HOREČKA
Nenormální zvýšení teploty těla. Horečka bývá příznakem nějaké nemoci. Může sice vést k úbytku na váze a úbytku tělesných tekutin a solí a může být doprovázena bolestmi hlavy a jinými nepříjemnými stavy, ale sama o sobě je často součástí boje těla proti infekci. Nicméně, když je vysoká horečka významným příznakem nějaké nemoci, je to možná patrné už z názvu té nemoci, jako v případě spály nebo horečky dengue.
Jedním z nejčastějších horečnatých onemocnění (onemocnění doprovázených horečkou) na Středním východě je malárie. Dalším horečnatým onemocněním je úplavice, a tu Bible uvádí jmenovitě. (Sk 28:8) Pro tuto nemoc je typický vážný zánět tlustého střeva, při kterém se ve výkalech někdy objevuje krev a hlen. Ve 3. Mojžíšově 26:16 je hebrejské slovo qad·daʹchath přeloženo jako ‚spalující horečka‘; řecké sloveso py·resʹso u Matouše 8:14 znamená „být nemocen horečkou“ nebo doslova „žhnout horečkou“.
Zákon a jeho opatření sloužily především k duchovnímu užitku Izraele a k tomu, aby Izraelité zůstávali odděleni od pohanských národů, avšak zkoumáním dietetických a hygienických předpisů Zákona vychází najevo, že vedlejším prospěšným účinkem Zákona byla ochrana národa před vznikem a šířením mnoha nemocí, mimo jiné i některých infekčních horečnatých onemocnění.
(1) Strava Hebrejců obvykle neobsahovala příliš mnoho masa, ale když nějaká rodina chtěla porazit kvůli masu domácí zvíře, přinesla zvíře ke svatostánku (pokud rodina po příchodu do Zaslíbené země nežila příliš daleko). (3Mo 17:3–5; 5Mo 12:20–27) Když kněz předložil část masa na oltář a když dostal svou porci, jedli maso i oni. Některé oběti společenství se měly sníst týž den. Jiné se směly jíst nejpozději druhý den, ale pak se maso mělo spálit ohněm. Vezmeme-li v úvahu teplé palestinské podnebí a obtížné chlazení, tyto požadavky chránily Izraelity před horečnatými onemocněními, která mohou propuknout působením toxinů, jež vznikají, když se na mase, které nebylo udržováno v chladu, rychle množí nějaké organismy. Mezi takové organismy patří Staphylococcus aureus či Salmonella. (2) Ví se, že maso některých zakázaných zvířat, například prasat, zajíců, mrchožravých savců a ptáků, hlodavců a některých vodních živočichů a ryb může přispět k různým nemocem, které jsou často doprovázeny horečkou. (3Mo 11:1–31) (3) Hygienické předpisy pomáhaly chránit nádoby na vaření a také zásoby pitné vody před znečištěním, které by mohlo být zdrojem tyfu a jiných horečnatých onemocnění. (3Mo 11:32–38) (4) Každý, kdo se dotkl nějakého zvířete, které uhynulo, nebo kdo z něho něco snědl, se musel očistit, a tak předešel šíření organismů, které se spojují s jistými horečnatými onemocněními. (3Mo 11:39, 40) (5) Zákon, který přikazoval, aby každý jednotlivec zahrabal své výkaly a také aby se krev pokrývala prachem, byl ochranou před horečnatými onemocněními, jako je například hepatitida. (3Mo 17:13; 5Mo 23:12, 13) (6) Mravní zákony prakticky eliminovaly všechny pohlavně přenášené nemoci, které mohou zasáhnout všechny tělesné orgány a mohou být doprovázeny horečkou. (3Mo 19:20, 22, 23) (7) Zákony o karanténě byly praktické jako ochrana před šířením infekčních chorob. (3Mo 13; 4Mo 19:11, 12, 16; 31:19)
Jehova Izraelity varoval, že když budou porušovat jeho přikázání, budou trpět vyčerpáním z hladu, které také přispívá k mnoha horečnatým onemocněním; budou postiženi tuberkulózou a palčivou horečkou, zánětem a horečnatým rozpálením; budou trpět boláky a kožní vyrážkou (nemocemi, které jsou často doprovázeny horečkou) a slepotou. (3Mo 26:14–16; 5Mo 28:22, 27) To všechno se splnilo, když se Izrael opakovaně bouřil proti Jehovovi a porušoval jeho zákony. (Ez 4:16, 17; 33:10)
Když byl Ježíš Kristus na zemi, uzdravil mnoho lidí nemocných horečkou. Byla mezi nimi i tchyně apoštola Šimona Petra. (Mt 8:14, 15; Mr 1:29–31) Lukáš, zřejmě proto, že byl lékař, věnuje pozornost i stupni horečky a uvádí, že to byla ‚vysoká horečka‘. (Lk 4:38) Při jedné příležitosti Ježíš v Káně uzdravil syna nějakého sloužícího krále Heroda Antipa, přestože chlapec, který měl horečku a umíral, byl v Kafarnaum, asi 40 km od Kány. Díky tomu se tento muž a celá jeho domácnost stali věřícími. (Jan 4:46–54)
Apoštol Pavel použil Bohem dané moci uzdravovat, jednoho ze zázračných darů, které prostřednictvím Ježíše Krista obdrželi někteří členové raného křesťanského sboru (1Ko 12:7–9, 11, 30), a vyléčil otce předního muže ostrova Malta a majitele pozemků, který se jmenoval Publius. Otec tohoto Publia trpěl horečkou a úplavicí. Když se to obyvatelé ostrova dověděli, přicházeli k Pavlovi a on jich mnoho vyléčil z různých nemocí. (Sk 28:7–9)