Je to skutečně krádež?

ABIODUN byl vrchním číšníkem v jednom velkém hotelu v Nigérii. Když jednou večer zamykal slavnostní jídelnu, našel kabelku s hotovostí v hodnotě 1827 amerických dolarů. Okamžitě peníze odevzdal a majitelka, která patřila k hotelovým hostům, si je později vyzvedla. Vedení hotelu povýšilo Abioduna o dva stupně a dalo mu cenu „nejlepšího pracovníka roku“. Také majitelka peněz mu dala odměnu.

Místní noviny Quality příběh uvedly s výrazným titulkem a Abiodun byl v článku označen jako „dobrý Samaritán“. Když se ho novináři z Quality ptali, zda pocítil pokušení si peníze nechat, Abiodun řekl: ‚Patřím ke svědkům Jehovovým. Když tedy najdu něco, co mi nepatří, vrátím to majiteli.‘

Mnozí místní lidé byli překvapeni tím, jakou poctivost Abiodun projevil. Abiodunovi spolusvědkové měli radost z toho, co se stalo, ale nijak je to nepřekvapilo. Svědkové Jehovovi jsou na celém světě známi tím, že se řídí vysokými morálními zásadami. Poctivost mezi nimi není výjimkou — je to pravidlo, základní složka pravého křesťanství.

Občas ovšem mohou nastat okolnosti, v nichž se zdá obtížné rozeznat, co je poctivé, a co ne. Povšimněme si jedné situace. Festus, který měl v jednom sboru svědků Jehovových v západní Africe na starosti příspěvky a sborové účty, zoufale potřeboval peníze.a Festova manželka měla podstoupit těžkou operaci, která byla podle vyjádření lékařů neodkladná. Polovinu peněžního obnosu za operaci nemocnice vyžadovala předem.

Festus neměl peníze. Obrátil se na několik lidí s prosbou o půjčku, ale oni mu nevyhověli. Pak si vzpomněl na peníze, které měl na starosti, a řekl si: ‚Je správné, abych připustil, že se moje manželka dostane do nebezpečí smrti, jestliže tomu mohu nějak zabránit? Co kdybych si „půjčil“ ze sborové hotovosti? Mohu to vrátit, jakmile mi někteří lidé zaplatí, co jsou mi dlužni.‘

Festus použil peníze, které nebyly jeho, a zaplatil nemocnici. Byl způsob jeho uvažování správný? Byl vzhledem k naléhavosti situace, do níž se Festus dostal, jeho čin omluvitelný?

Čí to jsou peníze?

Při rozboru těchto otázek si krátce připomeňme několik skutečností, pokud jde o původ a účel takových peněz, z jakých si vzal Festus. Tyto finanční prostředky pocházejí z dobrovolných příspěvků od členů sboru, kteří chtějí podporovat čisté uctívání Jehovy. (2. Korinťanům 9:7) Tyto peníze se nepoužívají na žádné platy, protože nikdo není placen za to, co dělá pro sbor. Naopak, peníze, které pocházejí z příspěvků, se používají především na zajištění příhodného místa pro shromažďování, což je obvykle sál Království, a na péči o toto místo. Tak je postaráno o vhodné a pohodlné místo, kde se lidé — mladí i staří, bohatí i chudí — mohou scházet a přijímat biblické poučení.

Čí to jsou peníze? Patří sboru jakožto celku. Žádný jednotlivý člen nerozhoduje o tom, jak se mají peníze použít. Rada starších je ten, kdo rozhoduje o úhradách pravidelných sborových výdajů; a když se vyskytne potřeba nějaké neobvyklé platby, starší předloží věc celému sboru ke schválení.

Půjčka, nebo krádež?

Festus měl v plánu nahradit peníze co nejrychleji, a proto považoval svůj čin za půjčku. Avšak pro „neoprávněné zmocnění se cizí věci (bez svolení majitele a většinou bez jeho vědomí) v úmyslu nakládat s ní jako s vlastní“ používá Slovník spisovného jazyka českého jiných slov. Jsou to slova „krádež“ a „zloděj“. Festus vzal bez dovolení nebo oprávnění peníze, které patřily sboru. Ano, provinil se krádeží. Byl tedy zlodějem.

Pohnutky, které vedou ke krádeži, se ovšem mohou lišit, pokud jde o stupeň trestuhodnosti. Je to vidět z příkladu Jidáše Iškariotského, kterému byly svěřeny do opatrování peníze, jež měl Ježíš a jeho věrní apoštolové. Bible říká: „[Jidáš] byl zloděj a měl pokladničku a odnášel peníze do ní dávané.“ (Jan 12:6) Jidáš se nechal vést špatným srdcem a vyslovenou chamtivostí, a po mravní stránce se zkazil. Nakonec klesl tak hluboko, že zradil Božího Syna — za třicet stříbrných mincí. — Matouš 26:14–16.

Pro Festa však byla pohnutkou starost o jeho nemocnou manželku. Znamená to, že se nijak neprovinil? Rozhodně ne. Povšimněme si, co říká Bible o krádeži při jiné zdánlivě naléhavé situaci: „Lidé neopovrhují zlodějem jen proto, jestliže krade, aby naplnil svou duši, když je hladový. Je-li však přistižen, vynahradí to sedminásobně; dá všechny hodnotné věci svého domu.“ (Přísloví 6:30, 31) Jinými slovy, když je zloděj chycen, čeká ho v plné míře trest podle zákona. Podle mojžíšského Zákona měl zloděj za svůj zločin zaplatit odškodné. Bible tedy rozhodně nikoho nepovzbuzuje k tomu, aby kradl, ani krádež neomlouvá, ale naopak varovně upozorňuje, že i v situacích krajní nouze může krádež nakonec vést k hospodářské ztrátě, k hanbě a — což je nejhorší — ke ztrátě Božího schválení.

Všichni praví křesťané, a především ti, kterým byly ve sboru svěřeny odpovědné úkoly, musí být jakožto svědkové Jehovovi příkladní, „bez obžaloby“. (1. Timoteovi 3:10) Festus od svých dlužníků nedostal peníze, které od nich čekal, a nebyl proto schopen nahradit obnos, který si vzal. Jeho čin vyšel najevo. Co se s Festem stalo? Kdyby byl nekajícným zlodějem, byl by z čistého křesťanského sboru vyloučen. (1. Petra 4:15) Měl však výčitky svědomí a opravdu činil pokání. Mohl proto zůstat ve sboru, ačkoli ztratil své služební výsady.

Důvěra v Boha

Apoštol Pavel upozorňoval, že v případě, že člověk, který tvrdí, že slouží Jehovovi, krade, může tím uvést potupu na Boží jméno a na jméno Božího lidu. Pavel napsal: „Ty . . . , který vyučuješ jiného, sám sebe nevyučuješ? Ty, který kážeš: ‚Nekraď ‘, kradeš? Vždyť ‚kvůli vám se Božímu jménu rouhají mezi národy‘.“ — Římanům 2:21, 24.

Agur, moudrý starověký muž, vyjádřil tutéž myšlenku. Ve své modlitbě prosil, aby „nezchudl a skutečně nekradl a nezaútočil na jméno svého Boha“. (Přísloví 30:9) Povšimněme si, že tento moudrý muž připustil, že chudoba může vyvolat takové okolnosti, v nichž se i spravedlivý člověk může dostat do pokušení, aby kradl. Ano, těžké doby mohou být pro křesťana zkouškou víry, že Jehova je schopen se postarat o potřeby svého lidu.

Věrní a oddaní svědkové Jehovovi, včetně těch, kteří jsou chudí, však věří, že Bůh „se stává dárcem odměny těm, kteří ho vážně hledají“. (Hebrejcům 11:6) Vědí, že Jehova odměňuje své věrné tím, že jim pomáhá a pečuje o jejich potřeby. Ježíš to objasnil ve svém Kázání na hoře. Řekl: „Nikdy tedy nebuďte úzkostliví a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo ‚Co budeme pít?‘ nebo ‚Co si oblékneme?‘ . . . Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Neustále tedy hledejte nejprve království a jeho spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ — Matouš 6:31–33.

Jak se Bůh stará o členy křesťanského sboru, kteří jsou v nouzi? Různými způsoby. Například prostřednictvím spoluvěřících. Členové Božího lidu si navzájem projevují pravou lásku. Berou vážně biblické napomenutí: „Kdokoli však má prostředky tohoto světa k podpoře života a spatří svého bratra, který má nouzi, a přesto před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska? Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ — 1. Jana 3:17, 18.

Po celém světě se ve více než 73 000 sborů usilovně snaží přes čtyři a půl miliónu svědků Jehovových sloužit Bohu v souladu s jeho spravedlivými zásadami. Vědí, že Bůh nikdy neopustí lidi, kteří jsou mu věrně oddáni. Ti, kdo slouží Jehovovi Bohu již mnoho let, se hlasitě připojují ke slovům krále Davida, který napsal: „Býval jsem mladý muž, také jsem zestárl, a přece jsem neviděl nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“ — Žalm 37:25.

Je rozhodně lepší projevit víru v Boha, který inspiroval tato slova, než si dovolit podlehnout pokušení a něco ukrást, a tím ztratit Boží přízeň možná navždy! — 1. Korinťanům 6:9, 10.

[Poznámka pod čarou]