PROROK

Člověk, prostřednictvím kterého Bůh oznamuje svou vůli a svůj záměr. (Lk 1:70; Sk 3:18–21) Etymologie hebrejského slova označujícího proroka (na·viʼʹ) není zcela zřejmá, ale z toho, jak je tento specifický výraz používán, vyplývá, že praví proroci nebyli pouze běžnými hlasateli, ale byli Božími mluvčími, ‚Božími muži‘, kteří předávali inspirovaná poselství. (1Kr 12:22; 2Kr 4:9; 23:17) Stáli v Boží „důvěrné skupině“ a Bůh jim zjevoval svou „důvěrnou záležitost“. (Jer 23:18; Am 3:7; 1Kr 17:1; viz heslo JASNOZŘIVEC.)

Řecký výraz pro·feʹtes znamená doslova „ten, kdo vyhlašuje [řec. pro, „před“, a fe·miʹ, „říci“]“, a tudíž označuje hlasatele, toho, kdo oznamuje poselství, která jsou připisována božskému zdroji. (Srovnej Tit 1:12.) Může tím být myšlen člověk, který předpovídá budoucnost, ale základní význam slova pro·feʹtes s předpovídáním nesouvisí. (Srovnej Sd 6:7–10.) Nicméně chce-li člověk žít v souladu s Boží vůli, musí znát Jehovovy zjevené záměry do budoucnosti, aby mohl své jednání, touhy a cíle sladit s Boží vůlí. A proto bibličtí proroci ve většině případů předávali poselství, která se k budoucnosti přímo či nepřímo vztahovala.

Proroci v Hebrejských písmech. První člověk, který působil jako Boží mluvčí, byl zcela jistě Adam; ten totiž na začátku předával Boží pokyny své manželce Evě, a tímto způsobem plnil úlohu proroka. Tyto pokyny se týkaly nejen přítomnosti (Adama a Evy), ale také budoucnosti, a ukazovaly, jaký je Boží záměr se zemí a s lidstvem a jak musí lidé jednat, aby jejich budoucnost byla šťastná. (1Mo 1:26–30; 2:15–17, 23, 24; 3:1–3) První věrný prorok, o kterém je zpráva v Písmu, byl Enoch a jeho poselství obsahovalo přímou předpověď. (Juda 14, 15) Inspirovaná zjevení týkající se Božího záměru a Boží vůle oznamovali Lamek a jeho syn Noe. (1Mo 5:28, 29; 9:24–27; 2Pe 2:5)

Samotné slovo na·viʼʹ je poprvé uplatněno na Abrahama. (1Mo 20:7) Abraham nebyl znám tím, že by předpovídal budoucnost; rozhodně to nedělal veřejně. Bůh mu však dal poselství, prorocký slib. To byla pro Abrahama jistě vzrušující zpráva a jistě ho podnítila k tomu, aby ji ‚vyhlásil‘ (zejména své rodině) a vysvětlil, proč odchází z Uru a co mu Bůh slíbil. (1Mo 12:1–3; 13:14–17; 22:15–18) V podobném smyslu byli ‚proroky‘ i Izák a Jákob, dědicové tohoto slibu, a mezi nimi a Bohem existovala důvěrná komunikace. (Ža 105:9–15) Kromě toho prorocká byla i požehnání, která dali svým synům. (1Mo 27:27–29, 39, 40; 49:1–28) S výjimkou Joba a Elihua, které Bůh evidentně použil ke zjevování božských pravd ještě před exodem, byli od té doby až do prvního století n. l. všichni praví proroci vybíráni z Jákobových potomků (Izraelitů).

S příchodem Mojžíše se úloha proroka stává jasnější. Postavení proroka jakožto Božího mluvčího zdůraznil Jehova tím, že Árona pověřil, aby byl Mojžíšovi „prorokem“ či ‚ústy‘, zatímco Mojžíš ‚sloužil Áronovi jako Bůh‘. (2Mo 4:16; 7:1, 2) Mojžíš předpověděl mnoho událostí, které se záhy splnily, například deset ran. Úlohu proroka neboli Božího mluvčího však splnil ještě působivěji, když na Sinaji předal národu smlouvu Zákona a poučil lid o tom, co je Boží vůlí. Smlouva Zákona měla pro Izraelity nesmírný bezprostřední význam jako mravní kodex a vodítko, ale také poukazovala do budoucnosti a na ‚budoucí lepší věci‘. (Ga 3:23–25; Heb 8:6; 9:23, 24; 10:1) Tím, že Mojžíš osobně, často oboustranně komunikoval s Bohem, a tím, že měl značně prohloubené porozumění Jehovově vůli a Jehovovu záměru a toto porozumění lidu zprostředkovával, stal se opravdu vynikajícím prorokem. (2Mo 6:2–8; 5Mo 34:10) Jako proroci — v tom smyslu, že předávali božská poselství nebo rady (nemuselo nutně jít o předpovědi) — sloužili i Mojžíšovi sourozenci Áron a Miriam a také 70 starších mužů z národa. (2Mo 15:20; 4Mo 11:25; 12:1–8)

V knize Soudci se vedle nejmenovaného muže (Sd 6:8) mluví konkrétně pouze o jediném člověku, který sloužil jako prorok — o prorokyni Deboře. (Sd 4:4–7; 5:7) Nicméně to, že tam není použit výraz na·viʼʹ, samo o sobě neznamená, že nikdo jiný jako prorok nesloužil. V době Samuela ‚se Jehovovo slovo stalo vzácným; nešířilo se žádné vidění‘. Samuel sloužil jako Boží mluvčí už od dětství a to, že se božská poselství splnila, vedlo k tomu, že všichni uznávali, že „Samuel je pověřen do postavení proroka pro Jehovu“. (1Sa 3:1–14, 18–21)

Od doby, kdy byla zřízena monarchie, existuje téměř nepřerušená řada proroků. (Srovnej Sk 3:24.) Před Samuelovou smrtí začal prorokovat Gad. (1Sa 22:5; 25:1) On a prorok Natan byli předními proroky za Davidovy vlády. (2Sa 7:2–17; 12:7–15; 24:11–14, 18) Sloužili jako královští rádci a dějepisci, podobně jako proroci, kteří žili později. (1Pa 29:29; 2Pa 9:29; 29:25; 12:15; 25:15, 16) I samotný David byl použit k předání určitých božských zjevení a apoštol Petr ho označuje jako ‚proroka‘. (Sk 2:25–31, 34) Věrní proroci byli činní jak v severní, tak i v jižní části rozděleného království. Někteří z nich byli použiti k tomu, aby prorokovali vůdcům i lidu obou království. K exilním a poexilním prorokům patřili Daniel, Ageus, Zecharjáš a Malachiáš.

Proroci měli důležitou úlohu v podpoře pravého uctívání. Svou činností vykonávali určitý dohled nad izraelskými a judskými králi, protože krále, kteří zhřešili, odvážně kárali (2Sa 12:1–12), a těm, kteří se dopouštěli ničemnosti, oznamovali Boží rozsudky. (1Kr 14:1–16; 16:1–7, 12) Když kněží odbočili od pravého uctívání a začali jednat zkaženě, používal Jehova proroky, aby posilovali víru spravedlivého ostatku a aby těm, kdo sešli ze správné cesty, ukázali, jak mohou opět získat Boží přízeň. Proroci, podobně jako Mojžíš, vystupovali v mnoha případech jako přímluvci, když se za krále a za lid modlili k Bohu. (5Mo 9:18–29; 1Kr 13:6; 2Kr 19:1–4; srovnej Jer 7:16; 14:11, 12.) Zvláště činní byli v dobách krize nebo velké nouze. Dávali lidu naději do budoucnosti, protože v poselstvích, která oznamovali, někdy předpovídali, jaké požehnání přinese vláda Mesiáše. Tak prospěli nejen svým současníkům, ale i budoucím generacím, i nám v dnešní době. (1Pe 1:10–12) Kvůli tomu však zažívali silné urážky, posměch, a dokonce tělesné týrání. (2Pa 36:15, 16; Jer 7:25, 26; Heb 11:32–38) Ale ti, kdo je přijímali příznivě, měli požehnání nejen v duchovním ohledu, ale i v jiných ohledech. (1Kr 17:8–24; 2Kr 4:8–37; srovnej Mt 10:41.)

Jakým způsobem byli jmenováni a inspirováni. Úřad proroka nikdo nezískal na základě toho, že patřil k určité rodové linii, i když někteří proroci pocházeli z kmene Levi, například Samuel, Jehojadův syn Zecharjáš, Jeremjáš a Ezekiel, a proroky se stali i někteří potomci proroků. (1Kr 16:7; 2Pa 16:7; Ze 1:1) Být prorokem také nebylo povolání, které člověk vykonával ze své vlastní iniciativy. Proroky vybíral Bůh a jmenoval je prostřednictvím svatého ducha. (4Mo 11:24–29; Ez 1:1–3; Am 7:14, 15) Díky jeho působení také věděli, co mají ohlašovat. (Sk 28:25; 2Pe 1:21) Někteří proroci se zpočátku velmi zdráhali přijmout toto pověření. (2Mo 3:11; 4:10–17; Jer 1:4–10) Například Elišu Bůh jmenoval prostřednictvím jeho předchůdce Elijáše; Elišovo jmenování bylo symbolizováno tím, že na něho Elijáš hodil svůj přehoz neboli úřední oděv. (1Kr 19:19–21)

Proroci sice byli jmenováni Jehovovým duchem, ale nezdá se, že by pod inspirací mluvili stále. Bylo to spíše tak, že v určitou dobu ‚na ně padl Boží duch‘ a zjevil jim poselství, která měli oznámit. (Ez 11:4, 5; Mi 3:8) To na ně zapůsobilo tak silně, že je to pohánělo, aby o tom mluvili. (1Sa 10:10; Jer 20:9; Am 3:8) Proroci dělali věci, které nebyly běžné, a v jejich vyjadřování a chování se nesporně také odrážely síla a pocity, jež skutečně byly mimořádné. To možná částečně vysvětluje, co to znamená, když se o někom řeklo, že ‚se chová jako proroci‘. (1Sa 10:6–11; 19:20–24; Jer 29:24–32; srovnej Sk 2:4, 12–17; 6:15; 7:55.) To, že se zcela soustředili na své poslání a projevovali při tom horlivost a smělost, mohlo způsobit, že se jejich chování zdálo ostatním lidem podivné, nebo dokonce nerozumné. Tak se vojenským velitelům jevil prorok, který pomazal Jehua. Jakmile si však uvědomili, že ten muž je prorok, přijali velitelé jeho poselství s naprostou vážností. (2Kr 9:1–13; srovnej Sk 26:24, 25.) Když Saul pronásledoval Davida a byl donucen ‚chovat se jako prorok‘, svlékl si své oděvy a ‚ležel nahý celý ten den a celou tu noc‘; v té době David patrně unikl. (1Sa 19:18–20:1) To, jak si Saul počínal, však neznamená, že proroci chodili nazí často; podle biblické zprávy to bylo právě naopak. Ve dvou dalších zaznamenaných případech byl prorok nahý proto, aby svou nahotou znázornil určitou stránku svého proroctví. (Iz 20:2–4; Mi 1:8–11) Co bylo důvodem Saulovy nahoty — zda to mělo ukázat, že je jen obyčejný člověk připravený o svůj královský šat a bezmocný proti Jehovově královské autoritě a moci, nebo zda to mělo jiný účel —, není v Písmu uvedeno.

K inspirování proroků používal Jehova různé metody, například ústní sdělení předané anděly (2Mo 3:2–4, srovnej Lk 1:11–17; Heb 1:1, 2; 2:1, 2), vidění, která Boží poselství vtiskla do mysli, jež byla v bdělém stavu (Iz 1:1; Hab 1:1), sny nebo noční vidění, která prorok dostal ve spánku (Da 7:1), a vytržení, v němž byla člověku poselství předána (Sk 10:10, 11; 22:17–21). K tomu, že prorok obdržel božské sdělení, možná napomohla při jedné příležitosti hudba. (1Sa 10:5; 2Kr 3:15) Podobně bylo různými způsoby prováděno i ohlašování inspirovaného poselství. (Heb 1:1) Obvykle ho oznamoval prorok, a to jak na veřejných místech, tak i v řídce osídlených oblastech. (Jer 7:1, 2; 36:4–13; Mt 3:3) Prorok však mohl poselství zdůraznit tím, že použil nějaké symboly nebo něco symbolického udělal; tak to bylo například tehdy, když Ezekiel znázornil dobytí Jeruzaléma pomocí cihly nebo když se Ozeáš oženil s Gomer. (Ez 4:1–3; Oz 1:2, 3; srovnej 1Kr 11:30–39; 2Kr 13:14–19; Jer 19:1, 10, 11; viz hesla INSPIRACE; SEN; VIDĚNÍ.)

Jak rozeznat pravého proroka od falešného. Někteří Boží proroci, například Mojžíš, Elijáš, Eliša a Ježíš, vykonávali mocné skutky, které potvrzovaly pravost jejich poselství a úřadu. Ale ne o všech prorocích se píše, že takové mocné skutky dělali. Jehova tedy prostřednictvím Mojžíše ukázal, jaké jsou tři základní znaky pro určení toho, který prorok je pravý: pravý prorok měl mluvit v Jehovově jménu; to, co předpovídal, se mělo uskutečnit (5Mo 18:20–22), a jeho prorokování muselo sloužit k podpoře pravého uctívání a muselo být v souladu s Božím zjeveným slovem a s Božími přikázáními. (5Mo 13:1–4) Tento požadavek byl pravděpodobně nejdůležitější a rozhodující; někdo totiž mohl pokrytecky používat Boží jméno a jeho předpověď se náhodou mohla vyplnit. Ale pravý prorok, jak jsme už ukázali, nebyl pouze či zejména tím, kdo předpovídá. Byl zastáncem spravedlnosti a jeho poselství se v prvé řadě týkalo mravních měřítek a jejich uplatňování. Ukazoval, jak se na různé věci dívá Bůh. (Iz 1:10–20; Mi 6:1–12) Nebylo tedy nutné čekat možná roky či celé generace, aby se na základě splnění určité předpovědi zjistilo, zda prorok byl pravý, nebo falešný. Jestliže jeho poselství bylo v rozporu s Boží zjevenou vůli a s Božími měřítky, pak to byl prorok falešný. A tak prorok, který v době, kdy lid neposlouchal Boží slovo a Zákon, předpovídal Izraeli či Judě mír, byl zcela jistě prorokem falešným. (Jer 6:13, 14; 14:11–16)

Ježíšovo pozdější varování před falešnými proroky odpovídalo varování Mojžíšovu. I kdyby používali Ježíšovo jméno a dávali „znamení a divy, aby . . . zavedli [druhé] na scestí“, jejich ovoce mělo ukázat, že jsou ‚těmi, kdo se dopouštějí nezákonnosti‘. (Mt 7:15–23; Mr 13:21–23; srovnej 2Pe 2:1–3; 1Ja 4:1–3.)

Pravý prorok nikdy nepředpovídal jen proto, aby uspokojil lidskou zvědavost. Každá předpověď souvisela s Boží vůlí, Božím záměrem, Božími měřítky či Božím soudem. (1Kr 11:29–39; Iz 7:3–9) Předpověděné budoucí události vyplynuly často ze situace, která v určité době existovala; co lid zasel, to měl také sklidit. Falešní proroci uklidňovali lid a jeho vůdce lichotivými ujištěními, že navzdory jejich nespravedlivému jednání je Bůh stále s nimi, že je bude chránit a že se jim bude dobře dařit. (Jer 23:16–20; 28:1–14; Ez 13:1–16; srovnej Lk 6:26.) Napodobovali pravé proroky tím, že mluvili symbolickým jazykem a dělali něco symbolického. (1Kr 22:11; Jer 28:10–14) Někteří z nich byli vyslovení podvodníci, ale mnozí z nich byli proroci, kteří se provinili nebo kteří odpadli. (Srovnej 1Kr 18:19; 22:5–7; Iz 28:7; Jer 23:11–15.) Někdy to byly i ženy — falešné prorokyně. (Ez 13:17–23; srovnej Zj 2:20.) „Duch nečistoty“ nastoupil na místo Božího ducha. Všichni tito falešní proroci měli být usmrceni. (Ze 13:2, 3; 5Mo 13:5)

Pokud jde o proroky, kteří odpovídali Božím měřítkům, bylo splnění určitých jejich ‚krátkodobých‘ předpovědí, z nichž některé se splnily za pouhý den nebo rok, základem pro důvěru v to, že se splní i jejich proroctví vztahující se k mnohem vzdálenější budoucnosti. (1Kr 13:1–5; 14:12, 17; 2Kr 4:16, 17; 7:1, 2, 16–20)

„Synové proroků.“ Jak vysvětluje dílo Gesenius’ Hebrew Grammar (Oxford, 1952, s. 418), může hebrejské slovo ben (syn [někoho]) nebo slovo benéʹ (synové [někoho]) označovat „příslušnost k určitému cechu nebo společnosti (či kmenu čili k nějaké konkrétní třídě lidí)“. (Srovnej Ne 3:8, kde vyjádření „příslušející k těm, kdo míchají masti“ znamená doslova „syn těch, kdo míchají masti“.) Vyjádřením „synové proroků“ může být tedy myšlena škola, v níž jsou vyučováni ti, kdo byli povoláni jako proroci, nebo sdružení, v němž proroci spolupracovali. Písmo se zmiňuje o tom, že takové skupiny proroků byly v Betelu, Jerichu a Gilgalu. (2Kr 2:3, 5; 4:38; srovnej 1Sa 10:5, 10.) Jedné skupině v Ramě předsedal Samuel (1Sa 19:19, 20) a patrně podobné postavení měl ve své době Eliša. (2Kr 4:38; 6:1–3; srovnej 1Kr 18:13.) V biblické zprávě se mluví o tom, že synové proroků postavili své místo k bydlení a že používali vypůjčené nářadí; to ukazuje, že žili možná prostě. Bydleli a jedli často společně, ale je možné, že k vykonání určitého prorockého úkolu byli pověřováni i jako jednotlivci. (1Kr 20:35–42; 2Kr 4:1, 2, 39; 6:1–7; 9:1, 2)

Proroci v Křesťanských řeckých písmech. Hebrejskému slovu na·viʼʹ odpovídá řecké slovo pro·feʹtes. Prorokem, který zjevil Boží záměr týkající se Jana Křtitele, jenž měl být ‚nazýván prorokem Nejvyššího‘, byl kněz Zecharjáš, Janův otec. (Lk 1:76) Janův jednoduchý způsob života a Janovo poselství připomínaly dřívější hebrejské proroky. Jako prorok byl uznáván široko daleko; dokonce i Herodes měl vzhledem k němu určité zábrany. (Mr 1:4–6; Mt 21:26; Mr 6:20) Ježíš řekl, že Jan byl ‚daleko více než prorok‘. (Mt 11:7–10; srovnej Lk 1:16, 17; Jana 3:27–30.)

‚Tím Prorokem‘, kterého předpověděl Mojžíš a kterého Židé dlouho očekávali, byl Ježíš, Mesiáš. (Jan 1:19–21, 25–27; 6:14; 7:40; 5Mo 18:18, 19; Sk 3:19–26) To, že měl schopnost konat mocné skutky a rozeznávat různé záležitosti způsobem, který byl nad rámec toho, co je běžné, způsobilo, že ho lidé jako proroka uznávali. (Lk 7:14–16; Jan 4:16–19; srovnej 2Kr 6:12.) Více než kdokoli jiný byl Ježíš v Boží „důvěrné skupině“. (Jer 23:18; Jan 1:18; 5:36; 8:42) Často citoval dřívější proroky na důkaz toho, že ho poslal a do úřadu uvedl Bůh. (Mt 12:39, 40; 21:42; Lk 4:18–21; 7:27; 24:25–27, 44; Jan 15:25) Předpověděl způsob, jak bude zrazen a jak zemře, předpověděl, že jako prorok zemře v Jeruzalémě, „jenž zabíjí proroky“, že ho jeho učedníci opustí, že ho Petr třikrát zapře a že bude vzkříšen třetího dne — mnoho těchto proroctví má základ v dřívějších proroctvích zaznamenaných v Hebrejských písmech. (Lk 13:33, 34: Mt 20:17–19; 26:20–25, 31–34) Kromě toho předpověděl zničení Jeruzaléma a jeho chrámu. (Lk 19:41–44; 21:5–24) Přesné splnění všech těchto proroctví za života těch, kdo Ježíše slyšeli, poskytuje pevný základ pro důvěru a přesvědčení, že se splní i jeho proroctví týkající se jeho přítomnosti. (Srovnej Mt 24; Mr 13; Lk 21.)

O Letnicích roku 33 n. l. došlo k předpověděnému vylití Božího ducha na učedníky v Jeruzalémě, což vedlo k tomu, že učedníci ‚prorokovali a měli vidění‘. To se dělo tak, že oznamovali ‚velkolepé Boží věci‘ a že pod inspirací zjevovali poznání o Božím Synovi a o tom, jaký význam to má pro jejich posluchače. (Sk 2:11–40) Znovu je zapotřebí připomenout, že prorokování nemusí nutně nebo výlučně znamenat předpovídání budoucnosti. Apoštol Pavel napsal, že ten, kdo „prorokuje, buduje a povzbuzuje a utěšuje lidi svou řečí“; na prorokování se díval jako na správný cíl, o který by všichni křesťané měli obzvláště usilovat. Mluvení cizími jazyky bylo znamením pro nevěřící, ale prorokování bylo pro věřící. Přesto i nevěřící, který navštívil křesťanské shromáždění, mohl mít z prorokování užitek, mohl jím být kárán a bedlivě zkoumán, takže ‚vyšla najevo tajemství jeho srdce‘. (1Ko 14:1–6, 22–25) I z toho vyplývá, že křesťanské prorokování, které zjevně pocházelo z nadlidského zdroje a bylo inspirováno Bohem, nespočívalo v prvé řadě v předpovídání budoucnosti, ale týkalo se věcí, které se vztahovaly k přítomnosti. Pavel radil, že pokud jde o prorokování ve sboru, je potřebný dobrý řád a sebeovládání, aby se všichni mohli něco naučit a mohli být povzbuzeni. (1Ko 14:29–33)

Samozřejmě však existovali určití lidé, kteří byli zvlášť vybráni jako proroci nebo kteří dostali dar prorokování. (1Ko 12:4–11, 27–29) Samotný Pavel měl dar prorokování, ale je znám zejména jako apoštol. (Srovnej Sk 20:22–25; 27:21–26, 31, 34; 1Ko 13:2; 14:6.) Ti, kdo byli určeni především jako proroci, například Agabos, Jidáš a Silas, byli, zdá se, nejvýznačnějšími mluvčími křesťanského sboru hned po apoštolech. (1Ko 12:28; Ef 4:11) Podobně jako apoštolové nesloužili jen na jednom místě, ale cestovali i do jiných míst, přednášeli tam a předpovídali také určité budoucí události. (Sk 11:27, 28; 13:1; 15:22, 30–33; 21:10, 11) Dar prorokování obdržely i některé křesťanské ženy, stejně jako to bylo v dřívějších dobách, ale byly vždy podřízeny vedení, které jako hlava poskytovali muži ve sboru. (Sk 21:9; 1Ko 11:3–5)