Spolehlivý základ pro optimismus

HISTORIK a sociolog H. G. Wells, který se narodil v roce 1866, mocně ovlivnil myšlení lidí dvacátého století. Ve svých dílech vyjadřoval přesvědčení, že přelom tisíciletí bude poznamenán neustálými vítězstvími vědy. Dílo Collier’s Encyclopedia proto pana Wellse označuje za „bezmezného optimistu“, který opravdu neustále pracoval na svém cíli. Encyklopedie ale také uvádí, že jeho optimismus byl otřesen, když vypukla druhá světová válka.

Wells poznal, že „stejně jako dobru může věda sloužit zlu, ztratil své přesvědčení a podlehl pesimismu,“ uvádí dílo Chambers’s Biographical Dictionary. Proč se to stalo?

Wellsova víra a optimismus se zakládaly výlučně na tom, čeho snad lidé dosáhnou. Když si uvědomil, že lidstvo nedokáže dospět až k jeho Utopii, neměl kam se obrátit. Zoufalství rychle přešlo v pesimismus.

Mnoho dnešních lidí má ze stejného důvodu podobné zkušenosti. V mládí srší optimismem, ale jak stárnou, upadají do chmurného pesimismu. Dokonce i někteří mladí lidé opustí takzvaný normální způsob života a užívají drogy, žijí promiskuitně nebo vedou jinak zhoubný život. Jaké je řešení? Uvažujte o následujících příkladech z biblické doby a všimněte si, co — v minulosti, v současnosti i do budoucna — je základem optimismu.

Abrahamův optimismus odměněn

V roce 1943 př. n. l. Abraham odešel z Charanu, překročil Eufrat a vstoupil do země Kanaán. Abraham byl označen jako ‚otec všech těch, kdo mají víru‘. A byl skutečně znamenitým příkladem. (Římanům 4:11)

Abrahama doprovázel Lot, osiřelý syn Abrahamova bratra, a Lotova rodina. Později, když v zemi nastal hladomor, obě rodiny přešly do Egypta a po nějaké době se společně vrátily. Do té doby Abraham i Lot nashromáždili mnoho bohatství a také stáda dobytka. Když mezi jejich pastýři propukly hádky, Abraham se ujal iniciativy a řekl: „Prosím, ať nepokračují hádky mezi mnou a tebou a mezi mými honáky a tvými honáky, neboť my muži jsme bratři. Nemáš k dispozici celou zemi? Prosím, odděl se ode mne. Jestliže půjdeš vlevo, pak půjdu vpravo; ale jestliže půjdeš vpravo, pak půjdu vlevo.“ (1. Mojžíšova 13:8, 9)

Abraham, který byl starší, si mohl záležitosti zařídit ve svůj prospěch, a Lot by se z úcty ke svému strýci Abrahamově volbě možná podřídil. Ale bylo to jinak: „Lot pozvedl oči a uviděl celou tu Jordánskou oblast, že to všechno byl dobře zavlažovaný kraj, než Jehova zničil Sodomu a Gomoru, jako Jehovova zahrada, jako egyptská země až k Coaru. Lot si tedy vyvolil celou tu Jordánskou oblast.“ S takovouto volbou měl Lot všechny důvody k optimismu. Co však Abraham? (1. Mojžíšova 13:10, 11)

Ohrozil Abraham pošetile blaho své rodiny? Ne. Abrahamův pozitivní postoj a velkorysost se bohatě vyplatily. Jehova Abrahamovi řekl: „Pozvedni oči, prosím, a z místa, kde jsi, pohlédni na sever a na jih a na východ a na západ, protože celou zemi, na kterou se díváš, tu dám tobě a tvému semeni až na neurčitý čas.“ (1. Mojžíšova 13:14, 15)

Abrahamův optimismus měl spolehlivý základ. Opíral se o Boží slib, že z Abrahama učiní velký národ, takže „všechny rodiny zemské půdy si budou jistě žehnat [Abrahamovým] prostřednictvím“. (1. Mojžíšova 12:2–4, 7) I my máme důvod důvěřovat Bohu, protože víme, že „Bůh nechává všechna svá díla spolupůsobit k dobru těch, kdo milují Boha, těch, kdo jsou povoláni podle jeho záměru“. (Římanům 8:28)

Dva optimističtí zvědové

O více než 400 let později byl izraelský národ připraven vstoupit do Kanaánu, země ‚oplývající mlékem a medem‘. (2. Mojžíšova 3:8; 5. Mojžíšova 6:3) Mojžíš vyslal dvanáct náčelníků, aby ‚prozkoumali tu zemi a přinesli zpět slovo o cestě, kterou by měli vyjít, a o městech, ke kterým přijdou‘. (5. Mojžíšova 1:22; 4. Mojžíšova 13:2) Všech dvanáct zvědů se shodlo na tom, že je to země blahobytu, ale deset z nich podalo pesimistickou zprávu, kvůli níž národ dostal strach. (4. Mojžíšova 13:31–33)

Jozue a Kaleb naopak předali národu optimistickou zprávu a dělali vše pro to, aby rozptýlili obavy. V jejich postoji a zprávě se zračila plná důvěra v to, že Jehova dokáže splnit své slovo, že je navrátí do Zaslíbené země — na lid to však nezapůsobilo. Naopak, ‚celé shromáždění hovořilo o tom, že je uházejí kameny‘. (4. Mojžíšova 13:30; 14:6–10)

Mojžíš Izraelity vybízel, aby důvěřovali v Jehovu, oni však odmítali naslouchat. Trvali na svém pesimistickém postoji, a proto celý národ musel čtyřicet let putovat pustinou. Ze dvanácti zvědů se jen Jozue a Kaleb dočkali odměny za svůj optimismus. Co bylo základním problémem těch ostatních? Nedostatek víry — lidé totiž spoléhali na svou vlastní moudrost. (4. Mojžíšova 14:26–30; Hebrejcům 3:7–12)

Jonášova pochybovačnost

Jonáš žil v devátém století př. n. l. Bible ukazuje, že byl věrným Jehovovým prorokem v desetikmenném izraelském království někdy během vlády Jeroboama II. Přesto odmítl pověření, že má jít do Ninive a varovat tamější lidi. Historik Josephus říká, že Jonáš „považoval za lepší se z toho vyvléknout“ a vydal se místo toho do Joppe. Tam nastoupil na loď plující do Taršiše, který ležel pravděpodobně někde v dnešním Španělsku. (Jonáš 1:1–3) Proč Jonáš měl tento pesimistický náhled na svůj úkol, je vysvětleno v Jonášovi 4:2.

Jonáš nakonec souhlasil s tím, že svému pověření dostojí, ale když obyvatelé Ninive činili pokání, rozčílil se. Jehova mu tedy dal znamenitou lekci o soucitu, když nechal lahvovitou tykev, která Jonáše chránila, uschnout a zahynout. (Jonáš 4:1–8) Jonáš se nad uhynulou rostlinou rmoutil, ale spíše se měl rmoutit nad 120 000 lidmi v Ninive, kteří neznali „rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí“. (Jonáš 4:11)

Co se můžeme z Jonášova zážitku naučit? Při posvátné službě není místo pro pesimismus. Jestliže si jsme vědomi Jehovova vedení a ve svém jednání se na něj plně spoléháme, budeme mít úspěch. (Přísloví 3:5, 6)

Optimismus při nepřátelských projevech

„Nerozpaluj se kvůli zločincům,“ prohlásil král David. „Nezáviď těm, kdo činí nespravedlnost.“ (Žalm 37:1) To je skutečně moudrá rada, protože nespravedlnost a zkaženost dnes vidíme všude kolem sebe. (Kazatel 8:11)

I když však nespravedlivým lidem nezávidíme, snadno propadneme pocitu bezmocnosti, jestliže vidíme, jak nevinní lidé trpí v rukou těch ničemných nebo jestliže sami zakoušíme nespravedlnost. Takové zážitky nám mohou postupně vtisknout i sklíčenost a pesimismus. Co bychom měli dělat, když se tak cítíme? Zaprvé bychom měli mít na mysli, že ničemní nemohou samolibě předpokládat, že odplata nikdy nepřijde. Žalm 37 nás ve druhém verši ujišťuje: „Vždyť [zločinci] uschnou rychle jako tráva a jako mladá zelená tráva uvadnou.“

Kromě toho můžeme dále dělat to, co je dobré, zůstat optimističtí a čekat na Jehovu. „Odvrať se od toho, co je špatné, a čiň to, co je dobré, a tak přebývej na neurčitý čas,“ pokračoval žalmista. „Jehova totiž miluje právo a neopustí své věrně oddané.“ (Žalm 37:27, 28)

Opravdový optimismus vítězí!

A co tedy naše budoucnost? Biblická kniha Zjevení nám říká o ‚věcech, jež se záhy stanou‘. Patří k nim ohnivě zbarvený kůň, který znázorňuje válku a o němž se dovídáme, že „odňal ze země mír“. (Zjevení 1:1; 6:4)

Populárním — a optimistickým — názorem v Británii během první světové války bylo, že to je poslední velká válka. Více realistický byl v roce 1916 britský státník David Lloyd George. Řekl: „Tato válka, podobně jako ta následující, je válkou za ukončení válek.“ (Kurzíva od nás.) A měl pravdu. Druhá světová válka jedině urychlila vývoj ještě nelidštějších metod masového zabíjení. O více než padesát let později je konec válek stále v nedohlednu.

Ve zmíněné knize Zjevení čteme o jiných jezdcích na koni, kteří symbolizují hlad, mor a smrt. (Zjevení 6:5–8) To jsou jen další rysy, které patří ke znamení této doby. (Matouš 24:3–8)

Jsou to důvody k pesimismu? Vůbec ne, protože vidění pokračuje: „Pohleďme, bílý kůň; a ten, kdo na něm seděl, měl luk; a byla mu dána koruna, a vyjel vítězící a aby dokončil své vítězství.“ (Zjevení 6:2) Vidíme zde Ježíše Krista v úloze nebeského krále, který odstraní všechnu ničemnost — jede na koni, aby na celém světě zajistil mír a pokoj.a

Ustanovený král, Ježíš Kristus, v době, kdy byl na zemi, vyučoval své učedníky, aby se o toto Království modlili. I vy jste možná byli vyučováni, abyste se modlili „Otčenáš“ neboli Pánovu modlitbu. V ní se modlíme o příchod Božího Království a o to, aby se Boží vůle děla na zemi stejně jako v nebi. (Matouš 6:9–13)

Jehova nechce prostě záplatovat současný systém věcí, ale prostřednictvím svého mesiášského krále Ježíše Krista ho úplně odstraní. Místo tohoto systému Jehova ‚vytvoří nová nebesa a novou zemi; a dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce‘. Pod vládou nebeského Království se země stane pokojným, šťastným domovem pro lidstvo, kde bude život a práce neustále přinášet radost. „Mějte navždy radost z toho, co tvořím,“ říká Jehova. „Moji vyvolení budou plně užívat díla svých vlastních rukou.“ (Izajáš 65:17–22) Jestliže svou naději do budoucnosti založíte na tomto neselhávajícím slibu, budete mít všechny důvody k optimismu — nyní a navždy.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 4]

H. G. Wells

[Podpisek]

Corbis-Bettmann