TUK

Slovem „tuk“ jsou překládána různá hebrejská slova, která označují nejen hmotu nazývanou tuk, ale také to, co je masité a tlusté. Tato slova je možné použít také v obrazném smyslu k vyjádření, že něco je bohaté nebo úrodné (například „mastná půda“), nebo k přenesení myšlenky, že někdo má necitelné srdce či otupělou mysl.

Slovem cheʹlev se obvykle označuje hmota zvaná „tuk“, a to jak tuk zvířat (3Mo 3:3), tak lidský tuk (Sd 3:22). Jiné hebrejské slovo, peʹdher, má význam „ledvinový lůj“, tuhý tuk kolem ledvin nebo na bedrech. (3Mo 1:8, 12; 8:20) Slovo cheʹlev se poprvé objevuje v 1. Mojžíšově 4:4, kde je napsáno, že Abel předložil Jehovovi jako oběť „tučné kusy“ z prvotin svého stáda. Později se slovo cheʹlev objevuje na dalších místech a většinou se prostě vztahuje na předkládání oběti. Slovo cheʹlev se používá také v obrazném smyslu k vyjádření nejlepší nebo nejbohatší části něčeho. Například v 1. Mojžíšově 45:18 faraón řekl Josefovi, že jeho rodina má přijít a jíst „tučnou část země“. Také ve 4. Mojžíšově 18:12 čteme: „Všechno nejlepší [cheʹlev] z oleje a všechno nejlepší [cheʹlev] z mladého vína a zrní, . . . dal jsem je tobě.“ (Viz Ža 81:16; 147:14.)

Zákon o tuku. Ve třetí kapitole 3. Mojžíšovy Jehova dal Izraelitům pokyny, jak mají zacházet s tukem z oběti společenství. Jestliže jako obětní dar předkládali dobytek nebo kozy, měli z nich vyjmout tuk z míst kolem beder a střev, tuk na ledvinách a také tučný přívěsek na játrech a tuk měli nechat dýmat na oltáři. V případě, že byla obětována ovce, měl být podobně předložen celý tučný ocas. (Ovce v Sýrii, v Palestině, v Arábii a v Egyptě mají tučný ocas, který mnohdy váží 5 kg nebo i více.) V Zákoně bylo výslovně uvedeno: „Všechen tuk patří Jehovovi. . . . Nebudete jíst vůbec žádný tuk ani žádnou krev.“ (3Mo 3:3–17)

Tuk se měl spálit na oltáři v prudkém ohni a měl být ohněm úplně stráven. Žádný tuk, který byl předložen na oltáři, tam nesměl zůstat přes noc do rána; pravděpodobně by se zkazil a ošklivě zapáchal a to by bylo pro jakoukoli část posvátné oběti potupné. (2Mo 23:18)

Pro křesťany to neplatí. Když bylo Noemovi a jeho rodině po potopě dovoleno, aby si ke své stravě přidali maso, o tuku jim nebylo řečeno nic. (1Mo 9:3, 4) Jíst krev však bylo zakázáno. To bylo více než 850 let před tím, než byla s Izraelem uzavřena smlouva Zákona, která obsahovala zákaz jak jedení krve, tak jedení tuku. Vedoucí sbor křesťanského sboru v prvním století n. l. potvrdil, že zákaz o krvi zůstává v platnosti i pro křesťany. (Sk 15:20, 28, 29) Stejně jako Noemovi a jeho rodině však ani křesťanům nebylo řečeno nic o pojídání tuku. Zákon, kterým bylo zakázáno jíst tuk, tedy dostal pouze izraelský národ.

Důvod k vydání tohoto zákona.   Pod smlouvou Zákona byly krev i tuk považovány za něco, co patří výlučně Jehovovi. Krev je nositelkou života a život může dát jedině Jehova; proto mu patří. (3Mo 17:11, 14) Na tuk se pohlíželo jako na nejcennější část zvířecího těla. Obětováním tuku zvířete Jehovův ctitel nepochybně dával najevo, že uznává, že nejlepší části patří Jehovovi, který štědře dává, a projevoval tím přání předkládat Bohu to nejlepší. Tuk byl symbolickým vyjádřením, že Izraelité zasvětili Jehovovi to nejlepší, a proto se měl Jehovovi nechat dýmat na oltáři jako „pokrm“ a jako ‚uklidňující vůně‘. (3Mo 3:11, 16) Kdyby tedy někdo jedl tuk, bylo by to nezákonné přivlastnění si toho, co je posvěceno Bohu, neboli zasahování do Jehovových práv. Pojídání tuku mělo za následek trest smrti. Na rozdíl od krve však tuk — přinejmenším tuk zvířete, které uhynulo nebo které bylo roztrháno jiným zvířetem — mohl být použit k jiným účelům. (3Mo 7:23–25)

Rozsah uplatnění tohoto zákona. Na základě textu ve 3. Mojžíšově 7:23–25 se mnozí komentátoři pokoušeli omezit zákaz obsažený ve 3. Mojžíšově 3:17 jen na tuk těch zvířat, která je možné předkládat jako oběť, například býků, ovcí a koz. Učení židovských rabínů se v názoru na toto téma neshoduje. Zákaz týkající se požívání tuku uvedený ve 3. Mojžíšově 3:17 je spojen se zákazem týkajícím se požívání krve a tento zákon se jasně vztahuje na krev všech zvířat. (Srovnej 3Mo 17:13; 5Mo 12:15, 16.) Zdá se tedy logičtější, že zákon o tuku se týkal tuku všech zvířat, i těch, která Izraelité zabíjeli pro běžné použití.

Názor, že tento zákaz se vztahoval na všechen tuk, není v rozporu s textem v 5. Mojžíšově 32:14, kde je o Jehovovi řečeno, že dával Izraeli k jídlu ‚tuk beranů‘. To je obrazné vyjádření, jež znamená to nejlepší ze stáda neboli ‚tuk pastvin‘, jak je tento výraz přeložen v Jeruzalémské bibli. (Viz také Da, ppč, a Kx.) Tento poetický význam vyplývá z dalších částí téhož verše, kde je zmínka o ‚ledvinném tuku pšenice‘ a o ‚krvi hroznu‘. O stejný význam jde i v Nehemjášovi 8:10, kde bylo lidem přikázáno: „Jděte, jezte tučné věci.“ Neměli bychom tedy dospět k závěru, že tito lidé doslova jedli kusy tuku. Výraz „tučné věci“ se vztahuje na vydatné porce — ne ubohé a vyschlé pokrmy, ale pokrmy šťavnaté —, na chutná jídla připravená s rostlinnými oleji. V Knoxově překladu tedy tento text zní „častujte se tučným masem“, kdežto Moffattův překlad uvádí „jezte lahůdkové kousky“.

Omezení stanovená mojžíšským Zákonem nebyla zaměřena proti krmení či vykrmování ovcí a skotu k jídlu. Čteme o tom, že pro marnotratného syna dal otec porazit „vykrmeného mladého býka“. (Lk 15:23) K Šalomounově stravě patřily ‚vykrmené kukačky‘ a skot. (1Kr 4:23) V 1. Samuelově 28:24 se objevuje hebrejské slovo ʽe·ghel-mar·beqʹ, které se překládá výrazem „vykrmené tele“; hebrejská slova meʹach a meriʼʹ označují buď ‚dobře živené zvíře‘, nebo ‚vykrmené zvíře‘. (Iz 5:17; Ez 39:18) To však neznamená, že účelem tohoto „vykrmování“ bylo, aby zvířata měla hodně ledvinného loje nebo vrstvy tuku, ale spíše to opět mělo ten význam, aby zvířata byla masitá („svalnatá“), a ne vyzáblá. (Srovnej 1Mo 41:18, 19.)

Jiné hebrejské výrazy. Mezi hebrejské výrazy používané k popisu něčeho „tučného“ patří výrazy odvozené od kořenného slovesa ša·menʹ. Toto slovo sice znamená ‚ztučnět‘ (5Mo 32:15; Jer 5:28), ale má také význam „být statný“. Slovo ša·menʹ se objevuje v Izajášovi 6:10, kde v Ekumenickém překladu čteme „srdce lidu toho obal tukem“, to znamená, že jejich srdce bylo nevnímavé a otupělé, jakoby obalené tukem. V Soudcích 3:29 jsou popisováni jistí Moabci a je o nich řečeno, že se jednalo o „každého statného [ša·menʹ, doslova „tučného“] a každého statečného muže“. Příbuzné slovo šeʹmen se obvykle překládá slovem „olej“.

Je možné, že v hebrejském slovesu da·šenʹ je obsažen význam ‚dobře se dařit; prosperovat‘, i když se toto sloveso používá také v doslovném významu „ztučnět“. V takovém případě by slovo da·šenʹ (a příbuzné slovo deʹšen) znamenalo „blahobyt, plodnost nebo hojnost“. Jehova řekl, že Izraelity přivede do země, „která oplývá mlékem a medem, a jistě budou jíst a nasytí se a ztuční [wedha·šenʹ]“. (5Mo 31:20) O tom, kdo je štědrý, pilný a spoléhá na Jehovu, je řečeno, že „ztuční“, a to znamená, že se mu bude dařit velmi dobře. (Př 11:25; 13:4; 28:25) V Příslovích 15:30 je uvedeno, že dobrou zprávou „ztučňují kosti“ neboli naplňují se morkem — jinými slovy celé tělo je touto zprávou posíleno. Podstatným jménem deʹšen je vystižena také myšlenka „blahobytu“, například v Žalmu 36:8, kde je o lidských synech řečeno, že „dosyta pijí z tučnosti [mid·deʹšen; ‚hojnosti‘ RS]“ Božího domu. (Srovnej Jer 31:14.)

Mnozí překladatelé také překládají podstatné jméno deʹšen jako „popel“, například když je jím míněn odpad z obětního oltáře ve svatostánku. (3Mo 1:16; 4:12; 6:10, 11, ČB-Hč, JB-č, KB, Pent) Podle jiných učenců však slovo „popel“ přesně nevystihuje hebrejské kořenné slovo. Proto dávají přednost jiným výrazům, například „popel z tuku“ (EP) nebo „tučný popel“ (NS), protože podle jejich soudu tento výraz ukazuje, že horký tuk z obětí nasákl do spáleného dříví, které bylo pod nimi.

Slovo ba·riʼʹ vyjadřuje myšlenku, že něco je pěkně tučné a zdravé. Překládá se slovy ‚tlustý‘ (Ez 34:3, 20) a ‚zdravý‘ (Hab 1:16), i když ve spojitosti s lidmi, dobytkem a obilím může být přeloženo také jako „tuk“. (1Mo 41:2, 7; Sd 3:17)