KRÁL

Panovník, který má autoritu vládnout nad druhými. Jehova je nejvýše postavený Král a má neomezenou moc a autoritu. Judští králové byli králové podřízení, byli představiteli Jehovovy svrchovanosti na zemi. Ježíš Kristus je podřízeným Králem jako tito pozemští králové, ale má mnohem větší moc než oni, protože Jehova jej dosadil do postavení vládce nade vším. (Fil 2:9–11) Ježíš Kristus se tedy stal ‚Králem králů a Pánem pánů‘. (Zj 19:16; viz hesla JEŽÍŠ KRISTUS; KRÁLOVSTVÍ.)

Králové v rané době. Král, jakožto pozemský vladař, je panovník mužského rodu, jemuž byla udělena nejvyšší autorita nad nějakým městem, kmenem, národem nebo říší a který obvykle vládne celý život. Nimrod, potomek Chama, byl prvním lidským králem, o němž Bible podává zprávu. Vládl nad královstvím, k němuž patřilo několik měst v Mezopotámii. Byl vzbouřencem proti Jehovově svrchovanosti. (1Mo 10:6, 8–10)

Kanaán a okolní země měly své krále již za dnů Abrahama, dlouho před tím, než je měli Izraelité. (1Mo 14:1–9) Od nejranějších dob mívali krále také Filištíni, Edomité, Moabci, Midianité, Ammonité, Syřané, Chetité, Egypťané, Asyřané, Babylóňané, Peršané, Řekové a Římané. Mnozí z těchto králů vládli nad nepříliš velkým panstvím, například nad městským státem. Adoni-bezek se chlubil, že zvítězil nad sedmdesáti takovými králi. (Sd 1:7)

První lidský král, o němž se v Bibli mluví jako o spravedlivém králi, byl Melchisedek, salemský král a kněz. (1Mo 14:18) Kromě Ježíše Krista, který je současně Králem a Veleknězem, byl Melchisedek jediný vladař, kterého Bůh schválil, aby zastával oba tyto úřady. Apoštol Pavel ukazuje, že Bůh použil Melchisedeka jako předobraz Krista. (Heb 7:1–3; 8:1, 6) Žádný jiný věrný Boží služebník, dokonce ani Noe, se nesnažil být králem a žádného svého služebníka Bůh nedosadil za krále; teprve Saul byl na Boží pokyn pomazán.

Izraelští králové. Zpočátku Jehova vládl Izraeli jako neviditelný Král skrze různé prostředníky. Nejprve skrze Mojžíše a později skrze lidské soudce — od Otniela po Samsona. (Sd 8:23; 1Sa 12:12) Nakonec se Izraelité dožadovali krále, aby byli stejní jako okolní národy. (1Sa 8:5–8, 19) Na podkladě zákonného opatření, jímž bylo ve smlouvě Zákona vyjádřeno, že Bůh může dosadit lidského krále, Jehova prostřednictvím proroka Samuela dosadil Saula z kmene Benjamín. (5Mo 17:14–20; 1Sa 9:15, 16; 10:21, 24) Kvůli své neposlušnosti a domýšlivosti Saul ztratil Jehovovu přízeň a také příležitost založit královskou dynastii. (1Sa 13:1–14; 15:22–28) Jehova se pak obrátil ke kmenu Juda a vybral za příštího izraelského krále Jišaiova syna Davida. (1Sa 16:13; 17:12) David věrně podporoval uctívání Jehovy a Jehovovy zákony, a proto dostal výsadu založit královskou dynastii. (2Sa 7:15, 16) Největšího rozkvětu dosáhli Izraelité za vlády Davidova syna Šalomouna. (1Kr 4:25; 2Pa 1:15)

Za vlády Šalomounova syna Rechoboama se národ rozdělil na dvě království. Prvním králem severního desetikmenného království, o němž se obvykle mluví jako o Izraeli, byl Jeroboam, syn Nebata z kmene Efrajim. (1Kr 11:26; 12:20) Neposlušně obrátil svůj lid k uctívání zlatých telat. Za tento hřích ztratil Jehovovu přízeň. (1Kr 14:10, 16) V severním království vládlo od roku 997 do roku 740 př. n. l. celkem dvacet králů, z nichž první byl Jeroboam a poslední Hošea, syn Elahův. V jižním, judském království vládlo od roku 997 do roku 607 př. n. l. devatenáct králů. První byl Rechoboam a poslední Sedekjáš. (Atalja, která se zmocnila trůnu, ale neměla postavení krále, se nepočítá.) (Viz hesla CHRONOLOGIE; POHŘEB, POHŘEBNÍ MÍSTA.)

Zástupci jmenovaní Bohem. Jehova dosadil krále nad svým lidem. Měli jednat jako jeho královští zmocněnci a neměli sedět na svém vlastním trůnu, ale „na trůnu Jehovova kralování“, což znamená, že měli být zástupci Jehovovy teokratické vlády. (1Pa 28:5; 29:23) Izraelský národ, na rozdíl od některých orientálních národů té doby, neměl ve zvyku povyšovat své krále na bohy. Všichni judští králové byli považováni za Jehovovy pomazané, i když zpráva konkrétně neuvádí, že by každý král byl doslova pomazán olejem, když nastupoval na trůn. Podle biblických záznamů bylo doslovné pomazání olejem provedeno při nastolení nové dynastie; dále při sporech o trůn v době Davidova stáří a rovněž v době Jehoaše; a také při tom, když byl na trůn dosazen mladší králův syn Jehoachaz a starší syn byl pominut. (1Sa 10:1; 16:13; 1Kr 1:39; 2Kr 11:12; 23:30, 31, 34, 36) Přesto se zdá pravděpodobné, že takové pomazávání bylo běžným zvykem.

Judský král byl jako pastýř svého lidu hlavním správcem státních záležitostí. (Ža 78:70–72) Většinou vedl lid v bitvě. (1Sa 8:20; 2Sa 21:17; 1Kr 22:29–33) Také jednal jako vyšší soudce při soudním řízení, kromě případů, kdy se měl velekněz obrátit na Jehovu, aby se rozhodlo o některých státních záležitostech či o určitých záležitostech, kde bylo rozhodnutí velmi obtížné nebo kde doklady z úst svědků byly nedostatečné. (1Kr 3:16–28)

Omezení králů. Král měl při uplatňování své autority určitá omezení. Měl mít bázeň před Bohem, byl povinen poslouchat Boží zákon a měli na něj vliv proroci, kněží a také poradní sbor starších mužů. Od krále se vyžadovalo, aby si sám pořídil opis Zákona a aby si v něm četl po všechny dny svého života. (5Mo 17:18, 19) Jako Jehovův zvláštní služebník a zástupce byl odpovědný Jehovovi. Smutné je, že mnozí judští králové tato omezení překračovali a vládli despoticky a ničemně. (1Sa 22:12, 13, 17–19; 1Kr 12:12–16; 2Pa 33:9)

Náboženští vůdci. Zákon sice králi nedovoloval, aby se stal knězem, ale přesto se od krále očekávalo, že bude hlavním nekněžským podporovatelem uctívání Jehovy. Někdy král ve jménu Jehovy žehnal národu a zastupoval lid v modlitbě. (2Sa 6:18; 1Kr 8:14, 22, 54, 55) Byl nejen odpovědný za to, aby byl náboženský život lidu chráněn před modlářskými vlivy, ale také měl oprávnění vyhnat nevěrného velekněze, jak to udělal Šalomoun, když velekněz Abjatar podporoval Adonijášův zrádný pokus zmocnit se trůnu. (1Kr 1:7; 2:27)

Manželky a majetek. K manželským a rodinným zvyklostem judských králů patřil zvyk mít mnoho manželek a konkubín, i když Zákon výslovně uváděl, že by si král neměl zvyšovat počet manželek. (5Mo 17:17) Konkubíny byly považovány za majetek koruny a spolu s právy a majetkem krále přecházely na následníka trůnu. Oženit se s některou konkubínou zesnulého krále nebo ji vzít do vlastnictví se rovnalo veřejnému uplatňování nároku na trůn. Když měl tedy Absalom poměr s konkubínami svého otce, krále Davida, a když Adonijáš žádal za manželku Abišag, ošetřovatelku a společnici zestárlého Davida, rovnalo se to uplatňování nároku na trůn. (2Sa 16:21, 22; 1Kr 2:15–17, 22) Byly to skutky velezrady.

Kromě svého osobního majetku, válečné kořisti a darů (1Pa 18:10) měl král ještě další zdroje příjmů. K nim patřila zvláštní daň z úrody země pro královskou tabuli, tribut od podmaněných království a také mýtné od cestujících kupců, kteří procházeli zemí, a zisk z obchodních projektů, jakým bylo například Šalomounovo obchodní loďstvo. (1Kr 4:7, 27, 28; 9:26–28; 10:14, 15)

Nestabilita severního království. V severním království Izraele se dodržovala zásada dědičného nástupnictví; výjimkou byla situace, kdy bylo přerušeno úkladnou vraždou nebo vzpourou. Falešné náboženství udržovalo severní království v trvalém nepokoji, který přispíval k tomu, že k úkladným vraždám tamních králů a k násilnému uchvácení trůnu docházelo často. Pouze dvě dynastie přetrvaly více než dvě generace — dynastie Omriho a Jehua. Na krále severního království se nevztahovala smlouva o davidovském království, a proto žádný z nich neseděl „na trůnu Jehovova kralování“ jakožto Jehovův pomazaný. (1Pa 28:5)

Pohanští a podřízení králové. Babylónští králové dostávali pro své postavení vladařů nad celou Babylónskou říší oficiální požehnání tím, že uchopili ruku zlaté sochy Marduka. Tak to udělal Kýros Veliký, aby získal nadvládu nad Babylónskou říší, aniž by musel celou říši vojensky dobýt.

Jiní králové se dostali na trůn tak, že je jmenoval nějaký vyšší král, například král, který ono území dobyl. Častým zvykem králů bylo, že nad dobytým panstvím vládli prostřednictvím místních vazalských králů, kteří měli nižší postavení. Tímto způsobem se Herodes Veliký stal římským vazalským králem nad Judeou (Mt 2:1) a král Nabatejců Aretas byl jako král svého vazalského království schválen Římem. (2Ko 11:32)

K neizraelským králům neměli jejich poddaní tak volný přístup, jako to bylo v případě králů, kteří vládli nad Božím lidem. Izraelští králové se zřejmě se svým lidem docela volně stýkali. Pohanští králové byli často velmi nepřístupní. Člověk, který bez výslovného dovolení vešel k perskému králi na vnitřní nádvoří, si tím automaticky přivodil smrt, pokud k jeho vstupu král nedal jednoznačný souhlas vztažením svého žezla, jako to udělal v případě Ester. (Es 4:11, 16) K audienci u římského císaře mohl římský občan, který se k císaři odvolal proti rozhodnutí nějakého nižšího soudce, jít teprve potom, co proběhlo řízení u mnoha nižších úředníků. (Sk 25:11, 12)