CHÝŠE

Přístřešek vyrobený z větví a listů, někdy s vyvýšenou podlahou; hebrejsky suk·kahʹ (v Ná 2:6 sokh) a řecky ske·neʹ. (Sk 15:16) Při každoročním Svátku chýší v Jeruzalémě byly na střechách domů, na dvorech, veřejných náměstích, a dokonce i na chrámovém území a kolem cest vedoucích do Jeruzaléma stavěny chýše. Ke stavbě těchto chýší se používaly větve topolů, olivovníků, olejných stromů a také palmové listy a vonná myrta. Mělo to Izraelitům připomínat, že je Jehova nechal bydlet v chýších, když je vyvedl z Egypta. (3Mo 23:34, 40–43; Ne 8:15; viz heslo SVÁTEK CHÝŠÍ.)

Chýše se také používaly k mnoha praktickým účelům. Jákob postavil chýše, které sloužily jako přístřeší pro jeho stádo dobytka, a pojmenoval to místo Sukkot, což znamená „Chýše“. (1Mo 33:17) Chýše se stavěly také v čase vojenských polních tažení, a to především pro důstojníky. (1Kr 20:12, 16)

Chýše nebo budka se často stavěly ve vinici nebo uprostřed pole, aby tam měl úkryt před slunečním žárem strážce, který to místo hlídal před zloději nebo před zvířaty. (Iz 1:8) Lidé, kteří pracovali při sklizni, mohli obědvat ve stínu chýše, a tím se ušetřil čas, který by se promarnil, kdyby pracovníci museli z pole odejít. Hustá krytina z listů chránila před deštěm ty, kdo se pod ní schovali. (Iz 4:6) Takovou chýši si udělal Jonáš, aby ho chránila před sluncem, zatímco čekal, co se stane s Ninive, proti němuž předtím prorokoval. (Jon 4:5)

Obrazné použití. Izajáš připodobnil Jeruzalém k chýši na vinici ve srovnání s lidnatým, zastavěným městem, a znázornil tím, jak pustý se Jehovovi jeví Jeruzalém. (Iz 1:8) Jehova sám sebe líčí tak, jako by přebýval v chýši z oblaků, když dočasně sestupuje z nebe k zemi. Tam se skrývá sama jeho majestátní všemohoucnost a odtud vychází burácení hromu. (Ža 18:9, 11; 2Sa 22:10, 12; Job 36:29) Místo, kde budou ukryti ti, kdo doufají v Jehovu, přirovnává David k Jehovově „chýši“. (Ža 31:20)

Amos se zmiňuje o tom, že Jehova opět vybuduje „Davidovu chýši, která spadla“. (Am 9:11) Jehova Davidovi slíbil, že Davidovo království bude stálé na neurčitý čas. O pádu judského království a jeho posledního krále, Sedekjáše z Davidova rodu, Ezekiel pod inspirací prorokoval: „Zkázu, zkázu, zkázu z toho udělám. Pokud jde také o tohle, to jistě nebude patřit nikomu, dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a jemu to dám.“ (Ez 21:27) Od té doby již na „Jehovově trůnu“ v Jeruzalémě neseděl žádný král z Davidova rodu. (1Pa 29:23) Ale v den Letnic roku 33 n. l. poukázal Petr na to, že Ježíš Kristus byl z Davidova rodu a že právě o něm Bůh řekl, že bude Králem navždy. Židům, kteří tehdy byli shromážděni v Jeruzalémě, Petr sdělil, že v jejich době Jehova Ježíše vzkřísil a učinil ho Pánem i Kristem. (Sk 2:29–36) Později učedník Jakub poukázal na to, že se Amosovo proroctví splňuje tím, že jsou Kristovi učedníci (dědicové Království) shromažďováni jak ze Židů, tak z pohanských národů. (Sk 15:14–18; Ří 8:17)