BOHOVÉ A BOHYNĚ

Božstva, která národy uctívaly a stále uctívají, jsou lidskými výtvory, produkty nedokonalých, ‚tupých‘ lidí, kteří „slávu neporušitelného Boha proměnili v něco podobného obrazu porušitelného člověka a ptáků a čtvernožců a lezoucích tvorů“. (Ří 1:21–23) Není tedy žádným překvapením, že se na těchto božstvech odrážejí vlastnosti a slabosti jejich nedokonalých ctitelů. Jeden hebrejský výraz, který byl používán v souvislosti s modlami nebo falešnými bohy, doslova znamená „nehodnotná věc“ nebo „bezcenná věc“. (3Mo 19:4; Iz 2:20)

Bible mluví o tom, že ‚bohem tohoto systému věcí‘ je Satan Ďábel. (2Ko 4:4) To, že ‚bohem‘, o němž se tam mluví, je Satan, je jasně ukázáno v dalších slovech čtvrtého verše; píše se tam, že tento bůh „zaslepil mysl nevěřících“. Ve Zjevení 12:9 je o něm řečeno, že „zavádí na scestí celou obydlenou zemi“. To, že Satan vládne současnému systému věcí a jeho vládám, se prokázalo, když Ježíšovi nabídl „všechna království světa“ výměnou za „akt uctívání“. (Mt 4:8, 9)

Zbožná úcta, kterou lidé projevují svým zbožněným modlám, je ve skutečnosti projevována „démonům, a ne Bohu“. (1Ko 10:20; Ža 106:36, 37) Jehova Bůh vyžaduje výlučnou oddanost. (Iz 42:8) Ten, kdo uctívá zbožněnou modlu, zavrhuje pravého Boha a slouží tak zájmům Jehovova hlavního Protivníka, Satana, a jeho démonů.

I když se Bible zmiňuje o řadě bohů a bohyň starověkých národů, není vždy možné tyto bohy přesně identifikovat.

Původ bohů a bohyň. Když se porovnají bohové a bohyně starověkých národů, je patrná tak pozoruhodná podobnost, že stěží může být dílem náhody. Pan J. Garnier k tomu napsal: „Nejen Egypťané, Chaldejci, Féničané, Řekové a Římané, ale také hinduisté, buddhisté z Číny a z Tibetu, Gótové, Anglosasové, druidové, Mexičané a Peruánci, Austrálci, a dokonce i divoši z tichomořských ostrovů musí mít všechny své náboženské představy ze společného zdroje a ze společného střediska. Všude nacházíme nanejvýš překvapivý soulad, pokud jde o rituály, obřady, zvyky a tradice i pokud jde o jména příslušných bohů a bohyň a vztahy mezi nimi.“ (The Worship of the Dead, Londýn, 1904, s. 3)

Doklady v Písmu svědčí o tom, že po potopě se falešné náboženské představy zrodily v zemi Šinar. Výstavba města Bábel a jeho věže, pravděpodobně zikkuratu, který měl být používán pro falešné uctívání, začala nepochybně pod vedením Nimroda, ‚mocného lovce v odporu proti Jehovovi‘. Tento stavební projekt neměl přinést čest Jehovovi Bohu, ale měl přinést slávu samotným stavitelům, kteří si chtěli udělat „proslulé jméno“. Tento projekt byl také v přímém rozporu s Božím záměrem, totiž aby se lidé rozšířili po zemi. Všemohoucí zmařil plány těchto stavitelů tím, že jim zmátl jazyk. Když se už nedokázali dorozumět, postupně stavby města zanechali a byli rozptýleni. (1Mo 10:8–10; 11:2–9) Nimrod však v Bábelu zřejmě zůstal, rozšířil své panství a založil první Babylónskou říši. (1Mo 10:11, 12)

Lidé, kteří byli rozptýleni, si s sebou do všech míst, kam odešli, odnesli své falešné náboženství, kterému se potom věnovali v nových podmínkách, v novém jazyce a v nových územích. K rozptýlení lidí došlo za dnů Pelega, který se narodil asi jedno století po potopě a zemřel, když mu bylo 239 let. Noe a jeho syn Sem přežili Pelega; k rozptýlení tedy došlo v době, kdy byly známy skutečnosti o dřívějších událostech, mezi něž patřila i potopa. (1Mo 9:28; 10:25; 11:10–19) V paměti lidí, kteří byli rozptýleni, tyto informace jistě zůstaly nějak uchovány. Určitým důkazem toho je skutečnost, že v mytologii starověkých národů se odrážejí různé části biblické zprávy, avšak v překroucené, polyteistické podobě. Legendy líčí, že určití bohové zabíjeli hady. K náboženství mnoha starověkých národů také patřilo uctívání boha, který byl postaven do role dobrodince, jenž zemře násilnou smrtí na zemi a potom bude přiveden opět k životu. Z toho je možné usuzovat, že takový bůh byl vlastně zbožštěný člověk, na něhož se nesprávně pohlíželo jako na ‚zaslíbené semeno‘. (Srovnej 1Mo 3:15.) Mýty vyprávějí o milostných záležitostech bohů s pozemskými ženami a o hrdinských činech jejich hybridních potomků. (Srovnej 1Mo 6:1, 2, 4; Judu 6.) Na zemi téměř není národ, který nemá nějakou legendu o celosvětové potopě; v legendách lidstva je také možné najít známky zprávy o stavbě věže.

Babylónská božstva. Je pochopitelné, že když Nimrod zemřel, mohli Babylóňané mít sklon chovat k němu velkou úctu jakožto k zakladateli, staviteli a prvnímu králi jejich města a jakožto k organizátorovi nejstarší Babylónské říše. Podle tradice zemřel Nimrod násilnou smrtí. Někteří znalci se domnívají, že zbožštěného Nimroda představuje bůh Marduk (Merodak), protože byl považován za zakladatele Babylóna. Názory učenců na ztotožňování bohů s určitými lidmi se však značně různí.

S postupem času se počet bohů první Babylónské říše začal zvětšovat. Panteon měl nakonec řadu triád (trojic) bohů čili božstev. Jednu z takových triád tvořili Anu (bůh oblohy), Enlil (bůh země, vzduchu a bouře) a Ea (bůh, který měl autoritu nad vodami). Jiná triáda se skládala z boha měsíce Sina, z boha slunce Šamaše a z bohyně plodnosti Ištar, která byla milenkou nebo manželkou Tammuze. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 529) Babylóňané měli dokonce triády ďáblů, jako byla například triáda Labartu, Labasu a Ahhazu. Velkého významu dosáhlo uctívání nebeských těles (Iz 47:13), a různé planety začaly být spojovány s určitými božstvy. Planeta Jupiter byla ztotožňována s hlavním babylónským bohem Mardukem; Venuše s Ištar, bohyní lásky a plodnosti; Saturn s Ninurtou, bohem války a lovu a patronem zemědělství; Merkur s bohem Nebo, bohem moudrosti a zemědělství; Mars s Nergalem, bohem války a moru a pánem podsvětí.

Města ve starověké Babylónii začala mít své vlastní zvláštní bohy strážné, něco jako „svaté patrony“. V Uru to byl Sin, v Eridu to byl Ea, v Nippuru Enlil, v Kutě Nergal, v Borsippě Nebo a ve městě Babylón Marduk (Merodak). Význam Marduka, hlavního boha ve městě, samozřejmě ještě vzrostl, když Chammurabi udělal Babylón hlavním městem Babylónie. Později byly Mardukovi připsány vlastnosti dřívějších bohů a tak je Marduk vytlačil z babylónských mýtů. V pozdějších dobách bylo jeho vlastní jméno „Marduk“ nahrazeno titulem „Belu“ („majitel“), a proto byl nakonec běžně označován jako Bel. Jeho manželku lidé nazývali Belit („paní“, par excellence). (Viz hesla BEL; NEBO č. 4.)

Bohové a bohyně, jak je líčí starověké babylónské texty, nejsou ničím jiným než věrnou podobou hříšného, smrtelného člověka. V těchto příbězích se vypráví, že se bohové rodili, že milovali, měli rodiny, bojovali, a dokonce umírali (například Tammuz). Ze strachu před potopou se údajně ‚krčili jako psi‘. Bohové byli také popisováni jako chamtivé bytosti, které se často přejídaly a opíjely. Byli divocí, mstiví a navzájem se podezírali. Panovala mezi nimi hluboká nenávist. Tak například Tiamat, jejímž záměrem bylo zničit ostatní bohy, byla přemožena Mardukem, který ji rozdělil na dvě poloviny; z jedné poloviny udělal oblohu a druhou polovinu použil při založení země. Ereškigal, bohyně podsvětí, nařídila Namtaruovi, který byl bohem moru, aby uvěznil její sestru Ištar a trápil ji šedesáti muky. (Viz heslo NERGAL.)

Uvedené informace nám částečně dávají nahlédnout do prostředí, které opustil věrný Abraham, když odešel z chaldejského města Ur, které tehdy bylo babylónským modlářstvím prosáklé. (1Mo 11:31; 12:1; Joz 24:2, 14, 15) O staletí později byli do Babylóna, „země rytin“ a hnusných ‚hnojných model‘, zahnány tisíce židovských zajatců. (Jer 50:1, 2, 38; 2Kr 25. kap.)

Asyrská božstva. Obecně se dá říci, že asyrští bohové a bohyně jsou totožní s babylónskými božstvy. Patrně jediným bohem příznačným pouze pro asyrský panteon je hlavní bůh Aššur. Po Aššurovi byla Asýrie pojmenována, a proto se má za to, že tento bůh je ve skutečnosti Semovým synem Aššurem, kterého za boha prohlásili přívrženci falešného uctívání. (1Mo 10:21, 22)

Babylónský bůh Marduk, který byl v Asýrii také uctíván, měl sídlo svého uctívání vždy ve městě Babylón. Lišil se tak od Aššura, jehož sídlo uctívání se měnilo podle toho, jak se asyrští králové usídlovali v jiných městech. Také Aššurovy svatyně byly stavěny v různých částech Asýrie. Hlavním Aššurovým symbolem byla vojenská korouhev; tu vojáci nosili přímo do bitevní vřavy. Boha Aššura představoval okřídlený kruh neboli kotouč, z něhož často vystupuje postava vousatého muže. Někdy je tato lidská postava zobrazována, jak drží luk nebo vystřeluje šíp. Jiné vyobrazení Aššura vyvolává představu triády. Kromě ústřední postavy, která vystupuje z kruhu, jsou na křídlech ještě dvě lidské hlavy — na každou stranu od ústřední postavy jedna. (Viz VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 529; hesla ASÝRIE; NISROK.)

Mezi Asyřany se po pádu Samaří v roce 740 př. n. l. ocitli vyhnanci ze severního desetikmenného království. (2Kr 17:1–6) Pád Ninive (hlavního města Asýrie) a jeho bohů později předpověděl prorok Nahum; ke zničení došlo v roce 632 př. n. l. (Na 1:1, 14)

Egyptská božstva. Bohové a bohyně, které uctívali Egypťané, nesou jasné známky babylónského dědictví. V egyptském náboženství existovaly triády božstev, a dokonce trojnásobné triády (devítice) neboli „eneády“. Jednu z oblíbených triád tvořili Osiris, jeho manželka Isis a jejich syn Hór. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 529)

Osiris byl nejpopulárnějším egyptským bohem a byl považován za syna Geba, boha země, a Nut, bohyně oblohy. Osiris se prý stal manželem Isis a panoval jako král nad Egyptem. Mytologické příběhy vyprávějí, že Osiris byl zavražděn svým bratrem Setem, potom byl přiveden opět k životu a stal se soudcem a králem mrtvých. Vztah mezi Osiridem a Isis a jejich vlastnosti se nápadně shodují se vztahem mezi babylónským Tammuzem a Ištar a s jejich vlastnostmi. Řada učenců se proto domnívá, že byli totožní.

V Egyptě bylo také velmi populární uctívání matky se synem. Isis je často zobrazována s malým Hórem na klíně. Toto vyobrazení se tak velmi podobá Madoně s děťátkem, že se některým přívržencům křesťanstva stalo, že je z neznalosti uctívali. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 529) Mnohé nasvědčuje tomu, že v případě Hóra došlo ke zkomolení edenského slibu o semeni, které hadovi zhmoždí hlavu. (1Mo 3:15) Někdy je Hór zobrazován, jak pošlapává krokodýly a chytá hady a štíry. Jeden příběh vypráví, že když chtěl Hór pomstít smrt svého otce Osirise, Set, který otce zavraždil, se proměnil v hada.

Na egyptských sochách a malbách se často objevuje posvátný symbol, crux ansata. Tento tzv. symbol života vypadá jako písmeno „T“ s oválným uchem nahoře a pravděpodobně představoval mužské i ženské rozmnožovací orgány. Egyptští bohové jsou často zobrazováni, jak crux ansata drží v ruce. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 530)

Egypťané uctívali mnohá zvířata jako posvátná. Mezi ně patřil býk, kočka, kráva, krokodýl, sokol, žába, hroch, ibis, šakal, lev, beran, skarabeus, štír, had, sup a vlk. Některá z těchto zvířat však byla posvátná pouze v jedné části Egypta, ale v jiné části posvátná nebyla; to někdy vedlo i k občanským válkám. Zvířata byla určitým bohům nejen zasvěcena, ale některá dokonce byla za ztělesněného boha či bohyni považována. Například na býka Apise se pohlíželo jako na samo vtělení boha Osirise a také jako na emanaci boha Ptaha.

Podle Hérodota (Dějiny, II, 65–67) musel být člověk, který úmyslně zabil posvátné zvíře, usmrcen; pokud takové zvíře zabil neúmyslně, uložili mu kněží pokutu. Avšak ten, kdo zabil ibise nebo sokola, ať už úmyslně, či neúmyslně, byl usmrcen vždy; obvykle byl vydán rozvášněnému davu. Když zemřela kočka, všichni členové domácnosti si oholili obočí, a když zemřel pes, oholili si celé tělo. Posvátná zvířata byla mumifikována a byly jim vystrojovány nákladné pohřby. Mezi mumifikovanými zvířaty, která byla nalezena, byl býk, kočka, krokodýl a sokol, a to uvádíme jen některá.

Egyptská božstva mají podle mytologických příběhů lidské slabosti a nedokonalosti. Zažívali prý úzkost a strach a často se ocitali v nebezpečí. Bůh Osiris byl zavražděn. Hór v dětství údajně trpěl bolestmi vnitřností a hlavy, měl úplavici a údajně zemřel na následky bodnutí štíra; potom však prý byl přiveden znovu k životu. O Isis si lidé mysleli, že měla absces na prsou. Učilo se, že síla boha slunce Ra (Ré) s přibývajícím věkem slábla a z úst mu tekly sliny. Jeho život byl ohrožen, když ho uštkl kouzelný had, kterého stvořila Isis. Ra se však zotavil, když Isis pronesla kouzelné zaříkávadlo. Sachmet, bohyně představující ničivou sílu slunce, byla popisována jako krvežíznivec. Zabíjení lidí jí působilo takovou rozkoš, že se prý Ra obával o budoucnost lidské rasy. Aby lidstvo zachránil před vyhubením, Ra rozmístil po bitevním poli 7 000 džbánů, v nichž byla směs piva a šťávy z granátových jablek. Sachmet si myslela, že je to lidská krev, a proto pila tak hltavě, že se opila a nebyla schopna ve svém krveprolévání pokračovat. Nefthys údajně opila svého bratra Osirise, manžela své sestry Isis, a potom s ním měla pohlavní styky. Bohové slunce Tem a Hór byli zobrazováni jako bytosti, které masturbovaly.

Je zajímavé, že když faraón ustanovil Josefa za druhého panovníka egyptské země, byl Josef vyvýšen nad ctitele egyptských falešných bohů. (1Mo 41:37–44)

Deset ran. Deseti ranami, kterými postihl Egypťany, Jehova pokořil jejich bohy a vykonal nad nimi rozsudek. (2Mo 12:12; 4Mo 33:4; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 530) První rána — proměnění Nilu a všech vod Egypta v krev — potupila Hapiho, boha Nilu. Také smrt ryb v Nilu byla pro egyptské náboženství ranou, protože určité druhy ryb byly uctívány, a dokonce mumifikovány. (2Mo 7:19–21) O žábě, která byla považována za symbol plodnosti a egyptské představy o vzkříšení, se mělo za to, že je zasvěcena bohyni žab Heket. Tato bohyně tedy byla ranou v podobě žab zneuctěna. (2Mo 8:5–14) Při třetí ráně si museli kněží provozující magii přiznat prohru, když se prokázalo, že svými tajnými uměními nejsou schopni proměnit prach v komáry. (2Mo 8:16–19) Ani bůh Thoth (Thowt), který je považován za vynálezce magie či tajných umění, však nedokázal kněžím provozujícím magii pomoci, aby třetí ránu napodobili.

Od čtvrté rány bylo mezi Egypťany a ctiteli pravého Boha jasné rozhraní. Roje střečků napadly domovy Egypťanů, ale Izraelité v zemi Gošen postiženi nebyli. (2Mo 8:23, 24) Další rána — postižení hospodářského zvířectva morem — ponížila taková božstva, jako byla bohyně krav Hathor, Apis a bohyně oblohy Nut, která byla vyobrazována jako kráva, jež má na břichu připevněné hvězdy. (2Mo 9:1–6) Rána v podobě boláků zostudila bohy a bohyně, o nichž si lidé mysleli, že mají schopnost uzdravovat. Byli to například Thoth, Isis a Ptah. (2Mo 9:8–11) Silné krupobití zhanobilo bohy, kteří byli považováni za vládce nad přírodními živly; například Rešpua, který, jak se zdá, byl považován za vládce nad bleskem, a Thotha, který měl údajně moc nad deštěm a hromem. (2Mo 9:22–26) Rána v podobě kobylek znamenala prohru bohů, o nichž se lidé domnívali, že zaručí bohatou úrodu; jedním z nich byl bůh plodnosti Min, který byl považován za ochránce plodin. (2Mo 10:12–15) Mezi bohy, kteří byli pohaněni ranou v podobě tmy, byli bohové slunce, například Ra a Hór, i bůh měsíce Thoth, o němž si lidé mysleli, že uspořádal slunce, měsíc a hvězdy. (2Mo 10:21–23)

Největší ponížení egyptských bohů a bohyň způsobila smrt prvorozených. (2Mo 12:12) Egyptští panovníci označovali za bohy, za syny Raa neboli Amon-Raa, sami sebe. Tvrdilo se totiž, že Ra neboli Amon-Ra měl pohlavní styk s královnou. Syn, který se narodil, byl tudíž považován za ztělesněného boha a byl Raovi čili Amon-Raovi zasvěcen v jeho chrámu. Smrt faraónova prvorozeného syna byla ve skutečnosti smrtí boha. (2Mo 12:29) To samo o sobě bylo tvrdou ranou zasazenou egyptskému náboženství, a v neschopnosti zachránit před smrtí egyptské prvorozené se prokázala naprostá bezmocnost všech božstev. (Viz heslo AMON č. 4.)

Kananejská božstva. Z jiných zdrojů než z Bible vyplývá, že bůh El byl považován za stvořitele a svrchovaného panovníka. Zdá se sice, že El byl poněkud vzdálen pozemským záležitostem, ale opakovaně je představován jako ten, na něhož se ostatní bohové obraceli se svými žádostmi. El je zobrazován jako vzpurný syn, který svého otce sesadil z trůnu a vykastroval, a také jako krutý tyran, vrah a cizoložník. V textech z Ras Šamry je El popsán jako „býk otec“ a je vyobrazen s šedými vlasy a šedým plnovousem. Jeho manželkou byla Ašera; o ní se mluví jako o pramáti bohů a o Elovi jako o praotci bohů.

Nejvýznamnějším kananejským bohem však byl bůh plodnosti Baal, bůh oblohy, deště a bouře. (Sd 2:12, 13) V textech z Ras Šamry se o Baalovi často mluví jako o Dagonovu synovi, i když jako Baalův otec je označován také El. Popisuje se tam situace, kdy se Baalova sestra Anat zmiňuje o Elovi jako o svém otci a on ji zase nazývá svou dcerou. Baal byl tedy zřejmě považován za Elova syna, i když mohl být považován i za Elova vnuka. Mytologické příběhy líčí, jak Baal napadne Jamma, boha, který vládne nad vodami a který je patrně Elovým oblíbeným nebo milovaným synem, a jak nad ním vítězí. Baal je však zabit v boji s Motem, který byl považován za Elova syna a byl bohem smrti a neplodnosti. Podobně tedy jako Babylón, i Kanaán má svého boha, který zemřel násilnou smrtí a potom byl přiveden opět k životu. (Viz heslo BAAL č. 4.)

Hlavními bohyněmi, o nichž se píše v textech z Ras Šamry, jsou Anat, Ašera a Aštoret. Zdá se však, že úlohy těchto bohyň se značně překrývají. V Sýrii, kde byly texty z Ras Šamry nalezeny, byla Anat patrně považována za Baalovu manželku, protože se o ní píše, že měla pohlavní styk s Baalem, i když se o ní opakovaně mluví jako o „panně“. Biblická zpráva se však v souvislosti s Baalem zmiňuje pouze o Aštoret a o posvátném kůlu zvaném Ašera. Na základě toho mohla být za Baalovu manželku považována někdy Ašera a jindy zase Aštoret. (Sd 2:13; 3:7; 10:6; 1Sa 7:4; 12:10; 1Kr 18:19; viz hesla AŠTORET; POSVÁTNÝ SLOUP; POSVÁTNÝ KŮL.)

Zmínky o Anat v textech z Ras Šamry částečně ukazují, jaké zvrhlé představy o bozích měli Kananejci a nepochybně i Syřané. Anat je popisována jako nejkrásnější Baalova sestra, která však měla nesmírně násilnickou povahu. Je vylíčena, jak vyhrožuje, že svému otci Elovi rozbije lebku a jeho šedé vlasy a šedé vousy nechá zalít krví, pokud El nevyhoví jejím přáním. Při jiné příležitosti je ukázáno, jak Anat vyráží vraždit. Na záda si připevnila hlavy, ke svému opasku si připevnila ruce a po kolena se brodila v krvi a po boky jí sahala sedlá krev statečných mužů. To, že jí takové krveprolití působilo rozkoš, ukazují slova: „Její játra přetékají smíchem, její srdce se naplňuje radostí.“ (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 136, 137, 142, 152; viz také S. N. Kramer, Mytologie starověku, 1975, s. 165.)

Neobyčejná zvrhlost a zkaženost kananejského způsobu uctívání jasně ukazují, jak spravedlivé bylo, že Bůh vykonal rozsudek zničení, který vynesl nad obyvateli této země. (3Mo 18; 5Mo 9:3, 4) Izraelité však tento Boží výnos neposlouchali do důsledku, a proto se jim zvrhlé zvyklosti spojené s uctíváním kananejských bohů nakonec staly léčkou. (Ža 106:34–43; viz také heslo KANAÁN, KANANEJEC č. 2.)

Médo-perská božstva. Existují určité doklady toho, že králové Médo-perské říše byli vyznavači zoroastrismu. Není sice možné dokázat ani vyvrátit, že se Kýros Veliký učením Zoroastra (Zarathuštry) řídil, ale od dob Dareia I. se nápisy panovníků opakovaně zmiňují o Ahurovi Mazdovi, hlavním božstvu zoroastrismu. Dareios I. označil Ahuru Mazdu za stvořitele nebe, země a člověka a pohlížel na tohoto boha jako na toho, kdo mu dal moudrost, fyzickou obratnost a království.

Charakteristickým znakem zoroastrismu je dualismus, tedy víra ve dvě nezávislé božské bytosti — jednu dobrou a druhou zlou. Ahura Mazda byl považován za stvořitele všech dobrých věcí, zatímco Angra Mainju byl považován za stvořitele všeho zlého. Lidé si mysleli, že Angra Mainju může způsobovat zemětřesení, bouře, nemoci a smrt a také rozněcovat nepokoje a vyvolávat války. Těmto dvěma bohům v plnění jejich funkcí údajně pomáhali méně významní duchové.

Symbol boha Ahury Mazdy se velmi podobal vyobrazení asyrského Aššura, totiž okřídlenému kruhu, z něhož někdy vystupuje vousatý muž se svislým ocasem nějakého ptáka.

Ahura Mazda se mohl objevovat v triádě. To naznačuje ta skutečnost, že Artaxerxes II. (Mnemon) prosil Ahuru Mazdu, Anahitu (bohyni vody a plodnosti) a Mithru (boha světla) o ochranu a že rekonstrukci Sloupové síně v Susách připsal milosti těchto tří božstev.

Řada učenců spojuje Anahitu s babylónskou Ištar. Ve své knize The Cult of the Mother-Goddess (1959, s. 94) E. O. James uvádí: „Byla uctívána jako ‚velká bohyně, jejíž jméno je paní‘, ‚všemocná, neposkvrněná‘, očišťující ‚semeno mužů a lůno a mléko žen‘. . . . Byla vlastně íránským protějškem syrské Anat, babylónské Inanny-Ištar, chetitské bohyně Komany a řecké bohyně Afrodité.“

Podle řeckého historika Hérodota (Dějiny, I, 131) Peršané také uctívali přírodní živly a nebeská tělesa. Hérodotos píše: „O Peršanech vím, že se řídí takovýmito obyčeji: Nemají ve zvyku stavět sochy bohů, chrámy a oltáře, dokonce to vyčítají jako pošetilost těm, kdo tak činí. Myslím, že je to proto, že nepovažují bohy jako Řekové za podobné lidem. Diovi přinášejí obvykle oběti na nejvyšších vrcholcích hor a při tom za Dia považují celý okruh nebes. Dále obětují slunci, měsíci, zemi, ohni, vodě a větrům. Pouze těm obětují od pradávna, k tomu se ještě naučili obětovat Uranii, což převzali od Asyřanů a Arabů. Asyřané říkají Afrodítě Mylitta. Arabové Alilat a Peršané Mitra.“

Posvátné spisy zoroastrismu, Zend-Avesta, ve skutečnosti obsahují modlitby k ohni, k vodě a k planetám a také ke světlu slunce, měsíce a hvězd. Oheň je dokonce označen za syna Ahury Mazdy.

Král Kýros možná byl vyznavačem zoroastrismu, ale v biblickém proroctví je uveden jako ten, koho Jehova ustanovil, aby svrhl Babylón a osvobodil židovské zajatce. (Iz 44:26–45:7; srovnej Př 21:1.) Po zničení Babylóna v roce 539 př. n. l. se Izraelité dostali pod nadvládu Médo-Peršanů, kteří byli vyznavači zoroastrismu.

Řecká božstva. Studiem bohů a bohyň starověkého Řecka je možné odhalit známky babylónského vlivu. Profesor George Rawlinson z oxfordské univerzity uvedl: „Pozoruhodná podobnost chaldejského systému a klasické mytologie si patrně zaslouží zvláštní pozornost. Tato podobnost je příliš obecná a v některých ohledech příliš silná, než aby připouštěla názor, že by tento soulad byl dílem pouhé náhody. V řeckém, římském a chaldejském panteonu je možné rozpoznat totéž všeobecné členění; nezřídka je možné vysledovat tentýž rodokmen. A v některých případech se známá jména a tituly klasických božstev dokonce dají ohromujícím způsobem vysvětlit z chaldejských zdrojů. Těžko můžeme pochybovat o tom, že náboženské názory byly nějakým způsobem předávány — mytologické představy a názory postupovaly v nejstarších dobách od břehů Perského zálivu do zemí omývaných Středozemním mořem.“ (The Seven Great Monarchies of the Ancient Eastern World, 1885, sv. I, s. 71, 72)

V mytologických příbězích, v nichž se vypráví, že bůh Apollón zabil hada Pythóna a malý Héraklés (syn Dia a pozemské ženy Alkméne) zardousil dva hady, je snad možné vidět zkomolený Boží výrok o slíbeném semeni. Znovu se setkáváme se známým námětem, kdy bůh, který zemře, je přiveden opět k životu. Každoročně byla připomínána násilná smrt Adonida a jeho návrat do života; byly to hlavně ženy, které oplakávaly jeho smrt a které nosily sochy jeho těla jakoby v pohřebním průvodu a pak je házely do moře nebo do vodních zřídel. Dalším božstvem, jehož násilnou smrt a oživení Řekové oslavovali, byl Dionýsos neboli Bakchos; podobně jako Adonis bývá i Dionýsos ztotožňován s babylónským Tammuzem.

V mytologických příbězích se řečtí bohové a bohyně velmi podobají mužům a ženám. Bohové sice byli údajně mnohem větší než lidé a převyšovali je krásou a silou, ale jejich těla byla popisována jako těla lidská. V jejich žilách domněle koloval „ichór“ místo krve, a proto těla těchto božstev byla považována za neporušitelná. Nicméně panoval názor, že lidé svými zbraněmi mohli bohům zasadit bolestivé rány. Říkalo se však, že se tyto rány vždy zhojily a že bohové byli stále mladí.

Řečtí bohové jsou většinou popisováni jako bytosti, které jsou velmi nemorální a mají lidské slabosti. Měli mezi sebou spory, bojovali spolu, a jeden proti druhému dokonce osnovali spiknutí. Zeus, nejvyšší řecký bůh, údajně sesadil z trůnu svého otce Krona. Sám Kronos dříve sesadil, a dokonce vykastroval svého otce Úrana. Úranos i Kronos byli popisováni jako krutí otcové. Úranos ihned ukryl v zemi své potomky, které mu porodila jeho žena Gaia, a ani jim nedovolil, aby spatřili světlo. Kronos zase pohltil děti, které mu porodila Rhea. K ohavným zvyklostem, které byly některým božstvům připisovány, patří cizoložství, smilstvo, krvesmilstvo, znásilňování, lhaní, krádeže, opilství a vraždy. O těch, kdo upadli v nemilost nějakého boha či bohyně, se píše, že byli potrestáni tím nejkrutějším způsobem. Například satyr Marsyás vyzval k hudební soutěži boha Apollóna a ten ho pak přivázal ke kmeni nějakého stromu a zaživa mu stáhl kůži z těla. Bohyně Artemis prý proměnila lovce Aktaióna v jelena a potom nechala jeho vlastní lovecké psy, aby ho sežrali; to všechno proto, že ji viděl nahou.

Někteří lidé samozřejmě tvrdili, že tyto mytologické příběhy byly pouhým výtvorem obrazotvornosti básníků. K tomu však Augustin, který žil ve 4. století n. l., napsal: „Odpůrci se brání tím, že prý se ony věci o bozích nevypravují po pravdě, ale že jsou proti pravdě smyšleny; leč právě to je ještě ničemnější s ohledem na úctu k náboženství; ale přihlédneš-li ke zlomyslnosti démonů, je možno podvádění chytřejší a prohnanější? Vždyť vmete-li se urážka v tvář dobrému a užitečnému vůdci vlasti, je jistě tím neslušnější, čím je vzdálenější pravdě a cizejší jeho životu.“ (O Boží obci, sv. 1, kniha II., část 10; s. 87–88) Avšak oblíbenost básnických příběhů, které byly předváděny na řeckém jevišti, ukazuje, že většina lidí na ně nepohlížela jako na pomluvu, ale že s nimi souhlasila. Nemravnost bohů sloužila k ospravedlnění špatného jednání lidí, a to mělo u lidí příznivou odezvu. (Viz heslo ŘECKO, ŘEKOVÉ, Řecké náboženství.)

Se ctiteli řeckých bohů Dia a Herma se při své kazatelské činnosti dostal do kontaktu apoštol Pavel. (Sk 14:12, 13) Atéňané projevovali svou bázeň před božstvy tím, že jim stavěli mnoho chrámů a oltářů. (Sk 17:22–29) Hrubá sexuální nemravnost, která patřila k řeckému způsobu uctívání, dokonce ovlivnila křesťanský sbor v Korintu, a proto apoštol Pavel považoval za nutné tento sbor přísně pokárat. (1Ko 5. kap.)

Římská božstva. Náboženství Římanů bylo silně ovlivněno Etrusky, národem, o němž se má všeobecně za to, že pocházel z Malé Asie. Věštění, kterému se Etruskové věnovali, jejich náboženství jasně spojuje s náboženstvím Babylóňanů. Například modely hliněných jater používané při věštění, které byly nalezeny v Mezopotámii, se podobají bronzovým modelům jater, které byly nalezeny v italské Piacenze, v oblasti Emilia-Romagna. Když tedy Římané přijali etruská božstva, získali ve skutečnosti babylónské dědictví. (Viz heslo ASTROLOGOVÉ.) Římská triáda tvořená Jupiterem (nejvyšším bohem, bohem nebe a světla), Junonou (manželkou Jupitera, která údajně dohlížela na záležitosti týkající se zejména žen) a Minervou (bohyní, která měla dohled nad všemi řemesly) odpovídá etruské triádě Tinia, Uni a Menrva.

V průběhu času si cestu do římského panteonu našli přední řečtí bohové, i když byli známi pod jinými jmény. Římané přejali také božstva jiných národů, například perského Mithrase (jehož narození bylo oslavováno 25. prosince), frýžskou bohyni plodnosti Kybelé a egyptskou Isis; obě bývají ztotožňovány s babylónskou Ištar. A za bohy byli považováni i římští císařové.

Saturn byl uctíván za to, že Římu přinesl zlatý věk. Saturnálie, původně jednodenní svátek na jeho počest, byly později rozšířeny na sedmidenní oslavu, která se konala ve druhé polovině prosince. Tato událost se vyznačovala velkým hýřením. Lidé si dávali dárky, například voskové ovoce a svíčky, a zejména děti dostávaly hliněné panenky. Během svátku nebyl nikdo trestán. Školy a soudy měly prázdniny; byly dokonce zastavovány válečné operace. Otroci si se svými pány vyměňovali postavení a mohli pouštět uzdu svému jazyku, aniž se museli bát trestu.

První křesťané odmítali podílet se na římském způsobu uctívání, zejména na uctívání císaře. Tak se ovšem stávali terčem silného pronásledování. Ve svém postoji, že budou „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“, byli nekompromisní a odmítali uctívat římské panovníky, protože uctívání právem náleží pouze Bohu. (Sk 5:29; Mr 12:17; viz heslo ŘÍM, Náboženství.)

Bohové národů v porovnání s Jehovou. Mnoho bohů, o nichž se píše v Bibli, je dnes jen pouhým pojmem. I když jim jejich ctitelé někdy dokonce obětovali své děti, nedokázali tito falešní bohové zachránit ty, kdo v čase tísně spoléhali na jejich pomoc. (2Kr 17:31) A tak se kvůli svým vojenským úspěchům asyrský král prostřednictvím svého mluvčího rabšakeho chvástal: „Osvobodili vůbec bohové národů každý svou vlastní zemi z ruky asyrského krále? Kde jsou bohové Chamatu a Arpadu? Kde jsou bohové Sefarvajimu, Heny a Ivvy? Osvobodili z mé ruky Samaří? Kdo je tu mezi všemi bohy zemí, kdo osvobodil svou zemi z mé ruky, takže by měl Jehova osvobodit z mé ruky Jeruzalém?“ (2Kr 18:28, 31–35) Na rozdíl od falešných bohů Jehova však svůj lid neopustil. Za jedinou noc Jehovův anděl pobil 185 000 mužů v táboře Asyřanů. Pyšný asyrský panovník Senacherib se pokořen vrátil do Ninive, kde ho později v chrámu boha Nisroka zavraždili dva jeho synové. (2Kr 19:17–19, 35–37) Skutečně, „všichni bohové národů jsou nehodnotní bohové; ale pokud jde o Jehovu, ten udělal samotná nebesa“. (Ža 96:5)

Falešní bohové mají podobné vlastnosti jako ti, kdo si je vytvořili, ale i lidé se velmi podobají bohům, které uctívají. Dokládá to případ judského krále Manasseho, který byl oddán falešným bohům, a to až do té míry, že svého syna nechal projít ohněm. To, že se horlivě zastával falešného uctívání, z něj však neudělalo lepšího krále. Naopak, prokázal se stejně krvežíznivý jako božstva, která uctíval, protože prolil nevinnou krev ve velmi velkém množství. (2Kr 21:1–6, 16) V ostrém protikladu k tomu se ctitelé pravého Boha snaží napodobovat svého dokonalého Tvůrce a projevují ovoce jeho ducha: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost a sebeovládání. (Ef 5:1; Ga 5:22, 23)