ELIŠA

[Bůh je záchrana].

Syn Šafata, Jehovův prorok v desátém a devátém století př. n. l.; nástupce proroka Elijáše. Elijáš dostal od Jehovy pokyn, aby Elišu z Abel-mecholy pomazal. Když Elijáš Elišu našel, jak oře, přehodil přes něho svůj úřední oděv, což znamenalo jmenování. (1Kr 19:16) Eliša oral za dvanácti spřeženími býků „a on s dvanáctým“. Zajímavá je zpráva, kterou uvedl v 19. století William Thomson v knize The Land and the Book (1887, s. 144), že Arabové mají ve zvyku pracovat se svými malými pluhy společně a jeden rozsévač může snadno osít všechnu půdu, kterou za jeden den zorali. Na zadním konci skupiny se Eliša mohl zastavit, aniž přerušil práci ostatních. Z toho, že obětoval jedno spřežení býků a že nářadí použil jako palivo, lze usuzovat, že se vyznačoval pohotovostí, rozhodností a oceněním pro to, že jej Jehova povolal. Eliša připravil jídlo a pak ihned všeho nechal a následoval Elijáše. (1Kr 19:19–21)

Asi šest let byl Eliša Elijášovým sloužícím. Elijáš sloužil jako hlavní prorok a Eliša s ním úzce spolupracoval; byl znám jako muž, který ‚lil na Elijášovy ruce vodu‘, když si je Elijáš myl. (2Kr 2:3–5; 3:11)

Od té doby, kdy se připojil k Elijášovi, konal Eliša prorocké dílo v Izraeli, a to za vlády králů Achaba, Achazjáše, Jehorama, Jehua a po určitou dobu za vlády Jehoaše. V Judě v té době vládli Jehošafat, Jehoram, Achazjáš, Atalja, Jehoaš a pravděpodobně Amacjáš. Po Elijášově odchodu sloužil Eliša asi 60 let sám. (MAPA, sv. 1, s. 949)

Zpráva o Elišově prorocké činnosti uvedená ve 2. Královské patrně nezaznamenává události vždy v chronologickém pořadí. Například 5. kapitola uvádí, že Gechazi byl postižen malomocenstvím, což by mu nedovolovalo být ve společnosti zdravých lidí. Ale v 8. kapitole přátelsky mluví s Jehoramem z Izraele. Ve 13. kapitole je zpráva o smrti izraelského krále Jehoaše, ale pak následuje zpráva o jeho posledním rozhovoru s Elišou. (2Kr 13:12–21) V některých úsecích zprávy jsou Elišovy skutky a zázraky jakoby seskupeny podle toho, jakého byly druhu nebo jaké povahy; například (1) skutky ve prospěch proroků a soukromých osob (2Kr 4:1–6:7) a potom (2) skutky, které se týkaly národa a krále. (2Kr 6:8–7:20)

Nástupcem Elijáše. Jako nástupce Elijáše začíná Eliša působit asi v roce 917 př. n. l. nebo krátce po tomto roce, jakmile Elijáš vystoupí ve větrné bouři k nebesům. (2Kr 1:17; 2:1, 11, 12) Než Elijáš odejde, Eliša ho prosí o „dva podíly na [jeho] duchu“, tedy o dvojitý podíl, který náležel prvorozenému synovi. Toto postavení zaujímá díky tomu, že byl úředně jmenován jako Elijášův nástupce tehdy, když přes něho Elijáš přehodil svůj úřední oděv. (2Kr 2:9) Elijáš si je vědom toho, že splnění této prosby nezávisí na něm, a proto Elišovi říká, že pokud Eliša uvidí, jak je Elijáš od něho vzat, bude jeho prosba splněna. Jehova to potvrzuje tím, že Elišovi dovoluje, aby viděl, jak ve větrné bouři Elijáš vystupuje k nebesům. Jak se Elijáš vzdaluje, jeho hrubý přehoz, jeho úřední oděv, z něho spadne. Eliša ho zvedne a tím dává najevo, že je Elijášovým nástupcem. Na břehu řeky Jordán Jehova ukazuje, že je s Elišou; když totiž Eliša udeří tímto oděvem do vod Jordánu, Jehova tyto vody zázrakem rozděluje. (2Kr 2:9–15)

Eliša přechází Jordán a vrací se k Jerichu ke skupině synů proroků. To, že Eliša je hlavou Boží skupiny proroků, je pak potvrzeno dalším skutkem — uzdravením vody, kterou bylo zásobováno Jericho. Byla totiž špatná a vyvolávala potraty. Eliša jde k vodnímu pramenu, sype do něho sůl z malé nové misky a „voda zůstává uzdravená až do tohoto dne“. (2Kr 2:19–22)

Z Jericha vystupuje Eliša nahoru do Betelu, do výšky asi 900 m nad hladinou moře; již předtím zde společně s Elijášem navštívil skupinu synů proroků. (2Kr 2:3) Cestou se setkává s tlupou mladistvých výtržníků, kteří se k němu a k jeho prorockému úřadu chovají velmi neuctivě. Pokřikují na něj: „Jdi vzhůru, holohlavče! Jdi vzhůru, holohlavče!“ Buď chtějí říci, že má jít dál až nahoru do Betelu, nebo že má odejít ze země, stejně jako údajně odešel jeho předchůdce. (2Kr 2:11) Aby dal těmto chlapcům a jejich rodičům poučení o tom, co znamená úcta k Jehovovu proroku, Eliša se otáčí a v Jehovově jménu na ně svolává zlo. Znenadání vycházejí z lesa dvě medvědice a 42 z těch chlapců roztrhají. (2Kr 2:23, 24)

Izraelský král Jehoram, judský král Jehošafat a král Edomu uvázli v bezvodé pustině, když podnikli výpravu, aby potlačili vzpouru moabského krále Meši (který dal postavit takzvaný Moabský kámen). Král Jehošafat povolává Božího proroka. Ne v zájmu Jehorama, ale z úcty k Jehošafatovi, který je v Boží přízni, Eliša žádá, aby k němu byl přiveden hráč na strunný nástroj — pod vlivem hudby totiž snad dostane inspiraci od Jehovy. (Srovnej 1Sa 10:5, 6.) Eliša dává pokyn, aby lidé kopali příkopy. Druhý den ráno jsou plné vody. Když časně ráno svítí slunce na vodu v příkopech, Moabcům se zdá, že to je krev. Moabci se domnívají, že Izrael a jeho spojenci byli pobiti, když ve zmatku bojovali jeden proti druhému. Přiřítí se, aby si odnesli kořist. Ale k jejich překvapení Izrael povstane a porazí je. (2Kr 3:4–27) K této události dochází mezi roky 917 a 913 př. n. l.

Ve zprávě o Elišovi je nyní popisována řada zázraků, které se odehrávají spíše v domácím prostředí. Do krajní nouze se dostala jedna vdova, jejíž manžel kdysi patřil k synům proroků. Eliša zázrakem rozmnoží její skrovnou zásobu oleje a uchrání její syny před tím, že by si je její věřitel vzal do otroctví. (2Kr 4:1–7) Tento zázrak odpovídá druhému zázraku, který provedl Elijáš, když rozmnožil mouku a olej vdovy z Carefatu. (1Kr 17:8–16)

V Šunemu v údolí Jezreel jedna významná žena prokazuje Elišovi mimořádnou pohostinnost, protože poznává, že Eliša je „svatý Boží muž“; dokonce mu poskytne místnost, aby ji měl k dispozici, kdykoli jde kolem. Za její laskavost jí Eliša slibuje, že bude mít syna, ačkoli její manžel už je v té době starý. Elišův slib se splní a syn se jí narodí asi za rok, ale ještě jako dítě zemře. Eliša nyní sám poprvé provede vzkříšení — vrátí totiž chlapci život, podobně jako Elijáš vzkřísil syna vdovy v Carefatu. (2Kr 4:8–37; 1Kr 17:17–24) Za laskavost, kterou projevovala Božímu prorokovi, dostává tato žena bohaté požehnání. (Srovnej Mt 10:41.)

Eliša jde zpět do Gilgalu, který leží v horách na S od Betelu; vrací se k tamějším synům proroků. Panuje hladomor. Připravují tam dušené jídlo a někdo do něj nevědomky přidá jakési jedovaté tykve. Jakmile to jídlo ochutnají, vykřiknou: „V hrnci je smrt, muži pravého Boha.“ Při hladomoru by nebylo vhodné plýtvat jídlem, a proto Eliša požádá o trochu mouky, dá ji do hrnce a jídlo se stane poživatelným, takže „v hrnci se [neprokáže] být nic škodlivého“. (2Kr 4:38–41)

Zbývající věrní izraelští ctitelé, kteří se neskláněli před Baalem, v kritických dobách hladomoru oceňují úsilí Jehovových proroků a zajišťují jim hmotný pokrm. Když jeden muž přinese dvacet ječných chlebů a trochu obilí, Eliša přikazuje, aby z této malé zásoby jedli všichni. ‚Synů proroků‘, kteří mají dostat jídlo, je však 100. Muž, který je obsluhuje, má pochybnosti, ale všichni se najedí dosyta a ještě zůstanou zbytky. (2Kr 4:42–44; srovnej Mr 6:35–44.)

Uzdravení Naamana. V Sýrii právě vládne král Ben-hadad I. Tento král posílá svého velmi váženého vojenského velitele, malomocného Naamana, k izraelskému králi, aby byl Naaman ze svého malomocenství uzdraven. Tento statečný muž kdysi zachránil Sýrii, ačkoli byl malomocný. Naamanovo malomocenství patrně nebránilo tomu, aby měl Naaman v Sýrii tak vysoké postavení; v Izraeli by však s tímto onemocněním takové postavení mít nemohl. (3Mo 13:46) Podnětem k tomu, aby tam král Ben-hadad Naamana poslal, je svědectví jedné izraelské dívenky, která jako zajatkyně slouží v Naamanově domě. Tato dívenka důvěřuje v Jehovu a vypráví své paní o tom, že v Izraeli je Jehovův prorok Eliša. Izraelský král je přesvědčen, že Ben-hadad hledá záminku, aby se s ním mohl dát do boje. Říká totiž: „Jsem snad Bůh, abych usmrcoval a zachovával naživu?“ Eliša slyší, do jaké svízelné situace se král dostal, a říká mu: „Prosím, ať přijde ke mně, aby poznal, že v Izraeli existuje prorok.“ (2Kr 5:1–8)

Eliša nevychází Naamanovi naproti, ale prostřednictvím svého sloužícího mu vzkazuje, aby se sedmkrát vykoupal v řece Jordán. Naaman se nejdříve rozzuří, ale pak se pokoří, vykoná tuto jednoduchou proceduru a je očištěn. Vrací se k Elišovi a slavnostně mu slibuje, že bude od té chvíle věrně sloužit Jehovovi, Bohu Izraele. Bere si s sebou domů trochu izraelské půdy, „náklad páru mulů“, aby na ní přinášel oběť Jehovovi, bezpochyby s obličejem obráceným směrem k jeruzalémskému chrámu. Jako důstojník syrského krále bude dále konat svou práci, k níž také patří to, že musí chodit s králem do domu falešného boha Rimmona. Když bude krále podpírat, bude se s ním také muset sklánět, ale říká, že Rimmona už uctívat nebude. Nebude vykonávat žádnou náboženskou povinnost, ale bude konat pouze svou povinnost ve službě králi. Nabízí Elišovi dar, ale Eliša jej odmítá. To odpovídá zásadě, že zázrak je z moci Jehovy, a ne z jeho vlastní moci; Eliša nechce těžit zisk z úřadu, který mu Jehova dal. (2Kr 5:9–19; srovnej Mt 10:8.)

Elišův sloužící Gechazi chamtivě touží po sobeckém zisku, dohoní Naamana a požádá ho o některé z darů, jež Eliša odmítl. Lže a snaží se před Elišou utajit, co udělal. Eliša mu říká, že za trest, který si Gechazi zaslouží, ‚Naamanovo malomocenství ulpí na něm a na jeho potomstvu na neurčitý čas‘. (2Kr 5:20–27)

Ukazuje se, že synové proroků, v jejichž společnosti Eliša je, se potřebují přestěhovat do prostornějších obydlí. Tito muži jsou u řeky Jordán a tesají tam trámy pro svá nová přístřeší. Jeden z proroků používá vypůjčenou sekeru, jejíž hlava se uvolní a spadne do vody. Eliša zřejmě chce zabránit tomu, aby proroci neměli ostudu, a proto hodí kus dřeva na místo, kam hlava sekery padla, a ona se vynoří na hladinu. Jehova tím dokazuje, že své proroky podporuje. (2Kr 6:1–7)

Izrael osvobozen od Sýrie. Za vlády izraelského krále Jehorama plánuje Sýrie zákeřný útok na Izrael. Více než jednou Eliša zmaří strategické plány Ben-hadada II. tím, že každý pohyb Syřanů odhalí králi Jehoramovi. Ben-hadad se zpočátku domnívá, že má ve svém vlastním táboře zrádce. Ale když zjistí, co je skutečnou příčinou jeho nesnází, posílá do Dotanu vojsko a město obklíčí koňmi a válečnými dvoukolými vozy, aby se Eliši zmocnil. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 950) Elišův sloužící dostane strach, ale Eliša se modlí, aby Bůh otevřel sloužícímu oči, „a pohleďme, hornatý kraj byl plný koní a ohnivých válečných dvoukolých vozů všude kolem Eliši“. Nyní se houfy Syřanů přibližují a Eliša se modlí o opačný zázrak: „Prosím, postihni ten národ slepotou.“ Eliša říká Syřanům: „Následujte mě,“ ale nemusí je vést za ruku. Z toho je zřejmé, že byli postiženi spíše slepotou psychickou než tělesnou. Elišu, kterého přišli zajmout, nepoznávají a ani nevědí, kam je vede. (2Kr 6:8–19)

Jakou slepotou postihl Jehova Syřany, kteří se chtěli zmocnit Eliši?

O této formě slepoty píše William James ve své knize Principles of Psychology (1981, sv. 1, s. 59): „Velice zajímavým druhem poruchy mozkové kůry je psychická slepota. Není to ani tak nevnímavost ke zrakovým vjemům jako spíše neschopnost tyto vjemy pochopit. Z psychologického hlediska to je možno vysvětlit jako ztrátu asociací mezi zrakovými vjemy a jejich významem; a mělo by ji způsobit i jakékoli přerušení drah mezi centry zrakovými a centry pro jiné pojmy.“

Když Eliša přivedl Syřany do Samaří, modlí se, aby jim Jehova otevřel oči, a Syřané poznávají, že jsou přímo uprostřed Samaří, před samotným králem Jehoramem. Eliša projevuje víru v Jehovovu moc a dává najevo, že vůbec netouží po pomstě. Zabrání izraelskému králi v tom, že by Syřany zabil, neboť říká, že jsou jako váleční zajatci. Dává izraelskému králi pokyn, aby jim dal jíst, a je tedy pro ně připravena hostina a jsou posláni domů. Výsledkem je to, že „loupeživé tlupy Syřanů už ani jednou nepřišly do izraelské země“. (2Kr 6:20–23)

Občasné loupeživé nájezdy sice přestaly, ale později Ben-hadad II. podnikne vpád se svým vojskem a obklíčí Samaří. Obklíčení je tak těžké, že se král dozvídá nejméně o jednom případu, kdy jakási žena snědla vlastního syna. Král Jehoram — jako potomek Achabův a tedy „vrahův syn“ — přísahá, že Elišu zabije. Ukvapená přísaha však zůstává nesplněna. Jehoram se svým pobočníkem přichází k prorokovu domu a říká, že již ztratil jakoukoli naději na pomoc od Jehovy. Eliša krále ujišťuje, že druhý den bude jídla dost. Králův pobočník se této předpovědi vysmívá, a Eliša mu proto říká: „Uvidíš to tu na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“ Jehova způsobí, že v táboře Syřanů je slyšet hluk, což v nich vyvolává dojem, že proti nim postupuje velké spojené vojsko několika národů. Syřané proto prchají a opouštějí svůj tábor a všechny své zásoby potravin — vše zůstává nedotčeno. Když se král dozví, že Syřané odešli, dává svému pobočníkovi na starost hlídat samařskou bránu; zástup vyhladovělých Izraelitů se pak vyřítí ven, aby vyplenil tábor, a pobočník je ušlapán. Jídlo sice viděl, ale nejedl z něho. (2Kr 6:24–7:20)

Chazael a Jehu jmenováni za krále. Nyní svou pozornost obrátíme k syrskému městu Damašek, kde král Ben-hadad II. leží na smrtelné posteli. Králův vyslanec Chazael se setkává s Elišou a ptá se, zda se jeho pán uzdraví. Jehovův duch začne působit a poskytne Elišovi chmurné, skličující vidění: Chazael zaujme Ben-hadadovo místo a během doby Izraelitům způsobí nevýslovnou škodu — bude to ovšem od Jehovy spravedlivý trest za jejich hříchy. Říká Chazaelovi, aby Ben-hadadovi vyřídil: „‚Rozhodně se zotavíš‘, a Jehova mi ukázal, že rozhodně zemře.“ Chazael vyřizuje první část slovy, ale druhou část činy — udusí totiž krále mokrou pokrývkou a sám se ujímá syrského trůnu. (2Kr 8:7–15)

Eliša musí splnit ještě jeden úkol, který Elijáš nedokončil; musí totiž pomazat Jehua jako Božího vykonavatele rozsudku nad ničemným domem Achaba. (2Kr 9:1–10) Vykoná to, co Jehova přikázal Elijášovi před více než 18 lety. Eliša se dožije splnění proroctví, která jsou uvedena v 1. Královské 19:15–17 a 21:21–24.

V době, kdy je Jehu pomazán, vládne v Izraeli Jehoram a v Judě vládne jeho synovec Achazjáš. Syřan Chazael během své vlády velmi sužuje Izrael a v bitvě u Ramot-gileadu způsobí Jehoramovi zranění. (2Kr 9:15) Jehu bez otálení vykoná svůj úkol a vyhladí Achabův dům; nikoho z něj nenechá naživu. (2Kr 10:11) Nejdříve jde za izraelským králem Jehoramem, který se zotavuje v Jezreelu. K setkání s Jehoramem dochází mimo město, Jehoram je usmrcen a hozen na kus pole Jezreelity Nabota. (2Kr 9:16, 21–26) Jehu přijíždí do Jezreelu a usmrtí ničemnou Jezábel, matku Jehorama z Izraele a babičku Achazjáše z Judy. Jehu by ji chtěl dát pohřbít, ale Jehova se postará o to, aby její maso snědli psi, jak to předpověděl prorok Elijáš; nemůže tedy mít žádnou hrobku, která by ji připomínala. (2Kr 9:30–37) Achabových 70 synů je sťato. Je zabit také Achabův vnuk Achazjáš (2Kr 10:1–9; 9:27, 28) a Jehuovým mečem vykonavatele rozsudku je pobito také 42 Achazjášových bratrů. (2Kr 10:12–14; 1Kr 21:17–24)

Uctívání Baala vymýceno. Jehu jede dál do Samaří, do hlavního města, a cestou potkává Jehonadaba. Ten plně podporuje Jehuův záměr vymýtit uctívání Baala a oba jedou společně do Samaří, aby byli svědky poslední rány, kterou bude uctívání Baala zcela vymýceno z Izraele. Taktickým postupem Jehu zařídí, aby se všichni Baalovi ctitelé shromáždili k Baalovu domu a aby se oblékli do oděvů, podle kterých mohou být poznáni. Dům je plný od jednoho konce ke druhému, a není mezi nimi žádný ctitel Jehovy. Jehu vydá příkaz a jeho muži pobijí všechny Baalovy ctitele, porazí jejich posvátné sloupy a strhnou i Baalův dům a toto místo vyhradí pro veřejné záchody. (2Kr 10:15–27)

Eliša tedy dokončuje dílo, které zahájil Elijáš. Uctívání Baala je z Izraele vyhlazeno. Elišovi se nestane, že by byl — jako kdysi Elijáš — před svou smrtí vzat ve větrné bouři k nebesům a odnesen na nějaké jiné místo. Za vlády izraelského krále Jehoaše umírá Eliša přirozenou smrtí. V době, kdy už je na smrtelném loži, začíná Sýrie znovu dorážet na Izrael. Král Jehoaš přichází k Elišovi a zjevně úpěnlivě prosí o vojenskou pomoc proti Syřanům; obrací se totiž na Elišu se slovy: „Můj otče, můj otče, válečný dvoukolý vůz Izraele a jeho jezdci na koních!“ Na Elišův pokyn udeří Jehoaš svými šípy o zem. Udělá to však jen třikrát, takže neprojeví skutečnou horlivost; Eliša mu tedy říká, že proto dosáhne vítězství nad Sýrií jen třikrát. To se splní. (2Kr 13:14–19, 25)

Dílo je vykonáno. Prostřednictvím Božího ducha, který na něho působil, vykonal Eliša až do této chvíle 15 zázraků. Po jeho smrti ho však Jehova použije ještě k vykonání 16. zázraku. Eliša byl věrný až do smrti a měl Boží schválení. Zpráva říká, že když byl již Eliša pohřben a byl pohřbíván jiný muž, objevila se loupeživá tlupa Moabců; účastníci pohřbu proto hodili toho muže do Elišova pohřebního místa a uprchli. Když se muž dotkl Elišových kostí, okamžitě ožil a postavil se na nohy. (2Kr 13:20, 21)

U Lukáše 4:27 Ježíš označuje Elišu jako proroka a slova v Hebrejcům 11:35 bezpochyby poukazují na Elišu a na Elijáše, protože oba provedli vzkříšení. Elijáš zahájil svou prorockou činnost v době, kdy byl Izrael zabředlý do uctívání Baala, a bylo tedy nutné projevovat horlivost pro pravé uctívání. Vykonal velké dílo, neboť obrátil srdce mnoha lidí zpět k Jehovovi. Eliša začal tam, kde Elijáš přestal; jeho služba sama o sobě probíhala pokojněji, ale Eliša se přitom postaral o to, aby dílo, které Elijáš zahájil, bylo úplně vykonáno, a skutečně se toho dožil. Elišovi se připisuje 16 zázraků, zatímco Elijášovi se jich připisuje 8. Stejně jako Elijáš, projevoval i Eliša velkou horlivost pro Jehovovo jméno a pro pravé uctívání. Vyznačoval se trpělivostí, láskou a laskavostí, a přece byl velmi pevný, když šlo o Jehovovo jméno; bez váhání vyjádřil Boží soud nad ničemnými. Zasloužil si tím své místo mezi těmi, kdo tvoří „tak velký oblak svědků“, o němž je zmínka v Hebrejcům 12:1.