Napodobujte jejich víru

Přijal od Boha útěchu a povzbuzení

OBLOHA je stále temnější a Elijáš běží za hustého deště do Jezreelu. Má před sebou dlouhou cestu a není už žádný mladík. Přesto běží bez jakýchkoli známek únavy, protože na něm spočívá „samotná Jehovova ruka“. Tělem mu proudí taková energie, jakou zřejmě nikdy předtím nepocítil. Dokonce předběhl Achabův královský vůz tažený koňským spřežením! (1. Královská 18:46)

Elijáš nechává Achaba daleko za sebou a jako osamělý běžec pokračuje dál. Představte si, jak mu při běhu stékají po obličeji kapky deště a jak si v mysli promítá celý uplynulý den. Byl nabitý událostmi. Elijášův Bůh, Jehova, dosáhl slavného vítězství a pravé uctívání bylo vyvýšeno. Teď už Elijášovi v bouřce zmizel z dohledu větrný vrcholek hory Karmel, kde Jehova jeho prostřednictvím vykonal zázrak, kterým zasadil těžkou ránu uctívání Baala. Jasně se tam ukázalo, že stovky Baalových proroků nejsou ničím jiným než hanebnými podvodníky, a proto byli po zásluze usmrceni. Elijáš pak prosil Jehovu, aby ukončil sucho, které sužovalo zemi už tři a půl roku. Nato začalo pršet!a (1. Královská 18:18–45)

Cestou do Jezreelu, která byla 30 kilometrů dlouhá, si Elijáš možná dělal naděje, že konečně nastává obrat k lepšímu. Achab se určitě změní! Po událostech, kterých byl očitým svědkem, jistě přestane uctívat Baala, zkrotí královnu Jezábel a zamezí dalšímu pronásledování Jehovových služebníků.

Když se nějaká situace vyvíjí podle našich představ, přirozeně začneme být optimističtější. Možná doufáme, že se vše bude zlepšovat a že to nejhorší už máme za sebou. Elijáš „byl člověk s pocity, jako jsou naše“, a proto by nebylo překvapivé, kdyby se něco podobného honilo hlavou i jemu. (Jakub 5:17) Jeho problémy však zdaleka neskončily. O několik hodin později měl takový strach a byl tak sklíčený, že si přál zemřít. Co se stalo? A jak Jehova svému prorokovi pomohl, aby znovu získal víru a odvahu?

Nečekaný zvrat

Dal Achab po příjezdu do svého paláce v Jezreelu najevo, že se změnil a pochopil, jak se na celou věc dívá Bůh? Čteme: „Achab pověděl Jezábel všechno, co Elijáš udělal, a všechno o tom, jak zabil všechny proroky mečem.“ (1. Královská 19:1) Všimněte si, že při líčení oněch událostí Achab zcela vynechal Elijášova Boha, Jehovu. Za zázrakem, který se ten den stal, viděl pouze člověka — mluvil o tom, „co Elijáš udělal“. Zjevně se nepoučil, že by měl uznávat Jehovovo postavení. A jak reagovala pomstychtivá královna Jezábel?

Byla vzteky bez sebe! Elijášovi poslala tento vzkaz: „Kéž tak učiní bohové a kéž tak k tomu přidají, jestli zítra v tuto dobu neučiním tvou duši podobnou duši každého z nich [Baalových proroků]!“ (1. Královská 19:2) Elijášovi hrozila smrt! Jezábel vlastně přísahala, že pokud Elijáš do druhého dne nezaplatí za smrt Baalových proroků svým životem, bude muset sama zemřít. Představte si, jak se Elijáš musel vyděsit, když ho v Jezreelu za té deštivé noci vzbudili a on se od královnina posla dozvěděl ten hrozný vzkaz.

Přemohl ho strach

Jestliže Elijáš do té doby doufal, že boj proti uctívání Baala je u konce, v tu chvíli se jeho naděje zhroutily. Jezábel zůstala zatvrzelá. Nechala už usmrtit mnoho věrných proroků a teď byl na řadě Elijáš. Bible popisuje jeho reakci: „Dostal strach.“ Začal si Elijáš představovat, jaká strašná smrt ho z rukou Jezábel čeká? Pokud se těmito myšlenkami zaobíral, není divu, že ztratil odvahu. V každém případě „začal jít kvůli své duši“ — dal se na útěk, aby si zachránil život. (1. Královská 18:4; 19:3)

Elijáš není jediným věrným Božím služebníkem, kterého kdy přemohl strach. O mnoho staletí později potkalo totéž apoštola Petra. Když ho Ježíš vybídl, aby k němu přišel po vodě, apoštol „pohlédl na větrnou bouři“. Zalekl se a začal klesat. (Matouš 14:30) Z toho, co Elijáš a Petr zažili, se můžeme naučit něco velmi důležitého. Pokud nechceme ztratit odvahu, nesmíme se tím, co nám nahání strach, pořád dokola zabývat. Musíme se zaměřovat na toho, kdo je Zdrojem naší naděje a síly.

„Už dost!“

Elijáš z obavy o svůj život uprchl na jihozápad do asi 150 kilometrů vzdálené Beer-šeby, města nedaleko jižní hranice Judy. Tam zanechal svého sloužícího a vydal se sám do pustiny. Zpráva říká, že šel „den cesty“. Můžeme si představit, jak za svítání, zřejmě bez jídla a dalších potřebných věcí, vyráží na cestu. Je sklíčený a má strach. Za slunečního žáru se protlouká divokou a drsnou krajinou. Když zářivý kotouč začne rudnout a postupně mizí za obzorem, Elijáše opouštějí poslední zbytky sil. Vyčerpaně si sedne pod janovec, na nejbližší místo, kde může v těchto pustých končinách najít nějaký úkryt. (1. Královská 19:4)

Elijáš se v naprostém zoufalství modlí a prosí Boha, aby ho nechal zemřít. Říká: „Nejsem o nic lepší než moji praotcové.“ Ví, že z jeho praotců zbyly pouhé kosti a prach a že už nemohou pro nikoho nic udělat. (Kazatel 9:10) Cítí se zrovna tak zbytečný. Proto zvolá: „Už dost!“ Proč by měl dál žít?

Mělo by nás šokovat, že Božího proroka přepadla taková sklíčenost? Ne, nemusí. Z Bible se dozvídáme o dalších věrných mužích a ženách, kteří byli tak nešťastní, že si přáli zemřít. Zmiňuje se například o Rebece, Jákobovi, Mojžíšovi a Jobovi. (1. Mojžíšova 25:22; 37:35; 4. Mojžíšova 11:13–15; Job 14:13)

Žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘, a tak není divu, že se mnozí lidé občas potýkají se sklíčeností. A tyto pocity se nevyhýbají ani věrným Božím služebníkům. (2. Timoteovi 3:1) Pokud jste se už někdy v takové zoufalé situaci ocitli, jednejte jako Elijáš: svěřte se se všemi svými pocity Bohu. Jehova je totiž „Bůh veškeré útěchy“. (2. Korinťanům 1:3) Jak utěšil Elijáše?

Jehova svého proroka posílil

Jak se asi Jehova cítil, když se z nebe díval na svého proroka, jak leží v pustině pod stromem a prosí, aby směl zemřít? Jasně to vyplývá z toho, co následovalo. Když Elijáš spal, Jehova k němu poslal anděla. Ten Elijáše jemně probudil a řekl mu: „Vstaň a jez.“ Elijáš ho poslechl a dal si jednoduché jídlo, které mu anděl laskavě připravil — čerstvý, teplý chléb a vodu. Poděkoval mu vůbec? Zpráva říká jen to, že se najedl, napil a zase usnul. Možná byl tak zdrcený, že ani nemohl mluvit. Ať už to bylo jakkoli, anděl ho probudil podruhé, nejspíš za svítání. Znovu ho vybídl: „Vstaň, jez.“ Pak dodal zajímavá slova: „Neboť ta cesta je na tebe příliš.“ (1. Královská 19:5–7)

Od Boha anděl věděl, kam se Elijáš chystá. Také věděl, že nemá na cestu dost sil. Je velkým povzbuzením sloužit Bohu, který zná naše úmysly a omezení lépe než my sami. (Žalm 103:13, 14) Posílilo Elijáše jídlo, které dostal?

Čteme: „Vstal . . . a najedl se a napil se a v síle té výživy šel čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k hoře pravého Boha, Chorebu.“ (1. Královská 19:8) Podobně jako Mojžíš asi šest století před ním a jako Ježíš téměř deset století po něm, ani Elijáš 40 dní a 40 nocí nic nejedl. (2. Mojžíšova 34:28; Lukáš 4:1, 2) To jediné jídlo, které předtím snědl, samozřejmě nevyřešilo všechny jeho problémy, ale zázračně mu dodalo potřebnou sílu. Představte si, jak si ten starý muž razí cestu pustinou — den za dnem, týden za týdnem, téměř měsíc a půl.

Jehova posiluje své služebníky i v dnešní době. Nedělá to tak, že by jim zázračně opatřoval doslovné jídlo, ale poskytuje jim něco mnohem důležitějšího, totiž duchovní pokrm. (Matouš 4:4) Když se dozvídáme o Bohu z Bible a z publikací, které jsou na ní založené, duchovně nás to posiluje. Neodstraní to sice všechny naše problémy, ale pomůže nám to nevzdat se v situacích, které bychom jinak nezvládli. Díky tomuto duchovnímu pokrmu můžeme také získat „věčný život“. (Jan 17:3)

Elijáš ušel téměř 320 kilometrů, až konečně dorazil k hoře Choreb. Na ní se kdysi Jehova Bůh skrze anděla objevil Mojžíšovi v hořícím keři a později tam s izraelským národem uzavřel smlouvu Zákona. Elijáš se tam schoval v jedné jeskyni.

Jak Jehova Elijáše utěšil a dodal mu odvahu

Na Chorebu Elijáš slyšel Jehovovo „slovo“, které mu zřejmě doručil anděl. Položil mu jednoduchou otázku: „Co tu děláš, Elijáši?“ Pravděpodobně se zeptal laskavě, protože Elijáš začal mluvit o svých pocitech. Řekl: „Byl jsem naprosto žárlivý pro Jehovu, Boha vojsk; izraelští synové totiž opustili tvou smlouvu, strhali tvé oltáře, a tvé proroky zabili mečem, takže jsem zbyl jenom já; a hledají mou duši, aby ji odňali.“ (1. Královská 19:9, 10) Z Elijášových slov se dozvídáme nejméně tři důvody jeho hluboké sklíčenosti.

Za prvé, Elijáš měl pocit, že jeho práce byla zcela zbytečná. Ačkoli byl celé roky „naprosto žárlivý pro Jehovu“ a nade všechno vyvyšoval Boží svaté jméno a pravé uctívání, poměry v izraelském národě se jen zhoršovaly. Lidé dál jednali vůči Bohu nevěrně a vzpurně a falešné uctívání se rozmáhalo. Za druhé, Elijáš se cítil osamělý. „Zbyl [jsem] jenom já,“ posteskl si, jako by byl v Izraeli posledním člověkem, který sloužil Jehovovi. Za třetí, Elijáš se bál. Mnoho ostatních proroků už bylo zabito a on byl přesvědčený, že teď je na řadě on. Zřejmě pro něj nebylo jednoduché otevřeně mluvit o svých pocitech, ale nedovolil, aby mu v tom zabránila pýcha nebo rozpaky. Tím, že v modlitbě vylil Bohu své srdce, nám dal vynikající příklad. (Žalm 62:8)

Jak Jehova reagoval na Elijášovy obavy? Anděl mu řekl, aby se postavil do vchodu jeskyně. Elijáš poslechl, aniž by tušil, co bude následovat. Najednou se zvedl prudký vichr. Musel to být ohlušující rámus, protože vítr byl tak silný, že lámal skály. Zkuste si představit, jak si Elijáš zakrývá oči a při poryvech větru si přidržuje svůj těžký oděv z kůže. Pak tuto oblast zasáhlo zemětřesení a on musel bojovat s tím, aby se udržel na nohou. Ještě se ani nevzpamatoval a objevil se mohutný oheň. Ten ho zahnal zpátky do jeskyně, kde byl chráněn před sežehujícím žárem. (1. Královská 19:11, 12)

Zpráva ve všech třech případech uvádí, že v těchto působivých projevech přírodních sil Jehova nebyl přítomen. Elijáš věděl, že Jehova není nějakým mytickým přírodním bohem, jakým byl Baal. Toho jeho pošetilí ctitelé oslavovali jako „Jezdce na oblacích“ neboli toho, kdo přináší déšť. Jehova je sice skutečným Původcem všech podivuhodných přírodních sil, ale je mnohem větší než cokoli, co vytvořil. Dokonce ani samotné nebe ho nemůže obsáhnout. (1. Královská 8:27) Jak ale projevy obrovské Boží moci pomohly Elijášovi? Jeho problémem byl strach z Achaba a Jezábel. S Jehovou na své straně se však nemá čeho bát! (Žalm 118:6)

Když oheň ustal, rozhostilo se ticho a Elijáš uslyšel „klidný, tlumený hlas“.b Znovu Elijášovi položil otázku a on mohl podruhé vyjádřit své obavy. Možná mu to přineslo další úlevu. Nepochybně ho však ještě víc povzbudilo to, co mu „klidný, tlumený hlas“ řekl pak. Jehova Elijáše ujistil, že si ani zdaleka nemusí připadat zbytečný. Jak to udělal? Odhalil mu svůj dlouhodobý záměr ohledně boje proti uctívání Baala v Izraeli. Jeho splnění nemůže nikdo zabránit, a Elijášova dosavadní služba tedy rozhodně nebyla marná. Elijášova role v tomto záměru navíc ještě neskončila, protože Jehova ho pověřil dalšími úkoly. (1. Královská 19:12–17)

Jak ale Jehova reagoval na to, že se Elijáš cítil osamělý? Sdělil mu dvě důležité věci. Nejdřív mu řekl, aby pomazal za proroka Elišu, který se měl časem stát jeho nástupcem. Tento mladší muž měl být po několik let Elijášovým společníkem a pomocníkem. To byla velmi praktická pomoc. Pak Jehova Elijášovi oznámil něco, co ho muselo překvapit. Řekl: „Ponechal jsem v Izraeli sedm tisíc, všechna kolena, jež neklekala před Baalem, a každá ústa, která ho nelíbala.“ (1. Královská 19:18) Elijáš rozhodně nebyl sám! Muselo ho zahřát u srdce, když se dozvěděl, že Baala odmítají uctívat tisíce dalších Izraelitů. Potřebovali, aby Elijáš ve své věrné a neochvějné službě Bohu pokračoval a tak jim šel v tomto temném období izraelských dějin příkladem. Na Elijáše jistě muselo hluboce zapůsobit, když slyšel Jehovova anděla, ten „klidný, tlumený hlas“. Bylo to pro něj, jako by k němu mluvil sám Bůh.

Podobně jako Elijáš, i my možná žasneme nad ohromujícími silami, které můžeme pozorovat v přírodě. Ta jasně svědčí o moci našeho Stvořitele. (Římanům 1:20) Svou neomezenou moc Jehova i v dnešní době rád používá k tomu, aby pomáhal svým věrným služebníkům. (2. Paralipomenon 16:9) Hlavně k nám však mluví prostřednictvím svého Slova, Bible. (Izajáš 30:21) V jistém smyslu je Bible jako ten „klidný, tlumený hlas“, kterým nás Jehova vede, napravuje, povzbuzuje a ujišťuje o své lásce.

Přijal Elijáš útěchu a povzbuzení, které mu Jehova poskytl na hoře Choreb? Nepochybně ano. Brzy pokračoval ve své prorocké činnosti a znovu odvážně a věrně vystupoval proti falešnému uctívání. My dnes máme k dispozici ‚útěchu z Písem‘. Pokud si Bohem inspirovaná slova budeme brát k srdci, dokážeme Elijášovu víru napodobovat. (Římanům 15:4)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 19]

Jehova Elijáše mocně podporoval v dobách dobrých i zlých

[Obrázek na straně 20]

Hluboce sklíčený Elijáš vylil Jehovovi své srdce

[Obrázek na straně 21]

Jehova použil svou obrovskou moc k tomu, aby Elijáše utěšil a povzbudil