Pozvedejte věrně oddané ruce v modlitbě
„Toužím. . ., aby se muži na každém místě stále modlili a pozvedali věrně oddané ruce, bez zloby a debat.“ (1. TIMOTEOVI 2:8)
1, 2. (a) Jak se slova v 1. Timoteovi 2:8 týkají modliteb Jehovových ctitelů? (b) O čem budeme nyní uvažovat?
JEHOVA očekává, že jeho ctitelé budou projevovat věrnou oddanost jemu i sobě navzájem. Věrnou oddanost dal do souvislosti s modlitbou apoštol Pavel, který napsal: „Toužím. . ., aby se muži na každém místě stále modlili a pozvedali věrně oddané ruce, bez zloby a debat.“ (1. Timoteovi 2:8) Je zřejmé, že Pavel mluvil o veřejné modlitbě „na každém místě“, kde se shromáždí křesťané. Kdo měl na sborových shromážděních zastupovat v modlitbě Boží ctitele? Měli to být pouze svatí, spravedliví, ctihodní muži, kteří pečlivě plnili všechny své povinnosti k Bohu, jež vyplývají z Písma. (Kazatel 12:13, 14) Měli být duchovně a mravně čistí a měli být zcela oddáni Jehovovi Bohu.
2 ‚Pozvedat věrně oddané ruce v modlitbě‘ by měli zejména sboroví starší. Jejich upřímné modlitby pronášené prostřednictvím Ježíše Krista zrcadlí jejich věrnou oddanost Bohu a pomáhají jim vyvarovat se debat a zloby. Vlastně ale každý muž, který má výsadu zastupovat křesťanský sbor ve veřejné modlitbě, by měl být bez zloby a zlých úmyslů a neměl by být nevěrný Jehovovi a jeho organizaci. (Jakub 1:19, 20) Jaké další rady pro ty, kdo mají výsadu zastupovat ostatní křesťany ve veřejné modlitbě, obsahuje Bible? A které biblické zásady bychom měli uplatňovat ve svých soukromých modlitbách a v modlitbách v rodině?
O modlitbě předem přemýšlejme
3, 4. (a) Proč je užitečné předem přemýšlet o veřejné modlitbě? (b) Co se z Písma dozvídáme o délce modliteb?
3 Jestliže jsme požádáni o veřejnou modlitbu, pravděpodobně budeme mít možnost alespoň trochu o ní předem přemýšlet. Když to uděláme, budeme se moci zmínit o vhodných důležitých myšlenkách a naše modlitba přitom nebude zdlouhavá a nesouvislá. Ovšem i soukromé modlitby mohou být pronášeny nahlas a mohou být různě dlouhé. Ježíš strávil na modlitbách celou noc, než vybral svých 12 apoštolů. Když však zaváděl Památnou slavnost na připomínku své smrti, byly jeho modlitby za chléb a víno zřejmě stručné. (Marek 14:22–24; Lukáš 6:12–16) A my víme, že i Ježíšovy krátké modlitby byly Bohu zcela přijatelné.
4 Dejme tomu, že máme výsadu pronést před jídlem modlitbu za celou rodinu. Tato modlitba může být docela krátká. Ale ať už je v ní řečeno cokoli, měla by v ní být vyjádřena vděčnost za jídlo. Jestliže se veřejně modlíme před křesťanským shromážděním nebo po něm, není zapotřebí, abychom pronášeli dlouhou modlitbu obsahující mnoho myšlenek. Ježíš kritizoval znalce Zákona, kteří ‚se pod nějakou záminkou dlouze modlí‘. (Lukáš 20:46, 47) K něčemu takovému by se zbožný člověk nikdy neměl uchýlit. Poněkud delší veřejná modlitba však může být někdy vhodná, například závěrečná modlitba na sjezdu. Starší, který byl vybrán, aby ji přednesl, by o ní měl předem přemýšlet, a je možné, že v ní bude chtít uvést více myšlenek. Ale ani tato modlitba by neměla být přehnaně dlouhá.
Mluvme k Bohu s úctou
5. (a) Na co bychom měli myslet, když se modlíme veřejně? (b) Proč bychom se měli modlit důstojně a uctivě?
5 Když pronášíme veřejnou modlitbu, měli bychom pamatovat na to, že nemluvíme k lidem. Naopak, jsme hříšní tvorové a vznášíme prosebné žádosti ke Svrchovanému Pánu Jehovovi. (Žalm 8:3–5, 9; 73:28) Měli bychom tedy mít uctivou bázeň, abychom se mu neznelíbili tím, co říkáme a jak to říkáme. (Přísloví 1:7) Žalmista David zpíval: „Pokud jde o mne, já přijdu v hojnosti tvé milující laskavosti do tvého domu, budu se sklánět směrem k tvému svatému chrámu v bázni před tebou.“ (Žalm 5:7) Jestliže máme tento postoj, jak se asi budeme vyjadřovat, když budeme požádáni, abychom se veřejně pomodlili na shromáždění svědků Jehovových? Kdybychom mluvili s nějakým lidským králem, jistě bychom jednali uctivě a důstojně. Neměli bychom se snad ve svých modlitbách vyjadřovat s ještě větší důstojností a uctivostí, když mluvíme k Jehovovi, „Králi věčnosti“? (Zjevení 15:3) V modlitbě se tedy budeme vyhýbat takovým výrokům jako „Dobrý den, Jehovo“, „Posíláme Ti pozdravy“ nebo „Měj se pěkně“. Písmo ukazuje, že ani Boží jediný zplozený Syn, Ježíš Kristus, tímto způsobem svého nebeského Otce nikdy neoslovoval.
6. Na co bychom měli pamatovat, když ‚se přibližujeme k trůnu nezasloužené laskavosti‘?
6 Pavel napsal: „Přibližujme se . . . s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti.“ (Hebrejcům 4:16) „S volností řeči“ se k Jehovovi můžeme přibližovat díky naší víře ve výkupní oběť Ježíše Krista, a to i přes to, že jsme hříšní. (Skutky 10:42, 43; 20:20, 21) Nicméně to, že můžeme mít ‚volnost řeči‘, neznamená, že si s Bohem můžeme neformálně povídat nebo že mu můžeme říkat něco, co je neuctivé. Jestliže se naše veřejné modlitby mají Jehovovi líbit, musíme je pronášet s patřičnou úctou a důstojností. A nebylo by vhodné využívat je k nějakým oznámením, k tomu, abychom dávali rady některým jednotlivcům nebo poučovali posluchače.
Mějme při modlitbě pokorný postoj
7. Jak Šalomoun projevil pokoru, když se modlil při zasvěcení Jehovova chrámu?
7 Důležitou biblickou zásadou, kterou bychom měli mít na mysli, ať se modlíme veřejně, nebo soukromě, je to, že by z našich modliteb měla být patrná pokora. (2. Paralipomenon 7:13, 14) Pokoru projevil král Šalomoun, když se veřejně modlil při zasvěcení Jehovova chrámu v Jeruzalémě. Právě dostavěl jednu z nejimpozantnějších budov, jaké kdy byly na zemi vybudovány. Přesto se pokorně modlil: „Bude však Bůh opravdu bydlet na zemi? Pohleď, nebesa, ano nebe nebes, tě nemohou obsáhnout; oč méně potom tento dům, který jsem postavil!“ (1. Královská 8:27)
8. Jak je možné projevit pokoru při veřejné modlitbě?
8 Stejně jako Šalomoun bychom i my měli projevovat pokoru, když ostatní zastupujeme ve veřejné modlitbě. Měli bychom se sice vyvarovat neupřímné zbožnosti, ale přesto můžeme dát pokoru najevo tónem hlasu. Pokorné modlitby nejsou okázalé ani strojené. Neupoutávají pozornost na toho, kdo se modlí, ale na Toho, komu jsou určeny. (Matouš 6:5) Pokora se také zračí v tom, co v modlitbě říkáme. Jestliže se modlíme pokorně, nebude to vypadat tak, jako bychom od Boha žádali, aby určité věci udělal podle nás. Naopak, budeme Jehovu prosebně žádat, aby jednal v souladu se svou posvátnou vůlí. Správný postoj ukázal žalmista, když prosil: „Ach Jehovo, zachraň přece, prosím! Ach Jehovo, uděl přece úspěch, prosím!“ (Žalm 118:25; Lukáš 18:9–14)
Ať naše modlitby vycházejí ze srdce
9. Jaká znamenitá Ježíšova rada je zapsána u Matouše 6:7 a jak ji můžeme uplatnit?
9 Mají-li se naše veřejné či soukromé modlitby Jehovovi líbit, musí vycházet ze srdce. Nebudeme tedy stále znovu a znovu pouze opakovat nějaké naučené fráze, aniž bychom přemýšleli o tom, co říkáme. Ježíš ve svém Kázání na hoře radil: „Když se . . . modlíte, neříkejte znovu a znovu totéž, právě jak to dělají lidé z národů, neboť ti si [mylně] představují, že budou vyslyšeni, protože používají mnoho slov.“ Jinými slovy Ježíš řekl: „Nedrmolte slova; neopakujte prázdné výroky.“ (Matouš 6:7, Reference Bible, poznámka pod čarou)
10. Proč by bylo vhodné modlit se o tutéž věc vícekrát než jednou?
10 Je pochopitelné, že se o stejnou věc možná musíme modlit opakovaně. Na tom není nic špatného, protože Ježíš vybízel: „Neustále proste, a bude vám dáno; neustále hledejte, a naleznete; neustále klepejte, a bude vám otevřeno.“ (Matouš 7:7) Sbor možná potřebuje nový sál Království, protože Jehova dává kazatelskému dílu v daném území úspěch. (Izajáš 60:22) O potřebě sálu by bylo dobré zmiňovat se stále, a to jak v soukromých modlitbách, tak i ve veřejných modlitbách na shromážděních Jehovových ctitelů. To samozřejmě neznamená, že ‚opakujeme prázdné výroky‘.
Nezapomínejme na vděčnost a chválu
11. Jak můžeme slova ve Filipanům 4:6, 7 uplatnit na osobní i na veřejnou modlitbu?
11 Mnoho lidí se modlí jen proto, že chtějí Boha o něco poprosit. Naše láska k Jehovovi Bohu by nás měla však podněcovat, abychom mu v soukromých i veřejných modlitbách vyjadřovali své díky a chválili ho. Pavel napsal: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Filipanům 4:6, 7) Ano, kromě úpěnlivých proseb a prosebných žádostí bychom měli Jehovovi vyjadřovat svou vděčnost za to, že nám v duchovním a hmotném ohledu žehná. (Přísloví 10:22) Žalmista zpíval: „Předkládej jako svou oběť Bohu díkůvzdání a plň Nejvyššímu své slavnostní sliby.“ (Žalm 50:14) A jedna modlitba, kterou zpíval David, obsahovala tato dojemná slova: „Budu chválit jméno Boha písní a budu ho velebit díkůvzdáním.“ (Žalm 69:30) Neměli bychom to snad v našich veřejných i soukromých modlitbách dělat také?
12. Jak se v dnešní době splňuje Žalm 100:4, 5 a za co tedy můžeme Bohu děkovat a chválit ho?
12 Žalmista o Bohu zpíval: „Vcházejte do jeho bran s díkůvzdáním, do jeho nádvoří s chválou. Vzdávejte mu díky, žehnejte jeho jménu. Vždyť Jehova je dobrý; jeho milující laskavost je na neurčitý čas a jeho věrnost pro generaci za generací.“ (Žalm 100:4, 5) Lidé ze všech národů dnes vstupují na nádvoří Jehovovy svatyně, a to je důvod, proč můžeme Jehovovi vzdávat chválu a děkovat mu. Vyjadřujete Bohu vděčnost za to, že máte sál Království, a dáváte své ocenění najevo tím, že se tam pravidelně shromažďujete s těmi, kdo Boha milují? Pozvedáte tam upřímně svůj hlas v písních chvály a díkůvzdání našemu láskyplnému nebeskému Otci?
Nikdy se nezdráhejte modlit se
13. Který biblický příklad ukazuje, že bychom měli Jehovu úpěnlivě prosit, i když se toho kvůli nějakému provinění necítíme hodni?
13 S upřímnými úpěnlivými prosbami bychom se k Bohu měli obracet i tehdy, když máme pocit, že si to nezasloužíme, protože jsme se něčím provinili. Když Židé zhřešili tím, že si brali za manželky cizozemské ženy, Ezra poklekl, rozprostřel své věrné dlaně k Bohu a pokorně se modlil: „Ach můj Bože, opravdu se stydím a rozpakuji se pozvednout obličej k tobě, můj Bože, neboť naše provinění se rozmnožila nad naši hlavu a naše provinilost narostla až k nebesům. Ode dnů našich praotců jsme byli ve veliké provinilosti až do tohoto dne. . . A po všem, co na nás přišlo pro naše špatné skutky a naši velkou provinilost — vždyť sám, náš Bože, jsi podhodnotil naše provinění a dal jsi nám ty, kdo unikli, jako tyto —, máme znovu porušovat tvá přikázání a spříznit se sňatky s národy těchto odporných věcí? Nepopudíš se na nás do krajnosti, takže nikdo nezůstane a nikdo neunikne? Ó Jehovo, Bože Izraele, jsi spravedlivý, protože jsme byli ponecháni jako uniklý lid, jako v tento den. Zde jsme před tebou ve své provinilosti, neboť je nemožné kvůli tomu před tebou obstát.“ (Ezra 9:1–15; 5. Mojžíšova 7:3, 4)
14. Co musíme na základě toho, co se stalo v Ezrově době, dělat, aby nám Bůh odpustil?
14 Jestliže chceme, aby nám Bůh odpustil, nestačí se mu vyznat ze svého provinění, ale je nutné projevit kajícnost a přinášet „ovoce, které přísluší pokání“. (Lukáš 3:8; Job 42:1–6; Izajáš 66:2) V Ezrově době patřila ke kajícnému postoji snaha napravit špatné jednání, a to propuštěním cizozemských manželek. (Ezra 10:44; srovnej 2. Korinťanům 7:8–13.) Toužíme-li po tom, aby nám Bůh odpustil nějaké závažné provinění, vyznejme se z něj Bohu v pokorné modlitbě a přinášejme ovoce, které přísluší pokání. Kajícný duch a touha napravit špatné jednání nás také podnítí, abychom hledali duchovní pomoc křesťanských starších. (Jakub 5:13–15)
V modlitbě hledejme útěchu
15. Jak to, co zažila Hana, ukazuje, že v modlitbě můžeme načerpat útěchu?
15 Když máme z nějakého důvodu rozbolavělé srdce, můžeme v modlitbě načerpat útěchu. (Žalm 51:17; Přísloví 15:13) O tom se přesvědčila věrná Hana. Žila v době, kdy v Izraeli bylo zvykem mít velkou rodinu, ale ona sama žádné děti neměla. Její manžel Elkana měl syny a dcery se svou druhou manželkou Peninnou, která se Haně kvůli její neplodnosti posmívala. Hana se s opravdovostí modlila a slíbila, že když jí Jehova požehná a způsobí, aby měla syna, ‚dá ho Jehovovi na všechny dny jeho života‘. Tato modlitba a také slova velekněze Eliho Hanu utěšily a ‚už nebyla ustaraná‘. Hana porodila chlapce a dala mu jméno Samuel. Později ho přivedla do Jehovovy svatyně, aby tam sloužil. (1. Samuelova 1:9–28) Byla Jehovovi vděčná za to, že jí projevil laskavost, a proto pronesla modlitbu, v níž mu vzdala díky a chválila ho jako toho, komu se nikdo nevyrovná. (1. Samuelova 2:1–10) I my můžeme podobně jako Hana čerpat útěchu z modlitby a můžeme mít důvěru, že Bůh odpoví na všechny naše prosby, které jsou v souladu s jeho vůlí. Když mu vylijeme své srdce, nebuďme ‚již ustaraní‘, protože Jehova nás buď zbaví našeho břemene, nebo nám dá sílu, abychom ho unesli. (Žalm 55:22)
16. Jak nám Jákobův příklad ukazuje, proč bychom se měli modlit, když pociťujeme strach nebo úzkost?
16 Nezapomínejme se tedy obracet k Bohu a čerpat útěchu v modlitbě i tehdy, když v nás nějaká situace vyvolává strach, způsobuje nám citovou bolest či úzkost. (Žalm 55:1–4) Jákob měl strach, když se měl setkat se svým bratrem Esauem, který se mu odcizil. Jákob se však modlil: „Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Jehovo, ty, který mi říkáš: ‚Vrať se do své země a ke svým příbuzným a budu s tebou dobře jednat‘, nejsem hoden všech projevů milující laskavosti a vší věrnosti, kterou jsi projevil svému sluhovi, neboť jsem tento Jordán překročil jen se svou holí a nyní jsou ze mne dva tábory. Pokorně tě prosím, osvoboď mě z ruky mého bratra, z ruky Esaua, neboť se ho bojím, že přijde a jistě mě napadne, matku spolu s dětmi. A ty jsi řekl: ‚Bezesporu s tebou budu jednat dobře a učiním tvé semeno jako zrnka mořského písku, která pro množství nemohou být spočítána.‘ “ (1. Mojžíšova 32:9–12) Esau opravdu Jákoba a jeho doprovod nenapadl. Jehova tedy v této situaci ‚jednal‘ s Jákobem ‚dobře‘.
17. Jak nám modlitba může v souladu se slovy Žalmu 119:52 přinést útěchu, když zažíváme nějakou těžkou zkoušku?
17 Když Boha o něco úpěnlivě prosíme, můžeme načerpat útěchu tím, že se nám vybaví myšlenky z Božího slova. Je možné, že to byl kníže Ezekjáš, kdo v nejdelším žalmu, který je nádhernou zhudebněnou modlitbou, zpíval: „Vzpomínám na tvá soudcovská rozhodnutí od neurčitého času, Jehovo, a nalézám pro sebe útěchu.“ (Žalm 119:52) V pokorné modlitbě pronesené ve chvíli, kdy zažíváme nějakou těžkou zkoušku, se nám může vybavit určitá biblická zásada či zákon, které nám pomohou jednat způsobem, jenž přinese utěšující ujištění, že se líbíme našemu nebeskému Otci.
Věrně oddaní vytrvávají v modlitbě
18. Proč je možné říci, že ‚se každý věrně oddaný bude modlit k Bohu‘?
18 Všichni ti, kdo jsou Jehovovi Bohu věrně oddáni, budou ‚vytrvávat v modlitbě‘. (Římanům 12:12) David ve 32. žalmu, jejž složil možná po svém hříchu s Bat-šebou, popsal jednak muka způsobená tím, že neusiloval o odpuštění, a jednak úlevu, kterou mu přineslo to, že činil pokání a vyznal se Bohu. Potom David zpíval: „Kvůli tomu [že Jehova odpouští těm, kdo činí opravdové pokání] se každý věrně oddaný bude k tobě modlit jen v takovém čase, kdy můžeš být nalezen.“ (Žalm 32:6)
19. Proč bychom měli pozvedat věrně oddané ruce v modlitbě?
19 Jestliže si vážíme svého vztahu k Jehovovi Bohu, budeme se modlit o to, aby nám na základě Ježíšovy výkupní oběti projevil milosrdenství. Máme-li víru, můžeme se s volností řeči přibližovat k trůnu nezasloužené laskavosti a obdržet milosrdenství a včasnou pomoc. (Hebrejcům 4:16) Existuje však tolik důvodů, proč se modlit! Proto se ‚modleme ustavičně‘ a často Bohu vyjadřujme upřímnou chválu a vděčnost. (1. Tesaloničanům 5:17) Ve dne v noci pozvedejme věrně oddané ruce v modlitbě.
Jak bys odpověděl?
◻ Proč je užitečné předem přemýšlet o veřejné modlitbě?
◻ Proč bychom se měli modlit uctivě a důstojně?
◻ Jakou vlastnost bychom měli projevovat, když se modlíme?
◻ Proč bychom ve svých modlitbách měli pamatovat na to, abychom Bohu děkovali a chválili ho?
◻ Jak Bible ukazuje, že z modlitby můžeme načerpat útěchu?
[Obrázek na straně 17]
Král Šalomoun projevil pokoru, když se veřejně modlil při zasvěcení Jehovova chrámu
[Obrázky na straně 18]
I vy, podobně jako Hana, můžete v modlitbě načerpat útěchu