Jehova nás dobře zná
JEHOVA nás opravdu zná, především jsme-li jeho věrnými a oddanými služebníky. Důvěrní přátelé, příbuzní, a dokonce ani rodiče nás neznají tak dobře jako on. Vždyť nás Bůh zná lépe, než známe my sami sebe.
Žalm 139 dobře líčí, jak dokonale zná Jehova své služebníky. Co řekl David v tomto žalmu? A jak by mělo vědomí, že nás Bůh zná, působit na naše slova a skutky?
Kolik jen toho Jehova ví!
Bůh je naším stvořitelem, a proto bychom mohli očekávat, že nás dokonale zná. (Skutky 17:24–28) Proto mohl David říci: „Jehovo, prozkoumal jsi mě a znáš mě.“ (Žalm 139:1) Bůh věděl o Davidovi tolik, jako kdyby ho úplně prozkoumal. Žalmista je šťastný, že ho Jehova prozkoumal, a proto se plně podvoluje Božímu řízení a vedení. Podobně i svědkové Jehovovi s modlitbou ‚uvalují svou cestu na Jehovu a spoléhají se na něho‘, protože jsou si jisti, že Jehova udělá vždy to, co je správné. (Žalm 37:5) V srdci máme pocit duchovního bezpečí, protože toužíme po tom, abychom byli vedeni božskou moudrostí, a dobrovolně se podvolujeme božskému vedení. (Přísloví 3:19–26) Můžeme podobně jako David čerpat útěchu z vědomí, že nás Bůh pozoruje, rozumí našim problémům a je vždy ochoten nám pomáhat.
„Sám jsi poznal mé usedání a mé vstávání,“ uznal žalmista. (Žalm 139:2a) Bůh věděl všechno o Davidově činnosti, například o tom, kdy usedá na konci pracovního dne a kdy vstává po nočním spánku. Jsme-li svědkové Jehovovi, buďme ujištěni, že nás Bůh zná také tak dobře.
David připustil: „Zdaleka jsi uvažoval o mé myšlence.“ (Žalm 139:2b) Ačkoli Bůh přebývá v nebesích, tak daleko od pozemské scény, věděl, nač David myslel. (1. Královská 8:43) Taková schopnost by nás neměla překvapovat, protože Jehova „vidí, jaké je srdce“. (1. Samuelova 16:7; Přísloví 21:2) Bůh si všímá našich myšlenek, a to by nás mělo podněcovat, abychom mysleli na věci, které jsou cudné, čestné a chvályhodné. A je opravdu správné, jestliže pravidelně vyjadřujeme své myšlenky ve vroucí modlitbě, abychom měli božské vedení a „Boží pokoj“. — Filipanům 4:6–9.
Žalmista dodal: „Mé cestování a mé uléhání jsi odměřil a obeznámil ses i se všemi mými cestami.“ (Žalm 139:3) Jestliže Jehova odměřoval Davidovo cestování z místa na místo i jeho uléhání, když odpočíval, zřejmě to znamenalo, že Jehova podrobně zkoumal všechno, co žalmista dělal. Nejvyšší odměřoval všechny Davidovy skutky, aby určil pravou povahu jeho chování. Bůh plně znal Davidovy cesty, stezky, po nichž ve svém životě šel. Když náš nebeský Otec podobně zkoumá nás, kéž zjistí, že mu sloužíme věrně a že zůstáváme na „stezce spravedlnosti“, která vede k věčnému životu. — Přísloví 12:28.
Nic, co by snad David řekl, nemohlo být před Bohem skryté, a proto prohlásil: „Vždyť na mém jazyku není slovo, ale pohleď, Jehovo, ty to již všechno víš.“ (Žalm 139:4) Jsme-li tak sklíčeni, že ani nevíme, co bychom měli v modlitbě říci, Jehovův duch „se nás zastává s nevyslovenými vzdechy“. (Římanům 8:26) Když s někým mluvíme, Bůh rozeznává i to, co máme na jazyku, ale co nevyslovíme, protože zná naše skutečné pocity. A jestliže máme lásku, která pochází „z nepokrytecké víry“, nikdy nebudeme chtít nikoho podvádět „hladkým mluvením“. — 1. Timoteovi 1:5; Římanům 16:17, 18.
David dodal: „Zezadu i zepředu jsi mě obklíčil; a kladeš na mne svou ruku.“ (Žalm 139:5) Jehova ve skutečnosti Davida obklopil jako město obklíčené v bitvě. Žalmista zřejmě věděl, že to, co může za svého života vykonat, je omezené. Věděl také, že nemůže uniknout před Božím bdělým pohledem a před jeho rukou neboli před jeho dozorem. David se ovšem nepokoušel nijak tomu uniknout, a nepokoušíme se o to ani my. Stále se však chovejme s vědomím, že Jehovova ruka na nás spočívá jako na jeho svědcích.
Davida naplňovalo posvátnou úctou vědomí, že ho Bůh zná. Proto prohlásil: „Takové poznání je pro mne příliš podivuhodné. Je tak vysoko, že ho nemohu dosáhnout.“ (Žalm 139:6) Bůh nás zná jako jednotlivce tak důkladně, že to ani nemůžeme pochopit, ať máme jakékoli zkušenosti nebo jakékoli vzdělání. Přesahuje to i lidské porozumění, a proto si můžeme být jistí, že Jehova ví, co je pro nás nejlepší. Jestliže tedy o něco prosíme a jeho odpověď je záporná, podrobme se božské vůli. Apoštol Jan o tom napsal: „Slyší [nás], ať prosíme o cokoli podle jeho vůle.“ — 1. Jana 5:14.
Nemůžeme uniknout před Božím duchem
Jehova nejen vyslýchá modlitby svých věrně oddaných služebníků, ale také vůči nim působí jeho duch a pomáhá jim konat jeho vůli. Ano, David se zeptal: „Kam mohu jít od tvého ducha a kam mohu utéci od tvého obličeje?“ (Žalm 139:7) Žalmista věděl, že nemůže uniknout Jehovovu duchu neboli jeho činné síle, která může dosáhnout i do nejvzdálenější části vesmíru. A nikdo nemůže uniknout před Boží tváří, nemůže totiž uniknout Jehovovu pozorování. Je pravda, že „Jonáš vstal a dal se před Jehovou na útěk do Taršiše“, ale tento prorok nemohl uniknout ani velké rybě, kterou Bůh připravil, aby ho pohltila, a nemohl ani uniknout odpovědnosti za úkol, který mu Bůh dal. (Jonáš 1:3; 1:17 [2:1, KB]; 2:10–3:4 [2:11–3:4, KB]) Spoléhejme se tedy na to, že nám Jehovův duch pomůže splnit úkoly, jež nám dal Bůh. — Zecharjáš 4:6.
David věděl, že je nemožné od Boha odejít, a proto řekl: „Kdybych vystoupil do nebe, byl bys tam; a kdybych si rozložil lehátko v šeolu, pohleď, ty bys tam byl.“ (Žalm 139:8) V žalmistově době ‚vystoupit do nebe‘ znamenalo vystoupit na vysoké hory, jejichž vrcholky jsou často skryté v oblacích. Ale i kdybychom byli na vrcholku té nejvyšší hory, nebyli bychom mimo dosah Božího ducha. A neunikli bychom Boží pozornosti, ani kdybychom měli lehátko v šeolu, což obrazně znázorňuje ty nejnižší části země. — Srovnej 5. Mojžíšovu 30:11–14; Amosa 9:2, 3.
„Kdybych si vzal křídla úsvitu, abych přebýval v nejodlehlejším moři,“ řekl David, „i tam by mne vedla tvá ruka a tvá pravice by mě uchopila.“ (Žalm 139:9, 10) Co je míněno slovy „křídla úsvitu“? Tato slova básnicky popisují, jak se světlo úsvitu rychle šíří od východu na západ, jakoby na křídlech. Ale co kdyby si mohl David vzít křídla úsvitu a dostat se na ty nejvzdálenější mořské ostrovy na západě? Stále by byl podřízen Boží ruce neboli Božímu dohledu a vedení. Svým duchem by tam Jehova byl, aby žalmistu soucitně vedl. — Žalm 51:11; 51:13, KB.
Tma není pro Boha překážkou
Vzdálenost ani tma nemůže zabránit Bohu, aby se k někomu dostal. Proto David dodává: „A kdybych řekl: ‚Jistě se mě chvatně zmocní tma!‘, tehdy by noc byla kolem mne světlem. Ani tma by se neprokázala příliš temná pro tebe, ale noc by zářila jako den; tma by stejně dobře mohla být světlem.“ (Žalm 139:11, 12) Někdo by mohl být obklopen naprostou tmou, jakoby se ho tma zmocnila. Ale pro Jehovu by byl stejně viditelný, jako kdyby stál v jasném denním světle. Nikdo nemůže skrýt před Bohem žádné hříchy spáchané ve tmě. — Izajáš 29:15, 16.
Žádný úkryt nemůže Bohu bránit v pozorování. David o tom řekl: „Vždyť jsi sám vytvořil mé ledviny; držel jsi mě zastíněného v břiše mé matky. Budu ti chvalořečit, protože jsem podivuhodně udělán, způsobem, který vzbuzuje bázeň. Tvá díla jsou podivuhodná, jak si má duše velice dobře uvědomuje. Mé kosti nebyly před tebou schovány, když jsem byl v tajnosti dělán, když jsem byl utkáván v nejnižších částech země. Tvé oči viděly i můj zárodek a ve tvé knize byly zapsány všechny jeho části, pokud jde o dny, kdy [části těla] byly utvářeny a nebyla ještě žádná [určitá část těla] z nich.“ — Žalm 139:13–16.
Jehova Bůh, který zná naše nejhlubší pocity, vytvořil Davidovy ledviny. Ledviny jsou hluboko uvnitř těla, a patří proto mezi nejskrytější a nejnepřístupnější orgány, ale Bůh je může vidět. Může se dokonce dívat i do matčina břicha, do lůna. Jehova přece může vidět i do vyvíjejícího se zárodku. Davida podněcovalo k chválení jeho Tvůrce již samo pomyšlení, jak podivuhodně byl vytvořen v lůnu. Žalmista zřejmě mluvil o mateřském lůnu jako o „nejnižších částech země“. Zde, skryté před lidským pohledem, ale viditelné Bohu, jsou utkávány kosti, šlachy, svaly, nervy a cévy děťátka.
Bůh věděl, jak bude David vypadat, ještě než byly části Davidova těla zřetelné v lůnu jeho matky. Jak to? Protože vývoj embrya probíhá podle určitého vzoru, jakoby podle pokynů zaznamenaných v nějaké knize. Jak výstižně to ukazuje Jehovovu moudrost a schopnost vidět skryté věci. Mělo by nás to také podněcovat k ocenění, že Bůh vytvořil lidský rod a je zodpovědný za podivuhodný proces plození, na základě kterého existujeme i my jako jednotlivci.
Jak drahocenné jsou Boží myšlenky!
Úvahy o vývoji dítěte v lůnu vedly Davida k tomu, aby přemýšlel o Boží moudrosti. Proto zvolal: „Jak drahocenné jsou mi tedy tvé myšlenky! Bože, kolik jen čítá jejich velká suma!“ (Žalm 139:17) David se s láskou zabýval myšlenkami Jehovy Boha, kterých je tolik, že na něho velice zapůsobila „jejich veliká suma“. Jsou-li pro nás cenné Boží myšlenky, budeme pilně studovat Písmo. (1. Timoteovi 4:15, 16) Jeho zaznamenané myšlenky jsou „prospěšné k učení, ke kárání, k napravování věcí, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. — 2. Timoteovi 3:16, 17.
O Jehovových myšlenkách David řekl: „Kdybych se je pokoušel spočítat, je jich dokonce víc než zrnek písku. Probudil jsem se, a přece jsem pořád s tebou.“ (Žalm 139:18) Božích myšlenek je více než dokonce i zrnek písku, a kdyby je tedy David začal počítat při úsvitu, neskončil by s tím do chvíle, kdy se jde spát. Při ranním probuzení by byl stále s Jehovou. To znamená, že by stále ještě počítal Boží myšlenky. Ano, potřebujeme Jehovovo vedení, a proto bychom se měli ve své mysli s modlitbou zabývat uvažováním o jeho myšlenkách a předsevzetích a těmito úvahami bychom měli v noci končit a ráno začínat. — Žalm 25:8–10.
Odplata pro zlé
Co si myslel David o těch, kteří odmítají božské vedení, když Boží vedení je přece moudré? Modlil se: „Ach, kéž bys, Bože, zabil ničemného! Pak dokonce ode mne odejdou i muži s vinou krve, kteří o tobě říkají věci podle svého nápadu; brali tvé jméno nehodným způsobem — tvoji protivníci.“ (Žalm 139:19, 20) David se nepokoušel zabít ničemného, ale modlil se, aby mu bylo odplaceno z Jehovovy ruky. Měli bychom mít stejný postoj. Můžeme se například modlit o to, abychom směle mluvili Boží slovo, i když nás nepřátelé pronásledují. (Skutky 4:18–31) Ale nesnažíme se odstranit své nepřátele, protože víme, že Jehova řekl: „Pomsta je má; já odplatím.“ — Hebrejcům 10:30; 5. Mojžíšova 32:35.
Kdyby snad Bůh pobil ničemné, odešli by od Davida muži, kteří se provinili krví. Lpěla na nich vina za prolévání krve a říkali také o Jehovovi věci podle svého nápadu, ne v souladu s jeho myšlenkami. Zasloužili si také smrt za to, že uváděli potupu na Boží jméno, když je brali nehodným způsobem, možná k podporování svých špatných plánů. (2. Mojžíšova 20:7) Nikdy se nedopusťme podobných hříchů!
Zlí se provinili krveproléváním a tím, že uváděli potupu na Boží jméno, a proto David prohlásil: „Nemám snad v nenávisti ty, kteří tě prudce nenávidí, Jehovo, a necítím hnus vůči těm, kteří se proti tobě bouří? Já je nenávidím úplnou nenávistí. Stali se mi skutečnými nepřáteli.“ (Žalm 139:21, 22) David cítil hnus k takovým lidem, protože prudce nenáviděli Jehovu a bouřili se proti němu. Byli žalmistovými nepřáteli, protože mu byla odporná jejich ničemnost, bezbožnost a vzpoura proti Nejvyššímu.
Ať tě Bůh prozkoumá
David nechtěl být jako ničemní lidé, ale věděl, že k nim nemá pociťovat nepřátelství. Proto se modlil: „Prozkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce. Vyzkoušej mě a poznej mé znepokojivé myšlenky a viz, zda je ve mně nějaká bolavá cesta, a veď mě cestou neurčitého času.“ (Žalm 139:23, 24) Měli bychom chtít stejně jako žalmista, aby Bůh prozkoumal naše srdce a rozeznal, zda máme nějaké nesprávné pohnutky. (1. Paralipomenon 28:9) Měli bychom prosit Jehovu, aby nás prozkoumal, aby poznal naše znepokojivé myšlenky a aby se podíval, zda je v nás nějaká bolavá cesta. Jestliže nás trápí úzkost z našich vlastních chyb, nebo je-li v nás něco škodlivého nebo je-li něco nesprávného na našich pohnutkách, pokorně se modleme a plně se podřiďme vedení Božího ducha a radě z jeho Slova. (Žalm 40:11–13; 40:12–14, KB) Tím nás může náš nejlepší přítel, Jehova, vést cestou neurčitého času a pomáhat nám, abychom sledovali spravedlivou životní dráhu, jež povede k věčnému životu.
Žalm 139 tedy poskytuje skutečné povzbuzení. Ukazuje, že nám může náš nebeský Otec pomoci, kdykoli to potřebujeme, protože nic neunikne jeho pozorování. (Hebrejcům 4:16) Jehova nás také zná lépe, než my známe sami sebe, a proto nám jeho milující péče poskytuje bezpečí. (5. Mojžíšova 33:27) Pokud ho pokorně prosíme, aby nás prozkoumal a aby nás upozornil na naše osobní slabosti, můžeme věci s jeho pomocí napravit. Bůh nás jako jednotlivce zná, a to by mělo jistě dobře zapůsobit na náš život. Mělo by nás to podněcovat, abychom se věrně zastávali pravého uctívání a abychom chodili pokorně před Jehovou, který nás tak dobře zná.