Láska na první pohled a pak již navždy!
„BUDETE-LI děti pozorovat těsně po narození,“ říká doktorka Cecilia McCartonová z newyorské lékařské fakulty Alberta Einsteina, „zjistíte, že jsou naprosto bdělé a plně si uvědomují své okolí. Reagují na svou matku. Otáčejí se za zvuky. A upřeně se dívají na matčin obličej.“ A maminka se zadívá do očí svého děťátka. Je to láska na první pohled — pro matku i pro dítě.
Tato chvíle sepětí mezi matkou a dítětem probíhá přirozeně, pokud je přirozený i porod — bez tišících prostředků, které otupují smysly matky i dítěte. Pláč děťátka podporuje v matce tvorbu mléka. Když se dítě dotýká její pokožky, v jejím těle se vytváří hormon, který zmenšuje krvácení po porodu. Jakmile se dítě narodí, bezděčně se chová tak, aby se mezi ním a matkou vytvořila pevná vazba. Pláče, saje, pobrukuje si a spokojeně vrní, usmívá se a nadšeně kope nožičkama, a to všechno má přitahovat matčinu pozornost. Pevná vazba zaměřená v první řadě na matku nemluvněti pomáhá, aby si rozvíjelo vědomí lásky, péče a důvěry. Otec se také brzy stává důležitým pro navázání pevného pouta. Jeho vztah k dítěti sice není tak důvěrný jako matčin, ale jsou v něm další důležité prvky: mazlí se s dítětem, šimrá je a provádí s ním jemné legrácky a dítě na to reaguje vzrušeným smíchem a radostně mává ručkama.
Doktor Richard Restak vysvětluje, že pro novorozence je objímání a něžné mazlení něco jako živná látka. Říká, že „dotek je pro normální vývoj dítěte stejně důležitý jako potrava a kyslík. Matka natáhne k dítěti ruce, přivine je k sobě a okamžitě začne probíhat množství psychobiologických pochodů.“ Při takovém zacházení se i v mozku vytváří „jiná fyziognomie mozkových závitů“.
Chraňte se před netečností
Někteří odborníci naznačovali, že pokud mezi matkou a dítětem nevznikne vazba při porodu, lze očekávat pohromu. Není to tak. V následujících týdnech jsou mezi milující matkou a dítětem stovky důvěrných momentů, které takovou vazbu zabezpečují. Jsou-li však dítěti takové důvěrnosti odepírány delší dobu, může to mít strašné následky. „I když se vzájemně potřebujeme po celý život,“ říká doktor Restak, „tato potřeba je nejnaléhavější v období prvního roku. Nedopřejte dítěti světlo — příležitost dívat se do lidské tváře, potěšení z toho, že je někdo chová, mazlí se s ním a cukruje, zahrnuje je pozorností, dotýká se jej — a kojenec takovou deprivaci nesnese.“
Děti pláčí z mnoha důvodů. Obvykle se dožadují pozornosti. Nereagujeme-li na jejich pláč, po nějaké chvíli přestanou plakat. Pociťují, že ten, kdo o ně má pečovat, nereaguje. Začnou plakat znovu. Není-li opět žádná odezva, cítí se opomíjené, nejisté. Zkusí to s větší naléhavostí. Jestliže to tak pokračuje delší dobu a stává se to častěji, dítě se cítí opuštěné. Nejdříve je to dožene k zlosti či dokonce až k zuřivosti a nakonec se vzdá. Začne být netečné. Není milováno, a tak se nenaučí milovat. Jeho svědomí se nerozvíjí. Nikomu nedůvěřuje, o nikoho nestojí. Postupně se z něj stává problémové dítě a v extrémních případech dokonce psychopatická osobnost, která není schopná pociťovat lítost po zločinném jednání.
Láskou na první pohled to ovšem nekončí. Lásku musíme dětem prokazovat stále. Nejen slovy, ale také skutky. „Nemilujme slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:18) Děti potřebují naši něhu a lásku. Již brzy, dříve než bude pozdě, je poučujte a učte o pravých hodnotách z Božího slova, Bible. Pak se na vaše děti bude vztahovat to, co bylo napsáno Timoteovi: „Od útlého dětství znáš svaté spisy, které jsou schopné učinit tě moudrým.“ (2. Timoteovi 3:15) Během dětství i raných let dospívání dětem denně věnujte svůj čas. „A prokáže se, že tato slova, která ti dnes přikazuji, budou na tvém srdci; a budeš je vštěpovat svému synovi a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po silnici a když budeš uléhat a když budeš vstávat.“ — 5. Mojžíšova 6:6, 7.
‚Možná pláčeme, ale víme, že je to pro naše dobro‘
Ukázňování — to je pro mnohé choulostivý námět. Avšak když se uděluje správným způsobem, je neodmyslitelnou součástí rodičovské lásky. Jedna dívenka si to uvědomovala. Vyrobila pro svou maminku ozdobnou pohlednici a nadepsala ji: „Naší milé mamince.“ Vyzdobila ji kresbičkami zlatavého slunce, létajících ptáků a červených květin. K tomu napsala: „To je pro tebe, protože tě všichni máme moc rádi. Chceme, abys o tom věděla, a proto jsme ti nakreslili přání. Když máme špatné známky, podepíšeš nám žákovskou knížku. Když jsme neposlušní, tak nám naplácáš. Možná pláčeme, ale víme, že je to pro naše dobro.. . . Proto ti chci říci, že tě mám moc ráda. Děkuji ti za vše, co pro mě děláš. S láskou — Michele.“
Michele tedy souhlasí s Příslovím 13:24: „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho opravdu vyhledává s ukázňováním.“ Prut, který představuje rodičovskou autoritu, může znamenat tělesný trest, ale mnohdy to tak být nemusí. Děti jsou různé, různě se chovají a je třeba je různě ukázňovat. Někdy snad stačí laskavé napomenutí; na tvrdohlavost bude potřeba silnější lék: „Přísné napomenutí zapůsobí hlouběji na toho, kdo má porozumění, než když hlupáka stokrát udeříš.“ (Přísloví 17:10) I následující výrok se dá uplatnit: „Sluha [nebo dítě] se nedá napravit pouhými slovy, protože rozumí, ale nedbá.“ — Přísloví 29:19.
V Bibli slovo „ukázňování“ znamená poučovat, vychovávat, trestat — a patří do toho i tělesné tresty, pokud to povede k nápravě. Hebrejcům 12:11 ukazuje účel ukázňování: „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, dává potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ Rodiče by ale při ukázňování neměli být příliš tvrdí: „Otcové, nepopouzejte své děti, aby nepodléhaly sklíčenosti.“ (Kolosanům 3:21) Ani by neměli být příliš povolní: „Prut a kárání dávají moudrost; ale chlapec, kterému je dávána volnost, bude působit hanbu své matce.“ (Přísloví 29:15) Povolnost jako by říkala: ‚Dělej si, co chceš; neobtěžuj mne.‘ Ukázňování říká: ‚Dělej to, co je správné; záleží mi na tobě.‘
Časopis U.S.News & World Report ze 7. srpna 1989 oprávněně uvádí: „Když rodiče své děti netrestají příliš tvrdě, ale určují jim pevné hranice a trvají na nich, pak je podstatně větší pravděpodobnost, že vychovají děti, které dosáhnou svého životního cíle a budou dobře vycházet s druhými lidmi.“ V závěru článku bylo uvedeno: „Ze všech vědeckých údajů možná nejpronikavěji vysvítá to, že v rodině nejvíce záleží na navození ovzduší lásky a důvěry a na přijatelných omezeních, a nikoli na mnoha podrobných pokynech. Skutečným cílem ukázňování není vzpurné děti trestat, ale poučovat je, vést a vštěpovat jim správné hodnoty.“
Slyší, co říkáte, napodobují, co děláte
V úvodu jednoho článku v měsíčníku The Atlantic Monthly bylo toto vyjádření: „Od dětí se dá očekávat dobré chování jen tehdy, žijí-li rodiče v souladu se zásadami, jimž je vyučují.“ Článek se pak dále zabýval důležitostí takových hodnot: „Děti, které se chovaly dobře, měly většinou rodiče, kteří byli sami zodpovědní, přímí a projevovali sebekázeň — kteří žili v souladu se zásadami, k nimž se hlásili, a své děti povzbuzovali, aby následovaly jejich příklad. Výzkum zahrnoval i to, že tyto vyrovnané děti byly vystaveny vlivu problémových dětí. Ale jejich chování tím nebylo trvale ovlivněno. Rodičovské hodnoty již pevně přijaly za své.“ Prokázala se tím pravdivost následujícího přísloví: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ — Přísloví 22:6.
Neúspěšní byli ti rodiče, kteří se svým dětem sice pokoušeli vštěpovat pravé hodnoty, ale sami se jimi neřídili. Děti prostě „nebyly schopny přijmout jejich hodnoty za své“. Tímto průzkumem se prokázalo, že „rozdíl spočíval v tom, nakolik rodiče žili věrně v souladu s hodnotami, které se snažili vštípit svým dětem“.
Je to tak, jak to řekl spisovatel James Baldwin: „Děti dospělým nikdy zvlášť pozorně nenaslouchají, ale vždy je dobře napodobují.“ Máte-li své děti rádi a chcete-li jim vštípit pravé hodnoty, použijte k tomu tu nejlepší metodu: Buďte jim sami příkladem v tom, co je učíte. Nebuďte jako znalci Zákona a farizeové, které Ježíš odsoudil jako pokrytce: „Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám povídají, ale nečiňte podle jejich skutků, protože mluví, ale nekonají.“ (Matouš 23:3) Nebuďte ani jako ti, které apoštol Pavel obvinil otázkou: „Ty však, který vyučuješ jiného, sám sebe nevyučuješ? Ty, který kážeš: ‚Nekraď‘, kradeš?“ — Římanům 2:21.
Mnozí lidé dnes Bibli odmítají jako zastaralou a její vodítka jako nepraktická. Ježíš se však proti tomuto postoji staví následujícími slovy: „Přesto se moudrost prokazuje jako spravedlivá všemi svými dětmi.“ (Lukáš 7:35) Následující článek ukáže na zkušenostech rodin z mnoha zemí, jak jsou jeho slova pravdivá.
[Obrázek na straně 7]
Těsné pouto s matkou pomáhá dítěti v jeho citovém vývoji
[Obrázek na straně 8]
Stejně důležitý je i čas, který dítěti věnuje otec