[Bůh] slyšel jeho žádost o přízeň a navrátil ho do Jeruzaléma k jeho kralování; a Manasse poznal, že Jehova je pravý Bůh.“ Král Manasse a jeho vnuk, král Josijáš, provedli nezbytné reformy. Nicméně tato snaha zabránit masovému morálnímu a náboženskému úpadku neměla trvalý úspěch. (2. Paralipomenon 33:1–20; 34:1–35:25; 2. Královská, 22. kapitola)

Je důležité si povšimnout, že Jehova posílal horlivé proroky, aby oznamovali, jak se podle něho budou události vyvíjet.d Jeremjáš tlumočil Jehovova slova: „Ode dne, kdy vaši praotcové vyšli z egyptské země, až do tohoto dne . . . jsem k vám posílal všechny své sluhy proroky, denně jsem časně vstával a posílal je.“ Ale lid Bohu nenaslouchal. Jednali ještě hůře než jejich předkové! (Jeremjáš 7:25, 26) Bůh je varoval opakovaně, „protože pociťoval soucit se svým lidem“. Oni však stále odmítali podle toho jednat. Bůh tedy dovolil, aby v roce 607 př. n. l. Babylóňané zničili Jeruzalém a zpustošili zemi. Ta pak byla 70 let opuštěná. (2. Paralipomenon 36:15, 16; Jeremjáš 25:4–11)

Tento stručný přehled toho, jak Bůh postupoval, by nám měl pomoci poznat, že Jehova se o svůj lid staral a jednal s ním spravedlivě. Jehova se nezachoval tak, že by se držel zpátky a pouze vyčkával, co tento národ udělá — jako by mu na něm nezáleželo. Jehova se snažil Izraeli aktivně pomáhat. Jistě chápete, proč Izajáš řekl: „Jsi náš Otec, Jehovo. . . . Všichni jsme dílo tvé ruky.“ (Izajáš 64:8) Proto dnes mnoho lidí mluví o Stvořiteli jako o „Otci“; On totiž jedná stejně, jako by jednal milující starostlivý lidský otec. Bůh však také uznává, že my za své vlastní jednání a za jeho následky musíme nést svou vlastní odpovědnost.

Po sedmdesáti letech, kdy byli Izraelité v zajetí v Babylóně, splnil Jehova Bůh své proroctví o obnově Jeruzaléma. Národ byl osvobozen a bylo mu dovoleno vrátit se do vlasti a ‚znovu vystavět Jehovův dům, který byl v Jeruzalémě‘. (Ezra 1:1–4; Izajáš 44:24–45:7) O této obnově, o opětném vybudování chrámu a o událostech, které následovaly, se píše v řadě biblických knih.e Jedna z nich, Daniel, je obzvláště zajímavá. Je v ní totiž zaznamenáno proroctví o tom, kdy přesně se objeví Semeno neboli Mesiáš, a také předpověď toho, jaký bude vývoj událostí v naší době.

Chrám byl nakonec znovu vybudován, ale Jeruzalém byl v žalostné situaci. Jeho zdi a brány byly v rozvalinách. Bůh tedy poslal muže, jako byl například Nehemjáš, aby Židy povzbudili a zorganizovali je. Modlitba, kterou můžeme číst v 9. kapitole knihy Nehemjáš, pěkně shrnuje Jehovovo jednání s Izraelity. Ukazuje, že Jehova je „Bohem odpouštění, milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti“. Z této modlitby je také patrné, že Jehova jedná v souladu se svým dokonalým měřítkem práva. I tehdy, když má pádný důvod projevit svou moc při vykonání rozsudku, je ochoten zjemnit právo láskou. Aby to mohl dělat vyváženě a znamenitě, potřebuje moudrost. Proto by nás způsob, jak Stvořitel jednal s izraelským národem, měl k němu přitahovat a podněcovat nás, abychom se zajímali o to, jak máme plnit jeho vůli.

Tato část Bible (Starý zákon) končí tím, že Juda a chrám v Jeruzalémě sice byly obnoveny, ale země byla pod vládou pohanů. Jak se tedy mohla splnit Boží smlouva s Davidem, smlouva o ‚semeni‘, které bude vládnout „navždy“? (Žalm 89:3, 4; 132:11, 12) Židé stále očekávali, že se objeví ‚Vůdce Mesiáš‘, který Boží lid osvobodí a zřídí na zemi teokratické království (království ovládané Bohem). (Daniel 9:24, 25) Bylo však Jehovovým záměrem právě to? A pokud ne, v jakém smyslu měl slíbený Mesiáš přinést osvobození? A jak se to v dnešní době dotýká nás? Těmito důležitými otázkami se bude zabývat příští kapitola.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 126 a 127]

Můžete věřit v zázraky?

„Je absurdní využívat elektrické osvětlení a rozhlas a mít užitek ze současných objevů medicíny a chirurgie, a přitom věřit světu duchů a zázraků popisovanému v Novém zákoně.“ V těchto slovech, která pronesl německý teolog Rudolf Bultmann, se odráží to, co si dnes o zázracích myslí mnoho lidí. Máte také takový názor na zázraky, o nichž se píše v Bibli a k nimž patří například to, jak Bůh rozdělil Rudé moře?

The Concise Oxford Dictionary definuje „zázrak“ jako „neobvyklou událost připisovanou nějaké nadpřirozené síle“. Tato neobvyklá událost souvisí s porušením řádu přírody, a proto mnoho lidí v zázraky spíše nevěří. Ale to, co se zdá být porušením přírodního zákona, je možné snadno vysvětlit ve světle jiných přírodních zákonů, které s tím souvisejí.

Jako příklad si uveďme to, o čem psal časopis New Scientist. Dva fyzikové z tokijské univerzity vzali trubici částečně naplněnou vodou a ve vodorovné poloze ji vystavili extrémně silnému magnetickému poli. Voda se prudce nahrnula do obou konců a trubice zůstala uprostřed suchá. K tomuto jevu, který byl objeven roku 1994, dochází díky tomu, že voda je slabě diamagnetická, tedy že ji magnet odpuzuje. Tento prokázaný fenomén, při němž se voda pohybuje z místa, kde je velmi silné magnetické pole, na místo, kde je magnetické pole slabší, byl pojmenován Mojžíšův efekt. New Scientist uvedl: „Poroučet vodě je snadné — v případě, že máte dostatečně silný magnet. A pokud takový magnet máte, pak je možné téměř cokoli.“

Nikdo samozřejmě nemůže s naprostou jistotou říci, jak Bůh způsobil, aby se Rudé moře rozdělilo a Izraelité mohli přejít. Stvořitel však zná všechny přírodní zákony do nejmenšího detailu. Snadno tedy mohl určité charakteristiky jednoho zákona upravit využitím jiných zákonů, které sám stanovil. Lidem může výsledný efekt připadat jako zázrak, zejména pokud plně nechápou zákony, které s tím souvisejí.

Pokud jde o zázraky popisované v Bibli, Akira Jamada, bývalý profesor na Kjótské univerzitě v Japonsku, uvádí: „Je sice správné říci, že [zázrak] není možné pochopit z nynějšího stanoviska vědy, kterou se člověk zabývá (nebo z jejího statu quo), ale je nesprávné jen na základě pokročilé současné fyziky nebo pokročilé současné bibliologie usuzovat, že se [zázrak] nestal. Ode dneška za deset let bude současná věda vědou minulosti. Čím rychleji jde věda kupředu, tím větší je pravděpodobnost, že se dnešní vědci stanou terčem posměchu, a bude se například říkat: ‚Před deseti lety byli vědci pevně přesvědčeni, že to a to.‘“ (Gods in the Age of Science)

Jehova — Stvořitel, který je schopen koordinovat všechny přírodní zákony — může svou moc využívat k tomu, aby dělal zázraky.

[Rámeček na straně 132 a 133]

V jakém smyslu je Jehova žárlivým Bohem?

„Jehova, jehož jméno je Žárlivý, on je žárlivým Bohem.“ Tato slova můžeme číst ve 2. Mojžíšově 34:14. Jaký je jejich význam?

Hebrejské slovo překládané jako „žárlivý“ může znamenat „vyžadující výlučnou oddanost, nestrpící žádné soupeření“. To, že Jehova je v souvislosti se svým jménem a uctíváním v kladném smyslu žárlivý, je pro jeho tvory prospěšné. (Ezekiel 39:25) Jeho horlivost vykonat to, co je vyjádřeno jeho jménem, znamená, že splní své předsevzetí s lidstvem.

Uvažujme například o rozsudku, který vynesl nad lidmi obývajícími zemi Kanaán. Jeden znalec uvádí tyto šokující skutečnosti: „Uctívání Baala, Aštoret a dalších kananejských bohů spočívalo v těch nejvýstřednějších orgiích; jejich chrámy byly střediskem nemorálnosti. . . . U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se bezuzdně oddávali nemravnosti . . . , a dále v tom, že zabíjeli své prvorozené děti, aby je obětovali týmž bohům.“ Archeologové objevili džbány, v nichž byly ostatky obětovaných dětí. Bůh si provinění Kananejců povšiml už v době Abrahama, ale po 400 let projevoval trpělivost, a tak jim poskytl dostatek času, aby se změnili. (1. Mojžíšova 15:16)

Uvědomovali si Kananejci závažnost svých provinění? I oni měli to, co má každý člověk, tedy svědomí, které je právníky považováno za obecný základ morálky a práva. (Římanům 2:12–15) Přesto se Kananejci dále tvrdošíjně oddávali ohavnému obětování dětí a zkaženým sexuálním zvyklostem.

Jehova ve svém vyváženém smyslu pro právo rozhodl, že tato země musí být vyčištěna. To nebyla genocida. Kananejci — a to jak jednotlivci, například Raab, tak i celé skupiny, například Gibeoňané —, kteří dobrovolně přijali vysoká Boží morální měřítka, byli ušetřeni. (Jozue 6:25; 9:3–15) Raab se stala článkem v královské rodové linii, která vedla k Mesiášovi, a potomci Gibeoňanů měli výsadu sloužit u Jehovova chrámu. (Jozue 9:27; Ezra 8:20; Matouš 1:1, 5–16)

Z toho vyplývá, že když člověk získá o věcech úplný a jasný obraz, který je založen na skutečnostech, pak je snazší vidět, že Jehova je podivuhodný a spravedlivý Bůh a že je vhodným způsobem žárlivý, což jeho věrným tvorům přináší užitek.

[Obrázek na straně 123]

Stvořitel osvobodil zotročený národ a použil ho ke splnění svého záměru

[Obrázek na straně 129]

U hory Sinaj starověký izraelský národ vstoupil do smluvního vztahu se Stvořitelem

[Obrázek na straně 130]

Dodržování Stvořitelových jedinečných zákonů pomáhalo Božímu lidu radovat se ze života v Zaslíbené zemi

[Obrázek na straně 136]

Území jižně od hradeb Jeruzaléma, který byl hlavním městem krále Davida, je možné v současné době navštívit