NAZIREJEC

[vyčleněný; zasvěcený; oddělený].

Existovaly dvě třídy Nazirejců: ti, kdo se jimi stali dobrovolně, sami od sebe, a ti, kdo byli jmenováni Bohem. Předpisy týkající se těch Nazirejců, kteří se jimi stali dobrovolně, jsou popsány v 6. kapitole 4. Mojžíšovy. Zvláštní slavnostní slib, že po určitou dobu budou žít jako Nazirejci, mohli Jehovovi dát jak muži, tak i ženy. Jestliže však tento slavnostní slib složila nějaká dívka nebo žena, a její otec nebo manžel to slyšel a nesouhlasil s tím, mohl slib zrušit. (4Mo 30:1–8)

Na ty, kdo složili slib nazirejství, se vztahovala tato tři základní omezení: (1) Nesměli pít žádné opojné nápoje; nesměli ani jíst žádné produkty vinné révy — nezralé, zralé ani sušené hrozny, a nesměli pít šťávu z révy — čerstvou ani zkvašenou, ani vinný ocet. (2) Nesměli si nechat stříhat vlasy na hlavě. (3) Nesměli se dotknout mrtvého těla, i když šlo o tělo jejich nejbližšího příbuzného — otce, matku, bratra či sestru. (4Mo 6:1–7)

Zvláštní sliby. Ten, kdo složil tento zvláštní slib, měl ‚žít jako Nazirejec [což znamená zasvěcený, oddělený] Jehovovi‘; cílem tedy neměla být chvála od lidí kvůli Nazirejcovým okázalým projevům fanatického asketismu. Naopak, ‚všechny dny svého nazirejství měl být svatý Jehovovi‘. (4Mo 6:2, 8; srovnej 1Mo 49:26, Rbi8, ppč.)

Požadavky, které byly na Nazirejce kladeny, měly tedy zvláštní význam v uctívání Jehovy. Nazirejec se nesměl dotknout mrtvého těla, a to ani v případě, že šlo o jeho nejbližšího příbuzného; stejně musel kvůli svatému úřadu, v němž sloužil, jednat také velekněz. Když velekněz a nižší kněží vykonávali posvátné služby před Jehovou, nesměli kvůli závažné odpovědnosti, jež z jejich úřadu vyplývala, pít víno ani opojný nápoj. (3Mo 10:8–11; 21:10, 11)

Nazirejec [heb. na·zirʹ] se ‚měl prokazovat jako svatý také tím, že si na hlavě nechával růst kadeře vlasů‘; ty sloužily jako znamení, podle něhož mohl každý člověk okamžitě poznat, že se jedná o Nazirejce. (4Mo 6:5) Hebrejské slovo na·zirʹ se používalo také na ‚neprořezanou‘ révu v posvátných Sabatních a Jubilejních rocích. (3Mo 25:5, 11) Zajímavé je rovněž to, že zlatá destička, jež byla umístěna vpředu na veleknězově turbanu a na níž byla vyryta slova „Svatost patří Jehovovi“, byla nazývána ‚svaté znamení zasvěcení [heb. neʹzer, tedy slovo, které má stejný kořen jako na·zirʹ]‘. (2Mo 39:30, 31) Slovem neʹzer byla označována také oficiální pokrývka hlavy čili diadém, který nosili pomazaní izraelští králové. (2Sa 1:10; 2Kr 11:12; viz hesla KORUNA; ZASVĚCENÍ [I]) Apoštol Pavel napsal, že v křesťanském sboru jsou ženě dány dlouhé vlasy místo pokrývky hlavy. Ty jsou pro ni přirozenou připomínkou toho, že má jiné postavení než muž; měla by mít na paměti své podřízené postavení v Božím uspořádání. A tak požadavky na Nazirejce — nestříhaná hlava (což bylo pro muže nepřirozené), naprostá abstinence od vína a také nutnost být čistý a neposkvrněný — pomáhaly zasvěcenému Nazirejci uvědomovat si důležitost sebezapření a úplné podřízenosti Jehovově vůli. (1Ko 11:2–16; viz hesla POKRÝVKA HLAVY; PŘÍRODA, PŘIROZENOST; VLASY.)

Co se od Nazirejce požadovalo, jestliže se poskvrnil. Jestliže se Nazirejec dotkl mrtvého těla, a to i v případě, že se bezděčně dotkl někoho, kdo vedle něho zemřel, měl zůstat sedm dní nečistý. Sedmého dne si měl oholit hlavu a očistit se a následující den měl knězi přinést dvě hrdličky (nebo dva mladé holuby); jeden pták měl sloužit jako oběť za hřích a druhý jako zápalná oběť; měl také předložit mladého berana jako oběť za vinu. Kromě toho od této chvíle musel ten, kdo složil slib Nazirejce, znovu začít počítat dny svého nazirejství, ke kterým se na začátku zavázal. (4Mo 6:8–12)

Co se od Nazirejce požadovalo, jestliže svůj slib splnil. Když skončilo předem stanovené období nazirejství, předstoupil Nazirejec před stanem setkání před kněze a přinesl s sebou předepsané oběti — mladého berana na zápalnou oběť, mladou ovečku na oběť za hřích a berana na oběť společenství. Měl také přinést koš nekvašených chlebů a oplatek náležitě potřených olejem a také příslušnou obilnou oběť a tekuté oběti. Kromě těchto nezbytných obětí přinesl Nazirejec do svatyně ještě další oběti, které si mohl dovolit. (4Mo 6:13–17, 21) Potom si nechal ostříhat své dlouhé vlasy, jež byly položeny na oheň pod obětí společenství. Kněz, který vykonával službu, mu pak na ruce položil části obětí a před Jehovou jimi pohupoval jako obětí pohupování. (4Mo 6:18–20)

Časem bylo patrně možné, aby těm, kdo měli méně prostředků, ale přesto si přáli složit nazirejský slib, obstarali uvedené nezbytné oběti bohatší Židé; z jejich strany to byl určitý projev dobročinnosti.

Zdá se, že to byl všeobecně uznávaný zvyk, který využil apoštol Pavel, když na konci své třetí misionářské cesty přišel do Jeruzaléma. S cílem umlčet zvěsti o tom, že Pavel vyučuje „všechny Židy mezi národy, . . . aby . . . nechodili podle slavnostních zvyků“ židovského národa, doporučili Pavlovi jeho křesťanští bratři: „Máme čtyři muže, kteří na sebe vzali slavnostní slib. Vezmi tyto muže s sebou, obřadně se s nimi očisti a postarej se o jejich výlohy, aby si mohli dát oholit hlavy.“ (Sk 21:20–26)

Délka období, po které mohl člověk být Nazirejcem, závisela na tom, kdo nazirejský slib skládal. Podle židovské tradice (tedy nikoli podle Bible) to však nemohlo být méně než 30 dní, protože se mělo za to, že kratší doba by snižovala závažnost slibu a také by z něho dělala všední záležitost.

Celoživotní Nazirejci. Ten, koho Nazirejcem jmenoval na celý život a koho pro zvláštní službu vyčlenil Jehova, neskládal žádný slib ani nebyl omezen nějakým časovým obdobím (dny, které by musel odpočítávat, kdyby byl slib před jeho vyplněním přerušen). Proto se Jehovovy pokyny týkající se těchto Nazirejců poněkud lišily od požadavků na Nazirejce, kteří se jimi stali dobrovolně. Celoživotním Nazirejcem, kterého jmenoval Jehova, byl Samson; ten byl Nazirejcem ustanoven ještě před tím, než byl počat. Dokonce ani jeho matka se nemohla v této věci sama rozhodnout. Vzhledem k tomu, že se její syn měl stát Nazirejcem, anděl jí přikázal, aby dodržovala zvláštní předpisy — během svého těhotenství nesměla pít víno ani žádný opojný nápoj a také nesměla jíst nic nečistého. (Sd 13:2–14; 16:17)

Pro Samsona platil předpis, že „na jeho hlavu by neměla přijít žádná břitva“. (Sd 13:5) Nebylo mu však zakázáno dotýkat se mrtvých těl. Když tedy Samson zabil lva nebo když zabil 30 Filištínů a potom jim svlékl jejich oděvy, své nazirejství tím neznesvětil. Při jiné příležitosti zabil s Božím schválením tisíc nepřátel „čelistí osla — jedna hromada, dvě hromady“. (Sd 14:6, 19; 15:14–16)

V případě Samuela učinila slavnostní slib jeho matka Hana, která tak své dítě, které ještě nebylo počato, vyčlenila jako Nazirejce pro službu Jehovovi. Ve své modlitbě Bohu řekla: „Jestliže zcela jistě . . . dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Jehovovi na všechny dny jeho života [‚a nebude pít žádné víno ani silný nápoj‘ (1Kr 1:11, LXX)], a na jeho hlavu nevejde břitva.“ (1Sa 1:9–11, 22, 28) Jan Křtitel neměl „vůbec pít víno a silný nápoj“. Ohledně jeho nazirejství je v Písmu uvedeno ještě několik dalších podrobností kromě toho, že i on byl jako Nazirejec už od narození jmenován Bohem. (Lk 1:11–15; srovnej Mt 3:4; 11:18.)

Jan Křtitel patřil k těm Nazirejcům, které vzbudil samotný Jehova. Ústy svého proroka Amose Jehova řekl: „Stále jsem vzbuzoval některé z vašich synů jako proroky a některé z vašich mladých mužů jako Nazirejce.“ Ale ne vždy je lidé uznávali a přijímali, a vzpurní Izraelité se dokonce snažili zlomit jejich ryzí postoj k Jehovovi. (Am 2:11, 12) Když hříchy Izraele překročily svou mez a Jehova v roce 607 př. n. l. doslovný Izrael odstranil, nebyli v Jeruzalémě ušetřeni ani nevěrní Nazirejci. Jeremjáš popsal, jak kdysi zdraví a silní Nazirejci zčernali, když jim kůže na kostech seschla v důsledku strašlivého hladomoru. (Ná 4:7–9)