VÝLUČNÁ ODDANOST
Tento výraz poukazuje na skutečnost, že Jehova nestrpí žádné soupeření, tedy že nepřipouští uctívání jiných bohů. Hebrejské slovo qan·naʼʹ se používá pouze v souvislosti s Bohem; znamená „vyžadovat výlučnou oddanost; být žárlivý“. (2Mo 20:5, Rbi8, ppč; viz heslo ŽÁRLIVOST, ŽÁRLIVÝ.)
Čest, která mu náleží, Bůh nikomu jinému nepřenechá. (Iz 42:8) Jestliže mu někdo přestane být výlučně oddán, přivede na sebe Boží planoucí hněv. (5Mo 4:24; 5:9; 6:15) Jehova pohlížel na izraelský národ tak, jako by s ním byl v manželství. Jakožto manžel vyžadoval od Izraele výlučnou oddanost, věrnou oddanost a věrnost. Jehova pro něj a na jeho ochranu horlil, byl plný zanícení. (Ez 36:5) Jestliže však byl Izrael neposlušný a chodil za jinými bohy, bylo to cizoložství, a proto si od Jehovy zasloužil jeho spravedlivý hněv a jeho žárlivost pro jeho jméno. (5Mo 32:16, 21; Ez 16:38, 42)
Co je výlučná oddanost, kterou Jehova vyžaduje od svých služebníků?
Slovo „výlučný“ je překladem anglického slova „exclusive“, které je odvozeno z latinského výrazu exclusus, jehož význam je „zcela vyhrazený“. Oddanost je silná náklonnost a vřelá láska. Výlučná oddanost tedy znamená, že na místo, které v našem srdci a v našem jednání patří Bohu, člověk nikoho nevpustí nebo že kohokoli jiného z tohoto místa vyloučí. Každá jiná osoba nebo věc zůstává mimo toto čestné místo, jež může zaujímat pouze Bůh.
Jehova Bůh nestrpí žádné soupeření. Výlučnou oddanost Jehova požadoval ve druhém z „Deseti slov“ neboli Deseti přikázání, která byla napsána Božím prstem: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh . . . Nikdy nebudeš mít žádné jiné bohy proti mému obličeji [neboli „žádné jiné bohy v odporu proti mně“]. . . . Protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ (5Mo 5:6–9) Podle francouzského Driouxova překladu (1884) se ve 2. Mojžíšově 34:14 píše: „Bůh chce být milován způsobem, který je jedinečný.“ To znamená výjimečným, zvláštním způsobem. Ježíš tento názor podpořil při rozhovoru s Židem, který se ho snažil zkoušet. (Mt 22:37) Jehova byl pro Izrael jak Bohem, tak i Králem, Hlavou náboženství i Hlavou státu. Když tedy některý Izraelita porušil první a druhé přikázání tím, že sloužil jiným bohům, dopustil se velezrady, nejzávažnějšího zločinu zasluhujícího nejpřísnější trest. Při jedné příležitosti se Izraelité podíleli na uctívání jistého falešného boha a také se dopouštěli nemravnosti; vzhledem k tomu, že Jehova bezvýhradně trval na výlučné oddanosti, měli být vyhlazeni. Áronův vnuk Pinechas však rychle zasáhl, protože „nestrpěl vůbec žádné soupeření“ s Jehovou, a díky tomu byl Izrael zachráněn. (4Mo 25:11)
Obnovení svého lidu po vyhnanství v Babylóně zamýšlel Jehova kvůli svému jménu. (Ez 39:25–28) Ve 2. Mojžíšově 34:14 je podle Fentonova překladu řečeno: „VĚČNĚ ŽIJÍCÍ je žárlivý na SVÉ JMÉNO.“ Vzhledem k tomu, že Bůh je žárlivý na své jméno neboli že je mu výlučně oddán, nestrpěl uprostřed svého lidu žádné soupeření se jménem nějakého jiného boha.
Vztah jako mezi pánem a otrokem. Výlučnou oddanost připomíná také vztah mezi pánem a otrokem. Jehova jakožto Stvořitel je Vlastník a Pán. Jehova je Bůh proto, že všechno stvořil; má právo na výlučnou oddanost svých poddaných, které stvořil, a oni musí konat jeho vůli. Když upřímně smýšlející člověk pozná Jehovu a začne si vážit svého vztahu k němu, pak bude sám ze srdce a dobrovolně projevovat výlučnou oddanost, a to si Jehova přeje. Pouhou formální oddanost či uctívání nenávidí. (Mt 15:8, 9) Tento vztah a tato oddanost vycházející ze svobodné vůle, což si Jehova přeje, byly znázorněny v mojžíšském Zákoně. Hebrejský otrok byl v sedmém roce svého otroctví propuštěn. „Ale kdyby otrok naléhavě říkal: ‚Opravdu miluji svého pána, svou manželku a své syny; nechci vyjít jako ten, jemuž je dána volnost‘, potom ho jeho pán přivede před pravého Boha a přivede ho ke dveřím nebo ke dveřnímu sloupku; a jeho pán mu probodne ucho šídlem, a on bude jeho otrokem na neurčitý čas.“ (2Mo 21:2, 5, 6) Pavel napsal Nežidům v tesalonickém sboru o tom, že když se stali křesťany, dobrovolně udělali změnu v oddanosti. Přestali být otroky model, a začali být ‚otroky živého a pravého Boha‘. (1Te 1:9)
Ježíšova výlučná oddanost Bohu. Ze slov ve Filipanům 2:5–8 vyplývá, že Ježíš chápal výlučné postavení svého Otce a byl mu výlučně oddán, a to nejen když byl v nebi, ale i v době, kdy byl na zemi. Ježíš poukázal na to, že nejdůležitější přikázání v Zákoně vyžadovalo milovat Boha celým srdcem. (Mt 22:37) Ježíš kromě toho projevoval výlučnou oddanost Jehovovu jménu a zdůrazňoval, že jeho učedníci by měli mít stejný postoj. Modlitba, kterou své učedníky naučil, začínala slovy: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno.“ (Mt 6:9) Tato Ježíšova oddanost byla spojena s planoucí horlivostí; to se projevilo, když vyčistil chrám, čímž se splnilo proroctví: „Horlivost pro tvůj dům mě stráví.“ (Jan 2:17; Ža 69:9) Ježíšova výlučná oddanost je snad nejvíce patrná ve slovech, která jsou o Ježíšovi napsána v 1. Korinťanům 15:24–28. Tam je řečeno, že až potlačí všechnu autoritu a všechny nepřátele, předá Království Otci a sám se mu podřídí, aby „Bůh byl každému vším“.