EZRA

[pomoc].

1. Áronský kněz, potomek Eleazara a Pinechase, učenec, zkušený opisovač a učitel Zákona, zběhlý jak v hebrejštině, tak i v aramejštině. Ezra projevoval pravou horlivost pro čisté uctívání a „připravil své srdce, aby se radil s Jehovovým zákonem a činil jej a aby vyučoval v Izraeli předpisu a právu“. (Ezr 7:1–6, 10) Kromě knihy, která nese jeho jméno, napsal Ezra patrně dvě knihy Paralipomenon a podle židovské tradice začal také sestavovat knihy Hebrejských písem a pořizovat jejich seznam. Ezra byl také vynikající badatel; v obou knihách Paralipomenon citoval informace asi ze 20 pramenů. V Ezrově době bylo mnoho Židů rozptýleno na rozsáhlém území, a proto bylo nutné, aby bylo pořizováno mnoho opisů Hebrejských písem; Ezra byl pravděpodobně průkopníkem této činnosti.

O počátečních obdobích Ezrova života Bible neuvádí žádné podrobnosti. Žil v Babylóně. Pocházel z velekněžské rodiny, ale ne z té větve, která zastávala velekněžský úřad ihned po návratu z Babylóna v roce 537 př. n. l. Poslední z Ezrových předků, který zastával tento úřad, byl Serajáš, který byl veleknězem za dnů judského krále Sedekjáše. Když byl v roce 607 př. n. l. dobyt Jeruzalém, Nebukadnecar tohoto Serajáše usmrtil. (Ezr 7:1, 6; 2Kr 25:18, 21) V Babylóně si Židé zachovávali úctu ke kněžskému úřadu, a proto zůstalo známé, kdo patří ke kněžským rodinám. Židovské společenství zůstalo organizované a dále plnilo svou funkci, přičemž starší muži v něm zastávali postavení hlavy. (Ez 20:1) Ezrova rodina se pravděpodobně postarala o to, aby Ezra získal znalost Božího zákona, a zájem o to měl i sám Ezra. Měl tedy dobré vzdělání.

Jestliže — jak tvrdí někteří znalci — se žádný muž nemohl stát písařem, dokud mu nebylo 30 let, muselo být Ezrovi v roce 468 př. n. l., kdy odešel do Jeruzaléma, více než 30 let. Bezpochyby žil za vlády Ahasvera, v době Mordekaie a Ester, v době, kdy byl vydán výnos, aby byli Židé v celé Perské říši vyhlazeni. V Babylóně žilo mnoho Židů, a tato celonárodní krize tedy musela v Ezrovi zanechat nesmazatelnou vzpomínku a musela ho posílit ve víře, že Jehova pečuje o svůj lid a že ho osvobodí. Jistě tím byl také vyškolen, dosáhl zralé soudnosti a stal se způsobilým k tomu, aby mohl vykonat ohromný úkol, který mu měl být svěřen později. (Es 1:1; 3:7, 12, 13; 8:9; 9:1)

Do Jeruzaléma. V roce 468 př. n. l., 69 let po tom, co se věrný židovský ostatek pod vedením Zerubbabela vrátil z Babylóna, perský král Artaxerxes Longimanus udělil Ezrovi „vše, oč žádal“, aby Ezra mohl jít do Jeruzaléma a podpořit tam čisté uctívání. Podle králova oficiálního dopisu ti Izraelité, kteří ze své vlastní svobodné vůle chtěli jít do Jeruzaléma s Ezrou, měli s ním jít. (Ezr 7:1, 6, 12, 13)

Proč i v Ezrově době potřebovali Židé silnou víru, když odcházeli z Babylóna?

Mnoho Židů v Babylóně zbohatlo, a pokud jde o hmotné věci, vyhlídky v Jeruzalémě nebyly lákavé. Jeruzalém byl řídce osídlen. Židé pod vedením Zerubbabela sice dobře začali, ale situace se od té doby zjevně zhoršila. Komentátor Dean Stanley o tom říká: „Samotný Jeruzalém byl řídce obydlen a zdá se, že vyhlídky, které se před ním otvíraly, když tam přišli první osadníci, vyšly nazmar. . . . Jisté je, že buď následkem počáteční slabosti vznikajícího osídlení, nebo následkem nějakého nového vpádu okolních kmenů, o čemž nic přesného nevíme, jeruzalémské zdi stále ještě nebyly dostavěny, stále v nich ještě zbývaly obrovské mezery po branách, které byly kdysi spáleny a nebyly opraveny; svahy skalnatých jeruzalémských pahorků byly pokryty sutinami; Chrám byl sice dokončen, ale vybaven byl jen skrovně a jeho výzdoba byla nedostatečná.“ (Ezra and Nehemiah: Their Lives and Times, George Rawlinson, Londýn, 1890, s. 21, 22) Vrátit se do Jeruzaléma tedy znamenalo ztratit postavení, přerušit pouta, zříci se víceméně pohodlného způsobu života a vytvořit si nový způsob života ve vzdálené zemi v podmínkách, které byly náročné, obtížné a možná i nebezpečné, nehledě na dlouhou a riskantní cestu, při které mohlo docházet ke střetům s mnoha nepřátelskými arabskými kmeny a jinými nepřáteli. K tomu, aby se někdo vydal na cestu, musel být horlivý pro pravé uctívání, musel věřit v Jehovu a být statečný. Mužů s rodinami, kteří byli ochotni a schopni jít, se našlo jen asi 1 500, celkem snad asi 6 000 osob. Ezra jako jejich vůdce měl těžký úkol. Ale to, co již Ezra v minulosti prožil, ho pro tento úkol připravilo; a posílil se podle ruky Jehovy, svého Boha, která byla nad ním. (Ezr 7:10, 28; 8:1–14)

Jehova Bůh se postaral o hmotnou pomoc, kterou velmi potřebovali, protože finanční situace v Jeruzalémě nebyla dobrá a ti, kdo cestovali s Ezrou, nebyli příliš bohatí. Král Artaxerxes se společně se svými sedmi rádci rozhodl dát dobrovolný příspěvek, za který mají být koupena obětní zvířata a obilné a tekuté oběti Izraelitů. Ezra byl také zmocněn k tomu, aby k tomuto účelu přijal příspěvky v babylónské soudní oblasti. Kdyby vznikl nějaký přebytek hmotných prostředků, Ezra a ti, kdo byli s ním, mohli rozhodnout, jak těchto prostředků využít co nejlépe. Nádoby pro chrámovou službu měly být v plnosti dodány do Jeruzaléma. Kdyby bylo třeba, další finanční prostředky bylo možno obdržet z královy pokladnice. Pokladníci za Řekou byli informováni, že od nich Ezra může žádat stříbro, pšenici, víno a olej do určitého množství, a sůl bez omezení, a že jeho žádosti by mělo být vyhověno okamžitě. Kromě toho byli kněží a ti, kdo pracovali v chrámu, zproštěni daní. Ezra byl také zmocněn k tomu, aby ustanovil magistráty a soudce, a nad každým, kdo by neposlouchal Boží zákon a zákon krále, měl být vykonán soud „buď k smrti, nebo k vypovězení, nebo k peněžní pokutě, nebo k uvěznění“. (Ezr 7:11–26)

Ezra v tom rozpoznal Jehovovo vedení a ihned své poslání splnil. Shromáždil Izraelity na břehu řeky Ahava, kde provedl třídenní inspekci lidu. Zde zjistil, že sice bylo v jejich řadách několik kněží, ale dobrovolně se nepřihlásil nikdo z nekněžských Levitů, a těch bylo pro chrámovou službu velmi třeba. V té chvíli se projevily Ezrovy vůdcovské schopnosti. Nedal se touto situací odradit a okamžitě poslal oficiální vyslance k Židům v Kasifji. Ti reagovali dobře a dali k dispozici 38 Levitů a 220 Netinim. S těmito muži a jejich rodinami se Ezrova výprava bezpochyby rozrostla, takže měla přes 7 000 účastníků. (Ezr 7:27, 28; 8:15–20)

Potom Ezra vyhlásil půst, aby u Jehovy hledali správnou cestu. Ačkoli jejich karavana měla přepravovat velké bohatství, Ezra nechtěl ani v nejmenším vrhnout nějaký stín na Jehovovo jméno tím, že by si od krále vyžádal ochranný doprovod; předtím totiž králi řekl, že plně věří Jehovovi, že On své služebníky ochrání. Úpěnlivě prosil Boha a potom povolal dvanáct z předáků kněží, pečlivě jim odvážil příspěvek, který měl podle dnešní ceny hodnotu patrně více než 43 000 000 dolarů, a tento příspěvek jim svěřil. (Ezr 8:21–30)

Prokázalo se, že Ezru a ty, kdo byli s ním, skutečně doprovázela Jehovova ruka a chránila je před ‚nepřítelem na cestě‘, takže bez nehody došli do Jeruzaléma. (Ezr 8:22) Ezra bez obtíží získal uznání kněží a Levitů, kteří sloužili v chrámu a kterým odevzdal cenné věci, jež přinesl. (Ezr 8:31–34)

Nabádá Izraelity, aby propustili své cizozemské manželky. Když obětovali v chrámu své oběti, Ezra se od knížat dozvěděl, že mnozí z lidu, kněží a Levité, kteří již v zemi žili, mají za manželky cizozemky. Když to Ezra slyšel, roztrhl si oděv a plášť bez rukávů, trhal si vlasy z hlavy a vousy a ohromen zůstal sedět až do večerní obilné oběti. Potom padl na kolena, rozprostřel dlaně k Jehovovi a v přítomnosti shromážděných Izraelitů učinil veřejné vyznání hříchů svého lidu, přičemž začal ode dnů jejich předků. (Ezr 8:35–10:1)

Jménem lidu potom promluvil Šekanjáš a doporučil, aby s Jehovou uzavřeli smlouvu, že propustí své cizozemské manželky a děti, které s nimi mají, a potom řekl Ezrovi: „Vstaň, neboť ta záležitost přísluší tobě, a jsme s tebou. Buď silný a jednej.“ Ezra tedy nechal lid přísahat a všem bývalým vyhnancům byl poslán vzkaz, že se mají do tří dnů sejít v Jeruzalémě, aby tuto nesprávnou situaci napravili. Shromážděné muže Ezra při té příležitosti vybídl, aby učinili vyznání Jehovovi a aby se odloučili od svých cizozemských manželek. Lidí, kteří se dopustili tohoto přestupku, však bylo příliš mnoho, a proto nebylo možno provést všechno okamžitě. Postupně, asi během tří měsíců, však byla nečistota odstraněna. (Ezr 10:2–17)

S Nehemjášem. Není jisté, zda Ezra zůstal v Jeruzalémě, nebo zda se vrátil do Babylóna. Město se však dostalo do špatného stavu a kněžstvo se nakazilo úplatkářstvím, což zřejmě svědčí o tom, že Ezra nebyl přítomen. Možná že ho po obnovení jeruzalémských zdí Nehemjáš požádal, aby se vrátil. V každém případě však zjišťujeme, že se opět objevuje na scéně; vidíme totiž, že shromážděnému lidu předčítá Zákon a poučuje lid. Druhého dne tohoto shromáždění mají představení lidu zvláštní setkání s Ezrou, aby získali hlubší pochopení Zákona. Radostně se slaví Svátek chýší. Po osmidenním svátku je den 24. tišri ustanoven jako den půstu, vyznávání hříchů a modlitby. Pod Ezrovým a Nehemjášovým pevným vedením a na základě jejich pokynů je učiněna „důvěryhodná úmluva“, tentokrát ne ústně, ale písemně, a je stvrzena pečetěmi knížat, Levitů a kněží. (Ne 8:1–9, 13–18; kap. 9)

Psaní. Biblické knihy Paralipomenon a také kniha, která nese Ezrovo jméno, poskytují důkaz, že Ezra byl neúnavným badatelem a mohl s rozlišovací schopností rozhodovat mezi různými verzemi tehdejších opisů Zákona. Neobyčejně horlivě zkoumal oficiální dokumenty svého národa a je zřejmé, že díky jeho úsilí máme v knihách Paralipomenon přesný záznam. Musíme však pamatovat na to, že Ezra měl Božího ducha, který jej inspiroval, a že Bůh Ezru vedl, protože si přál, aby byl k našemu užitku zachován velký úsek izraelských dějin.

Ezra se horlivě zastával spravedlnosti, zbožně se spoléhal na Jehovu, svědomitě poučoval Izrael o Božím zákonu a vytrvale podporoval pravé uctívání, a proto patří k ‚tak velkému oblaku svědků‘ a je znamenitým příkladem hodným napodobení. (Heb 12:1)

2. Kněz, který se v roce 537 př. n. l. vrátil se Zerubbabelem z Babylóna do Jeruzaléma. (Ne 12:1, 13)