ARÁBIE
Arabský poloostrov je součástí asijského kontinentu a leží v jeho nejzazším jz. cípu. Na V je poloostrov ohraničen Perským a Ománským zálivem, na J Arabským mořem a Adenským zálivem a na Z Rudým mořem. Severní hranici poloostrova tvoří Úrodný půlměsíc, kde ležela Mezopotámie, Sýrie a Izrael. Arábie je ze tří stran obklopena vodou, a díky tomu částečně připomíná velký ostrov. Její obyvatelé ji obvykle nazývají „Ostrov Arabů“ (Džazirat al-ʽarab).
Svou rozlohou přibližně 2 600 000 km2, což odpovídá zhruba jedné třetině povrchu pevninské části Spojených států, je Arábie největší poloostrov na světě. Jeho záp. pobřeží je dlouhé asi 2 900 km a vzdálenost napříč poloostrovem v nejširším místě je asi 1 900 km.
Poloostrov tvoří skalnatá náhorní plošina, která se od horského pásma, jež se táhne rovnoběžně se záp. pobřežím, svažuje na V k Perskému zálivu. Jeden z vrcholků v jz. cípu poloostrova dosahuje výšky přes 3 600 m. Ve vnitrozemí již. části poloostrova se rozkládá velká poušť Rub al-Chálí, což je největší souvislé písečné pásmo na zeměkouli, známé jako „Pustá Arábie“. Na S od Nadždu neboli centrální náhorní roviny se rozkládá menší poušť Nafúd, která sahá až k Syrské poušti.
Říček v okrajových částech poloostrova a ve vysoké centrální náhorní rovině (Nadždu) není mnoho a voda v nich teče pouze v určitých ročních obdobích. O vysychání takových „zimních bystřin“ píše Job, který patrně žil v území, jež je nyní známo jako Syrská poušť. (Job 6:15–20)
Velká část rozlehlé náhorní plošiny je sice vyprahlá, ale podél horského pásma na Z, v oblasti centrální náhorní roviny a na J spadne dostatečné množství srážek, takže tam může žít značná populace. V těchto místech a také v okolí větších oáz mohou feláhové neboli rolníci pěstovat jáhly, pšenici, ječmen a kukuřici. Rostou zde také datlové palmy (2Mo 15:27) a fíkovníky. Důležitou úlohu v hospodářství starověké Arábie měly akácie produkující pryskyřičnou klovatinu, která je známa jako arabská guma, a také další vonné stromy a rostliny. V menší míře to platí dodnes, i když ve srovnání s „černým zlatem“ — ropou — nemají tyto produkty už takový význam. (1Mo 2:12)
Arábie trpí všeobecným nedostatkem vody, a proto se tam zákonitě vyskytuje omezené množství zvířat a ptáků. Ale stejně jako v biblických dobách i dnes tam žijí ovce, kozy, velbloudi, divocí osli, šakali, sokoli a orli. (Ez 27:21; 2Pa 17:11; Sd 6:5; Job 39:5–8, 26, 27; Iz 60:7; 34:13) Některá divoce žijící zvířata, například lev, divoký býk a pštros, jsou nyní na tomto území již vyhynulými druhy. (Job 38:39, 40; 39:9–18) Arabské koně jsou až dodnes proslulé svou ušlechtilostí a silou. (Srovnej Joba 39:19–25.)
Arabské kmeny. Arábie se po potopě nakonec stala domovem mnoha rodin, které jsou vyjmenovány v desáté kapitole 1. Mojžíšovy. V semitské větvi se otcem náčelníků 13 různých arabských kmenů stal Joktan, zatímco tři Aramovi potomci — Uc, Geter a Maš — se pravděpodobně usadili v oblasti sev. Arábie a Syrské pouště. (1Mo 10:23, 26–29) Išmaelité, lidé žijící ve stanech, obývali území, které sahalo od Sinajského poloostrova přes sev. Arábii až po Asýrii. (1Mo 25:13–18) Midianité sídlili převážně v sz. části Arábie, přímo na V od Akabského zálivu. (1Mo 25:4) Esauovi potomci se usadili v hornaté oblasti Edomu na JV od Mrtvého moře. (1Mo 36:8, 9, 40–43) Pokud jde o chamitskou větev, je pravděpodobné, že někteří potomci Kuše, mimo jiné i Chavila, Sabta, Sabteka a Raama a jeho synové Šeba a Dedan, osídlili hlavně již. část Arabského poloostrova. (1Mo 10:7)
O různých arabských kmenech se zmiňují starověké asyrské a babylónské nápisy. Salmanasar III. jmenuje „Gindibuʼ z Arábie“. V nápisech Tiglat-pilesera III. se o Zabibe a Samsi mluví jako o arabských královnách. Sargon II. se zmiňuje o ‚Samsi, královně Arábie (a) Itʼamarovi, Sabejci‘. Další klínopisné nápisy mluví o kmenech Sabai, Nabaiti, Qidri a Idibaili, Masai a Temai. (Srovnej 1Mo 25:3, 13–15.)
Zmínky v Bibli. Jedno ze čtyř nejvýznamnějších starověkých království již. Arábie — Hadramaut — je obvykle ztotožňováno s Chacarmavetem, o němž se mluví v 1. Mojžíšově 10:26. Centrem tohoto království s hlavním městem Šabwa bylo Vádí Hadramaut, dlouhé údolí, které se táhlo rovnoběžně s již. pobřežím Arábie. Další místa v Arábii, o nichž se píše v Bibli, jsou Dedan, Tema, Duma a Buz. (Iz 21:11–14; Jer 25:23, 24)
Kolem Arábie prošel Abraham, když putoval z města Ur Chaldejců do země Kanaán. Částí Arábie pravděpodobně prošel, když byl později donucen jít do Egypta; mohl totiž jít přes sev. část Sinajského poloostrova (místo aby šel podél pobřeží Středozemního moře). Stejnou cestou se zřejmě také vracel. (1Mo 12:10; 13:1) V zemi Uc v sev. Arábii se odehrál děj knihy Job. (Job 1:1) Sabejští nájezdníci, kteří uloupili majetek Joba, ‚největšího ze všech Orientálců‘, byli arabským kmenem, jehož příslušníci byli pravděpodobně potomci Joktana. (Job 1:3; 1Mo 10:26–28) Z arabských území nejspíš pocházeli také tři Jobovi „utěšitelé“ a Elihu. (Job 2:11; 32:2) V Arábii strávil 40 let Mojžíš, když dočasně žil u Midianity Jetra. (2Mo 2:15–3:1; Sk 7:29, 30) Další velmi významnou událostí, k níž došlo v Arábii, bylo předání smlouvy Zákona u hory Sinaj v již. části Sinajského poloostrova, kde se shromáždil osvobozený izraelský národ. (2Mo 19:1, 2) Proto asi o 15 století později apoštol Pavel o této události uvedl, že se odehrála na ‚Sinaji, hoře v Arábii‘. (Ga 4:25)
Když obecně uvažujeme o současné tváři Arábie, pak se zdá téměř nemožné, že by v této pustině mohly 40 let žít asi tři miliony Izraelitů. (2Mo 12:37, 38) Hlavní roli přitom jistě hrálo to, že jim Jehova zázračným způsobem opatřoval jídlo a vodu. (5Mo 8:2–4; 4Mo 20:7, 8) I když tamní podmínky byly zcela jednoznačně obtížné a biblická zpráva jasně mluví o nedostatku vody (4Mo 20:4, 5), je oprávněné se domnívat, že tehdy, asi před 3 500 lety, bylo v Arábii do jisté míry více vody než v současné době. To, že je tam mnoho hlubokých vyschlých vádí neboli údolí, která byla kdysi říčními koryty, dokazuje, že někdy v minulosti tam bylo dostatečné množství srážek, díky nimž mohly těmito říčními koryty protékat proudy vody. Možná právě v důsledku snížení zásob vody také došlo k tomu, že odsud zmizely určité druhy zvířat. V zásadě je však možné říci, že tehdy byla Arábie přesně tím, čím je dnes: vyprahlou zemí neboli stepí.
V době soudců přijížděly z Arábie na velbloudech hordy Midianitů, Amalekitů a „lidí z Východu“ a pustošili izraelskou zemi. (Sd 6:1–6) Takové loupežné vpády nebo nenadálé nájezdy byly v Arábii vždy nejčastějším způsobem vedení boje. (2Pa 22:1) Velbloudi, kteří v Arábii pravděpodobně zdomácněli, byli přinejmenším už od dob Abrahama používáni jako dopravní prostředek. (1Mo 24:1–4, 10, 61, 64) Velbloud byl pro dlouhá putování pouští mnohem vhodnější než osel, a proto se má za to, že jeho zdomácnění způsobilo v Arábii něco jako hospodářskou revoluci a přispělo k rozvoji takzvaných „království koření“ v již. Arábii.
Karavany velbloudů z úrodnějšího J táhly po pouštních cestách, které vedly rovnoběžně s Rudým mořem, a putovaly od oázy k oáze a od studně ke studni, až se nakonec dostaly na Sinajský poloostrov. Odtud se mohly vydat do Egypta nebo pokračovat v cestě do Palestiny či Damašku. Tyto karavany přepravovaly nejen velmi cenné koření a vonné pryskyřice (například kadidlo a myrhu) (Iz 60:6), ale možná také zlato, algumové dřevo z Ofiru (1Kr 9:28; 10:11) a vzácné drahokamy, stejně jako to udělala královna ze Šeby, když navštívila krále Šalomouna. (1Kr 10:1–10, 15; 2Pa 9:1–9, 14) Ve vodách Perského zálivu je velmi mnoho perlorodek. Vzhledem k tomu, že jz. cíp Arábie je od Afriky oddělen úzkým pruhem moře, jehož protější břehy jsou od sebe vzdáleny asi 32 km, je možné, že tito cestující obchodníci měli mezi svým zbožím také produkty z Etiopie (2Pa 21:16), například slonovinu a ebenové dřevo. (Ez 27:15)
Babylónský král Nabonid, jehož syn Belšacar vládl v době pádu Babylóna (539 př. n. l.), prožil deset let v oázovém městě Taima (Tema) v sev. části arabské centrální náhorní roviny. (Viz heslo TEMA č. 2.)
V pátém století př. n. l. byla Palestina vystavena značnému arabskému vlivu. Je to patrné ze zmínky o „Arabovi Gešemovi“ u Nehemjáše 2:19 a 6:1–7.
Kolem roku 115 př. n. l. ovládlo již. Arábii království Himjarovců, jehož hlavním městem byl Zafar (někteří znalci se domnívají, že jde o Sefar, o němž se píše v 1. Mojžíšově 10:30). Na S byli od 4. století př. n. l. mocným národem Nabatejci (patrně potomci Nebajota z 1. Mojžíšovy 25:13); jejich hlavní město Petra leželo ve skalnatých roklinách Edomu. Za čas svůj vliv rozšířili na celou již. část Negebu a dále až do Moabu a na území vých. od Jordánu. Během několika let prvního století př. n. l. a potom opět v prvním století n. l. měli nadvládu nad Damaškem. O nabatejském králi Aretovi IV. (asi 9 př. n. l. až 40 n. l.) je zmínka ve 2. Korinťanům 11:32, a to v souvislosti s Pavlovým útěkem z Damašku, který je vylíčen ve Skutcích 9:23–25. S dcerou Areta IV. se oženil Herodes Antipas, ale později se s ní rozvedl, aby se mohl oženit s Herodiadou. (Mr 6:17; viz heslo ARETAS.)
Pavel píše, že po svém obrácení „odešel . . . do Arábie a vrátil . . . se opět do Damašku“. (Ga 1:17) Tato cesta mohla vést do nedaleké Syrské pouště, ale Pavlova slova nevylučují, že jeho cesta vedla nějakou částí Arabského poloostrova.
V prvním století n. l. začalo být arabským střediskem město Palmýra na SV od Damašku a za čas jakožto obchodní stát předčilo Petru. V roce 270 n. l., za vlády královny Zenóbie, obsadila palmýrská armáda Egypt, a Palmýra se tak stala vážným protivníkem Říma. V roce 272 n. l. však byla poražena.
Jazyk. Jazyk arabských národů patří do již. semitské skupiny a změnil se v menší míře než ostatní semitské jazyky. Prokázalo se, že je užitečný pro lepší pochopení mnoha výrazů a slov starověké hebrejštiny, v níž byla napsána Bible.