OSEL
[heb. chamórʹ; ʼa·thónʹ, „oslice“; ʽaʹjir, „dorostlý osel“; řec. oʹnos; o·naʹri·on, „mladý osel“].
Lichokopytník ze stejné čeledi jako kůň; od koně se však liší tím, že je menší, má kratší hřívu, delší uši a kratší žíně, které na druhé polovině ocasu tvoří střapec. Díky svým malým, ostrým kopytům má jistější chůzi než kůň, a proto je lépe přizpůsoben nerovnému a hornatému terénu, který je v Palestině běžný. I když se o oslu říká, že je to hloupé a tvrdohlavé zvíře, ve skutečnosti se má za to, že je inteligentnější než kůň; je to trpělivý a snášenlivý tvor, který ovšem stejně jako jiná zvířata často zakouší týrání od lidí.
Osel africký (Equus asinus) již dlouho slouží lidem jako soumar, dopravní prostředek a tažné zvíře. Písmo se o něm poprvé zmiňuje v souvislosti s Abrahamem. (1Mo 12:16; 22:3; Joz 15:18; 2Pa 28:15; Iz 30:24) Jákob přirovnal svého syna Isachara k tomuto zvířeti nepochybně kvůli tvrdé práci, kterou osel vykonává při nošení břemen. (1Mo 49:14) Naproti tomu byla ve spojitosti s vyjádřením, že se judské království chovalo k národům jako prostitutka, uvedena zmínka o pohlavním vzrušení oslů. (Ez 23:20)
Prorok Izajáš v jednom ze svých vidění viděl „válečný dvoukolý vůz s osly“. (Iz 21:7) To by znamenalo, že oslové byli používáni i ve válce, pravděpodobně jako soumaři, pokud na nich ovšem také nejezdili válečníci do bitvy. V tomto ohledu je zajímavá zpráva řeckého historika Hérodota (Dějiny, IV, 129) o využívání oslů v perské armádě.
Podle Zákona byl osel považován za nečisté zvíře. Avšak z toho důvodu, že každý prvorozený patřil Jehovovi a že prvorozený osel nemohl být obětován, musel být buď vyplacen tím, že byl nahrazen ovcí, nebo mu musel být zlomen vaz. (2Mo 13:13; 34:20)
Přestože byl osel považován za nečisté zvíře, v době krutého hladomoru v Samaří, když město obléhal král Ben-hadad, tam lidé osly jedli; jejich zcela nepoživatelná část — kostnatá, velmi málo masitá hlava — dokonce dosáhla ceny luxusního jídla, 80 kousků stříbra (pokud to byly šekely, 176 dolarů). (2Kr 6:24, 25)
Boží zákon předepisoval, jak mají lidé zacházet s domácími zvířaty, například s oslem. Osel, který ležel pod svým nákladem, musel být odtud vyproštěn, a osel a býk nesměli být spolu zapřaženi pod jedno jho. (2Mo 23:5; 5Mo 22:10) Osel byl menší, slabší a měl jinou povahu, a proto by v takovém nerovném spřežení trpěl.
Izraelité museli mít velmi mnoho oslů, když vezmeme v úvahu, že jen při svém tažení proti Midianitům získali jako válečnou kořist celkem 61 000 oslů. (4Mo 31:3, 32–34) V Písmu jsou o oslovi četné zmínky, a z toho se usuzuje, že jen v málokteré domácnosti osla neměli. (5Mo 5:21; 22:4; 1Sa 12:3) Tento předpoklad je potvrzen také tím, že v době, kdy se Izraelité vraceli se Zerubbabelem z vyhnanství v Babylóně, připadal jeden osel na každého šestého muže (otroci a zpěváci se nepočítali). (Ezr 2:1, 2, 64–67; Ne 7:66–69) Příklad osla, který uznává své postavení ve vztahu ke svému pánovi, byl použit k přísnému napomenutí nevěrného Izraele za to, že neuznával Jehovu. (Iz 1:3)
Mrtvý osel byl prostě bez okolků odtažen za město a odhozen na hromadu odpadků. Proto Boží prorok předpověděl ponížení pyšného a nevěrného judského krále Jehojakima, syna Josijáše, těmito slovy: „Bude pohřben pohřbem osla, bude vlečen a odhozen za brány Jeruzaléma.“ (Jer 22:19)
Na oslech jezdili muži i ženy, dokonce význační Izraelité. (Joz 15:18; Sd 5:10; 10:3, 4; 12:14; 1Sa 25:42) Šalomoun, syn Davida, jel k místu, kde měl být pomazán ke svému úřadu, na mule svého otce, na hybridním potomku osla a klisny. (1Kr 1:33–40) Proto bylo velmi vhodné, že se na Ježíšovi, větším Šalomounovi, splnilo proroctví ze Zecharjáše 9:9; nejel totiž na koni, ale jel na oslátku, „na němž nikdo z lidí nikdy neseděl“. (Lk 19:30, 35)
Někteří badatelé se domnívají, že evangelia se rozcházejí, pokud jde o zvíře, na němž přijel Ježíš při svém triumfálním vstupu do Jeruzaléma. Marek (11:7), Lukáš (19:35) a Jan (12:14, 15) uvádějí, že Ježíš jel na oslátku nebo na mladém oslu, ale nezmiňují se o tom, že u toho byl ještě nějaký starší osel. Matouš (21:7) však píše, že učedníci „přivedli oslici a její oslátko a dali na ně své svrchní oděvy, a on se na ně posadil“. Ježíš se samozřejmě neposadil na obě zvířata, ale na oděvy, které byly položeny na oslátko. Zjevně nepřijel na oslici, ale na jejím oslátku, a proto se Marek, Lukáš a Jan ve své zprávě nezmiňují o tom, že u toho byla také oslice.
Divoký osel. Divoký osel (osel asijský) [heb. ʽa·ródhʹ; aramejsky ʽaradhʹ] se od domácího osla liší ne vzhledem, ale svou divokostí a nezkrotností. To je v naprostém souladu s biblickým popisem zvířete, kterému jako by byly ‚uvolněny pásy‘. (Job 39:5)
Domovem osla asijského (Equus hemionus) je pouštní pláň a solná země, jež jsou vzdálené od městského ruchu. Instinktivně se vyhýbá místům, kde žijí lidé, takže „neslyší šramot nadháněče“. To neznamená, že divoký osel špatně slyší, ale naopak je nesmírně opatrný právě proto, že má velmi dobrý sluch, zrak a čich. Kdyby se ho nějaký člověk pokusil nadehnat, tento divoký tvor by mu bleskurychle utekl. Divoký osel stále hledá zelené rostliny, proto se neúnavně stěhuje z místa na místo, a kvůli pastvě prozkoumává dokonce hory. Živí se všemi druhy zelených rostlin a zakousne se i do kořenů. Součástí jeho potravy je také sůl. (Job 39:5–8) Divoký osel dává přednost volnému, neomezenému životu daleko od lidských obydlí a tato informace zvyšuje význam údaje, že Nebukadnecar v době své nepříčetnosti sedm let bydlel s divokými osly. (Da 5:21; viz heslo ZEBRA.)