FÉNICIE
[z kořene, jenž znamená „palma“].
Úzký pruh země podél vých. pobřeží Středozemního moře ležící mezi Sýrií a Izraelem, na V ohraničený pohořím Libanon. Odpovídal přibližně území dnešního Libanonu. Hlavním městem starověké Fénicie byl po mnoho let Sidon, ale později ho svým významem předčil Tyros, což bylo město, které založili osídlenci ze Sidonu. (Viz hesla SIDON, SIDONCI; TYROS.)
Zeměpisné rysy. Pobřežní roviny této dlouhé, úzké země byly na několika místech přerušeny předhořím hor, které se táhly až k moři. Roviny byly dobře zavlažovány četnými vodními toky, které pramenily v horském pásmu, jež podél vých. části tvořilo přirozenou hranici. Některé vrcholky tohoto horského pásma dosahovaly výšky přes 3 000 m, nejvyšší z nich dokonce přes 3 350 m. Po většinu roku byly zasněžené. Velká část země byla kdysi pokryta rozlehlými lesy a sady, v nichž rostly různé druhy stromů — cedry, borovice a také duby, buky, morušovníky, fíkovníky, olivovníky a datlové palmy.
Původ a jméno. Dějiny Féničanů začaly po potopě Noemovým vnukem Kanaánem, synem Chamovým. Kanaán se stal předkem 11 kmenů, a jeden z nich — Sidonce — tvořili potomci Kanaánova prvorozeného syna Sidona. (1Mo 10:15–18; 1Pa 1:13–16) Sidonci tedy byli Kananejci. (Joz 13:4–6; Sd 10:12) Oni sami, ale také jiné kmeny, označovali svou zemi jako Kanaán. Na minci z doby Antiocha Epifana je syrofénické město Laodicea popsáno jako „mateřské město Kanaánu“.
Časem však tyto kananejské Sidonce začali Řekové označovat spíše jiným výrazem — Féničané. Takže pro jeden a tentýž národ byla někdy střídavě používána jména Kananejci, Sidonci a Féničané. Například v Izajášově proroctví je Fénicie označena jako ‚Kanaán‘. (Iz 23:11; EP; He; ČB-Hč; NS, ppč)
Země námořních obchodníků. Féničané patřili k velkým mořeplaveckým národům starověkého světa. Jejich lodě byly schopné mořeplavby díky tomu, že byly dost velké. Měly zvýšenou příď i záď, širokou palubnici a mohly být poháněny jak pomocí plachet, tak i pomocí vesel. (Ez 27:3–7) Fénická plavidla ovládala velkou část obchodu ve Středozemním moři. Fénické ‚Chiramovy sluhy‘ najal v 11. století př. n. l. Šalomoun na své lodě plující do Taršiše (Španělska). (2Pa 9:21) Féničtí námořníci byli se Šalomounovým loďstvem posláni také z Ecjon-geberu do Ofiru. (1Kr 9:26–28; 10:11) Ještě i v sedmém století př. n. l. se fénická plavidla plavila do Taršiše a přivážela zpět stříbro, železo, cín a olovo. (Ez 27:12)
Umění a řemesla. Féničtí zpracovatelé kovů byli zručnými slévači, kováři, zlatotepci a stříbrotepci. Jiní umělečtí řemeslníci se specializovali na vyřezávání dřeva a slonoviny, na zhotovování výrobků ze skla, na tkaní vlny a lnu a na barvení látek. Fénicie byla proslulá zejména barvením látek purpurem. K nejdražším patřila roucha z královského či tyrského purpuru; na několik metrů látky bylo totiž zapotřebí tisíců měkkýšů ostranek, protože z každého z nich se získala pouze kapička barviva. Barvivo mělo mnoho odstínů; záleželo na tom, v kterém místě podél pobřeží Středozemního moře byli měkkýši nalezeni. Díky tomu a také díky neobyčejné zručnosti fénických barvířů, kteří látku barvili často dvakrát i třikrát, vznikalo mnoho druhů látek, které byly vyhledávány lidmi vysokého postavení a šlechtou. (Ez 27:2, 7, 24)
V době Davida a Šalomouna byli Féničané známi jako kameníci zpracovávající kámen pro stavební účely a jako dřevorubci, kteří byli zruční v porážení majestátních stromů, jež rostly v jejich lesích. (2Sa 5:11; 1Kr 5:1, 6–10, 18; 9:11; 1Pa 14:1)
Náboženství. Féničané byli Kananejci, a tak jejich náboženství bylo velmi zvrhlé. Bylo soustředěno na boha plodnosti Baala a jeho součástí byla homosexualita, styky se zvířaty, obřadní prostituce a také odporné rituály obětování dětí. (Viz VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 739; heslo KANAÁN, KANANEJEC č. 2, Dobytí Kanaánu Izraelity.) Fénické město Baalbek (asi 65 km sv. od Bejrútu) se stalo jedním z největších starověkých středisek polyteistického náboženství; v římském období tam byly postaveny velké chrámy zasvěcené různým bohům a bohyním; jejich rozvaliny je tam možné vidět ještě dnes.
Na jaře roku 31 n. l. projevili někteří obyvatelé Fénicie víru, protože cestovali do vnitrozemí, do Galileje, aby si vyslechli Ježíše a aby byli uzdraveni ze svých nemocí. (Mr 3:7–10; Lk 6:17) Přibližně o rok později navštívil Ježíš pobřežní roviny Fénicie; víra jedné Syroféničanky, která tam žila, na něho tak zapůsobila, že zázračně uzdravil její dceru posedlou démonem. (Mt 15:21–28; Mr 7:24–31)
Když po umučení Štěpána vypuklo v Judeji pronásledování, utekli někteří křesťané do Fénicie. Nějakou dobu tam ohlašovali dobrou zprávu pouze Židům. Ale po obrácení Kornélia začaly podél fénického pobřeží a také v dalších částech Římské říše vznikat sbory, ve kterých byli jak Židé, tak i Nežidé. Některé z těchto sborů ve Fénicii navštívil na svých cestách apoštol Pavel. Poslední návštěvu, o níž je v Bibli zpráva, uskutečnil v Sidonu, když přibližně v roce 58 n. l. cestoval jako vězeň do Říma. (Sk 11:19; 15:3; 21:1–7; 27:1–3)