„Tmavovlasá vládkyně syrské pouště“ — ONLINE KNIHOVNA Strážné věže

„Tmavovlasá vládkyně syrské pouště“

PLEŤ měla olivově tmavou, zuby jako bělostné perly, černé, jiskrné oči. Byla vzdělaná a znala několik jazyků. Tato bojovná královna prý svou inteligencí předčila Kleopatru a byla možná stejně krásná. Měla odvahu postavit se proti vládnoucí světové velmoci své doby, a splnila tedy prorockou roli v jednom biblickém dramatu. Ještě dlouho po její smrti o ní spisovatelé pěli chválu a malíři ve svých dílech idealizovali její podobu. V devatenáctém století o ní jeden básník řekl, že to byla „tmavovlasá vládkyně Syrské pouště“. Tato oslavovaná žena byla Zénobia — královna syrského města Palmýra.

Jak došlo k tomu, že se Zénobia tak proslavila? Jaké politické klima ji vyneslo do vladařského postavení? Co lze říci o její povaze? A jakou prorockou úlohu tato královna splnila? Nejprve si povšimněme zeměpisného rámce, v němž se drama rozvíjí.

Město na okraji pouště

Zénobiino město Palmýra leželo asi 210 kilometrů na severovýchod od Damašku, na severním okraji Syrské pouště, kde se pohoří Antilibanon svažuje a mění se v rovinu. Toto oázové město leželo asi na půl cesty mezi Středozemním mořem na západě a Eufratem na východě. Král Šalomoun je možná znal pod jménem Tadmor. Pro blaho jeho království bylo toto místo důležité ze dvou důvodů: jednak jako město s trvalou vojenskou posádkou, která měla hájit severní hranici, a jednak jako důležitý článek v řetězu karavanních měst. Proto Šalomoun „přestavěl Tadmor v pustině“. (2. Paralipomenon 8:4)

Šalomounova vláda skončila a o Tadmoru pak v dějinách nenacházíme žádné zmínky po celých tisíc let. Jestliže je toto město správně ztotožňováno s Palmýrou, začalo nabývat na významu po roce 64 př. n. l., kdy se Sýrie stala nejzazší provincií Římské říše. „Palmýra byla pro Řím důležitá ze dvou důvodů, z hlediska ekonomického a z hlediska vojenského,“ uvádí Richard Stoneman ve své knize Palmyra and Its Empire—Zenobia’s Revolt Against Rome (Palmýra a její říše — Zénobiina vzpoura proti Římu). Toto město palem leželo na důležité obchodní cestě spojující Řím s Mezopotámií a s Východem. Procházelo jím obchodní bohatství starověkého světa — koření z Východní Indie, hedvábí z Číny a jiné zboží z Persie, dolní Mezopotámie a ze zemí kolem Středozemního moře. Na dovozu tohoto zboží byl Řím závislý.

Z vojenského hlediska sloužila provincie Sýrie jako nárazníková zóna mezi soupeřícími mocnostmi Římem a Persií. V prvních 250 letech našeho letopočtu oddělovala Řím od jeho východního souseda řeka Eufrat. A od Eufratu dělila Palmýru jen poušť. Palmýra ležela na západ od města Dura-Európos na Eufratu. Římští císařové, například Hadrianus a Valerianus, si uvědomovali, že Palmýra zaujímá klíčové postavení, a město navštívili. Hadrianus obohatil krásnou architekturu tohoto města novými stavbami a věnoval Palmýře štědré dary. Valerianus odměnil palmýrského velmože Odainatha — Zénobiina manžela — tím, že ho v roce 258 n. l. povýšil do postavení římského konzula, protože Odainathus úspěšně bojoval proti Peršanům a rozšířil hranice Římské říše do Mezopotámie. Zénobia se velmi zasloužila o to, že její manžel získal vysoké mocenské postavení. Historik Edward Gibbon napsal: „Svého úspěchu dosáhl Odainathus do značné míry díky její neobyčejné prozíravosti a vnitřní síle.“

Mezitím se perský král Šápúr rozhodl postavit se proti římské nadvládě a zajistit si svrchovanost nad všemi dřívějšími perskými provinciemi. S mohutnou armádou se vydal na západ, dobyl města Nisibis a Karrhy (Charan), v nichž byly umístěny římské posádky, a potom se vydal pustošit severní Sýrii a Kilikii. Císař Valerianus se osobně postavil do čela svých vojsk, aby bojoval proti útočníkům, byl však poražen a Peršané jej zajali.

Odainathus považoval z vhodné poslat perskému monarchovi drahocenné dary a mírové poselství. Král Šápúr ve své domýšlivosti přikázal, aby byly dary hozeny do Eufratu a Odainathus aby před něj předstoupil v roli zajatce a prosebníka. Palmýřané reagovali tím, že shromáždili vojsko skládající se z pouštních nomádů a ze zbytků římských oddílů a začali ustupující Peršany pronásledovat. Šápúrovo vojsko — unavené dlouhým tažením a obtížené kořistí — se bleskové taktice pouštních bojovníků nedokázalo bránit a bylo donuceno k útěku.

Valerianův syn a nástupce Gallienus vyjádřil Odainathovi své uznání za vítězství nad Šápúrem a udělil mu titul corrector totius Orientis (místodržitel celého Východu). Během doby si Odainathus dal sám titul „král králů“.

Zénobia se snaží vytvořit říši

Na vrcholu své životní dráhy, v roce 267 n. l., byl Odainathus společně se svým dědicem úkladně zavražděn. Vrahem byl údajně jeho pomstychtivý synovec. Zénobia převzala úřad po svém manželovi, protože její vlastní syn byl ještě příliš malý. Byla krásná, ctižádostivá, měla organizační schopnosti, dříve byla zvyklá účastnit se válečných tažení společně se svým manželem, plynně mluvila několika jazyky, a podařilo se jí proto získat úctu a podporu svých poddaných, což byl mezi beduíny nemalý úspěch. Zénobia milovala vzdělanost a obklopila se intelektuály. Jedním z jejích rádců byl filozof a řečník Cassius Longinus, o němž se říkalo, že je ‚živoucí knihovnou a kráčejícím muzeem‘. Spisovatel Stoneman uvádí: „Během pěti let po Odenathově smrti získala Zénobia v povědomí svého lidu postavení vládkyně Východu.“

Na jedné straně hraničila její říše s Persií, kterou před tím Zénobia společně se svým manželem ochromila, a na druhé straně s rozpadávajícím se Římem. O tehdejších poměrech v Římské říši historik J. M. Roberts říká: „Třetí století bylo . . . pro Řím hroznou dobou — jak na východní hranici, tak i na západní — a v Římě samotném právě začala nová vlna občanské války a spory o následnictví. Postupně vládlo dvaadvacet císařů (do tohoto počtu nejsou zahrnuti pretendenti).“ Naproti tomu syrská vládkyně měla ve své říši pevné postavení jakožto absolutní monarcha. „Ovládala rovnováhu ve vzájemném vztahu dvou říší [Perské a Římské],“ píše Stoneman, „a mohla se proto snažit vybudovat říši třetí, která by panovala nad oběma.“

Příležitost rozšířit svou královskou moc se Zénobii naskytla v roce 269 n. l. — tehdy se totiž v Egyptě objevil pretendent, který se stavěl proti římskému panství. Zénobiino vojsko okamžitě vstoupilo do Egypta, vzbouřence porazilo a zmocnilo se země. Zénobia se prohlásila za královnu Egypta a ve svém jménu razila mince. Její království se nyní rozkládalo od Nilu až po Eufrat. V tomto období svého života zaujala postavení ‚krále jihu‘, o němž se mluví v Bibli, v Danielově proroctví. Její království totiž tehdy vládlo nad územím na jih od Danielovy vlasti. (Daniel 11:25, 26) Dobyla také z větší části Malou Asii.

Zénobia posílila postavení svého hlavního města opevněním a Palmýru zkrášlila tak, že se vyrovnala větším městům římského světa. Odhaduje se, že město mělo přes 150 000 obyvatel. Bylo obehnáno hradbami, jejichž obvod údajně měřil 21 kilometrů, a uvnitř hradeb stály nádherné veřejné budovy, chrámy, zahrady, sloupy a monumenty. Hlavní třídu lemovaly kolonády, řady korintských sloupů, kterých bylo asi 1 500 a byly přes 15 metrů vysoké. Ve městě bylo mnoho soch a byst zobrazujících hrdiny a bohaté mecenáše. V roce 271 n. l. dala Zénobia postavit dvojici soch znázorňujících ji samotnou a jejího zemřelého manžela. Na okraji pouště se Palmýra třpytila jako klenot.

Chrám Slunce byl jednou z nejkrásnějších staveb v Palmýře a bezpochyby ovládal náboženské dění města. Zénobia pravděpodobně také uctívala božstvo, jež bylo spojováno se slunečním bohem. Tehdy, ve třetím století, však Sýrie byla zemí mnoha náboženství. V Zénobiině říši žili lidé, kteří se hlásili ke křesťanství, Židé, astrologové a také ctitelé slunce a měsíce. Jak Zénobia pohlížela na všechny ty způsoby uctívání, jež byly rozšířené v její říši? Spisovatel Stoneman o tom říká: „Moudrá panovnice nebude opomíjet žádný ze zvyků, které se zdají vhodné pro její lid . . . Bohové, jak . . . se doufalo, stáli sešikováni na straně Palmýry.“ Je zřejmé, že Zénobia byla v náboženském ohledu tolerantní. Bylo to však skutečně tak, že bohové „stáli sešikováni na straně Palmýry“? Jaká budoucnost čekala Palmýru a její ‚moudrou panovnici‘?

Císař, který ‚burcuje své srdce‘ proti Zénobii

V roce 270 n. l. se stal římským císařem Aurelianus. Jeho legie úspěšně odrazily barbary ze severu a potrestaly je. V roce 271 n. l. Aurelianus — nyní v úloze „krále severu“ z Danielova proroctví — ‚vyburcoval svou sílu a své srdce proti králi jihu‘, kterého představovala Zénobia. (Daniel 11:25a) Aurelianus poslal některé ze svých vojenských oddílů přímo do Egypta a své hlavní vojsko vedl na východ a procházel Malou Asii.

Král jihu — panství, v jehož čele stála Zénobia — ‚se vzrušil‘ k válce proti Aurelianovi, a to „s nesmírně velkou a mohutnou vojenskou silou“ pod vedením dvou vojevůdců, Zabdy a Zabbaie. (Daniel 11:25b) Aurelianus však Egypt dobyl, a pak podnikl výpravu do Malé Asie a Sýrie. U Emesy (dnešní Homs) byla Zénobia poražena a ustoupila do Palmýry.

Aurelianus Palmýru obklíčil a Zénobia se svým synem se dala na útěk směrem k Persii, protože doufala, že tam dostane pomoc. Římané ji však u řeky Eufrat zajali. Obyvatelé Palmýry se v roce 272 n. l. vzdali. Aurelianus s nimi jednal velkomyslně, pobral nesmírné množství kořisti, mezi jiným také modlu z chrámu Slunce, a odebral se do Říma. Zénobiu římský císař ušetřil, a když v roce 274 n. l. pořádal triumfální průvod Římem, ukazoval ji v něm jako nejcennější atrakci. Do konce života pak Zénobia žila jako římská matróna.

Pouštní město postihuje zkáza

Několik měsíců po tom, co se Aurelianus zmocnil Palmýry, pobili Palmýřané římskou posádku, kterou tam zanechal. Když se Aurelianus dozvěděl o této vzpouře, okamžitě svým vojákům přikázal, aby se vrátili, a tentokrát se na obyvatelstvu krutě pomstil. Ti, kdo unikli nemilosrdnému pobíjení, byli odvedeni do otroctví. Hrdé město bylo vypleněno a zničeno tak, že se již nedalo obnovit. Tak se z metropole kypící životem opět stalo to, co na jejím místě bylo dříve — „Tadmor v pustině“.

Když se Zénobia postavila na odpor Římu, ona a císař Aurelianus nevědomky sehráli své role, v nichž vystupovali jako „král jihu“ a „král severu“, a splnili tak proroctví, které Jehovův prorok podrobně zaznamenal asi o 800 let dříve. (Daniel, kapitola 11) Svou pozoruhodnou osobností získala Zénobia obdiv mnoha lidí. Největší význam však měla její úloha, v níž zastupovala jeden z politických subjektů, které předpověděl prorok Daniel. Její vláda netrvala déle než pět let. Palmýra, hlavní město jejího království, je dnes pouhou vesnicí. I mocná Římská říše již dávno pominula a na jejím místě jsou novodobá království. Jaká budoucnost čeká tyto mocnosti? Také jejich osud je řízen spolehlivým splňováním biblických proroctví. (Daniel 2:44)

[Rámeček na straně 29]

Zénobiin odkaz

Když císař Aurelianus porazil Zénobiu, královnu Palmýry, a vrátil se do Říma, postavil tam chrám na počest slunce. Do tohoto chrámu umístil sochy slunečního boha, které přinesl ze Zénobiina města. Časopis History Today uvádí, k čemu to vedlo: „Ze všech Aurelianových činů snad nejtrvalejší odezvu mělo to, že v roce 274 n. l. zavedl každoroční svátek slunce, který připadal na den zimního slunovratu, na 25. prosinec. Když říše přijala křesťanské náboženství, byly na toto datum přeneseny narozeniny Krista, aby nové náboženství bylo přijatelnější pro ty, kdo si libovali ve starobylých svátcích. Zvláštní věc ovšem je, že . . . naše Vánoce se vlastně slaví kvůli císařovně Zénobii.“

[Mapa a obrázek na straně 28 a 29]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

Antiochie

SÝRIE

Karrhy (Charan)

MEZOPOTÁMIE

Eufrat

PALMÝRA

Emesa (Homs)

Damašek

Nisibis

Dura-Európos

[Podpisky]

Kolonáda: Michael Nicholson/Corbis

[Obrázek na straně 29]

Římská mince, na níž je možná vyobrazen Aurelianus

[Obrázek na straně 30]

Chrám Slunce v Palmýře

[Podpisek]

The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck

[Obrázek na straně 31]

Královna Zénobia oslovuje své vojáky

[Podpisek]

Giovanni Battista Tiepolo, Královna Zénobia oslovuje své vojáky, Samuel H. Kress Collection, fotografie © Board of Trustees, National Gallery of Art, Washington

[Podpisek obrázku na straně 28]

Detail: Giovanni Battista Tiepolo, Královna Zénobia oslovuje své vojáky, Samuel H. Kress Collection, fotografie © Board of Trustees, National Gallery of Art, Washington